Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Bayer (* 1948)

• narodil se 22. listopadu 1948 v Čáslavi, do svých patnácti let bydlel v Semilech

• otec pocházel z pohraničí z německé rodiny

• kvůli svému původu mohl po deváté třídě jít pracovat buď do JZD, nebo do dolů

• v roce 1964 se Bayerovým podařilo získat povolení k návštěvě dědečka ve Vídni, což využili k odchodu z Československa

• nejdříve odešli do Vídně, pak pokračovali do Německa, kde v záchytném táboře čekali na vyřízení dokladů

• v Německu absolvoval večerní školu a založil vlastní firmu

• dnes žije v Bavorsku, s manželkou má dva syny

Dětství

Jan Bayer se narodil 22. listopadu 1948 v Čáslavi a celé své dětství až do patnácti let pak prožil v Semilech. Jeho matka Emílie byla od Čáslavi a otec Jan pocházel z pohraničí a byl německého původu. Dědečkovi z otcovy strany bylo nejdříve za války a potom znovu po roce 1948 všechno sebráno, a tak zažádal o opuštění republiky a přestěhoval se do Rakouska.

V Semilech tak rodina společně s oběma babičkami bydlela ve velké vile. „Bydleli jsme v poměrně luxusním domě, to bylo hezký, kamarádi mě rádi navštěvovali.“ Díky tomu, že jich v domě bylo tolik, nemuseli se po válce, kdy byla nouze o byty, dělit o dům s cizími lidmi.

Pamětník měl starší sestru, která podle něj „docela dominovala – to znamená, že jsem musel poslouchat, což jsem nedělal a z toho byly i menší tělesné tresty, to se časem  uklidnilo“. Na svá dětská léta ale celkově vzpomíná hezky: „Prováděli jsme veškeré kousky, které se provádějí, a jako dítě jsem nic nepostrádal.“ Rád také vzpomíná na sokolské tábory, na které jezdili na Věžák do Českého ráje. Jeho koníčkem byly už od dětství různé technické činnosti, což ho drží doposud.

Škola

Jan Bayer chodil do Základní školy Ivana Olbrachta v Semilech a na své učitele rád vzpomíná; s jedním z nich si dokonce dodnes dopisuje. I když se sám za Němce nikdy nepovažoval, dokonce neuměl ani německy, ve škole si nějaké narážky vyslechnout musel. Zásadní okamžik ale přišel v deváté třídě, kdy se mělo rozhodnout, co bude dělat dál. „No a právě takoví ti nedobře zapsaní u tehdejšího režimu měli samozřejmě problémy. Já jsem teda nebyl nějakej primus, to vůbec ne, ale nejhorší známky jsem taky neměl. To si teďka nestěžuju, ale patří to k tehdejší realitě, že jsem měl na výběr buď doly, nebo v lepším případě JZD. Tak to byl můj výběr. Čili škola žádná.“

Protože už v té době tušil, že v Československu moc dlouho nezůstanou, vybral si naoko JZD. „Byla to pro mě lepší alternativa, původně jsem se chtěl stát lesníkem, protože miluju přírodu, tak jsem si vybral JZD.“

Situace totiž už začínala být pro rodinu neúnosná, mimo jiné i hospodářsky. „Ten dům se nedal vytopit, takže jsme topili nouzově pilinami.“ Pamatuje si, jak se jednou ráno probudil a měl kolem sebe ledový krunýř, jaká byla v domě zima. Nakonec si tedy naoko vybral JZD.

Také se u nich konaly domovní prohlídky, při kterých se měla najít tajná skrýš. Ta v domě sice opravdu byla, nicméně byla prázdná. „Na otcovu otázku, co vlastně hledají, pronesli: ‚Do toho vám nic není, co chceme, najdeme.‘ A to bylo velmi nebezpečné, protože kdyby chtěli najít nějakou zbraň, tak tu by našli, protože by ji tam dali.“

Odchod z Československa

Nedlouho po konci deváté třídy přišla chvíle odchodu, nebo spíše úprku, jak to Jan Bayer nazývá. Otec se několikrát snažil podat žádost o návštěvu svého otce v Rakousku, nicméně vždy dostal povolení jen pro sebe, zbytek rodiny zůstával v Československu jako rukojmí. V jednu chvíli se ale stala taková náhoda, že s návštěvou v zahraničí souhlasily pracovní orgány jak u matky, tak u otce.

„No a potom to samozřejmě začalo. Otec říkal: ‚Musíme hned pryč, než na to přijdou.‘ Protože kdyby na to přišli, že jedeme všichni, že máme povolení, tak by to samozřejmě zatrhli. [...] Takže otec koupil lístky na sever na vlak a my jsme jeli na jih. A pak jsme kličkovali republikou. Měli jsme samozřejmě jenom to nejnutnější letní, to bylo v létě, v srpnu, 4. srpna 1964. Měli jsme samozřejmě jenom to nejnutnější na návštěvu, čili nějaký spodní prádlo a takový lehký věci, v podstatě malý zavazadlo. Vyjeli jsme směrem na Prahu, potom jsme jeli na Brno, až jsme se dostali teda do Bratislavy. A tam byla česko-rakouská celnice, a že jsme měli to vízum do Rakouska, tak jsme samozřejmě mohli vycestovat do Rakouska.“

Ve Vídni na ně už čekal dědeček, u kterého pár dní pobyli. Také si zařídili nouzový pas a dostali určitý obnos peněz, aby se dostali do Pasova. „Dostali jsme se do Pasova, kde jsme se přihlásili u nádražní policie. Ta nás vybavila potravinama a lístkama a jeli jsme do prvního záchytného tábora, do Norimberka. Tam je vlastně takový pro utečence, uprchlíky, tenkrát z Východu, vlastně ta první stanice, teď tam jsou různé jiné národy, národnosti, z toho Východu už se neutíká, teď spíš z toho Blízkého východu. Takže tam jsme se přihlásili a byli jsme ubytováni všichni v jedné místnosti. Dostali jsme takzvaný Esspaket. Esspaket znamená balíček jídla, příděl pro každého, v tom byl zubní kartáček, zubní pasta, mýdlo, sušenky, čokoláda, pumpernickel, to je takovej úplně černej chleba, kterej vydrží věčně, on se zkrátka nezkazí, taková jakoby konzerva.“

Poté ještě absolvovali zdravotní prohlídky a různé procesní záležitosti a čekali na vyřízení dokladů. Otec v mezičase navazoval spojení a hledal možnosti, kde by mohl začít pracovat. Zbytek rodiny se mezitím snažil přispět k obživě – chodili třeba na pole nebo na houby. Otec nakonec našel práci poblíž bavorských hranic v exportním oddělení jedné továrny.

Jako chlapec vnímal Jan Bayer tento odchod ne tak, že by se měl doma rozloučit, ale spíš se těšil na velké dobrodružství. Všechno mu došlo až po nějaké době strávené v Německu: „Když se člověk nemohl do těch Čech vrátit, tak to na něj dolehlo.“ Oba rodiče byli navíc v nepřítomnosti v Československu odsouzeni ke dvěma letům vězení a byl jim zabaven všechen majetek. „Z té naší vily odvezli, co tam všechno bylo – krb, koberec, nábytek. A vrchol byl, že i střechu ukradli. Střecha byla pokrytá kvalitníma pálenýma taškama a tu odkryli a nahradili to plechovou krytinou, která je tam dodnes.“

Když byla v Československu vyhlášena amnestie, odpadl trest i rodičům. Nicméně stejně se nejdříve museli vzdát občanství a pak potupně žádat o to, aby se mohli do Československa jenom podívat. „Když se cestovalo potom do Čech, tak podél silnic stály budky a v tom vždycky nějaký chlap v koženém kabátě seděl a zapisoval číslo, museli jsme vždycky přesně udat trasu.“

Život v Německu

Jan Bayer si po čase také našel práci, a to ve firmě, která vyráběla různá elektronická zařízení. Po nějaké době se rozhodl, že půjde dál studovat, a zapsal se do večerní školy. Po dostudování se osamostatnil a založil vlastní firmu, která se zabývala elektroinstalacemi.

Vzpomíná, že se jak během studia, tak během práce, kdy chodil do různých domácností, potkával s lidmi, kteří pamatovali a stále sympatizovali s obdobím německého národního socialismu. Často si mysleli, že v pamětníkovi najdou „spřízněnou duši“. On jim však vždy dal najevo, že se o tomto s nimi bavit nebude a jejich názor nesdílí. Kvůli tomu také několik zákazníků ztratil...

V roce 1974 se oženil, založil rodinu a s manželkou má dva syny. Těm v roce 2002 také předal svou firmu. Dnes žije společně s rodinou jednoho syna v Bavorsku, druhý syn bydlí v Norimberku.

Jako na jeden z nejšťastnějších okamžiků v životě vzpomíná Jan Bayer na chvíli, kdy se mohl vrátit do vlasti. „To oddělení je velmi smutná záležitost, tak si važte své domoviny. Přeji si, aby se poměry nikdy nezměnily tak, že by ji člověk musel opustit nebo nemohl navštívit.“

Závěrem vzkazuje Jan Bayer mladé generaci: „Přál bych vám, abyste ten svět posunuli trochu k lepšímu. Nedali se, užívali si volnosti, svobody a nikdy se nepodmanili nějakému diktátorskému režimu – ať vypadá tak, nebo tak, vždycky to skončí špatně.“