Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mons. Mgr. Jan Baxant (* 1948)

• narozen 8. října 1948 v Karlových Varech

• v roce 1968 maturita na SPŠ zeměměřické v Praze

• v letech 1968 až 1973 studium na teologické fakultě v Litoměřicích

• v roce 1973 vysvěcen na kněze

• od roku 1973 služba v duchovní správě pražské arcidiecéze

• v letech 1990 až 1997 vicerektorem, později rektorem Arcibiskupského semináře

• v letech 2003 až 2008 generálním vikářem českobudějovické diecéze

• od roku 2008 biskupem diecéze litoměřické

Rozhodnout se pro cestu kněžství bylo vždy volbou velkého dobrodružství, tím spíše v komunistickém režimu. Životní příběh Jana Baxanta je příběhem kněze, jenž umí přijímat výzvy. V roce 2008 byl papežem Benediktem XVI. jmenován sídelním biskupem litoměřické diecéze.

Chudý kraj a otcův sen

Jan Baxant se narodil 8. října 1948 v Karlových Varech jako čtvrtý z šesti dětí Ambrože a Marie Baxantových. Otec pocházel z rodiny krejčího z Bobrové, obce na Vysočině, nedaleko Nového Města na Moravě. V kraji poznamenaném chudobou, kde „z polí sklízejí jen kameny a pak brambory“, začal otec brzy snít sen o vlastním hotelu v Karlových Varech. Vyučil se číšníkem a díky své podnikavosti živené svým snem nabíral cenné zkušenosti nejprve v blízkém Novém Městě a zakrátko v nejvyhlášenějších pražských hotelech, jako byl Alcron, Ambassador a Zlatá Husa.

Maminka Marie, rozená Slámová, se narodila v Tišnově jako čtvrtá z jedenácti dětí. Po vzoru svého tatínka, pamětníkova dědečka, se stala učitelkou, a když dědeček ve svých šestačtyřiceti letech zemřel, obětavě pomáhala s péčí o svých sedm mladších sourozenců. S otcem, Ambrožem Baxantem, se poznala za svého učitelského působení v Novém Městě na Moravě. V hotelu U Německých, do něhož chodila na obědy, pracoval jako číšník. Manželství uzavřeli v tišnovském kostele uprostřed válečných let roku 1943.

Otcův sen o hotelu v Karlových Varech nevyhasl ani po svatbě. Naopak, v roce 1944 se vydal do Karlových Varů, kam ho brzy následovala i jeho žena s první dcerou. Otec byl prací v hotelu zcela pohlcen. Jak pamětník říká: „Pro otce byl svět kšeft, a proto doma moc nebyl.“  A úspěch v podnikání se brzy dostavil. Ve Varech se stal národním správcem hotelů Morgenstein a Paradise, které později propojil pod jménem Patria.

Těžkou ranou byl únor roku 1948, jenž otcův sen zcela zhatil. Ztrátu svého hotelu nesl hodně těžce a ještě mnoho let pečlivě schraňoval dokumenty, které potvrzovaly jeho práva. Těch se však již nedomohl, protože ve svých padesáti letech zemřel na cukrovku. O restituci hotelu se rodina nepřihlásila ani po roce 1989.  „My bychom vydělávali na něm, to nechceme,“ vysvětluje pamětník postoj rodiny.

Láskyplný domov

Přes všechna příkoří doby vzpomíná na dětství v Karlových Varech rád. Zásluhu na tom má především maminka, která svým dětem, Marii, Ambrožovi, Jaroslavě, Janovi, Pavlovi a nejmladšímu Petrovi, vytvořila láskyplný domov. S domácností mamince pomáhala chůva Erna, německá žena, která nebyla odsunuta díky svému slovenskému muži. Erna vlastní děti neměla, a tak se o šest sourozenců starala s láskou jako o své vlastní.

Bratři pravidelně ministrovali v místním kostele a chodili na výuku náboženství. To však neuniklo pedagogickému sboru základní školy, a tak se stalo, že jednou soudružka učitelka vybídla žáky, aby se malému Janovi posmívali, protože je „kostelní krysa“. Ale děti se nesmály, „ony nevěděly, co je to krysa, znaly jen potkany a myši“, vysvětluje s úsměvem pamětník. Po této školní příhodě mu maminka řekla: „Nic si z toho nedělej, to i pro Pána Ježíše musíš něco vytrpět.“

Tuto výsadu maminka dětem kladla na srdce a často ji připomínala. Její bratr Antonín, katolický kněz, byl v tom čase osm let vězněn v nejtvrdších komunistických kriminálech. Za vězněného strýce se doma společně modlili a občasná příkoří pro svou víru se snažili brát jako vyznamenání. „I když se mi někdo třeba smál, že jsem kostelní myš, nebo něco takového, tak jsem si uvědomoval, že mám vlastně to samé jako on, co se mi směje, ten kluk nebo holka, ale já ještě věřím v Pána Boha, takže mám ještě něco víc, a oni to nemají. Tak mě to bolelo, ale ne zas tak krutě.“

Dětství skončilo pro pamětníka v jeho čtrnácti letech, kdy odešel z rodných Karlových Varů na studia do Prahy. „Pak už jsem se do Varů vracel jenom na návštěvu. Všude jinde už jsem měl svoji postel, svoji židli, svůj stůl, svou skříň. Doma jsem neměl svoji postel.“

Studentem v Praze

Na SPŠ zeměměřickou byl přijat díky skvělému prospěchu navzdory nepřízni zástupce ředitele školy, který mu školu nedoporučoval: „Baxante, tam se v žádném případě nedostanete. Tam se ani nehlaste s vaším posudkem.“  Škola v posudku na svého nadaného žáka napsala: „Chodí do kostela, ministruje, rodina náboženských fanatiků.“ Maminčino nabádání, aby se děti dobře učily, se tak vyplatilo. Když jí zástupce ředitele radil, aby dětem nekazila život chozením do kostela, maminka mu odpověděla: „Já jsem přesvědčená, že život se jim nezkazí, ale zkazil by se jim, kdyby přestaly chodit.“

Spolužáci na střední škole považovali Janovu víru za něco zajímavého a respektovali ji. A nevoli nepoznal ani od svých učitelů, naopak, na mnohé z nich dodnes rád vzpomíná. Internát zeměměřické školy, situovaný ve Štupartské ulici, umožňoval pravidelnou účast na bohoslužbách v kostele u Týna, kde se pamětník setkával se svými sourozenci, kteří také studovali na v Praze. Osobnost týnského faráře Jiřího Reinsberga, jeho krásná liturgie a moudrá kázání mladého studenta velmi oslovovaly.

Stále napjatému rodinnému rozpočtu vypomáhal podáváním kondicí, díky nimž hradil náklady na své ubytování, a prospěchovým stipendiem. Vedle školních povinností pokračoval také ve studiu francouzského jazyka, který si oblíbil již ve svém dětství.  

Když se po složení maturitní zkoušky rozhodl pro cestu kněžství, nebylo synovo rozhodnutí pro rodiče překvapením. Oba však věděli, na jak náročnou cestu se jejich syn vydává. Otec zaplakal a maminka mu řekla: „Hlavně abys neudělal Pánu Ježíši ostudu.“

Děti, prosím vás, nevěřte jim

Invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla pamětníka v Karlových Varech, kde byl před svým nástupem do kněžského semináře na brigádě. „Já jsem šel zrovna do práce ráno, kolem kostela nahoru, tam na vyhlídku na autobus, který dojede na letiště. A říkám si: ,Co tady dělají ta letadla? To je samé letadlo, lítá to tady…‘ No a už jsem se tam na to letiště nedostal, protože bylo to všechno obšancováno.“

Zážitek toho srpnového rána byl pro pamětníka přelomovou událostí. „Tak tady tímhle tím, tou okupací, jsem si úplně uvědomil, co to je za lumpárnu, ten komunismus.“ Došlo tak na otcova slova, který komunistickým reformám nikdy neuvěřil, a naopak varoval: „Děti, prosím vás, nevěřte jim, to je všechno velká habaďůra… To komunisti se vyměňují za komunisty.“  Těžce nemocný otec zemřel v roce 1969.

V kněžském semináři

V roce 1968, kdy se politické uvolnění promítlo také ve vztahu k církvi, byli ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích přijati všichni, kterým to nebylo v předchozích letech umožněno. V prvním ročníku se tak sešlo mnoho zajímavých osobností. Pro mladého muže navyklého samostatnosti a svobodě však byly podmínky v semináři hodně náročné. „Tam nás bylo čtyřicet. Tam byl jeden lavor, tři studené kohoutky na vodu, žádné koupání. To jsme chodili do lázní, každý týden na půl hodiny, jsme byli rozepsáni, namačkáni jeden na druhého… Já jsem tam strašně trpěl nesvobodou.“

Ve druhém semestru studia po poradě se spirituálem odešel a nastoupil na místo číšníka. To však zastával jen krátce. „Začalo to ve mně hlodat a já jsem se musel vrátit.“  Do semináře se vrátil ještě téhož roku na podzim a pokračoval dál se „svým ročníkem“ ve studiu.

Politické změny konce šedesátých let měly příznivý dopad také na personální složení semináře. Pamětník vzpomíná na mimořádné kněžské osobnosti, jako byl Josef Poul, Josef Knödl nebo Josef Koukl, pozdější litoměřický biskup. V živé paměti zůstává vzpomínka na punkta Josefa Hermacha pronesená k seminaristům v lednu 1969, v nichž Palachovu oběť vysvětloval jako smírnou oběť – „celopal“, podobně jako později ve svém prohlášení biskup František Tomášek.

Aby měla Státní bezpečnost dění v semináři pod kontrolou, nasazovala své spolupracovníky také mezi bohoslovce. Ti však byli většinou brzy rozpoznáni a málokterý vydržel na studiích do konce. Pamětník vzpomíná, že jeden z těchto nešťastníků ukončil svůj život skokem z litoměřického mostu.

První kněžská působiště

Po kněžském svěcení, které Jan Baxant přijal vkládáním rukou biskupa Františka Tomáška v roce 1973, byl ustanoven kaplanem v Kolíně. Zde jako novokněz sloužil pod děkanem Pravoslavem Hájkem, laskavým, moudrým a pastoračně vybaveným člověkem, jehož si za svého důvěrníka zvolil i místní církevní tajemník. „Díky němu tvrdím, že všechna možná školení pro kněze, hlavně pro mladé kněze, by hravě nahradil dobrý farář, ke kterému by se ten mladý kněz dostal.“

Po dvou letech služby v Kolíně byla mladému knězi svěřena první vlastní farnost. Na faru do Bystřice u Benešova jej následovala také maminka, která svého syna obětavě doprovázela po celých dvacet let jeho kněžského působení. Navzdory nepohodlí, které museli na faře snášet – bylo zde ubytováno šest osob, měli pro sebe jen jednu cimru a dřevěný záchod si museli rychle postavit u kostela – vzpomíná na svou první farnost velmi rád. „Tam to bylo moc hezké, lidé nám šli úžasně na ruku.“  To potvrzují i slova místního komunistického funkcionáře: „Starosta, komunista, předseda MNV, mi vždycky říkal: ,Víte, pane faráři, já vykukuju takhle a koukám se, jak kostel pokračuje. No to je úžasný, jak vy to dokážete?‘ Já říkám: ,Já to nedokážu, to lidi dělají sami.‘ To bylo nádherné.“  

V Bystřici prožil s farníky celkem sedm let. V tomto období došlo v rodině ke dvěma významným událostem. Na kněze byl vysvěcen také mladší bratr Pavel a nejmladší Petr se svou ženou Evou podepsali Chartu 77. Bratr Pavel se brzy dostal do hledáčku StB z důvodu svých kontaktů s tepelskými premonstráty a Petr s rodinou zvolil, po masivní šikaně ze strany StB, vystěhování do Rakouska. Pamětník se pod silný tlak StB nikdy nedostal, jeho aktivity však pozorně sledovala.

U sv. Antonína do sametu

Dalším kněžským působištěm Jana Baxanta byla pražská farnost sv. Antonína v Holešovicích, kam byl povolán kardinálem Tomáškem v roce 1982. Velká, frekventovaná farnost vyžadovala velké nasazení, ale to mladému pastýři nevadilo. „Mně to vyhovovalo, já jsem to měl rád. A úplně jsem si uvědomoval, jak je to krásné, působit jako kněz.“  Velkou duchovní oporou se mu stal Mons. Jan Lebeda, referent kardinála Tomáška na personální záležitosti a od roku 1988 pražský světící biskup, s nímž pamětník i jeho bratr Pavel navázali hluboké kněžské přátelství.

Krásné vzpomínky má pamětník na události kolem svatořečení Anežky České, kterým farnost úžasně žila. „Uvědomovali jsme si, že se našel duch sv. Anežky – pomáhat živým lidem proto, aby si uvědomovali svou lidskou důstojnost a aby si uvědomovali, jak krásné je křesťanství.“

S holešovickou farností přivítal listopadové události roku 1989 a první návštěvu papeže Jana Pavla II., která vrcholila mší sv. na Letné, tedy na území jeho farnosti.

Dejvický seminář

Po sametové revoluci nastalo v církvi období velkých změn. Jednou z nich byla obnova arcibiskupského semináře s teologickou fakultou v Dejvicích. Rektorem obnoveného semináře byl jmenován otec Karel Pilík, vicerektorem pamětník, Jan Baxant. Jejich úkolem, bezmála bojovým, bylo připravit seminář již pro nadcházející akademický rok 1990–1991. V budově semináře sídlila redakce časopisu mezinárodního komunistického hnutí „Otázky míru a socialismu“ a zaměstnanci redakce s předáváním prostor nepospíchali, naopak „oni si do poslední chvíle mysleli, že se všechno ještě zvrátí, že ten komunistický systém bude pokračovat. Že tohleto je jen taková proměna, jako byla v šedesátém osmém.“  Všechny jejich obstrukce se podařilo překonat a za pomoci mnoha dobrovolníků, především z karlínské a holešovické farnosti, byl v den nástupu bohoslovců seminář připraven. „Ještě noc před příjezdem prvních bohoslovců dorazil kamion se sto válendami,“ vzpomíná dnes pamětník s úsměvem.

Intermezzo ve farnostech

V arcibiskupském semináři sloužil na pozici vicerektora a později rektora do roku 1997, kdy byl povolán do svého prvního kněžského působiště v Kolíně, a o tři roky později do farnosti Matky Boží před Týnem. Farnosti, v níž prožíval svá středoškolská léta.

O službě při týnském kostele pamětník hovoří jako o opravdovém „přednebí“, které vytvářel nejen jedinečný chrámový prostor, ale také duch, který farnosti vtiskla osobnost otce Jiřího Reinsberga. Emeritní týnský farář přivítal svého nástupce krásnými slovy: „Já už jsem dávno chtěl, abys sem přišel.“  Služba v „přednebí“ však trvala jen krátce.

Vikářem „země zamyšlené“

V roce 2002, tedy necelé dva roky po nástupu k Týnu, byl osloven českobudějovickým biskupem Jiřím Paďourem, jenž hledal pro svou diecézi spolehlivého člověka na obsazení úřadu generálního vikáře. Pamětník věděl, že se jedná o službu velmi nevděčnou. Na dotaz, co vlastně tato pozice všechno obnáší, mu jeho budoucí pražský kolega odpověděl krátce a výstižně: „Generální vikář nic nemůže a za všechno může.“ Nabídku biskupa Jiřího Paďoura však chápal jako velkou čest a přijal ji. Během následujících šesti let, která v úřadě strávil, objevil krásu „země zamyšlené“, poznal jihočeskou hrdost a spoluprací s biskupem získal mnoho cenných zkušeností, které později mohl zúročit na svém dalším působišti.  

Dopis k narozeninám

Když se v roce 2008 blížily pamětníkovy kulatiny, požádal jej o osobní schůzku apoštolský nuncius Diego Causero. „Já jsem si říkal: ,On mně chce popřát k šedesátinám…‘“ vysvětluje pamětník. K velkému překvapení došlo v okamžiku, kdy po společném obědě nuncius vytáhl dopis, v němž Benedikt XVI. jmenuje Jana Baxanta sídelním biskupem litoměřické diecéze. Ten po chvíli mlčení na dopis odpověděl: „Pane nuncie, protože mám rád svatého otce Benedikta a vás mám rád, tak to přijímám.“  Jeho prvním pocitem však bylo veliké dojetí a nezaslouženost, který trvá dosud.

Za své biskupské heslo si zvolil slova žebráka volajícího ke Kristu: „,Pane, ať vidím.‘ To mě zaujalo na tom žebrákovi, že on vstal a šel za Kristem, ne domů, ale za Kristem. On nejen že začal vidět, ale on prohlédl. Šel za ním.“

Na nové vinici

Biskupské svěcení přijal z rukou kardinála Miloslava Vlka dne 22. listopadu 2008 v katedrále sv. Štěpána v Litoměřicích. Diecéze, která byla novému biskupovi svěřena, se od té českobudějovické značně lišila. Její velkou část tvoří území bývalých Sudet, proto zde není tradice tak silná a do kostela chodí lidí podstatně méně. Pamětník však optimisticky dodává: „Ale ti, kteří chodí, vědí proč.“ A stávající situaci bere pozitivně: „Je nás málo a my se všichni známe. A já to říkám kněžím, aby nemalomyslněli. Chápejme to jako plus, že se se všemi lidmi známe. To je velký rozdíl mezi těmi diecézemi.“

Hezkého přijetí se litoměřickému biskupovi dostalo nejen u svých věřících, ale také u většiny hejtmanů a jiných veřejných osobností regionu. To připisuje především svým předchůdcům, kardinálu Trochtovi, jenž je v regionu stále uznávanou osobností, a biskupu Kouklovi, oblíbenému pro svoji lidskost.  „Tak já jsem vlastně už jen sklízel…“ dodává pamětník s pokorou.  Mimořádné vztahy se podařilo navázat také s univerzitami v Ústí nad Labem a Liberci, kde biskup Jan Baxant zasedá ve vědeckých a správních radách. „Ono je to tak, že my tady nemáme moc katolíků, ale máme tady mnoho sympatizantů.“

Nárok biskupského úřadu mu pomáhá zvládnout zásada stanovená sv. Augustinem: „Serva ordinem et ordo servabit te“ – „Zachovej řád a řád zachová tebe“, jež pamětníkův den striktně člení na čas práce, modlitby a odpočinku, kterým je pro něj především modlitba růžence.

A jaký je jeho vzkaz pro Paměť národa? „Já jsem šťastný, že jsem křesťanem. Tak bych všem lidem přál, aby se ke křesťanství dostali a aby byli šťastní z toho, že Krista poznali.“