JUDr. Josef Baxa

„Pak byl přijat zákon o soudní rehabilitaci, s účinností od 1. 7. 1990, a mně se otevřely všechny spisy, protože jsem ty rehabilitace soudil. Ne sám, ale řekněme, že jsem v tom měl rozhodující podíl. Případy z konce 40. let, z 50. let, které soudil Krajský soud v Plzni, mimořádné lidové soudy, státní soud, pak znovu Krajský soud v Plzni, ty politické věci. Byly to stovky případů, figurovali v nich tehdy ještě živí lidé, kteří se před soudem ocitli v pozici rehabilitovaných. A byly tam i případy, kdy se to týkalo protagonistů na soudu stále ještě působících. V jednom případě jsem jako svědky vyslýchal bývalého předsedu Krajského soudu v Plzni Adama Pittnera, jenž byl předsedou třicet let, a nechvalně známou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou, kteří soudili od začátku vykonstruovaný případ. Byl skoro zázrak, že se zachoval nejen soudní spis, ale i ty vyšetřovací svazky a operativní podsvazky Státní bezpečnosti, kde byly podrobné scénáře, jak bude proces doslova zinscenován. Jak budou vybíráni soudci z lidu. Dávno předtím, než se ta věc dostala k soudu, bylo vše předjednáno a důkladně zdokumentováno, jak to bude. A tak to také potom bylo. Tyto důležité osoby, předsedu senátu a prokurátorku, jsem potom vyslýchal jako svědky a tehdy jsem očekával aspoň nějakou drobnou sebereflexi nebo lidsky pochopitelné vysvětlení toho, jak se chovali. Ale vůbec nic. ‚Nepamatuji se.‘ Nic, nic. To bylo v první polovině 90. let, kdy toto nebyli žádní devadesátiletí starci, ale lidé ještě při síle, skoro v aktivním věku. Tehdy ta odpovědnost za nimi měla jít, měla nastoupit. Bohužel se to nestalo.“

„To byl jeden z prvních případů, které jsem dostal, protože jsem začal soudit s tou peripetií na přelomu let 1984 a 1985. Tehdy to šlo rychle, na rozhodnutí se nečekalo roky ani dlouhé měsíce. Takže jsem to rozhodoval v lednu nebo v únoru, zkraje roku 1985. A proč jsem to dostal? Protože z hlediska právní kvalifikace to byl běžný trestný čin výtržnictví v rámci obecné kriminality. Tak jsem to dostal na stůl. Ani mi nikdo neříkal předem: ‚Pozor, to je důležitý případ!‘ Vůbec ne. Ale věděl jsem, o co jde, protože jeden ze svědků v té věci shodou okolností pracoval v kotelně Krajského soudu v Plzni a nás spojovala láska k muzice, k big beatu, takže jsme občas prohodili pár slov. Když jsem viděl, že v té věci figuruje jako svědek, říkal jsem si: Aha, to nebude jen nějaká opilecká výtržnost na ulici v noci, to bude něco jiného.“ – „Mohl byste tedy prosím říci, o co se jednalo?“ – „Byl to případ, kde tihle dva, což byli vlastně chartisté – ale to jsem tehdy nevěděl, když jsem případ dostal na stůl – uspořádali... v Plzni bylo na náměstí Republiky zařízení jménem Hi-fi klub, což byl ojedinělý podnik s dobrou audiotechnikou, pouštěly se tam gramofonové desky, které nebyly obecně dostupné, takže diskofilové tam chodili a povídali si o muzice a podobně. Občas se tam dělalo i něco jiného. Tohle byl případ, kdy na základě alba Joe´s Garage od Franka Zappy vznikla taková scénická záležitost a tihle pánové, Líbal a Chromý, se toho ujali. A v rámci představení v jedné scéně vystoupili na pódium převážně nazí. Měli rekvizity připomínající zbraně a tvářilo se to jako mírový apel. Ale bylo jasné, že v rámci představení bylo více věcí, které nebyly v souladu s režimním pohledem. A také ti účastníci… Takže to bylo v hledáčku Státní bezpečnosti a podle původních představ to mělo být odsouzeno jako něco mnohem závažnějšího. Ale protože nesehnali dostatek svědků, kteří by podpořili verzi obžaloby, stalo se z toho, v uvozovkách, obyčejné výtržnictví. To byl případ, který veřejnost velmi sledovala, jednací síň byla plná nikoliv organizované veřejnosti, ale byli tam skutečně přátelé, příznivci, známí, plzeňská undergroundová scéna, řada z těch lidí vystupovali jako svědci. A obžaloba se v podstatě hroutila. Bezpečnost tam měla nějaké svědkyně, které se snažily říkat, jak je to všechny hrozně popudilo, viděly to jako neslušnost, že to tam nepatří a tak dále. I tehdejší prokurátorka Božena Medková plamenně hájila, aby to bylo odsouzeno. Já jsem po výslechu svědků dospěl k závěru, že tohle zkrátka nepatří před soud nebo do trestního práva. Jestli se mi něco líbí, nebo nelíbí, je věc, řekněme, umělecké kritiky nebo nějakého posouzení, ale pasovat na to paragrafy je zkrátka mimo mísu. Takže jsem je zprostil obžaloby a tam mi tehdy docvaklo, co se vlastně stalo, protože prokurátorka ihned opustila jednací síň a běžela si stěžovat svému šéfovi – to byl městský prokurátor Karel Anděl. Soud tehdy sídlil ve stejné budově, dokonce na stejném patře [jako prokuratura]. A vzápětí, ještě než jsem vyšel z jednací síně, prokurátor běžel přes chodbu stěžovat si předsedovi okresního soudu, co jsem to tedy vyvedl.“

„Bylo to tak. Já jsem se za ním vypravil – stýkal jsem se s ním ryze pracovně, a to buď na jeho pozvání spolu s jinými, vždycky to bylo ve společnosti předsedy Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, případně nejvyššího státního zástupce. Například když prezident republiky chtěl konzultovat výběr ústavních soudců, několikrát jsem se s ním takto setkal. Jinak jsem prezidenta nijak nevyhledával, jednou byl na návštěvě soudu a to se, jak se říká, pozval sám. Navštívil brněnské soudy, takže navštívil i Nejvyšší správní soud. Jediný případ, kdy jsem sám požádal o přijetí, byl ten, kdy se blížil konec mého funkčního období. Tehdy jsem mu napsal dopis, ve kterém jsem mu vysvětlil, jakou bude mít za půl roku kompetenci, a protože za soud personálně odpovídám a všichni soudci, kteří tam jsou, prošli mýma rukama, mám asi nejautentičtější informace o každém z nich, nabídl jsem mu, že se s ním o ně podělím, aby mohl svou pravomoc vykonat. Byl jsem přijat, nicméně tohle ho příliš nezajímalo. Naopak vytáhl seznam mých takzvaných hříchů. Byla to šňůra případů, o nichž Nejvyšší správní soud v minulosti rozhodoval a u nichž prezident dal najevo velkou nelibost nad tím, jak bylo rozhodnuto. Když jsem namítal, že já s tím nemám nic společného, protože soudci jsou nezávislí a já osobně jsem ani v jedné té věci nerozhodoval, odbyl to slovy, že jsem šéf a mám to zařídit. Tím to neskončilo. Potom mi opakovaně řekl, že si mě dokáže představit jako budoucího předsedu Ústavního soudu. A jedním dechem začal mluvit o případu, který jsme tehdy měli na stole, byl to případ, kdy odmítal jmenovat některé vysokoškolské docenty do funkcí profesorů. Dával jasně najevo, jak má být rozhodnuto, a znovu mi opakoval, že si mě dokáže představit jako předsedu Ústavního soudu. Byl to úplně jasný vzkaz. Já jsem mu řekl, že kvůli tomuhle jsem za ním nepřišel, a odešli jsme od toho. Ale byl to pro mě otřesný zážitek a velké zklamání.“