Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumír Baxa (* 1934)

• narozen 22. května 1934 v Hromnici u Plzně

• jeho otec vlastnil truhlářskou dílnu a za 2. světové války byl zapojen v odboji

• poté, co byli otec i matka kvůli odboji uvězněni, vychovával ho před jejich návratem za války jeden ze strýců

• jeho další strýc Antonín Liška bojoval proti nacistům jako pilot RAF

• kvůli tomu mu komunisté v 50. letech znemožnili studium

• vyučil se zedníkem, pracoval na stavbách

• v 60. letech vystudoval vysokou školu

• po roce 1968 měl problémy, protože vyjádřil nesouhlas s okupací Československa sovětskými vojsky

• většinu života pracoval ve stavebnictví

Jeho otec riskoval život v protinacistickém odboji. Jeho strýc bojoval proti fašistům jako pilot RAF. Za to komunisté rodinu v padesátých letech tvrdě perzekvovali. Bohumírovi dlouho trvalo, než si dokázal bezpráví páchané na jeho příbuzných vysvětlit. Jako kluk nechápal, proč nemohl studovat, proč jeho obdivovaný strýc – důstojník pracoval na stavbách jako parketář, proč bylo zpochybňováno hrdinství jeho táty, proč byl jeho kádrový původ označován za špatný.

Bohumír Baxa se narodil 22. května 1934 ve vesnici Hromnice u Plzně. Tam prožil pěkné dětství. Spolu se starší sestrou vyrůstal v rodině majitele truhlářské dílny. Znamenalo to, že rodina sice nežila v blahobytu, ale mohla si dovolit spokojený klidný život. „Tatínek zaměstnával šest dělníků a byl velmi vážený a uznávaný. Využíval svých zkušeností, které získal při práci ve Francii, kde dělal interiéry lodí,“ vypráví Bohumír. Otci v dílně pomáhal a těšilo ho, když slýchával, jak lidé tatínkovy výrobky chválili: „Byl to moc pěkný pocit, když mi lidé i po letech ukazovali nábytek a jiné věci, které otec vyrobil, a ony jim stále dobře sloužily.“

Jako dítě nechápal, proč se v jejich domku scházeli různí lidé a po večerech s tatínkem vedli dlouhé debaty. Netušil, že se jeho otec po obsazení Československa nacistickým Německem zapojil do odbojové činnosti. Jedním z jejich projevů bylo, že pomohl svému švagrovi Antonínu Liškovi uprchnout za hranice. Ten poté bojoval proti Německu jako pilot RAF. „Rodiče vše tajili. Chovali se tak, abychom se sestrou měli pěkné dětství a necítili, že hrozí nebezpečí. A malé dítě nepozná, že rodiče mají starosti. Takže jsem netušil, že se otec podílel na organizování přechodů lidí přes hranice,“ podotýká Bohumír.

Zatčení rodičů gestapem

Toto vše mělo na rodinu Baxových tvrdý dopad. Bohumírovi rodiče byli zatčeni. Bohumír si vybavuje, jak přišel domů a babička plakala. V otcově pokoji byly rozházené věci. Bylo jasné, že gestapo dělalo důkladnou domovní prohlídku.

Bohumírův otec poté prošel řadou výslechů na gestapu a celou válku strávil v různých věznicích. Matka byla odvezena do tábora ve Svatobořicích, ve kterém Němci integrovali příbuzné lidí zapojených do odboje. Bohumír a jeho sestra byli vytipováni jako jedny z dětí určených k převýchově v německých rodinách. Nacisté si takto vybírali děti zatčených odbojářů, které splňovaly několik podmínek, například takzvaný árijský vzhled, to znamená, že měly světlé vlasy a modré oči. „Maminka dostala příkaz sbalit kufr mně a sestře, protože oni je brali i s dětmi. V těch Svatobořicích byli i novorozenci, tam se to nerozlišovalo. Nevím, jak to, že maminka nakonec odjela bez nás. To je dodnes záhada. Esesáci, kteří odvedli maminku, dědu a babičku, řekli, že se o nás postarají. To vím. Museli jsme se rozloučit. Měli jsme sbalené věci. Ale co bylo dál, nevím. Tam mám v paměti mezeru. Zřejmě po nějakých konzultacích věděli, že jsme schopni převýchovy v rámci velkoněmecké říše. Zkoumali, jestli nejsme židovského původu. To nás zachránilo,“ vypráví.

Bohumír a jeho sestra měli štěstí, protože měli světlou pleť, světlé vlasy a mezi jejich předky se nevyskytovali Židé. Pak do jejich životů vstoupilo štěstí podruhé. Jejich příbuzným, kteří nebyli zatčeni, se podařilo vyjednat, že se výchovy ujmou sami. Zavázali se, že je budou vychovávat k poslušnosti nacistickému Německu. Bohumír se tak dožil konce války u jednoho strýce, jeho sestra u druhého.

Konec války a návrat otce z vězení

A pak přišel 22. květen 1945. Nejkrásnější den v Bohumírově životě. Den jeho jedenáctých narozenin, kdy se domů vrátil jeho táta. S podlomeným zdravím, zničený tak, že ho Bohumír v první chvíli nepoznal. Ale byl živý. Přežila i maminka. Rodina byla pohromadě. Radost byla o to větší, že se ze zahraničí vrátil také strýc. Ten byl obdivován, oslavován. Byl hrdina, pilot RAF, který v boji proti nacistům málem přišel o život, když se katapultoval z letounu a téměř uhořel. Bohumír byl na něj pyšný, jeho blízkosti si užíval.

Baxovi se těšili, jak budou znovu normálně žít. Antonín Liška se stal vysoce postaveným důstojníkem na letišti v Praze–Kbelích. Byl pilotem letadla, kterým cestoval Jan Masaryk.

Jenže idyla netrvala dlouho.

Potíže rodiny po únoru 1948

Po nástupu komunistů k moci v roce 1948 byl Antonín Liška zbaven všech funkcí a začal se živit na stavbách jako parketář. Bohumír nebyl přijat na střední školu, protože byl synem živnostníka a synovcem západního letce. Jenže on to vůbec nechápal. Nedokázal si vysvětlit, proč strýcem, kterého všichni oslavovali, najednou všichni opovrhují. Proč má špatný původ, když je synem otce, který za války kvůli svému vlastenectví prošel sedmadvaceti nacistickými kriminály a absolvoval pochod smrti z Norimberka do koncentračního tábora Dachau? Proč nemůže studovat kvůli tomu, že jeho otec měl truhlářství? Co je špatného na tom mít truhlářství? To byly otázky, které si zmatený kluk kladl a nedostával na ně odpovědi.

„Byly to divné pocity. Za války jsme museli černou barvou škrtat v knihách věty, kde se vyskytovala slova Masaryk, Beneš, Komenský nebo Hus. Později, za komunismu, jsme museli škrtat zase. Vedlo to k tomu, že si celý život kladu spoustu otázek a z různých střípků se snažím vysvětlit si dobu, ve které jsem žil,“ říká Bohumír.

Paradoxní na tom všem bylo, že Bohumír byl označován za syna živnostníka, a tudíž měl špatný kádrový původ, přestože jeho otec vstoupil do komunistické strany. „On byl odhodlán úžasnou vůlí pomoci po válce budovat svobodnou zem. Přestože měl podlomené zdraví, z posledních sil chtěl pomoci rekonstrukci země. Komunismus byl pro něj nový, svobodný směr. Dříve byl sociální demokrat, a když se strany sloučily, stal se členem komunistické strany. Patřil mezi lidi, kteří ji viděli jako symbol něčeho nového a moderního. Podstatu neviděli nebo nechtěli vidět. Hodně takových poctivých lidí, jako byl můj otec, tehdy uvěřilo,“ míní Bohumír.

Učení na zedníka povoleno, studium zakázáno

Bohumír se s otcem radil, co bude dělat dál. Domluvili se, že se půjde učit na zedníka. Tatínek mu vysvětlil, že je třeba se opřít o dělnickou třídu. Věděl, že to pomůže, pokud by se chlapec později chtěl na školu zkusit znovu hlásit. „V učení byl mým nejlepším kamarádem kluk, který měl problém kvůli tomu, že byl synem kulaka. Uvažovali jsme, proč je vše jinak, než slyšíme ve škole, proč máme problémy. Rozhodli jsme se, že se zkusíme přihlásit na střední průmyslovou školu. Po čase jsme se dostali, protože už jsme byli vyučení. Aby bylo vidět, že nadšení dělníci jdou studovat. Až později jsem si uvědomil, že to komunisté měli promyšlené. Vyučením jsem si měl napravit původ. To, že matka i otec byli za války političtí vězni, už nehrálo roli. Skvrnou na mém původu bylo, že strýc byl západní letec, a tu jsem měl odčinit prací zedníka. To bylo na tom to nejhorší, že se komunisté mstili svým odpůrcům na dětech,“ vypráví Bohumír.

Práce na stavbách

Zkusil se hlásit na vysokou vojenskou školu, vybral si tam stavební fakultu. Být vojákem sice netoužil, ale dozvěděl se, že je velká šance, že tam bude přijat. Udělal těžké přijímací zkoušky, při kterých musel prokázat i výbornou fyzickou zdatnost. Už při nich mu zkoušející dávali najevo, že byl dobrý, že uspěl. Jenže pak mu přišlo vyrozumění, že pro velký počet uchazečů nebyl přijat. Byl přesvědčen, že důvodem znovu bylo to, že je synem živnostníka a synovcem západního letce. Odsloužil si dva roky povinné základní vojenské služby a pracoval na různých stavbách v Karlových Varech a okolí. Jako zedník se na stavbách setkával se strýcem Liškou, který tam manuálně pracoval. „Na stavbách jsem se setkal s řadou zajímavých lidí, protože tam pracovali vzdělané osobnosti. To byly ty věci, které mi nikdo nevysvětlil. Strýc byl pro mě vzor a najednou jsem ho viděl jako parketáře na stavbě. Viděl jsem i právníka u jeřábu. Ale otec se mnou o tom nechtěl mluvit. Nevysvětloval mi to. Chtěl, abych měl klid,“ vzpomíná.

Zpětně si myslí, že otec i matka museli být vývojem ve společnosti ovládané komunisty postupem času velmi zklamáni, ale nedávali to najevo.

Rodina byla rozklížena. Baxovi, kteří byli členy KSČ, se přestali stýkat s Antonínem Liškou, kterého komunisté připravili o vojenskou hodnost i společenskou prestiž. „V podstatě přerušili styky a žili každý svůj život. Mezi nimi ale nebyla třídní nenávist. Dobře se znali. Vždyť otec připravoval strýcův odchod za války. To muselo být hrozné pro oba. Myslím, že už byli ze všeho unaveni. Strýc ani neuvažoval o emigraci. Měl tady rodiče, rodinu. Byl prostě unavený,“ shrnuje Bohumír.

Problémy kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací

Za pěkné období ve svém životě označuje šedesátá léta. Vnímal celkové uvolnění ve společnosti. Jeho strýc byl rehabilitován. Vedl s ním dlouhé debaty na různá témata. Oženil se, založil rodinu. Konečně byl přijat ke studiu vysoké školy a získal práci jako projektant. V zaměstnání se mu dařilo, nadřízení oceňovali jeho obětavost i zkušenosti z praxe.

Zlomem byl srpen 1968, kdy Československo obsadila sovětská armáda. Bohumír byl v podniku pozván k prověrkové komisi. Šlo o to, že zaměstnanci jednotlivých podniků byli zpovídáni, co si myslí o sovětské okupaci. Ti, kteří řekli, že s ní nesouhlasí, bývali přeřazováni na horší místa nebo přišli o práci.

Bohumír však měl štěstí na nadřízeného. „I když jsem řekl, že se vstupem Rusů jednoznačně nesouhlasím, nechal mě dál dělat vedoucího projektanta, což pro něj bylo jako pro nadřízeného obrovské riziko. Přesto si na to troufl. Jsem mu dodnes vděčný. Politicky jsme se sice rozešli, ale vážil jsem si ho za to, že nedopustil, aby se politické názory odrážely na práci,“ podotýká.

Dcera nebyla přijata na gymnázium

Manželka Bohumíra prosila, aby se nezapojoval do veřejného života a nedával svůj nesouhlas s komunistickým režimem najevo. Po zkušenostech z toho, co vše už jeho rodinu potkalo, jí dal za pravdu. Jenže poznal, že mlčení není k ničemu. Když se jeho dcera hlásila na gymnázium, nebyla přijata. Vzpomíná na to takto: „To byl pro mě konec. To byl vrchol. Rodina pro mě v té době byla nejdůležitější na světě. Až když jsem ji měl, došlo mi, jak důležitý jsem musel být pro mé rodiče, jak strašné pro ně muselo být, když viděli, že mám kvůli nim potíže. Já to pocítil. Když se dcera nedostala na gympl, bylo to pro mě už moc. Měl jsem zažívat znova to, co jsem už prožil. Mstu na dětech. To, co je nejhorší.“

Snažil se dceři pomoci a vyjednat jí, aby mohla studovat, což se nakonec podařilo.

Život po listopadu 1989

V této životní fázi ho zastihla revoluce v listopadu 1989. Dostal nabídku pracovat na okresním národním výboru v Karlových Varech, kde právě vznikal nový kontrolní odbor. Podílel se na vytváření nových kontrolních mechanismů. V té době se dostal k řadě materiálů, ze kterých se dozvěděl, co vše komunisté o jeho rodině věděli, jaké poznatky si o ní vedli. Poté, co se nový kontrolní odbor podařilo vybudovat, vrátil se ke své práci projektanta. Později se stal výzkumným pracovníkem.

Jeho otec se listopadové revoluce nedožil, ale strýc Antonín Liška ano. Jel se do Velké Británie podívat na místa, kde působil v RAF. „Byl překvapený, jak velmi si tam lidé práce zahraničních vojáků, letců RAF dodnes váží. Viděl v tom velký rozdíl ve srovnání s tím, jak se s nimi zacházelo tady,“ podotýká Bohumír.

Jeho strýc napsal o svých zkušenostech letce několik knih a Bohumír se dál snaží šířit jeho myšlenky a dílo. „Každý rok se jezdím poklonit tam, kde je pochován. Každý rok tam jezdí i letka, která mu dělala doprovod při posledním rozloučení. On splnil svůj úkol a já jsem rád, že lidé nyní mají možnost číst jeho knížky,“ říká.

Sám se v životě drží následujícího motta: „Já doma vždycky říkám, že práce je život. Dokud můžu pracovat, žiju.“