Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Baumruk (* 1927)

• narozen 16. ledna 1927 v Merklíně

• pochází z rolnické rodiny

• počátkem roku 1945 totálně nasazen na práci v zákopech na Olomoucku

• v květnu 1945 během návratu domů spolu s dalšími zákopníky zařazen do vojenského vlaku jako rukojmí

• vlak osvobozen v Praze

• během Pražského povstání budoval barikády

• od roku 1948 nastoupil vojenskou službu

• v roce 1951 spadal do akce 77 000 úředníků do výroby

• stal se pracovníkem v inseminační stanici

• roku 1956 začal pracovat jako skladník v Dolu Týnec, oženil se

• od roku 1965 pracoval v Tesle, poté na dřevišti v Nýřanech

• odmítl vstup do komunistické strany

• nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• sametovou revoluci považuje za akci zinscenovanou komunisty

Rudolf Baumruk se narodil 16. ledna 1927 v Merklíně v západních Čechách. Pochází z rolnické rodiny, která vlastnila menší hospodářství. Jeho maminka Marie Königsmarková pocházela z nedalekých Soběkur. „Zemřela na tuberkulózu, když mi bylo 18 měsíců.“ Tatínek Karel Baumruk se narodil roku 1885 v Merklíně. Rod Baumruků sem ale přišel mnohem dříve[1]. Tatínek se pak podruhé oženil a malému Rudolfovi tak v jeho šesti letech dopřál tolik potřebnou ženskou náruč. Do rodiny přivedl i syna, který se narodil roku 1936. „Vystudoval obchodní akademii a pracoval jako úředník. Byl to jediný člověk v našem širokém příbuzenstvu, který byl komunistou. Za ženu si totiž vzal dceru velkého komunisty, který dělal bachaře v Plzni na Borech,“ vysvětluje Rudolf.

„Můj otec byl jako voják v Alpách[2], a to jako pěšák i u jezdectva. Bohuslav, jeden z jeho bratrů, byl zase důstojníkem v Rusku. Vrátil se v roce 1921 a stal se příčinou úmrtí svého otce. Ten totiž nevěděl, jestli je jeho syn ještě naživu. Když přišel Bohuslav konečně domů, přivítal jej jeho otec slovy: ‚Slávku, ty ses vrátil!‘ A byla to jeho smrt,“ vypráví Rudolf. Jeho strýc Bohuslav si tehdy domů přivedl ruskou manželku šlechtického původu a také syna. „A tak tam pak spolu dál žili,“ dodává Rudolf.

Na zákopech

Za druhé světové války byl Rudolf v rámci ročníků 1927 a 1928 totálně nasazen. Čekaly ho náročné práce v zákopech. „Bylo to nařízeno pracovním úřadem v Klatovech. Z těch dvou ročníků nás počátkem roku 1945 eskortovali mimo jiné na práce na protitankových výkopech a kulometných hnízdech. Já byl v Olomouci a v Libavé, přesněji ve vesnici čtyři kilometry od Libavé, která se jmenovala Smilov,“ vypráví Rudolf. Ve Smilově jich bylo totálně nasazených asi padesát. „A ten SA-Mann nás tam měl na starosti. A byl mezi námi jeden, který vynikal takovým skautským životem, a když bylo 4. května, tak řekl: ‚Ne, tady vyrazíme dveře, rozdám jídlo a jdeme pěšky do Šternberka.‘“ Ze Šternberka pak jeli vlakem do Olomouce. „Nebylo jasné, co se tu bude dít nebo nebude. Ten náš SA-Mann, který nás hlídal, se také u nás v té Olomouci točil, a tam pak jeden z nich řekl: ‚To byl jejich vedoucí, toho hned zajistíme,‘“ vzpomíná Rudolf.

Celá skupina zákopníků byla spolu s Rudolfem zařazena do dvou vagonů vojenského vlaku jakožto rukojmí. Nevěděl, z jakého popudu se tak stalo. Nadějí však pro ně byla slova olomouckých železničářů: „Je to poslední vlak, který směřuje do Prahy. Buďte bez starosti. Postaráme se o to, abyste byli osvobozeni.“ Vlak prý jel velice pomalu a zastavil jen v Kolíně. Už tam bylo znát, že se něco děje. Poté vlak pokračoval do Prahy, kde měl být dle instrukcí osvobozen bez „nějakého velkého napadení“. „Do Prahy jsme tehdy přijížděli do Libně, a když ten vlak osvobodili, tak jsme byli ubytováni. Ti vojáci, ti Němci byli rádi, že se toho zbavili, jen s těmi poddůstojníky měli nějaké potíže,“ vzpomíná Rudolf.

Mysleli si, že jsme Hitlerjugend

Dojeli tehdy do Prahy stále ještě bombardované německou armádou. „Viděli jsme, jak to vypadá, když ta bomba vypadává z letadla. Tam si teprve člověk dokázal vážit života. Ať už se schoval za roh nebo kamkoliv, jenom aby přežil.“ Z jejich skupiny z vlaku byli Pražáci zprvu zmatení, dokonce je považovali za členy Hitlerjugend. Když jim však vysvětlili, jak byli jako rukojmí zatažení do vlaku, ubytovali je v hostinci a dali jim najíst. A oni pak na oplátku, ale i čistě z národního cítění pomáhali vytrhávat dlažbu, ze které se stavěly zátarasy zabraňující vjezdu tanků do ulic.

„Ubytováni jsme byli v hostinci, a když byl nálet, tak nás všechny cpali do sklepa, kde už bylo puštěné rádio, a tam už se jasně projevila propaganda, co a jak, protože šestého května řekli: ‚Američané stojí za Plzní v Rokycanech a nechají krvácet Prahu!‘“ Tam už bylo vidět, jak se ti lidi začínají dělit podle smýšlení těch nebo těch,“ vypráví Rudolf.

Zpátky domů

Rudolf odjel z Prahy až 14. května. A protože trasa Praha-Plzeň do Českých Budějovic byla tehdy přerušena, jeli oklikou. „A v těch Budějovicích bych byl přišel pomalu o život. Byli tam totiž Rusáci. A najednou se jeden takový malý Rusák ocitl proti mně se slovy: ‚Davaj hodinky!‘ A kdyby tam nekřičel nějaký Čech, ať mě nechá na pokoji, tak bych to asi nepřežil.“ Z Budějovic pak byli převezeni vlakem do Strakonic a odtud pak autem do Sušice. „Tam jsme spali v barácích, kde byli předtím ubytováni Američané.“ Další den už přenocoval v Klatovech a pak už se přes Přeštice konečně dostal domů do Merklína. Rodina pak nemohla uvěřit tomu, že se vůbec vrátil. „O nás totiž na těch zákopech určitou dobu nikdo nevěděl, protože pošta tehdy nefungovala, takže nám nemohli ani poslat jídlo, nic,“ vysvětluje Rudolf.

Těžko posoudit, jak velkou to bylo satisfakcí, ale Rudolf byl za svou výpomoc při osvobozování Prahy oceněn pozváním na první poválečné představení opery Prodaná nevěsta.

I kdyby byl sebechytřejší, půjde do JZD

Když tatínek roku 1948 zemřel Rudolfovi v náručí, jeho „druhá matka“ požádala, když už byl Rudolf na vojně, aby mu v době žní dali dovolenou. O tom však nemohla být řeč. „S bídou to tam dávala dohromady, protože ji jako vdovu chtěli dokopat do JZD.“ Hrozili jí i tím, že její syn, kterého měla s Rudolfovým otcem, nebude moci nikde studovat. Říkali jí: „I kdyby byl sebechytřejší, půjde do JZD a my si ho tu spravíme, jak budeme potřebovat.“ Do jednotného zemědělského družstva (JZD) tak nakonec přece jen vstoupila. „A šla do důchodu v 68 letech s měsíčním důchodem 300 korun,“ říká Rudolf.

Ten si od roku 1948 odsloužil nejprve pět měsíců vojny v Jičíně u protiletadlového pluku, kde spadal pod tzv. hlásnou službu. Pak byl díky práci na hospodářství poslán domů. Přesto byl však podruhé povolán k dokončení vojenské služby, a to nejprve do Liberce a pak do Olomouce. „Nejstarší kasárna, jaká mohla existovat, snad za Marie Terezie. Tam byly samé jízdárny, kde byli koníčkové. A ještě tam bylo pár koní necháno pro ty důstojnické paničky, které na nich jezdily.“ Později byl převelen do Sliače na Slovensku, kde vojnu dosloužil. Pro své snížené fyzické schopnosti však část vojny strávil v kanceláři jako písař.

77 000 do výroby

Rudolf ještě za války absolvoval obchodní školu v Plzni. Poté byl zaměstnán v soukromé nemocenské pojišťovně. Tam také – než byl povolán na zákopové práce – zažil několik náletů, především na čtvrť Karlov. Když válka skončila, byl znovu zaměstnán v téže pojišťovně. „Pak přišel ten ‚slavný‘ rok 1951, kdy bylo 77 000 úředníků posláno do výroby. Mě to postihlo, protože jsem tam byl nejmladší. Řekli mi: ‚Ty to s námi zvládneš. My máme rodiny, tak je to něco jiného.‘“ Musel si tedy vybrat mezi průmyslovým a zemědělským odvětvím. Vybral si zemědělství, jelikož mu bylo bližší.

V té době se v Československu zaváděla inseminace skotu podle ruského vzoru, takže probíhaly velké nábory zaměstnanců. Rudolf byl z domova na práci se zvířaty zvyklý, a tak se přihlásil do pětiměsíčního kurzu v Dukovanech. A protože se osvědčil, nemusel pracovat při osemeňování skotu, ale přímo na plemenářské stanici. „Kde byl určitý počet býků, kterým se odebíralo semeno a odesílalo se na stanice, odkud ti inseminátoři odjížděli osemeňovat skot,“ vysvětluje Rudolf. Po návratu z kurzu mu bylo sděleno, že jej potřebují ve stanici na tachovském okrese do obce Vysočany. Tam pracoval nejprve při odběru semene, ale po roce už jako vedoucí. K práci přitom patřilo jak vedení kolektivu, tak starost o zvířata a pole. Na této stanici Rudolf působil od roku 1952 do roku 1956.

„Potom tu stanici zrušili, protože to nebylo JZD, a já jsem byl jako vedoucí té stanice poslán do Boskovic na tříměsíční kurz vedoucích,“ říká Rudolf. Když se vrátil, přidělili ho do Soběkur. Krátce tam pobyl, ale pak jej nahradil jiný vedoucí. To s ohledem na práci, kterou do té doby odvedl, považoval za ponížení. Z této obce navíc pocházela i jeho matka, takže k ní měl blízký citový vztah. Podobných rozčarování si však „užil“ i na svých dalších pracovních štacích.

Obrovský podraz na lidi

„Spoustě lidí tehdy zničili životy. To nebyly někde našamoněné peníze, jak se tomu říká, někde nakradené. To byly peníze vydělané tvrdou prací. Byl to obrovský podraz na lidi,“ říká Rudolf a připomíná i obdobnou situaci z roku 1945. „Kdy ty vklady, které byly z první republiky a měly nějakou cenu, že to šlo na ten vázaný vklad, tak tím byly znehodnocené. Podobně jako jsem to měl já. Já měl totiž dostat dvacet tisíc jako odstupné – na tom hospodářství měl zůstat bratr a já měl po úmrtí mé matky dostat těch dvacet tisíc. To tam rodiče dávali vždy tisícovku. To byly za první republiky nějaké peníze! A co jsem dostal? Nic.“

Další Rudolfovou štací se stal západočeský Stod. Tam se také seznámil s manželkou, která pracovala jako sekretářka na dolech ve Zbůchu. Rudolfovo zaměstnání se jí však nelíbilo, a tak jej přemluvila ke změně. Shodou okolností odcházel tehdy z Dolu Týnec jeden skladník, Rudolf tak od roku 1956 nastoupil na jeho místo. Poté se s manželkou vzali. Bydleli tehdy v jedné místnosti ve Zbůchu. „A když v Nýřanech postavili to hornické sídliště, tak jsme se do jednoho z těch bytů odstěhovali. A vzhledem k tomu, že manželka byla v pokročilém stavu těhotenství, stali jsme se vůbec prvními nájemníky v tomto sídlišti. A dcera, i když se vlastně narodila v porodnici v Plzni, byla vlastně prvním přírůstkem do tohoto sídliště,“ vypráví Rudolf.

Nastávající mamince bylo tehdy 30 let, a když rodila, kolovala mezi dívkami v porodnici věta: „Máme tu mezi sebou babičku,“ vypráví Rudolf a ukazuje, nakolik se minulá doba lišila od té současné. Dcerka navíc onemocněla žloutenkou, a tak se novopečená maminka z porodnice vrátila až po dvou měsících. „Oba jsme pocházeli z takových poměrů, že jsme odnikud neměli žádnou finanční ani materiální podporu. Myslím, že to byla velká škola života.“

Odmítl jsi jít do partaje, takže ses odepsal!

V roce 1965 Rudolf Baumruk nastoupil do Tesly do oddělení odbytu, poté do nákupu a nakonec do oddělení expedice. Jeden kolega mu však práci znechutil, jelikož se Rudolf nechal slyšet, že nesouhlasí se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Rudolf tak po několika letech opět změnil místo. „Odešel jsem na dřeviště, které bylo udělané v Nýřanech na velké ploše po bývalé šachtě. A měly to Západočeské lesy, středisko Stříbro.“ Protože se opět ukázala jeho šikovnost i bystré uvažování, pracoval i jako zástupce na jeřábu. „Ale z toho jeřábu jsem musel jít dolů, protože ten soudruh, co mi to tam dole přivazoval, byl komunista jako blbec. A ten řekl: ‚Ne, ten půjde dolů.‘ Tak jsem byl vrácen zase na ten začátek, kde se brala ta nejnižší mzda,“ říká Rudolf. Podobným způsobem jej komunisté podrazili ještě jednou, a tak z tohoto zaměstnání raději odešel. Vrátil se tedy zpátky do Tesly, kde pracoval ve skladu. Říkal si, že mu zbývá jen devět let do důchodu, tak už to nějak vydrží.

Rudolf se svým odporem ke komunistům, kteří jemu i jeho rodině ztěžovali život, netají. „Jak je ten národ zblblý. Ti komunisti si několikrát udělali převrat, a hlavně ten v roce 1989, který si udělali pro sebe. Pro sebe za pomoci studentů. Oni zůstali u moci. Vždyť jsou tam pořád! Vždyť jsou tam jejich děti!“ Sám pak pevně zastává názor, že komunistická strana měla být zrušena. Jemu samotnému bylo členství ve straně nabízeno, jakmile se vrátil z kurzu v Dukovanech. Vstup do strany ale odmítl.

„Také mi jeden známý, se kterým jsme se o tomhle nikdy nebavili a který dělal kádrováka, jednou povídal: ‚Ty starý vole, ty kdybys dělal, co dělal, tak ty nemůžeš nikdy udělat něco, abys byl na nějakém postu.‘ Načež jsem se ho zeptal: ‚A proč?‘ ‚Protože tam máš napsáno, že jsi odmítl jít do partaje. Tudíž ses odepsal. Tady není o čem mluvit! Tím sis nad sebou vyřkl svůj ortel.‘“ Pro Rudolfa však bylo a stále je nejdůležitější čisté svědomí. „Jiný jsem nemohl být.“

 

[1] „Prodej byl proveden roku 1652 a majitelkou Merklína stala se tak Anna Albertina Řičanská, hraběnka z Fürstenberku, zaplativši zaň 20.000 kop. Ta držela však Merklín pouze jeden rok vyměnivší jej r. 1653 s Janem Grefem z Grefenberku za statek Jindický u Kutné Hory. Jan Gref z Grefenberku přikoupil r. 1654 k Merklínu Bijadla se Zeměticemi a Čelákovy, později Kloušov a Soběkury. Do valně zpustošeného a vylidněného Merklína přesídlil německé kolonisty z hořejší Falce v Bavorsku. V té době objevují se zde již německá příjmení jako: Arbes, Baxa, Baumruk.“ (Kronika města Merklína z roku 1924 od Josefa Erharta)

[2] „Otec se nikdy nezmiňoval o tom, jaké to tam bylo. Jenom měl jednu vadu, že mu v té severní Itálii omrzly nohy. Musel pak celý život nosit zvláštní boty, ve kterých měl takové speciální punčochy.“