Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Jiří Bauer (* 1952)

• narodil se 7. září 1952 v Sušici

• vystudoval práva, má vlastní advokátskou praxi

• celoživotní výrazně negativní postoj vůči komunistům

• v listopadu 1989 se stal jedním z organizátorů demonstrací v Sušici

• spoluzakladatel Občanského fóra v Sušici

• v roce 1990 zvolen do sušického zastupitelstva a rady města

Dalo se tam žít, Šumava je krásná

Jiří Bauer se narodil v Sušici 7. září 1952. Ve stejném roce začaly státní hranici lemovat drátěné zátarasy. Zakázané pásmo leželo už deset kilometrů za Sušicí a blízkost železné opony lidé na Šumavě vnímali každý den a na každém kroku.

Za války zůstalo město v protektorátu, ale Sudety začínaly už kilometr za ním. Bylo vždy hlavně české a poválečný odsun se ho příliš netýkal. Ale rozsáhlých oblastí výš v horách, obydlených především Němci, se dotkl měrou nebývalou. Počátkem padesátých let už ze šumavských vesnic a samot téměř nic nezbylo. Lidé odešli a opuštěné domy zničila československá armáda.

„Osídlování po válce… ne všichni byli špatní, ale taky tam přišlo hodně těch, kteří to tam rozkradli a zase odešli, a až pak přišla ta druhá garnitura. Takže ta skladba obyvatel tam nebyla zrovna nejlepší, každý druhý byl pomocník Pohraniční stráže. Stačilo, aby přijel autobus a byl v něm někdo, koho neznali, tak ho hned práskli… Ale jinak se tam dalo žít, Šumava je krásná.“

Ti samí, kteří národ milovali, tak ho pak potopili

Otec Jiřího Bauera byl chemik, matka učitelka. Po základní škole nastoupil na sušické gymnázium, a když mu bylo šestnáct let, na louce pod nedalekým kopcem Svatobor se načas usídlili sovětští vojáci. Na motocyklech Pionýr tam přijížděla parta mladíků, jeden z nich byl Jiří Bauer. Od vojáků si brali propagační letáky a pak je tajně spálili.

„Měli jsme štěstí, že nás u toho nechytili… Věděli jsme, že to tam rozdávají a pak se to dostávalo i na náměstí. Byla to akce rádia Vltava, takový provolání, že je správně, že jsou tady… tak jsme se takhle angažovali, dětsky, hloupě… ale to jsme ještě nevěděli, co z toho bude. Národ byl semknutý a vypadalo to dobře… proto říkám, že ten bolševik je nepoučitelný, nevyléčitelný, protože ti samí, které národ miloval, tak národ pak potopili... Dubček, modla národa… rok nato podepsal pendrekový zákon.“

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i všechno, co následovalo, bylo pro dospívajícího Jiřího silně negativním zážitkem, který natrvalo ovlivnil jeho pohled na komunismus. S tezemi a praktikami komunistů nikdy vnitřně nesouhlasil a v době normalizace se odmítl přizpůsobit a rezignovat.

Obrečel jsem to

Další zklamání zažil o rok později. Tentokrát bylo ještě o něco bolestnější, protože se týkalo osoby pro něj nejbližší. Rodiče se roku 1969 rozvedli a Jiří poté vyrůstal jen s matkou. Neměla to lehké, splácela bývalému manželovi polovinu domu a plat učitelky na to nestačil. Přemluvili ji, aby vstoupila do komunistické strany a mohla se tak stát okresní školní inspektorkou. V roce 1970 začaly prověrky všech členů komunistické strany, tedy i kantorů na školách. Pro osmnáctiletého Jiřího nastalo období, na které nerad vzpomíná a s nímž se musel složitě vyrovnávat. Jeho matka se jako okresní inspektorka a novopečená členka komunistické strany čistek mezi učiteli účastnila a rozhodovala o jejich dalším osudu.

„Ona se nechala zblbnout a vstoupila v šedesátým devátým k bolševikům do partaje. Já už jsem tenkrát věděl, která bije, a tak jsem to probrečel a říkal jsem jí: ‚Mami, nedělej to.‘ Jenže už bylo pozdě, její táta se s ní rozkmotřil a máma povýšila a dělala školní inspektorku. Takže byla u toho, když se vyhazovali kantoři… bylo to hrozný, bylo to na zvracení. K nám chodili lidi, někteří slušní, někteří hajzlové, a orodovali, chtěli uplácet, všechno možný se dělo, jenom aby nebyli vyhození. Bylo to hrozný období, nerad na to vzpomínám.“

Po maturitě se nedostal na vysokou školu, rok pracoval manuálně a pak to zkusil znovu. Ale opět to nevyšlo. Napotřetí to chtěl zkusit, když byl na vojně. Ale nechtěli ho pustit k přijímacím zkouškám, v Praze se cvičila spartakiáda. Půjčil si cizí vojenskou knížku a odjel s ní na přijímací zkoušky na právnickou fakultu. Přijali ho. Studoval tam v době nejtužší normalizace, ale „na té škole bylo blaze. Bylo tam sice pár sviní, ale ty byly čitelné. Taky někteří skončili na StB v Plzni… no a ti jsou dnes znovu u vesla.“ Už na gymnáziu se toužil stát advokátem, ale místo nebylo jednoduché získat. Zůstal v Praze, oženil se a po čase se mu podařilo, díky svým přátelům Janu Kalvodovi a Ludvíku Röschovi, sehnat místo advokátního koncipienta nejprve v Chebu a pak v Domažlicích. Nakonec se souhrou okolností dostal zpět do svého rodného města.

Pamatuješ, jak jsme tenkrát podepisovali těch Několik vět?

Ke konci osmdesátých let se začala politická situace v celém východním bloku uvolňovat. Nejprve v Polsku, pak v Maďarsku, v bývalé NDR a nakonec i v Československu. Na folkovém festivalu Porta v Plzni na začátku července 1989 podepsal Jiří Bauer prohlášení Několik vět.

„Kdo četl Několik vět, tak ví, že to bylo naprosto normální, a když jsme to podepsali, tak jsme netušili, že by z toho mohlo něco být. No ale oni nás div nezačali trestně stíhat a zachránilo nás, že tehdy byl předsedou partaje krajského sdružení advokátů Honza Kocina, který byl rozumný a v podstatě zatrhl sankce proti nám a naše vyloučení z advokacie. Jiní kolegové v Čechách byli za to vyloučení, znám spoustu lidí, kteří byli trestně stíhaní, odsouzení, a dokonce za to seděli.“

Sám nechal text prohlášení rozmnožit a nabídl ho na folkovém létě v Sušici k podpisu svým známým. Nepodepsal vůbec nikdo. Měli strach, domnívali se, že jde o provokaci. „A začátkem devadesátých let jsem pak od některých z nich slyšel: ‚Pamatuješ, jak jsme tenkrát podepisovali těch Několik vět?‘“ Další nepříjemná zkušenost s pokrytectvím. Podobné zážitky se postupně množily a časem se proměnily v téměř pohrdavý pohled na českou povahu.

Hele, proč ty nejsi ve straně, Bauere?

„Já to v sobě mám, nevím, jestli jsem tak byl vychovaný, nebo mi to život tak nějak dal, ale jiný už nebudu… jsem trochu solitér, ale abych měl být stádo a kývat na něco, s čím nesouhlasím, to bych nemohl… protože bych se musel před sebou pozvracet, kdybych tam byl. Radši bych se vykašlal na advokacii…“

Jiří Bauer o sobě říká, že je „primitivním antikomunistou“. Zlom nastal po okupaci v roce 1968, poté je začal nenávidět a nyní je pro něj těžké sledovat, kam se ubírá současná česká politika. Stejného názoru byla i většina jeho přátel a známých. I mezi advokáty prý byla většina nekomunistů. A ti, kteří tam vstoupili, to udělali kvůli postavení a kariéře. Členství v komunistické straně je pro něj synonymem nečestného chování. Říká, že tam možná byli i poctiví lidé, kteří se stali komunisty z přesvědčení, ale myslí si, že takových moc nebylo. „Bývalý komunista je jako bývalý černoch. Buď jsem, nebo nejsem… většina z nich byli svině.“

Estébáci tam stáli s transparentem a fandili republice

V roce 1986 za ním do kanceláře přišli dva muži. Pochopil hned, o koho se jedná. Záměrně je nechal čekat a pak si vyslechl, co po něm chtějí. A před nimi zatelefonoval předsedovi krajského sdružení advokátů s tím, že jsou u něj příslušníci StB a žádají ho o spolupráci. Udělal to přesto, že mu vyhrožovali, i přesto, že z nich měl pochopitelný strach.

„A pak to začalo… nikdo mi nic neudělal, nikdo na mě ani neútočil, ani slovně, ani písemně, ale jen takové trochu zastrašování. A věděl jsem, že jsou to oni, znal jsem je... a když pak došlo během převratu na lámání chleba, tak jsem je poznával, jak tam stojí s transparentem a fandí republice. A tak jsme lidem říkali, bacha, jsou tam estébáci, dejte si na ně pozor. Takže oni z toho byli nešťastní. A pak jsem toho jednoho, co mě přemlouval, viděl před hospodou, jak skládá z náklaďáku pivo. Měl jsem z toho radost, bylo to zadostiučinění, že se ten hajzl musí konečně živit rukama.“

Listopad 1989

V sobotu dopoledne 18. listopadu 1989 se dozvěděl, co se stalo v Praze na Národní třídě. Následující týden ve středu přijela do Sušice herečka Jana Paulová a vystoupila před srocenými odvážlivci na náměstí. V prvních dnech po 17. listopadu se lidé ještě báli, mohlo to přece skončit jako v roce 1968. Poprvé zazněly informace o plánované generální stávce a Jiří Bauer spontánně vystoupil na tribunu a nabídl, že komukoli nezištně poskytne právní poradu, kdyby měl mít potíže s účastí na stávce. Lidé jásali.

A pak za ním přišel kamarád Kamil Švelch s nápadem uspořádat setkání pod lípou na sušickém náměstí. Informovat, podněcovat a mobilizovat. Setkání se stala pravidelnými a postupně přicházelo stále víc lidí. Už se přestávali bát. „Člověk měl pocit, že jsme na stejný lodi. Bylo to opravdu nádherný.“

Chtěl, aby skončila vláda jedné strany, aby odešli komunisti, aby byly normální volby a lidi si sami zvolili, koho chtějí ve vládě. Aby u nás byla demokracie podobná té v západní Evropě, abychom mohli cestovat a mohli nahlas říct, co si myslíme, a nebát se, že nás za to bude někdo trestat. Ale že to nepůjde tak rychle a že se komunisté jen tak nevzdají, tehdy netušil.

Jde jen o to, jaký kdo je, jaký je člověk

Jiří Bauer se stal jedním ze zakladatelů Občanského fóra v Sušici. A kolegy byl delegován do komise, která v Praze připravovala stanovy Občanského fóra. Po prvních svobodných volbách se stal členem zastupitelstva na sušické radnici a pracoval tam až do roku 1996. V euforickém období těsně po sametové revoluci se přejmenovávaly ulice a probíhaly podobně formální záležitosti, ale pak nastala složitější období. Připravovala se privatizace a bylo potřeba nastavit podmínky pro rozjezd soukromého podnikání. První polovina devadesátých let byla dynamická, lidé byli plní elánu a nadšení, ale to se časem změnilo a znovu se objevilo víc osobního prospěchářství než altruismu. Příčinou byly podle Jiřího Bauera znovu osobní vlastnosti některých lidí. Zištnost, protekcionismus, pokrytectví. Lidé se tak rychle nemění… Ze zastupitelstva odešel a začal se věnovat pouze advokacii.

„Do roku 1996 jsem byl v zastupitelstvu a v té době už to začalo probublávat. Člověk začal zjišťovat, kdo je kdo. Jako za toho bolševika. Ono nejde o to, jak se ta partaj jmenuje, ale jaký kdo je, jaký je to člověk.“

Jít do toho rovným čelem

„Teď padly jakýkoli zábrany, lhaní, podvádění, dokonce z toho mají srandu a dokonce se tím chlubí, že někoho napálili a kolik přitom vydělali… to mě mrzí, a hodně.“

Současnost vnímá Jiří Bauer skepticky, především politický vývoj, ale i stav společnosti. Za největší problém považuje ztrátu morálky. Absenci vědomí, že některé věci jsou správné a jiné ne. To, co bylo dříve v lidech přirozeně ukotvené, zmizelo. Všechno začíná už v rodině, ze které se ztratily základní vztahy, ztratila se úcta ke stáří, vědomí toho, co je správné. Velkou moc nyní mají především peníze.

„Nejsou to jenom pozůstatky komunismu. Je to v nás, bohužel to máme nějak geneticky zakotvený, že jsme poserové a vždycky jsme, na rozdíl třeba od Poláků, poserové byli. Nikdy jsme nějakým zásadním způsobem nedokázali hájit svoje práva, spíš jsme podlézali a prolézali. Je to divný… asi to máme nějak v sobě… když to jde obejít, když to jde uhnout, když to jde podplatit, když to jde přes známé nějak zakamuflovat, tak je to jednodušší než do toho jít rovným čelem.“