„Prý když vypukla první světová válka, třeba víte líp než já, že se dělaly boty pro vojáky, které nebyly z kůže, ale z plátna, a on si myslel: ,Ježíšmarjá, jak to tady uděláme, teď co to bude, já musím ty boty nějak[...]´ Tak se rozhodl, že půjde do Vídně a že nabídne boty pro vojáky. Ale proč? Protože museli pracovat, ne? A to se povedlo a začali pracovat, začali dělat boty, pět tisíc a já nevím, co všechno. A z té Austrie přišli nějací lidé dělat fiskalizaci, kontrolu a jestli má možnost udělat ty boty: ,No mám, tady jsou moji lidé, tady pracujeme.´ A tak prý se ten člověk podíval: ,A kde je vězení?´ ,Cože?´ ,No vězení! Když někdo nechce pracovat, tak musí jít do vězení.´ A strýc se podíval a řekl: ,Ale víte, my to tady nepotřebujeme.´"
„Tenkrát moje maminka a ještě jedna teta studovaly v Anglii. Babička, mladý Jan a teta Maří byli doma. A lidi z fabriky tajemně plánovali útěk. Kvůli Němcům, museli nějak vymyslet cestu jak se dostat ven. A maminka mi povídala, nejsem si jistá, jak to vlastně bylo, ale poprvé, když chtěli odejít, už to bylo všechno hotové, už byli v autě, tak je Němci chytli a nutili je, aby se vrátili. Teď museli udělat druhý plán, aby se mohli dostat do zahraničí. A to bylo dělané přes Slovensko. Dostali se do Jugoslávie a pak z Jugoslávie do Francie. Děda jel do Anglie pro dvě dcery, to byla moje maminka a teta Anna. Teta Edit byla tady. A tak šel pro dcery, až se všichni setkali ve Francii a odjížděli do Ameriky na lodi In The Frost. A teta Edit, třetí dcera, tenkrát měla, myslím, takových dvanáct roků a v autě bylo málo místa. Tak babička ji poslala s řidičem do Maďarska a v Maďarsku, představte si, sama - a v Maďarsku na ní čekali a odvezli ji, aby se dostala k tatínkovi. To muselo být tak zorganizované, aby se nestalo nic zlého. Vyprávěla nám, že byla ve vlaku. Ten naráz stál a ona se lekla a řekla: ,Sakra!´ Viděla tam vojáky, a tak se schovala na WC. Jak byla štíhlá, tak oni tam vlezli do vlaku a jeden z vojáků otevřel dveře na WC. Jenomže ona byla štíhlá a tak malá, vůbec ji neviděl. A pak počkala, až se zavřou dveře a počkala, až se ten vlak rozjede a šla si sednout."
„Podívejte se, možná, že to není kvůli tomu, že jsem jeho vnučka, ale já myslím, že ano. Největší podnikatel na světě pro mě. Protože pro něho byl nejdůležitější člověk. Kdysi nějaký veliký architekt se ho ptal, nevím, jestli to byl architekt nebo nějaký podnikatel, se ho ptal: ,Pane Baťo, vy stavíte impéria, že? ´ A on řekl: ,Ne, já stavím člověka.´ A to je pravda, protože například my v Brazílii, tam on postavil čtyři města a to jsou dvě ve státě San Paulo a dva ve státě Mato Grosso. Musíte si představit, že těch tři sta tisíc hektarů, které tenkrát koupil v roce třicet sedm nebo třicet osm, Baťa a.s., to byla samá džungle. Jenom džungle, tam nic nebylo. Tam byla obrovská řeka, která byla široká tak dva a půl kilometru a jediná věc, co tam plavala, byl nějaký freeboat, taková malá autíčka a malé náklaďáky přenášela přes řeku a Jan si řekl: ,No, postavíme most.´ A to bylo v padesátém roce. Tak jel až do republiky až s panem prezidentem mluvit. To mu trvalo šestnáct roků. Až se ten most postavil."
Dolores Ljiljana Bata Arambasic se narodila 10. června 1948 v brazilském Sao Paolu. Jejím dědečkem byl Jan Antonín Baťa – proslulý továrník. Dolores vyrůstala v Batatubě, městečku, které Jan Antonín Baťa vybudoval doslova na zelené louce. Dědečkova přítomnost silně ovlivnila její myšlení a postoje. Dolores byla svědkem toho, jak se Jan Antonín Baťa vyrovnával s nánosy křivd a polopravd, které se vrstvily již od počátku druhé světové války. Dolores Bata Arambasic v roce 1964 po nástupu vlády vojenské junty zažila útok komunistických guerill, které rodině vypálily garáž i s autem. V průběhu 80. let vystudovala advokacii na několika vysokých školách. Protože byl její dědeček během své nepřítomnosti v Československu označen za zrádce, kolaboranta a režim jej odsoudil k patnácti letům vězení a propadnutí veškerého majetku, měla Dolores obavu jeho vlast navštívit, ale nakonec se v 80. letech odhodlala k letu do Prahy. Navštívila také tehdejší Gottwaldov (Zlín), který její předkové vybudovali. Dolores Bata Arambasic se v roce 2000 s pomocí rodiny pokusila o dědečkovu rehabilitaci, ke které pak skutečně, po sedmi letech soudních pří, došlo. V roce 2022 probíhala snaha Baťových získat zpět znárodněnou vilu J. A. Bati, kde by, v případě navrácení, bylo působiště Nadace Jana Antonína Bati. Dolores Bata Arambasic žila v roce 2022 v brazilském městě Bataypora založeném jejím dědečkem. Společně s dcerou Guimar řídí rodinnou zemědělskou usedlost, další dvě dcery, Ludmila a Roberta, pracují v jiných oborech.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
