Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bc. Jaroslav Bašta (* 1948  †︎ 2024)

• narodil se 15. května 1948 v Plzni

• v roce 1967 byl přijat ke studiu historické archeologie na FF UK v Praze

• během pražského jara byl aktivním účastníkem studentského hnutí

• v lednu 1970 byl zatčen za aktivitu v Hnutí revoluční mládeže

• byl odsouzen na dva a půl roku vězení

• v prosinci 1976 podepsal Chartu 77

• pracoval v dělnické profesi

• po revoluci nastoupil jako ředitel na Úřad na ochranu ústavy a demokracie

• byl předsedou takzvané lustrační komise

• v roce 1994 vstoupil do ČSSD, v roce 1996 se stal poslancem

• v letech 2001 - 2005 byl velvyslancem v Moskvě

• v letech 2007 - 2010 byl velvyslancem v Kyjevě

• zastával funkce na ministerstvu zahraničních věcí

• v roce 2010 odešel do důchodu

• v roce 2019 neúspěšně kandidoval ve volbách do Evropského parlamentu

• v roce 2021 zvolen poslancem za stranu Svoboda a přímá demokracie (SPD)

• v roce 2023 neúspěšně kandidoval v prezidentských volbách

• zemřel 8. dubna 2024

Archeolog, stavitel mostů a autor historických románů. Ale také studentský aktivista, politický vězeň, signatář Charty 77, činovník bezpečnostního aparátu, poslanec, ministr, diplomat, politický publicista a nyní opět poslanec. Bojovník proti komunistickému režimu z pozic radikální levice, který v roce 2023 kandidoval v prezidentských volbách jako nominant strany považované za krajně pravicovou. Tím vším byl Jaroslav Bašta.

Pak přišlo jaro 68, což jsem velmi prožíval

Narodil se 15. května roku 1948 v Plzni. Jeho rodiče žili v nedaleké vesnici Krsy. Otec po válce provozoval krejčovskou živnost, o tu však po únoru 1948 přišel. Chtěl se vyhnout nástupu „do výroby“ do plzeňské Škodovky. Rodina přesídlila do Žatce, ale otec si tím moc nepomohl, nakonec skončil jako dělník ve šroubárně. Jaroslav v dětství prodělal vážnou nemoc, která ho na měsíce upoutala na lůžko. Útěchou se mu staly knihy a těm zůstal věrný dodnes. Když v roce 1963 v Žatci nastupoval na střední školu, měl prý o své budoucí profesi jasno, chtěl se stát archeologem.

Jenže okrajový obor se tehdy v Praze na Karlově univerzitě otevíral jednou za tři roky. Po maturitě tak Jaroslav pracoval jako vychovatel v učilišti a na vysněnou archeologii se dostal až o rok později. Psal se podzim roku 1967 a pražští vysokoškoláci žili takzvanými strahovskými událostmi. Spontánní protesty studentů proti neúnosným podmínkám na tehdy čerstvě zbudovaných kolejí na pražském Strahově skončily spektakulárním policejním masakrem. Jaroslav u toho přímo nebyl, o protestech pod heslem „Chceme světlo“ i o tom, co se pak dělo, samozřejmě věděl a nechtěl zůstat stranou. „V návalu rozhořčení jsme zrušili ČSM na fakultě, místo toho jsme založili Akademickou radu studentů, která byla rozdělena podle kateder. Tam jsem byl. Pak přišlo jaro 68, což jsem velmi prožíval,“ popisuje Jaroslav počátek své dráhy studentského aktivisty.

Zvěst o okupaci Československa v srpnu roku 1968 zastihla Jaroslava Baštu v Izraeli, kam vyrazil v delegaci novinářů, spisovatelů a studentů. Zprávu uslyšel poprvé v hebrejštině pod horou Hattín. V cizí řeči rozpoznal výrazy pro tanky, státy socialistického tábora i pro samotné Československo. Když si k tomu přičetl vážné tváře Izraelců, kteří dali české skupině zprávu poslechnout, bylo mu vše jasné. Program delegace se tak proměnil. „Když už jsme tam byli, tak jsme se rozeběhli, přednášeli jsme, každý zvlášť, o pražském jaru.“

Domů se podle svých slov Jaroslav Bašta vracel plný iluzí, že se s tím dá něco dělat. Účastnil se vlny studentských stávek na podzim roku 1968, zasedal v předsednictvu Akademické rady studentů i v Kolegiu děkana. „Já jsem patřil k těm radikálním studentům, byli jsme kupodivu levicoví – ve smyslu západní nové levice, což bylo v té době neobvyklé, nicméně to mělo jistou logiku v pokračování pražského jara, socialismus s lidskou tváří,“ říká ke svému tehdejšímu angažmá.

Nechceme socialismus s husí kůží

Studenti chtěli svůj Svaz vysokoškolského studentstva udržet mimo tehdejší Národní frontu. Velké společenské vzepětí vyvolané sebeupálením studenta Jana Palacha však brzy pominulo. „Po jednom či dvou týdnech bylo zjevné, kam to spěje,“ říká Jaroslav Bašta. Poslední pokus o studentskou stávku v dubnu roku 1969, kdy odstoupil z funkce generální tajemník KSČ Alexandr Dubček a na jeho místo přišel Gustáv Husák, už vyzněl do ztracena. Tehdy Jaroslava předvolali k prvnímu výslechu na StB. Vyšetřovatelům prý tehdy obzvlášť vadilo heslo studenů: „Nechceme socialismus s husí kůží“.

Skupinu studentských aktivistů infiltroval udavač a od konce roku 1969 se rozběhlo zatýkání. Komunistická justice rozjela první velký politický proces normalizace, proces proti studentům sdruženým v Hnutí revoluční mládeže. Patřili mezi ně Petr Uhl, Ivan Dejmal, Petruška Šustrová a další osoby známé z pozdějšího disentu i porevoluční politiky. Jaroslava Baštu zatkli  14. ledna, v březnu 1971 vynesl soud rozsudek. „Dostal jsem dva a půl roku za podvracení republiky. Seděl jsem na Borech a pustili mě v červenci 1972.“ Na otázku reportéra Paměti národa, jak věznění ovlivnilo jeho další život, pamětník odpověděl: „Bylo mi jasné, že v tom režimu, jaký je, nikdy nedosáhnu toho, co bych chtěl. Proto jsem byl až do roku 1989 v opozici.“

Zdálo se mi, že jediný, kdo čte, co píšeme, jsou ti estébáci

Jaroslav po propuštění pracoval jako brigádník na archeologických vykopávkách, vydělal si však sotva na obživu. Nastoupil tak nakonec do podniku Stavby silnic a železnic, kam ho přivedl jeden ze spoluodsouzených kamarádů.  „Stavěli jsem mosty z předpjatého betonu, byla to docela náročná, ale také zajímavá profese, mohl jsem u toho cestovat. Já jsem těch mostů postavil asi stovku po celých Čechách.“

Jaroslava Baštu najdeme mezi prvními 242 signatáři prohlášení Charty 77. Tehdy souzněl s tezí Paralelní polis, jak ji formuloval Václav Benda, a říká, že na dění kolem zrodu Charty rád vzpomíná. Po čase se však dostavil určitý pocit deziluze. „Zdálo se mi, že jediný, kdo čte, co píšeme a říkáme, jsou v první řadě ti estébáci a občas si to někdo poslechne v rádiu ze Svobodné Evropy, ale jinak že to žádný ohlas nemá, že všichni se starají jen o chaty a tak podobně.“ V 80. letech už se v opozičním dění tolik neangažoval.

„Většina mých přátel skončila buď v emigraci, nebo – jako třeba Petr Uhl – ve vězení. Osmdesátá léta byly příležitostí udělat zase něco jiného, v oboru, který jsem si vybral.“ Jaroslav Bašta se podruhé oženil, přestěhoval se z Prahy do Plzně a díky manželce, zaměstnankyni muzea, se vrátil k vědeckému bádání. Pravěká a středověká archeologie tehdy patřila k oborům relativně nedotčeným režimní indoktrinací. Nadále zůstal zaměstnancem Staveb silnic a železnic, ale veškerý svůj volný čas věnoval archeologickému bádání, zpočátku neoficiálně, až koncem 80. let mohl publikovat výsledky své práce pod svým jménem.

Splnilo se mi i to, o čem jsem ani neodvážil snít

Jaroslav Bašta vzpomíná, že 18. listopadu roku 1989 putovali s manželkou západočeskou krajinou po stopách pravěkého osídlení, ještě ten večer ale cestovali do Prahy a dozvěděli se o událostech na Národní třídě. Hned den na to šel demonstrovat na Václavské náměstí. Říká, že zrod revoluce sám zažil natřikrát – po Praze v Plzni a v týdnu pak v Karlových Varech, kde zrovna s kolegy stavěli most. V únoru roku 1990 pak stavět mosty přestal. Původně se přihlásil do výběrového řízení na pozici ředitele regionálního muzea v okrese Plzeň sever, konkurs sice vyhrál, ale zároveň mu přítel Ivan Dejmal nabídl místo v prověrkové komisi. Krátce nato ho Jan Ruml, který se mezitím stal náměstkem ministra vnitra, oslovil, aby se stal ředitelem protiteroristického odboru při tehdejším Úřadu na ochranu ústavy a demokracie. „A protože jsem dobrodruh, tak jsem to přijal.“

V roce 1993 pak navázal Jaroslav Bašta spolupráci s Českou stranou sociálně demokratickou.  Postupně se stal předsedou pražské stranické organizace, roku 1996 jej zvolili poslancem a totéž se opakovalo i o dva roky později. Jeho přítel Miloš Zeman coby lídr vítězné ČSSD mu nabídl v nové vládě místo ministra bez portfeje. To zastával až do roku 2000, následující dekádu působil v diplomacii, mimo jiné na postu velvyslance v Ruské federaci a na Ukrajině.

Roku 2010 odešel Jaroslav Bašta do důchodu, nadále zůstal činný ve veřejném prostoru. Často se vyjadřoval jako znalec ruského prostředí do médií včetně těch, která bývají označována jako dezinformační. Sám Bašta ale takové označení odmítal. Když jsme se v létě roku 2021 pamětníka ptali, jak bilancuje své veřejné angažmá, zmínil vzpomínku na setkání s přáteli z disentu u piva: „Konstatovali jsme, že většině z nás se v 90. letech se splnilo to, o čem jsme snili v 70. a 80. letech. Já jsem tenkrát musel dodat, že mně se splnilo i to, co čem jsem se snít ani neodvážil.“

Dodejme, že krátce poté Jaroslav Bašta opět vstoupil do politiky. Na podzim roku 2021 se stal volebním lídrem pardubické kandidátky hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury. Po parlamentních volbách v říjnu 2021 se stal jediným zvoleným poslancem a zároveň signatářem Charty 77. Paradoxně za hnutí, které se staví nejvíc kriticky k vývoji České republiky po roce 1989. Totéž hnutí, které je i ve zprávách Bezpečnostní informační služby považované za extrémistické, Jaroslava Baštu vyslalo i do prezidentské volby v roce 2023. V prvním kole získal 4,45 procent hlasů.

Dne 8. dubna 2024 přinesla česká média zprávu, že Jaroslav Bašta po dlouhé těžké nemoci zemřel ve věku 75 let.