Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Václav Bartůšek (* 1946)

• narozen 23. dubna 1946 v Teplicích

• otec Václav Bartůšek byl řezník, matka pomáhala v obchodě

• pochází z rodiny perzekvovaných soukromých zemědělců

• od 13 let se věnoval trampingu

• v roce 1961 začal studovat SPŠ v Lokti, kterou nedokončil

• pracoval převážně v manuálních profesích

• dálkově vystudoval střední ekonomickou školu a teorii kultury na FF UK, kde získal doktorát

• v 80. letech byl organizátorem folkových setkání Přepřahání dostavníku

• byl aktivní v listopadových událostech roku 1989 v Mariánských Lázních

• po roce 1989 působil na mariánskolázeňské radnici jako místostarosta

„Vytvořili jsme takovou – dnešními slovy řečeno – sociální bublinu,“ vzpomíná Václav Bartůšek na dobu 70. a 80. let, kdy v kulturním domě ve Velké Hleďsebi u Mariánských Lázní pořádal folkové a countryové koncerty a v jeho rodinném domku přespávaly desítky muzikantů. Hudba a společnost přátel se pro něj staly únikem před všeobecným marasmem v době normalizace.

Rodina sedláků postižená režimem

Václav Bartůšek se narodil v Teplicích 23. dubna 1946. Jeho rodiče Václav a Marie Bartůškovi pocházeli z Benešovska: matka byla dcerou kováře v Maršovicích, otec vyrostl na statku v Nesvačilech, kde jeho rodina hospodařila nejméně tři století. „Tam právě začal příběh, od něhož se odvíjí můj vztah ke komunistickému režimu,“ konstatuje Václav Bartůšek. 

Nejstarší bratr jeho otce, Jan Bartůšek, byl úspěšný sedlák a funkcionář agrární strany, takže v době násilné kolektivizace zemědělství se jako jeden z prvních stal terčem pronásledování. „Asi ve dvě hodiny v noci přijelo na statek auto plné estébáků. Udělali domovní prohlídku a ,našli‘ kufr protistátních letáků, které samozřejmě přivezli s sebou,“ popisuje Václav Bartůšek. Při následném zinscenovaném procesu ve Vlašimi byl Jan odsouzen k 25 letům vězení, prostřední bratr Josef dostal 20 let. „U nás v rodině bylo tohle téma na programu skoro každý den a samozřejmě to poznamenalo i život můj a mé sestry,“ konstatuje Václav Bartůšek. 

On sám se jako malý chlapec jednou zúčastnil návštěvy u strýců ve vězení: „Bachaři nás prohledávali, i mě – tehdy asi šestiletého kluka. Potom nás přivedli do dlouhé místnosti, kde byly stoly seřazené do řady. Mezi jednotlivými návštěvami stáli bachaři a na druhou stranu stolů přivedli vězně. Nesměli jsme jim ani podat ruku, a když chtěl tatínek ukázat svému bratrovi rodinnou fotografii, dozorce vedle nás si ji napřed musel prohlédnout. Moc se toho nenamluvilo, strýc i otec plakali a za chvíli jsme museli odejít.“ 

Trampové na cestě z města

Václavu Bartůškovi staršímu se věznění vyhnulo patrně proto, že na statku nehospodařil. Vyučil se řezníkem a po válce se s rodinou odstěhoval do pohraničí. V Teplicích pracoval jako správce skladů zemědělského družstva. Když byly malému Václavovi čtyři roky, přestěhovali se do Klimentova u Mariánských Lázní a posléze do samotného centra lázeňského města. 

„V rámci dosidlování tam přicházeli lidé z celé východní Evropy – Rusíni, Volyňáci, Maďaři, kteří se s novým bydlištěm těžko identifikovali. Přinášeli si svou kulturu a tradice. A lidé se tu moc nestýkali,“ vzpomíná na zvláštní atmosféru ve městě. „Příhraniční okresy se nazývaly ,pevnou hrází socialismu a míru‘ a na vedoucí místa sem byli dosazováni ti nejkovanější, tedy nejhloupější soudruzi,“ dodává. „Po roce 1948 se dostala k moci skutečná lůza, nenávistná, primitivní, nevzdělaná, líná a nenažraná lůza. A tady v pohraničí to bylo nejcitelnější.“ 

Václav Bartůšek starší pracoval v Mariánských Lázních jako zaměstnanec podniku Pramen, až do odchodu do důchodu zde vedl řeznictví a matka mu v obchodě pomáhala. „Tehdy bylo zakázáno, aby spolu manželé pracovali v jedné prodejně, říkalo se tomu rodinkaření. Maminka tedy s otcem pracovala jenom neoficiálně a později prodávala v cukrárně na hlavní třídě,“ poznamenává Václav Bartůšek. 

Rodiče podle jeho slov před ním o politice z opatrnosti příliš nemluvili. „My děti jsme vyrůstaly v rozdvojení osobnosti: ve škole jsme se musely chovat určitým způsobem, ale věděly jsme, že pravda je jiná.“ 

Pro malého Václava byla v době jeho dětství důležitá blízkost městské knihovny, která sídlila hned naproti jejich domu. „Týdně jsem přečetl 15 i 20 knih, ve čtvrté třídě jsem měl přečtený celý fundus dětského oddělení a získal jsem privilegium půjčovat si knížky z oddělení pro dospělé,“ vypráví. Nejraději četl dobrodružné romány a cestopisy. Jako třináctiletý zatoužil po dobrodružství i v reálném světě a začal jezdit na trampské výpravy. 

Trampové z Mariánských Lázní měli podle něj výhodu, že ve sklepích a na půdách stále ještě nacházeli různé předměty a součásti uniforem, které zde na konci druhé světové války zanechala americká armáda: „Jídelní misky, lžíce, stany, nepromokavé přikrývky, batohy – všechno, co bylo americké, bylo nesmírně ceněné,“ vzpomíná. Tyto předměty se stávaly součástí trampské výbavy, která se ovšem na výpravách často ocitala v ohrožení. „Když jsme v sobotu odpoledne mířili na nádraží, pohybovali se tam esenbáci a příslušníci Pomocné stráže VB. Ti byli nejhloupější a nejaktivnější. Vždycky se nenápadně přiblížili a rup – utrhli člověku trampskou domovenku i s rukávem. Zabavovali nám i památníčky – „cancáky“, nože a jiné vybavení.“ Trampy to ovšem neodradilo, nejčastěji jezdili do údolí Mže, do osady v Ošelíně, a o prázdninách na delší vandry až na Slovensko. 

K pražskému jaru hrál Aktual

V roce 1961 Václav Bartůšek ukončil základní školu a přihlásil se na průmyslovku. Na elektrotechnickou průmyslovku v Plzni ho vzhledem ke kádrovému škraloupu rodičů nepřijali, nakonec se dostal na průmyslovku do Lokte. Školu ale nedokončil: „Tramping pro mě byl v té době vším. Dokonce mě kvůli němu vyloučili z ČSM [Československý svaz mládeže]. Hodně jsem vynechával vyučování, místo školy jsem s jedním spolužákem chodil po stráních kolem Lokte. Ve třetím ročníku jsem nebyl klasifikován z pěti předmětů, což znamenalo opakovat ročník, nebo odejít ze školy.“ Zvolil druhou možnost a až do nástupu na základní vojenskou službu pracoval jako kopáč na stavbě železnice. 

Na vojnu nastoupil roku 1964. Sloužil u motostřeleckého pluku v Prachaticích, kam se vojáci základní služby i důstojníci posílali „za trest“, setkal se tam tudíž podle svých slov s panoptikem nejrůznějších zjevů. „Dělal jsem si z té vojny legraci, ale občas jsem to přehnal, musel jsem do basy a potom jsem nasluhoval,“ konstatuje. 

V době vojenské služby (1965) byl Václav Bartůšek evidován pod krycím jménem Benedikt jako tajný spolupracovník Veřejné bezpečnosti v Chebu. Spolupráce s ním byla podle záznamu „pro nevhodnost“ ukončena v létě 1966 (Archiv bezpečnostních složek, záznam č. 354 v pomocném registračním protokolu, fond OS SNB Cheb, př. č. 3360-3378/00). Václav Bartůšek v rozhovoru pro Paměť národa uvádí, že této skutečnosti si vůbec nebyl vědom a netuší, proč se jeho jméno v evidenci objevilo. 

Kvůli nasluhování času stráveného ve vojenském vězení se Václavu Bartůškovi vojenská služba poněkud protáhla a domů se vrátil až v roce 1967. „To už probíhal takzvaný obrodný proces, ustávala cenzura, vznikaly nové časopisy,“ vzpomíná. On sám se naplno zapojil do mariánskolázeňského kulturního života. Zúčastnil se například nezvyklého koncertu kapely Aktual Milana Knížáka v Domě pionýrů, na němž byly před jevištěm rozvěšené výtisky Rudého práva popsané rtěnkou hesly jako „I komunista může mít dlouhé vlasy“ nebo „Miluji tebe a Lenina“ či „Práce a smrt ať nám políbí prdel“. „Do toho hrál ten Aktual – nebyla to hudba, spíš vyluzování různých zvuků za použití ruční sirény či nastartovaného mopedu bez výfuku.“

Stržená hvězda, letáky v komíně i americká vlajka

V noci na 21. srpna 1968 probudil Václava Bartůška rachot tanků projíždějících kolem jeho domku ve Velké Hleďsebi u Mariánských Lázní. Nejprve se domníval, že jde o vojenské cvičení, jaká se v okolí odehrávala poměrně často. „Ale tanky nemířily do lesa jako obvykle, odbočovaly na Mariánské Lázně, trhaly asfalt na okraji silnice. Říkal jsem si: ‚To je nějaké divné cvičení.‘“ Teprve z rozhlasového zpravodajství pochopil, že jde o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Okamžitě jsem věděl, že to je konec všem nadějím,“ konstatuje. 

Ve městě se ráno shromáždil dav lidí, kteří protestovali a plivali na tanky. Snažili se stavět i barikády z odstavených trolejbusů a nákladních automobilů. „Viděl jsem, že kulometčík s mongolskými rysy byl připraven do lidí střílet,“ vypráví Václav Bartůšek. Posléze tanky odjely do lesů, kde si vojáci zbudovali tábor. 

Václav Bartůšek se společně s Milanem Knížákem pustil do malování protiokupačních nápisů. Jeden z nich se objevil na křižovatce pod zavěšenou rudou hvězdou, kam Milan Knížák napsal: „Ejhle, hvězda pěticípá, pod ní český národ chcípá.“ Druhý den v těch místech procházel protestní průvod, a dav lidí, inspirován tímto nápisem, velkou kovovou hvězdu strhl. 

Na první výročí 21. srpna podnikl Václav Bartůšek ještě jednu symbolickou akci: z Německa získal balík protikomunistických letáků, které s kamarádem distribuovali originálním způsobem – vhodili je do dosud nepoužívaného komína právě dostavěné teplárny. „Hlídač z té stavby nám vyprávěl, že je uvnitř takový vítr, že mu to sebralo čepici z hlavy.“ Silný vítr roznesl letáky z komína mnoho kilometrů na všechny strany. „Samozřejmě to nikomu nepomohlo, jenom jsem měl pocit, že jsme udělali alespoň něco,“ dodává Václav Bartůšek. 

V letech normalizace dával své postoje najevo alespoň tím, že k výročí konce druhé světové války vyvěšoval na svém plotě vlajku USA, aby připomněl osvobození západních Čech americkou armádou. „Vždycky jsem tu vlajku vyvěsil a s manželkou jsme odhadovali, za jak dlouho přijedou policajti. Někdy byli na místě za deset minut, jindy jim to trvalo dvě hodiny,“ vypráví. Na jaře 1989 se v den výročí konala v nedalekých kasárnách vojenská přísaha. „Když mě odvezli k výslechu, ptal jsem se, kdo mě letos napráskal. A oni mi řekli: ,Dostali jsme 11 telefonátů od rodičů vojáků ze Slovenska, kteří přijeli na přísahu za svými syny.‘ Divím se, že ti lidé na to udání vynaložili takovou námahu.“ O rok později už byla situace úplně jiná: na jaře 1990 se ho policisté přišli zeptat, kde by sehnali podobnou vlajku, jako má on. 

Domek plný muzikantů

Po vojenské službě vystřídal Václav Bartůšek řadu zaměstnání: pracoval v mlékárně, jako lesní dělník, prodavač, řidič nákladního auta i trolejbusu, zabýval se i kopáním studní. Napadlo ho, že by se mohl stát učitelem autoškoly, ale na to bylo potřeba mít maturitu. Proto dálkově vystudoval střední ekonomickou školu, a protože se mezitím začal angažovat v mariánskolázeňském kulturním životě, přihlásil se na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor teorie kultury. Napotřetí byl k dálkovému studiu přijat a nakonec si zde udělal i doktorát. „Nikdy jsem ale neměl možnost získat práci odpovídající mé kvalifikaci, takové nabídky jsem sice dostával, ale vždy byly podmíněny vstupem do KSČ,“ dodává. 

V průběhu let začal v Mariánských Lázních spolupracovat s místním Kulturním a společenským střediskem a bez nároku na honorář připravoval pořady folkové, trampské a country hudby s názvem Přepřahání dostavníku, které se těšily velkému zájmu místního publika. Malý sál v Domově mládeže brzy nestačil, později se koncerty konaly v aule místní školy a nakonec ve velkém sálu Kulturního domu ve Velké Hleďsebi, jehož kapacitu 300 sedících diváků mnohdy publikum vysoko překračovalo. „Muzikanti a jejich doprovod potom přespávali u mě v mém domečku, protože druhý den obvykle pokračovali na koncert do Sokolova. Bývalo u mě 50, někdy i 80 lidí a jam session trvala až do rána,“ vypráví Václav Bartůšek. Společenství hudebníků a dalších kreativních lidí pro něj v době normalizace bylo útočištěm před nevlídnou tupostí byrokratů, na kterou narážel ve vnějším světě. 

Při organizaci těchto setkání na ni narážel poměrně často: každý plakát, který chtěl nechat vytisknout, nebo jakýkoli jiný počin musel schvalovat odbor kultury Okresního národního výboru v Chebu. S několika hudebníky založil Václav Bartůšek recesistické sdružení VSVSPHS (Volné sdružení vzájemně se podporujících hudebních skladatelů), které chtělo uspořádat seminář humoru. Aby mohl pořad propagovat na plakátu, opět zamířil na chebský úřad. „Šéfa odboru kultury dělal bývalý velitel tankového praporu, úplně ukázkový pitomec,“ konstatuje. Když se dozvěděl, že VSVSPHS není členem Národní fronty, označil ho za „protistátní spolek“. „Nejenže mi to nepovolil, ale ještě zavolal na ideové oddělení OV KSČ, že si nepřeje, aby pořady tohoto typu byly povolovány, protože na ně chodí potetovaní lidé v texaskách,“ dodává Václav Bartůšek. 

Jakožto organizátor kulturních pořadů se nevyhnul kontaktu se Státní bezpečností (StB). Její příslušníci chodili na kontrolu na koncerty: „Pravidelně se mě snažili získat ke spolupráci, což jsem odmítal. Ujišťoval jsem je, že pořádek si ohlídám sám, protože chci, aby pořady mohly pokračovat.“ Po roce 1989 se dozvěděl, že je ve svazcích StB evidován jako důvěrník s krycím jménem Vendy. Jeho svazek arch. č. 14302 PL byl podle údajů Archivu bezpečnostních složek skartován. „Skutečně jsem nic nepodepsal, vedli mě jako důvěrníka bez mého vědomí,“ uvádí Václav Bartůšek. 

Na cestě do Austrálie ho zastavil 17. listopad

Na jaře 1989 Václav Bartůšek podepsal Chartu 77. „Napsal jsem dopis jednomu z mluvčích Charty s tím, že se přihlašuji k jejímu prohlášení a souhlasím s uveřejněním svého podpisu.“ 

Současně začal s manželkou uvažovat o emigraci do Austrálie. Protože jeho žena se života v cizině obávala, na léto 1989, kdy už k cestě na Západ nebyl potřeba devizový příslib, naplánoval pro celou rodinu velký výlet a ve staré vojenské sanitce, přestavěné na karavan, vyrazili do Istanbulu. Po cestě navštívili Jugoslávii a Řecko, na zpáteční cestě také Rakousko a Německo. Manželka pod dojmem z této výpravy s emigrací souhlasila a na podzim 1989 Václav Bartůšek prodal jejich rodinný dům. Plánovali, že na jaře 1990 emigrují přes Jugoslávii a vydají se do Austrálie. Několik týdnů poté ale už bylo všechno jinak a pod vlivem událostí po 17. listopadu 1989 se životní plány Václava Bartůška změnily. 

O událostech na pražské Národní třídě se dozvěděl od studentů, kteří přijížděli do Mariánských Lázní. Podněty přátel, aby se zapojil do aktuálního dění, v prvních dnech odmítal se slovy: „Já už jsem Australan, mě to nezajímá.“ Teprve v neděli 26. listopadu zareagoval na výzvu své bývalé učitelky ze střední školy: „Vendy, musíš něco udělat, ty Mariánky pořád chrápou.“ Oslovil kamaráda, který měl vlastní hudební aparaturu, a požádal ho, aby ji druhý den zapojil na kolonádě. 

Onen den, v pondělí 27. listopadu 1989, se konala generální stávka. Demonstrace na kolonádě, kterou Václav Bartůšek moderoval, se zúčastnilo asi sedm tisíc lidí. „Kolonádu zaplnil dav lidí, kteří skandovali hesla, měli doma vyrobené transparenty, projevy odměňovali potleskem nebo naopak pískáním. Překvapilo mě, že místní policisté měli dost kuráže, aby se tam přišli omluvit,“ popisuje Václav Bartůšek. 

Téhož dne se Václav Bartůšek podílel na založení mariánskolázeňského Občanského fóra a požádal předsedu městského národního výboru Rudolfa Kopka, aby mu k tomu účelu poskytl prostor místního divadla. Na národním výboru se setkal se čtyřmi zaměstnanci Městského dopravního podniku, kteří tam právě přišli se stejným cílem. Občanské fórum posléze získalo vlastní kancelář na ředitelství Kulturního a společenského střediska v lázeňském domě Chopin. 

Lidé si mysleli, že Občanské fórum je všemocné

Část lidí z Občanského fóra včetně Václava Bartůška byla kooptována do městského zastupitelstva, kde do té doby více než polovinu radních tvořili představitelé armády. „Ti, kteří tam zůstali, se snažili škodit, sypali písek do soukolí.“ Přesto na toto období Václav Bartůšek vzpomíná s nadšením. Byl zvolen místostarostou a v době, kdy byrokratické procesy dočasně přestaly hrát roli, měl možnost iniciovat v Mariánských Lázních řadu pozitivních změn. Prosadili například přívod zemního plynu pro teplárnu, opravu rozkopané Dusíkovy ulice, opravu hřbitova nebo přístavbu školy. 

Občas se ale setkával s tím, že občané přeceňovali možnosti, jimiž Občanské fórum disponovalo: „Považovali Občanské fórum za všemocné a přicházeli za námi s požadavky, kterým jsme při nejlepší vůli nemohli vyhovět. Například s požadavkem na nápravu křivd, které se jim staly za minulého režimu, jako bychom měli moc všechno napravit,“ říká Václav Bartůšek a pokračuje: „Lidé si mysleli, že najednou bude všechno v pořádku, vkládali v tu změnu až příliš velké naděje.“ 

Po roce 1989 se Václav Bartůšek chtěl pustit také do podnikání. V období malé privatizace si vzal úvěr a vydražil prostory bývalého holičství na hlavní třídě, kde chtěl zřídit prodejnu hudebních nástrojů, nekomerční literatury a hudby. Setkal se ale s pomstou bývalých komunistů, kteří se mezitím vrátili na radnici: „Ze dne na den mi zvedli nájemné o 730 procent. To se samozřejmě nedalo vůbec zvládnout, takže jsem musel ten prostor opustit, navzdory tomu, že jsem ho mezitím zrekonstruoval. Dodnes je to nejkrásnější prodejna v Mariánkách.“ 

Václav Bartůšek je stále aktivní, přivydělává si jako elektrikář v Německu, má také pojízdnou kavárnu a cukrárnu, se kterou se účastní hudebních festivalů a jiných venkovních akcí. 

„Nastupující generace by se měly zajímat o historii, o minulost svého národa, aby ji nemusely opakovat,“ říká Václav Bartůšek závěrem. „Mladí lidé by měli méně viset na displejích a více číst, hovořit mezi sebou, vyptávat se rodičů i pamětníků.“