Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Bartůšek , CSc. (* 1935)

• narozen 30. dubna 1935 v Brně do rodiny vyššího bankovního úředníka

• vzpomíná na bombardování Brna, antisemitské nálady v obecné škole i na doučování němčiny židovskou dívkou

• konec války strávil u příbuzných v Soběšicích, kde rodina chvíli pobývala ve vykopané zemljance, odkud je vyhnali němečtí vojáci

• poté se ukrývali ve sklepě soběšické hospody

• vystudoval brněnskou techniku, jako inženýr pracoval u Vodohospodářské stavební obnovy Brno

• absolvoval civilní vojenskou přípravu jako protiletadlový dělostřelec

• vojnu sloužil v Mostě

• poté působil jako samostatný stavbyvedoucí

• v roce 2022 žil v Brně

Ačkoli většina lidí v okolí Jiřího Bartůška se Němců stranila, našli se takoví, kteří s nimi sympatizovali. Mezi ně patřil i řídící obecné školy, kam malý Jiří docházel: „Ten nám vykládal různé historky, aby nás jako děcka zaujal. Hrdina těch historek byl většinou nějaký Bloňďa. Ten Bloňďa byl kluk, který vyhrával nad vším okolím, ale hlavně vyhrával nad „židákama“. „‚Židáci‘ zkrátka, to bylo špatný,“ vzpomíná pamětník na antisemitsky naladěného vyučujícího. Coby druhák už tehdy měl povinnou němčinu, s čímž se pojí další příhoda vystihující paradoxy doby: „S němčinou jsem dost zápolil, nešly mi jazyky, od malička jsem měl mizernou paměť, takže jsem měl problémy učit se německá slovíčka. Protože jsme si to tenkrát mohli dovolit, tak mi otec obstaral slečnu, která mě měla doučovat němčinu. Chodila k nám, byla u nás párkrát. A pak najednou přišla a měla přišitou žlutou hvězdu na kabátě. A rozloučila se a už nikdy jsem ji neviděl,“ vzpomíná pamětník.

Nás mnogo

Z konce druhé světové války si pamatuje mj. bombardování Brna, kterého se stal svědkem, zrovna když byli s maminkou v centru Brna nakupovat. „Letěly aeroplány, někde padaly bomby a tramvaje přestaly jezdit. Máti prchala a táhla mě za sebou, protože jsem jí nestačil. Pelášili jsme z centra pryč domů, do Řečkovic,“ vypráví pamětník.

Konec války prožil pamětník u rodiny v Soběšicích, protože jeho matka naznala, že tam osvobozování a boje s tím spojené budou mírnější než ve městě. Jelikož v Soběšicích bydleli lidé v malých, nepodsklepených domech, měli strach z bombardování a na kraji lesa si celá dědina vykopala v průběhu února a března zemljanky, kam se koncem války přestěhovaly takřka celé Soběšice vč. rodiny pamětníka. „Byli jsme tam jednu noc a ráno přišel německý oficír a řekl, že do dvou hodin to tam bude prázdné, že tady nikdo nebude, že to zabírají jako vojenskou základnu. A že pokud tady někdo bude za dvě hodiny, tak to je bandita a toho odstřelí. Tak samozřejmě zmatek, všichni valili do svých malých domečků a pokud to šlo, tak do hospody U Plžků,“ popisuje. Ve sklepě se pak lidé poskládali na stolech a podobně „ve třech vrstvách“ a zůstali tam necelý týden. Ven vycházeli pouze muži pro vodu a vylít kýble. To už se nad nimi střílelo. „Jednou se jeden chlap nevrátil. Zůstal někde ležet, nejspíš dostal zásah střepinou,“ vypráví příhodu z osvobozování. „Pak se najednou  otevřely dveře do sklepa, vlezli tam dva ruští vojáci se samopaly s bubínky a zjišťovali, jestli jsme všichni Češi – Germáncov nět. Na hlavách měli lodičky a když se jich ostatní ptali, kde mají helmy, tak se smáli a říkali: ‚Nás mnogo!‘“ líčí osvobození jejich sklepního úkrytu. „Tehdy se naše rodina sebrala a ze Soběšic jsme se vydali do Králova Pole, kde bydlela druhá teta.“ Po cestě si všímali, že všude už visí československé a rudé praporky. „Ale ty rudé praporky na sobě ještě neměly přišitá kladiva a byly to původně německé, ze kterých se odpáral hákový kříž. Kolem něj ale byla látka vyšisovaná, takže to šlo poznat. Ale byly to rudé praporky!“ dodává se smíchem pamětník.

Bojujeme za mír!

Josef Bartůšek se narodil 30. dubna 1935 do rodiny vyššího bankovního úředníka, takže do 50. let byla rodina dobře situovaná a netrpěla nouzí. Jeho matka zůstala v domácnosti, později si za komunismu doplnila vzdělání na obchodní akademii a nastoupila jako účetní. Pamětník měl i o dva roky mladší sestru. Válečné roky strávili v domku v Řečkovicích, kam se rodina přestěhovala z bytu na Kotlářské ulici. V Řečkovicích také nastoupil do obecné školy. Na jejích dveřích byl tehdy nápis obecná škola dívčí, ale chodili tam i chlapci, jelikož chlapeckou, novější školu, zabrali Němci a udělali z ní školu německou.

Po skončení války pamětník pokračoval ve studiu. Během gymnaziálních let se stal, stejně jako všichni ve třídě, svazákem a účastnil se demonstrace v rámci pochodu míru. Už si nevzpomíná, proti čemu nebo proč se demonstrovalo: „Celá škola měla tenkrát jít z Husovic do Soběšic. Lesná neexistovala, bylo tam vojenské cvičiště a pole. Měli jsme nést standarty a demonstrovat v liduprázdném prostoru. Na transparentech stálo: ‚Bojujeme za mír!‘ a další pitomosti. Učitelka mi poručila, že musím nést standartu, jenže mi vítr sebral klobouk. Nemohl jsem s tím transparentem nic dělat, takže jsem ho vrazil sousedovi a šel jsem honit klobouk. A to bylo zle!“ vzpomíná, jak dostal od soudružky učitelky vyhubováno.

Stříleli jsme na makety tanků…

Už během studia na brněnské technice absolvoval pamětník tzv. vojenskou přípravu – jeden den v týdnu po dobu čtyř let dostali namísto uniforem montérky a v nich chodili do kasáren. Dvoje prázdniny po druhém a čtvrtém ročníku také absolvovali tzv. soustředění ve výcvikovém prostoru na Slovensku. Na prvním soustředění stříleli z pěchotní zbraně, na druhém v obci Kamenica nad Cirochou už stříleli z kanónů. Nejdříve na makety tanků a později už na letadlo, které za sebou na dlouhém laně táhlo pytel, který se snažili zasáhnout. „Trefili jsme ho, ale byla tam jiná skupina a ti mířili místo na pytel na aeroplán. Naštěstí si toho všiml a zavčas šel dolů a řekl, že ten den už lítat nebude,“ vzpomíná na zážitky ze soustředění.

Po absolvování univerzity získal Jiří Bartůšek zaměstnání v podniku Vodohospodářská stavební obnova v Brně. Pamatuje si, že tehdy jeho plat čítal 1 300 Kč. Pak nastoupil na vojnu do Mostu, kde tenkrát prosperovaly tzv. Stalinovy závody – obrovská zbrojovka, která vznikla už před druhou světovou válkou. V okolí deseti kilometrů od podniku byly rozmístěny protiletadlové baterie a pamětník nastoupil k jedné z nich. Strávil tam půl roku a pak se vrátil zpět do zaměstnání, kde působil jako samostatný stavbyvedoucí. V roce 2022 žil Jiří Bartůšek v Brně.