Ing. Aleš Bartusek

„Na místech jsme se byli podívat. A vybrali jsme společnou stezku kolem Čantoryje, která je vhodná, protože tam nejsou rozhledny pohraničníků. Očíslovali jsme si hraniční sloupky, měli jsme na to i nějaké kódy. Pak jsem koupil v Polsku dva stejné batohy, na které jsme se s kluky složili. Jeden jsem zavezl do Bielsko-Białe. A měli jsme systém přes pohlednice, ne přes telefon, s pozdravem někomu, kde byl zašifrován datum a hodina. A z české strany šel v domluvený čas někdo se stejným batohem jako z polské, tam si na určeném hraničním kameni sedl, postavil batoh, vytáhl svačinu. Přišel ten druhý, postavil batoh, vytáhl svačinu nebo čaj, řekli si tři věty, každý vzal ten druhý batoh a šli dál.“

„Estébáci si pro mě jednou přišli do školy. Bylo to na přelomu roku 1988 a 1989, určitě to bylo v posledním ročníku. Vedli ty jejich klasické řeči o tom, že mám pár měsíců do státnic, proč se prý zahazuji s těmi podivnými existencemi, póvlem, narkomany a podobně. Byli dva, jeden hodný, jeden zlý. Bylo to stresující, ale žádné násilí na mně neprovozovali. Není to ani zajímavý příběh. Oni se totiž vyptávali na nějakou domácí filozofickou přednášku, na které jsem byl před třemi lety. Když mě odvedli, tak jsem si myslel, že je tedy všechno jasné a vyřízené, protože určitě vědí, co všechno jsem v posledních dvou letech aktivně dělal. Byl jsem připravený na to, že to bude těžší. Když mě po pěti hodinách propustili, tak jsem nechápal, že to bylo jen tak. Utvrdili jsme se ale v tom, že má smysl pokračovat v konspiraci a opatrnosti. Hrozili mi za nějakou přednášku, která byla před třemi lety, a nechávali být to, že jsem vydával samizdaty a jezdil do Polska.“