Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Bartůněk (* 1931)

• narozen 14. července 1931 v Rosicích v okrese Chrudim

• za druhé světové války pomáhal partyzánům

• od roku 1945 ve Skautu

• výroba a rozšiřování protikomunistických letáků

• v roce 1949 čtyři měsíce ve vězení pro podezření z pokusu o překročení hranic

• v noci z 22. na 23. července 1952 zatčen

• prošel mučením na StB v Pardubicích

• v listopadu 1952 v sokolovně ve Skutči veřejným lidovým soudem poslán na šest let do vězení

• prošel nápravně pracovním táborem Mariánská na Jáchymovsku a Bytíz na Příbramsku

• 31. prosince 1955 propuštěn z vězení

• 29. září 1956 svatba s Růženou Havlovou

• v roce 1968 se angažoval v obnovení skautské organizace ve Skutči

• v roce 1990 se angažoval v obnovení skautské organizace ve Skutči

• v roce 2018 žil ve Žďárci u Skutče

Během výslechů prošel mučením. Několik dní ho nenechali spát, pouštěli do něj elektrický proud, přerazili mu bederní obratle a nakonec po vykonstruovaném procesu tři a půl roku strávil v komunistických věznicích a pracovních táborech u uranových dolů. Přesto zažil nejhorší chvíle svého života až v roce 2012, kdy zemřela jeho milovaná manželka Růžena, která zůstala po jeho boku i v nejtěžším období a trpělivě čekala na jeho propuštění z vězení. Deset měsíců poté se vzali a strávili spolu šestapadesát let.

Nosil jídlo partyzánům

Ladislav Bartůněk se narodil 14. července 1931 v Rosicích v okrese Chrudim. Čtyřčlenná rodina obývala jedinou místnost v pronajatém domku místního statkáře. U okna stál ponk, na němž otec Antonín Bartůněk tvořil různé dřevěné výrobky. Později se rodina přestěhovala do místní pronajaté kovárny, kde si otec zřídil truhlářskou dílnu.

Pamětník chodil do místní obecné školy a pak do měšťanské školy ve vedlejší Chrasti. Část dětství prožil v období druhé světové války. Vzpomíná, že s kamarády často vyráželi do okolních lesů, kde pod celtami trávili celé dny. V lese Haltán se jednoho dne setkali se skupinou mužů. „Prosili nás o kousek chleba a my kluci z dobrodružství jsme jim ten chleba občas zanesli. Pak jsme zjistili, že jsou to partyzáni,“ vzpomíná Ladislav Bartůněk.

Další jeho vzpomínka se váže k 18. dubnu 1945, kdy se z železniční trati u Rosic ozval ohlušující výbuch. „Pamatuji si ten moment, protože to nám i lidem v okolí rozbilo okno,“ vypráví Ladislav Bartůněk o akci partyzánů, při níž do vzduchu vyletělo šest německých válečných vozů plných výbušniny.

Viděli, co se kolem nich děje

Otci se v podnikání dařilo a po válce koupil budovu kovárny a ve své dílně zaměstnával kolem deseti lidí. V únoru 1948 ale veškerou moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana. Přestože krátce poté, v květnu 1948, vláda ústavou deklarovala ochranu drobného a středního podnikání a nedotknutelnost majetku, ve skutečnosti docházelo k jeho likvidaci. Následkem různých omezení živnostníci ukončovali svou činnost. Otec nejprve musel propustit všechny své zaměstnance a pak ho na půl roku uvěznili a stolárnu znárodnili. Kvůli otcově živnosti údajně několik měsíců věznili i bratra pamětníka Jaroslava.

Od dětství měl Ladislav Bartůněk silný vztah k přírodě a zajímal se o skauting. Hned po válce se stal členem nově založeného Junáku v Rosicích. Politikou se nezabýval, přesto ho únorový puč komunistické strany šokoval. Silně ho zasáhla také podezřelá smrt ministra zahraničí Jana Masaryka. S podobně smýšlejícími kamarády pak začal vyrábět letáky s nápisy: Smrt komunismu, které pak vylepovali na různá místa v Chrasti.

V roce 1949 pamětník úspěšně ukončil studium na Státní odborné škole na zpracování dřeva v Chrudimi. O prázdninách 11. července 1949 s kamarádem Ladislavem Petržálkem ve skautském kroji vyrazili na výlet do rekreačního střediska v obci Babylon poblíž Domažlic. Ještě ve vlaku je pro podezření z pokusu o překročení hranic oba zatkli, převezli do celnice v České Kubici a pak k výslechu do věznice v Domažlicích a následně do věznice v Chrudimi. Během soudního přelíčení v Chrudimi a na popud prokurátora následného odvolacího řízení v Pardubicích bylo jejich obvinění zamítnuto a po čtyřech měsících věznění oba propuštěni domů.

Místo svatby vězení

V květnu 1951 se Ladislav Bartůněk seznámil s devatenáctiletou Růženou Havlovou z blízkého Žďárce u Skutče. Mladý pár začal uvažovat o společné budoucnosti. Se svolením rodičů u nich pamětník občas přespal. A právě tam si pro něj v noci z 22. na 23. července 1952 přijela StB a odvezla ho na vyšetřovnu v Pardubicích. Střídali se na něm pak estébáci, kteří ho dvaapadesát hodin v kuse vyslýchali. V cele ihned usnul, ale následovalo okamžité probuzení a další série výslechů. „Byl jsem v zdevastovaném stavu,“ dodává pamětník, do něhož také během výslechů pouštěli elektrický proud. „Ochromili mě. Měl jsem dostat strach ze smrti a vypovídat.“ Vyhrožovali mu také zatčením přítelkyně a nakonec ho ještě shodili ze schodů. „K výslechu mě vodili se zakrytýma očima. Nějaký estébák mi podrazil nohy. Spadl jsem ze schodů a od té doby mám přeražený bederní obratel.“

V cele bez stolu, židlí a postele strávil čtyři měsíce. Celou dobu ležel na betonu a nedostatek tekutin řešil vodou ze záchodu. Nazpaměť se musel naučit předem stanovené odpovědi pro lidové soudní přelíčení. To se za účasti pečlivě vybrané veřejnosti konalo 28. a 29. listopadu 1952 v sokolovně ve Skutči se členy skautských oddílů a navazovalo na obdobný proces se skupinou „Skautský odboj Beneš (SOB)“ v Heřmanově Městci. „Nahnali tam komunisty a ti pak ze všech sil křičeli: ‚Dejte jim trest smrti!‘“ dodává pamětník, kterého zařadili do údajné protistátní skupiny Hany Rybičkové. Nikoho z dalších devíti obžalovaných přitom do té doby nikdy neviděl. Za vlastizradu dostal šest let vězení.

Celou dobu na něj čekala

Po soudu Ladislava Bartůňka převezli do pracovního tábora v Prachovicích, kde musel v místním vápencovém lomu těžit kámen. Přestože onemocněl na zánět pohrudnice, v březnu 1953 ho převezli na Jáchymovsko a zařadili do nápravně pracovního tábora Mariánská. Každý den svázáni lanem hromadně pochodovali na těžbu uranové rudy v Dole Eva. „Když jsme byli u těžní věže a měli jsme sfárat dolů, tak to byl pocit smrti, páč jsem nevěděl, co je to tisíc metrů pod zem,“ vzpomíná na první den v dole Ladislav Bartůněk.

Těžká a nebezpečná práce v dole plném radioaktivního záření, nedostatek jídla a spánku, neustálá šikana a k tomu nekonečné nástupy často v mrazech a mokrých věcech se pro tehdy dvaadvacetiletého Ladislava Bartůňka staly každodenní realitou. Komunistický režim tehdy do věznic a pracovních táborů poslal elitu národa. Pamětník se tak v táboře setkal s profesory, lékaři, učiteli nebo kněžími. Vzpomíná například na trenéra Emila Zátopka, Jana Haluzu, s nímž sdílel jeden kavalec, nebo na římskokatolického kněze a spisovatele Jana Blesíka.

Během věznění dostal jen třikrát povolení k návštěvě. Jezdili za ním rodiče a jeho Růženka Havlová. Po několikahodinové cestě ale spolu mohli pod dohledem dozorců strávit jen dvacet minut. Bez jediného dotyku pak museli návštěvní místnost opustit. I korespondence byla omezená a cenzurovaná. Díky civilnímu zaměstnanci Josefu Škramovskému ale pamětník své milé pravidelně posílal motáky, kde mohl otevřeně vyjádřit své pocity.

V červnu 1955 Ladislava Bartůňka přeřadili do nápravně pracovního tábora Bytíz na Příbramsku. Pracoval tam na výstavbě nového sídliště Březové Hory. Před Vánocemi roku 1955 ho transportovali na Pankrác, odkud byl k jeho překvapení 31. prosince téhož roku propuštěn.

Shledání

První kroky Ladislava Bartůňka vedly do Žďárce za Růženou Havlovou. „Celou dobu na mě čekala. Hleděli jsme na sebe a nevěřili, že je to možné,“ vzpomíná. O devět měsíců později, 29. září 1956, následovala svatba.

Úřednice na pracovním úřadu chtěla Ladislava Bartůňka poslat do dolů na Ostravsko. Naštěstí to kvůli zraněným obratlům zamítl lékař. Pamětník pak nastoupil na místo skladníka v truhlářském družstvu v Chrasti, později Dřevotvar Pardubice, kde zůstal až do odchodu do penze. Jeho manželka dostala výpověď z Okresní národní pojišťovny s odůvodněním, že se provdala za nepřítele státu. Zaměstnání si pak našla ve výrobně obuvi v Botaně Skuteč.

Skautem po celý život

Během politického uvolnění v roce 1968 ve Skutči obnovili skautskou organizaci, do níž se samozřejmě zapojil i Ladislav Bartůněk. Jenže v srpnu 1968 do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby zabránila procesu demokratizace společnosti. Nastalo období normalizace neboli návratu k předchozím zvyklostem a v září roku 1970 skauting opět zakázali. Junáci ze Skutče se přesto dál scházeli a dvakrát do roka pořádali tábory v obci Javorek na Hornosvratecké vrchovině.

Ladislav Bartůněk se v roce 1968 také zapojil do Klubu bývalých politických vězňů (K 231). Normalizační státní orgány jej ale také rozpustily a pamětníka kvůli tomu následně několikrát vyslýchali na StB.

Pád komunismu v roce 1989 přivítal s nadšením. Ve Skutči opět obnovili skautskou organizaci, která se zakládala přímo v domě manželů Bartůňkových. Na louce u obce Zderaz pak pořádali tábory, kde pamětník působil jako dozor a jeho manželka Růžena pomáhala v kuchyni.

Nejtěžší chvíle

Manželé Ladislav a Růžena Bartůňkovi spolu žili šestapadesát let. Vychovali dvě děti, Ladislava a Zuzanu. Odloučilo je až úmrtí manželky na otravu krve v roce 2012. „Samozřejmě to pro mě byla nejtěžší chvíle v životě, páč jsme si byli nejblíž,“ dodává s očividným dojetím pamětník, který žil v roce 2018 stále ve Žďárci u Skutče.

ČÁSLAVSKÝ, K., Život nás dvou, 2014. Nepublikované vzpomínky pamětníka a jeho manželky uložené v dodatečných materiálech.

PROKEŠOVÁ, T., KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ČR: POBOČKA Č. 19 CHRUDIM, Diplomová práce, Univerzita Pardubice 2009. Dostupné z URL: http://dspace.upce.cz/bitstream/handle/10195/34883/ProkesovaT_Konfederace%20politickych_VV_2009.pdf?sequence=1