Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lenka Bártová, roz. Trutnovská (* 1948)

• narozena 14. února 1948 v Dolním Jiřetíně

• otec zapojen do protikomunistického odboje

• otec odsouzen k trestu smrti (nakonec trest změněn na doživotí)

• otec propuštěn z vězení po patnácti letech, brzy nato zemřel

• omezená možnost vzdělání pro děti politických vězňů

• studium na střední pedagogické škole

• většinu života prožila jako pedagožka

Bez otce

Rodná obec Lenky Bártové dnes již neexistuje. Dolní Jiřetín, kde se 14. února 1948 narodila v rodině Trutnovských, musel v osmdesátých letech 20. století ustoupit těžbě hnědého uhlí. Pamětnici a její tři sourozence vychovávala babička, protože matka, Bohumila Trutnovská, neměla mnoho času kvůli práci. „Musela dělat šestnáct hodin denně, aby nás uživila, protože kvůli tatínkovi neměla nárok na žádné příspěvky, bylo to všechno na ní.“ Pracovala u soustruhu. Otec, Vladimír Trutnovský, byl od tří let pamětnice ve vězení. Za protistátní činnost byl komunistickým režimem odsouzen původně k trestu smrti, který byl nakonec změněn na trest doživotní. To ale Lenka Bártová ani její sourozenci nevěděli, o otci se doma nikdy nemluvilo. „Měla jsem pocit, že byl zločinec, že buďto někoho zabil, nebo něco ukradl.“ Na dotazy matka vždy odpovídala: „Děti, neptejte se.“

Proč tě zavřeli?

Na otcovo zatčení si Lenka Bártová nepamatuje. „Já nevím, jestli nám maminka řekla, že musel někam odjet nebo co. Prostě najednou zmizel a pak už nebyl.“ Rodina se často stěhovala, aby se uchránila problémů, když se o otce začal někdo v okolí zajímat. Svůj trest si otec odpykával v Leopoldově. Jako vyhlášenému automechanikovi za ním údajně do vězení vozili vládní automobily k opravě. Jedním z jeho spoluvězňů byl také Gustáv Husák, který se později stal posledním komunistickým prezidentem Československa. Ten prý Vladimíru Trutnovskému nakonec také zařídil propuštění. Na svobodu se dostal v době, kdy šla pamětnice právě k maturitě. „Tatínek byl už v té době tak vážně nemocný, že stejně věděli, že zemře. To možná byl také ten důvod, proč nebyl problém ho propustit.“ Po návratu z vězení se však nedokázal vrátit k rodině a vést normální život. Lenka Bártová vůči otci necítila žádnou zášť, ačkoli o pravém důvodu jeho trestu nic netušila. Stihla se s ním však setkat pouze jednou. „Moje první otázka byla: ‚Tati, proč tě zavřeli?‘ On mi řekl: ‚Neptej se.‘ Takže ani on nesměl mluvit, ani po tom propuštění.“ Otec vypadal podle pamětnice smutně, unaveně a neustále se rozhlížel. Pár měsíců po propuštění zemřel. „Mám pocit, že na pohřbu si maminka poprvé dovolila projevit svoje city naplno. Protože tam to bylo beztrestné.“

Vysněná škola

Jako potomci politického vězně měla pamětnice a její sourozenci omezené možnosti vzdělání. Směli chodit pouze na základní školu a pak nastoupit do učení. Proto byla maminka nešťastná, když se dozvěděla, že se dcera chce za každou cenu stát učitelkou. Opakovaně se hlásila na střední pedagogickou školu, ačkoli ji rodina zrazovala, že to nemá cenu. „Nevím, co jim maminka musela slíbit, ale nejspíš něco ano, protože si ji zavolali. Nikdy jsem se to nedozvěděla, ale na tu školu jsem se nakonec dostala.“ Po absolvování chtěla pokračovat na škole vysoké, na což potřebovala doporučení od zaměstnavatele. „Tam mi řekli na rovinu: ‚Na to zapomeň.‘“

Učit po svém

Jako učitelka vystřídala několik škol – v Jičíně, v Benátkách nad Jizerou a v Josefově Dole. Nakonec se stala ředitelkou nově vzniklé mateřské školy při textilní továrně Tiba, rovněž v Josefově Dole. Snažila se učit podle svého, školka měla vlastní osnovy. Kromě toho Lenka Bártová úspěšně působila jako lektorka metodiky učení pro pedagogy. „Na to jsem přistoupila pod podmínkou, že to bude podle mě.“ Spřátelená inspektorka vždy při těchto hodinách seděla v předsálí a hlídala, jestli někdo nejde – zejména tedy někdo, komu by mohlo vadit, že pamětnice neučí podle předpisů, ale podle sebe. Jako ředitelka školky musela absolvovat takzvaný VUML (Večerní školu marxismu-leninismu), pokud nechtěla přijít o práci. Zde se vyučovala komunistická ideologie a kupodivu se prý nešlo nechat vyhodit, o což se velmi snažila. „Vždycky mi jenom dali trojku.“  

Pravda nakonec

Lenka Bártová pracovala jako učitelka a ředitelka mateřské školy až do roku 1992, kdy byla nucena své milované zaměstnání opustit, protože prodělala obrnu hlasivek. „Doktoři mi dali na vybranou, buďto jít do důchodu němá, nebo to vzdát.“ Po odchodu ze školství začala pamětnice podnikat. Dnes je v důchodu a svou celoživotní lásku k dětem věnuje zejména vnoučatům. Celou pravdu o zatčení a odsouzení svého otce se dozvěděla až po pádu komunismu v roce 1989. Vladimír Trutnovský byl na žádost bratra pamětnice v celém rozsahu rehabilitován.