Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Margit Bartošová (* 1939)

Aby nebyla nenávist mezi Čechy a Němci

  • narozena 24. října 1939 ve Vrchové (Berggraben)

  • pochází ze smíšené česko-německé rodiny

  • za druhé světové války otec Friedrich Kirchschlager sloužil šest let v německé armádě

  • ze zajetí se vrátil až na Vánoce 1945

  • v letech 1953–1957 vystudovala vyšší hospodářskou školu s maturitou

  • od roku 1957 až do důchodu pracovala v administrativě a v hotelech v Trutnově a ve Vrchlabí

  • manžel Miloslav Bartoš je autorem celé řady knih a článků o historii Krkonoš

  • pamětnice dodnes provádí německé návštěvníky po Krkonoších

  • je členkou Střediska česko-německého porozumění v Trutnově

Černé uhlí, které se v Žacléři (Schatzlar) v hlubinných dolech těžilo od 16. století, předurčilo nejen zaměstnání mnohých místních obyvatel, ale i charakter krajiny, způsob života obyvatel a v neposlední řadě i poválečný demografický vývoj Žacléře. Těžba černého uhlí bývala hlavním zdrojem obživy původních německých obyvatel a nejinak tomu bylo po válce, kdy československá vláda učinila výjimku a vyjmula tolik potřebné německé horníky z odsunu. Těžba byla ukončena v roce 1992, pod zemí zůstalo několik desítek milionů tun nevytěženého paliva a dnes si z hornické enklávy vzdálené pět kilometrů od polských (před válkou německých) hranic máme možnost projít hornický skanzen nebo vylézt na 25 metrů vysokou těžní věž.

Žacléř býval převážně německý a třebaže odsun z let 1945/46 výrazně snížil počet původních obyvatel, ještě v roce 2001 se 10 % těch, kteří tu po odsunu zbyli, hlásilo k německé národnosti.

Na hranicích

Kirchschlagerovi, pocházející původně z Rakouska, byli v 16. století jedni z prvních osadníků tohoto regionu. V průběhu staletí měli obyvatelé Sudet tendenci se nestěhovat, ale zůstat na svém, uzavírat manželství spíše lokálně. Rovněž smíšená manželství nebyla v Sudetech výjimkou.

Však také Friedrich, tatínek Margit Kirchschlagerové, narozené 24. října 1939, byl Němec a maminka Vilemína Češka pocházející ze sedmi dětí. V rodině na Vrchové se mluvilo německy a malá Margit se naučila česky až v Bernarticích (Bernsdorf), tam nastoupila školní docházku. Z Vrchové do školy to měla půl hodiny pěšky a pokud napadlo opravdu hodně sněhu a byla vánice, český dědeček Kolman jí chodil prošlapávat cestu.

Na Vrchové bydleli i další příbuzní, čeští i němečtí, z vyprávění pamětnice je zřejmé, že rodina i sousedi žili družně, pomáhali si, scházeli se, vždycky někdo napekl, potkávali se v neděli u kapličky, dominantě osady. Zpívali, chodili do kostela. „V Bernarticích po válce nebyla nevraživost, ve škole byly tři čtvrtiny dětí německé. Většina mužů byli horníci, jejich ženy byly doma, staraly se o políčko, králíky a dobytek. Neměla jsem pocit, že by mi někdo ubližoval, měli jsme se rádi. V 39. Češi odešli, ve 45. se pak vrátili do svých domů, domy po Němcích byly prázdné. Kamarádila jsem se se všemi, co tam byli.“ Margit vzpomíná na české prarodiče, kteří moc německy neuměli: „Děda Václav, správný děda s fajfkou, chodil do kostela každou neděli, žil do 92 let, babička Emílie zemřela brzy. Vždycky koupila rohlíky, seděly jsme spolu venku, povídaly si a pily mléko. Jedna z tet neuměla česky, jen rozuměla. Jednou chtěla dědovi k narozeninám upéct dort. A protože německy se přeje slovem HOCH, česky VYSOKÝ, na dort napsala jako přání Vysoký Václav.“

Tatínek Friedrich byl vojákem dvou armád

Základní vojenskou službu vykonával Friedrich (nebo Bedřich) za první republiky v československé armádě, proto byl jeden z prvních, kteří museli v Sudetech narukovat do wehrmachtu. Margit se narodila, když už byl tatínek na frontě. Prvních šest let života otce skoro neznala, když přijel, byl pro ni cizí člověk. O válce nechtěl vyprávět, jen říkal, že nikoho nezabil. Byl řidičem, vozil německé důstojníky po okupovaných územích, projel s nimi Rusko, Jugoslávii, na závěr války byl zajat americkou armádou. „Dobře s nimi zacházeli,“ komentuje jeho dcera. Jako šikovný tesař měl možnost u Američanů zůstat, přivézt si i rodinu, ale odmítl, chtěl se vrátit do Vrchové. Měl to tam rád.

Z Německa šel pěšky, vrátil se až o Vánocích roku 1945. „Pak otce zavřeli, asi na tři měsíce, byl v lágru v Žacléři, ale chodil domů. Před válkou byl truhlářem v Poříčí, teď musel pracovat v dolech celý další život, taky sousedi a strejdové. Jezdil do práce na motorce, na ranní vstával o půl páté, jedna cesta byla dlouhá sedm kilometrů.“ Margitina sestra Marta se narodila čtyři roky po válce.

Odsun

Tatínkova německá rodina pocházela z Voletin u Trutnova. Všichni jeho sourozenci, až na jednu sestru, která měla českého manžela, museli jít do odsunu. Počátky jejich nových životů byly v rozbombardovaném Německu těžké. Byl hlad, z vyprávění svých příbuzných Margit Bartošová ví, že se peklo i z kůry stromů. Obecně byli přistěhovalci pokládáni za Čechy, nikoli za plnohodnotné Němce, plná integrace do německé populace jim trvala dlouho. Sociální demokrati si směli vzít s sebou do odsunu nábytek, ostatní Němci 50 kg majetku. Český děda Václav na úřadech prohlásil: „Z mých dětí nikdo do Německa neodejde.“ A neodešel. „Od 60. let směly otcovy sestry jezdit na návštěvu do Čech, přijely i na velký rodinný sraz asi v 68. roce. Rodiče směli za nimi asi dvakrát jet, já do NSR ne,“ vzpomíná Margit Bartošová.

Na rozdíl od jiných lokalit v Sudetech se v Žacléři i Bernarticích po válce na ulici běžně mluvilo německy. Kirchschlagerovi ještě v 60. letech uvažovali o přestěhování do Německa. Z toho důvodu při rozhodování, kam dál po základní škole, si nepřáli, aby Margit pracovala s dětmi („Byla by z tebe česká učitelka – a co bys v Německu dělala?“ říkali.), ani aby šla na lesnickou školu. Vystudovala tedy střední ekonomickou („Uplatníš se všude.“). „Rodiče nakonec neodešli, měli to tu rádi,“ dodává pamětnice.

Vzpomínky z dětství

„V Bernarticích byla textilní továrna a u ní byl lágr, taková dlouhá budova. Žily tam Židovky, nedaleko přes hranice byl totiž koncentrák Gross Rosen. Pracovaly v té textilce a mám pocit, že je nikdo moc nehlídal. Chodily po venku, matka i já jsme s nimi mluvily.“ To je velmi ojedinělá, nečekaná vzpomínka Margit Bartošové z posledních měsíců války.

Po válce v 50. letech se rozpouštěly kláštery. „V tom samém táboře teď byly mladé, veselé jeptišky. Pracovaly v továrně. Kamarádily jsme s nimi. Jezdily na kolech, hrály jsme s nimi fotbal, jednou nás vzaly k sobě ukázat nám, jak to mají pěkné, ale matka představená to nesměla vědět. Měly taky pěvecký sbor, krásný, lidi kvůli tomu chodili do kostela.“ V 50. letech byl v lágru uvězněn i katolický farář z bernartické farnosti. Margit vzpomíná, jak několik let před uvězněním s dětmi hrál v bernartické hospodě, kde bylo malé jeviště, loutkové divadlo, jaký to byl úžasný člověk. Pamětnice říká, že komunistickou zvůli v dětství sama  nijak nepocítila.

Vyšší hospodářská škola Trutnov

Na střední škole byly ve třídě dvě Němky, Margit, asi i díky své otevřenosti, komunikativnosti a veselé povaze, patřila u spolužaček k oblíbeným. Nejvíc milovala češtinu, hodně četla. Češtinář ji často nechával předčítat ostatním ve třídě. Dnes má českou národnost, tehdy ještě byla Němka.

Češtinář, přítel Fráni Šrámka, vězněný za války v koncentráku a zakladatel Šrámkova muzea v Sobotce, Margit u maturity škaredě potopil: chtěl, aby přirovnala dílo Aloise Jiráska k dílu Leninově. Dostala z češtiny čtyřku a dodnes si myslí, že to bylo proto, že zjistil, že je Němka.

Na druhé straně v Trutnově fungoval divadelní spolek německých divadelníků, jehož byla Margit nadšenou členkou. Podmínkou jeho existence bylo, že předseda spolku byl členem strany. Psal se rok 1957.

KRNAP, Vrchlabí

Ve 22 letech začala Margit pracovat v administrativě Uhelných skladů ve Vrchlabí. Na jedné ze schůzí Československého svazu mládeže (ČSM) se seznámila s Miloslavem Bartošem z legionářské rodiny s levicovým smýšlením, svým budoucím mužem. „Jeho otec byl velkým komunistou, on sám vůbec žádným,“ dodává pamětnice. Při zaměstnání začal studovat národopis na FF UK, ale studium nedokončil. Nicméně celý svůj produktivní věk byl spjatý s Krkonošským muzeem a časopisem Krkonoše – Jizerské hory, kam pravidelně přispíval. Mezi lety 1995 a 2000 zastával funkci ředitele KRNAPu. Je autorem nesčetných publikací a odborných článků s tématem historie Krkonoš, jejich obyvatel a česko-německých vztahů. Je těžké vyčíslit zde jeho podíl na zpracování různých aspektů krkonošské tematiky, šíře jeho záběru byla obrovská. Miloslav Bartoš mimo jiné pracoval v trutnovském archivu, například při pořádání map regionu Krkonoš.

Po Margit nadřízení vyžadovali angažovanost: platila tedy příspěvky do Svazu žen, Svazu československo-sovětského přátelství a posléze, aby byla dostatečně angažovaná a měla klid od nadřízených, přijala u syna ve škole vedení pionýrského oddílu. Jeho činnost spočívala v tom, že děti plnily odznak 100 jarních kilometrů. „Ani jednoho z nás nepřesvědčovali ke vstupu do KSČ. Nechtěli, abychom vstoupili. Znali nás, že bysme spíš škodili,“ říká Margit Bartošová.

Hotely v Krkonoších

Od poloviny 70. let pracovala Margit Bartošová v Interhotelech Krkonoše, po zrušení podniku v 90. letech a privatizaci jednotlivých hotelů pak na postu účetní, případně recepční. Pochopitelně využila svoji perfektní němčinu a v té době si vytvořila velké množství kontaktů, které jí později po listopadu 1989 pomohly při setkávání se s původními německými obyvateli Krkonoš, hledáním klientely pro krkonošské hotely, organizováním pravidelných setkání německých vysídlených a zdejších německých obyvatel a při mnoha dalších aktivitách.

Asi v roce 1970, když byla Margit zaměstnaná na oddělení kontroly podnikového ředitelství Interhotely Krkonoše, napsala na ni zástupkyně vedoucí komplexní hodnocení, jak bylo v těch letech obvyklé. Zmínila v něm, že má styky s revanšisty, dopisuje si s nimi a navštěvují ji. Ukázalo se, že zmínění revanšisté byli turisti z NDR. Vedoucí, když to zjistila, nařídila své zástupkyni napsat hodnocení nové. To staré roztrhala a hodila do koše.“ I tak mohl vypadat začátek normalizace.

Nové časy

Po listopadu 1989 začali přijíždět původní obyvatelé a ve zvýšené míře i němečtí turisté. Dříve ti, co pátrali po svých kořenech, nemohli využít ani archivy, ani muzea. Teď jejich první cesta vedla do vrchlabského muzea. Řada z nich byla ještě při slušné fyzické síle a dobré paměti, doma schovávali cenné rodinné fotografie a díky jim bylo možné zachovat autentická vyprávění.  

Když v roce 1998 Margit Bartošová odešla do důchodu, získala prostor a čas k tomu, aby se mohla plně věnovat provázení německých starousedlíků a především německých turistů po regionu. Se starousedlíky pátrala po tom, co tu z jejich dětství ještě zbylo, hledala původní domy, kostely a hřbitovy, jezdila do archivů, naučila se číst matriky psané kurentem, překládala z němčiny do češtiny a naopak. Mluvila s původními majiteli krkonošských bud, informace čerpala také z publikovaných vzpomínek původních obyvatel.

Osobní kontakty s Němci ji utvrzují v přesvědčení, že hrozba jejich návratu není reálná, že se Češi o své majetky obávat nemusí. Další generace Němců o rodinné majetky už zájem nemá. Od německé vlády dostali vysídlenci určité finanční vyrovnání a dnes jsou zabezpečeni, zájem o opravování starých a často zanedbaných domů nemají.

Středisko česko-německého porozumění

Středisko bylo založeno v Trutnově v roce 1992 s cílem propojit trutnovskou německou menšinu s jejím českým okolím. Jeho působnost je ovšem širší: poskytuje platformu pro přátele německé kultury z regionu Krkonoš. Margit je členkou, její manžel byl také. V Trutnově jsou členy i Češi – muzejníci, učitelé, archiváři. Uvedeme jeden příklad z pestré činnosti Střediska: v obci Chvaleč našly děti v lese zpustošený německý hřbitov. Město Trutnov tento pozemek koupilo a dnes jsou na něm organizované brigády na asanaci hřbitova.

„Aby ti Němci, co tu zůstali, k sobě našli cestu,“ dodává na závěr Margit Bartošová.