podporučík v. v. Josef Bartošek

„Lidé byli tak zpracovaní – v roce 1968 byli všichni proti Rusům a myslím, že i hodně proti komunistům. V roce 1977 zase byli proti Chartě a v roce 1990 zase... A to byli pořád ti stejní lidé, kteří byli jednou tam a jednou tam, podle toho, jak dobře byli zpracovaní, zastrašení. Nevím, kdo všechno to nepodepsal, nezjišťoval jsem to. Ale vím, že u [politických] prověrek jsem byl jediný z fabriky, kdo řekl, že nesouhlasí se vstupem vojsk. Potom za mnou chodili někteří kamarádi: ,Víš, já jsem samozřejmě taky proti, ale neměl jsem odvahu to říct, protože mám rodinu a mohli by nás pronásledovat. Ty jsi svobodný a nezáleží ti na tom.‘ Takže takové měli lidé postoje, že byli proti mezi sebou, ale když došlo na oficiální dotazy, tak tam už tolik stateční nebyli.“

„Srpen 1968... očekávali jsme, že je to možné. Ale člověk tomu úplně nevěřil, doufal, že k tomu nikdy nedojde, takže situace 21. srpna nás zaskočila. V noci z dvacátého na dvacátého prvního byl vyhlášen poplach. Všichni velitelé rot a důstojníci štábu přišli do kasáren. Poplach ale neprobíhal, jak jsme byli zvyklí – rychle vše sebrat, nasednout do auta a odjet. Zůstávali jsme na rotě, a tak jsme nevěděli, co je to za zvláštní poplach. Přišel velitel roty a seznámil nás s tím, že došlo k přepadení republiky armádami Varšavské smlouvy. Osobně jsem to v první moment považoval za námět cvičení, protože ta takhle nějak začínala. Prvních pár minut jsem čekal, co z toho vyplyne. Po chvíli jsem si uvědomil, že se mluví o vojscích Varšavské smlouvy, že to asi nebude cvičení. Na to jsme nebyli trénovaní, abychom napadali svoje spojence. Nicméně oni se na to asi připravovali.“

„V tu dobu byl na kontrolu u nás na útvaru zrovna náhodou podpl. Šedina. Takže když přijeli Rusové, byl tady. Říkám to proto, že byl muž činu, velmi energický. Vystudoval Frunzeho [vojenskou] akademii v Moskvě, takže ovládal perfektně ruštinu a nebylo náhodou, že se znal s velitelem tankového praporu, který nás obklíčil. Rusové na to šli totiž velice systematicky. Při jednom [společném] cvičení velitelé [ruského] útvaru přijeli na soudružskou návštěvu. Prohlídli si kasárna, seznámili se s naším velením, velikostí a možnostmi vyzbrojení a schopností pluku. Přesně věděli, do čeho jdou a že musí počítat s určitou přesilou tanků. Protože, popravdě řečeno, z nás měli strach a také z toho, co bychom jim mohli udělat za problémy. No a taky že jsme jim udělali. Vyšel jim vstříc podplukovník Šedina a řekl mu [veliteli Rusů], tykali si: ,Co tady chceš? Posledně jsi tu byl jako kamarád. Teď na nás míříš tankem?! Okamžitě ty kanóny otočte na druhou stranu!‘ Možná ho [velitele Rusů] trochu zaskočilo, že s ním nejedná jako poražený, ale jako sobě rovný. Vystupoval částečně jako velitel útvaru [podpl. Šedina], i když už jím tenkrát nebyl, ale jeho rozhodný postoj je zarazil.“

„No a potom přišel rok 1989. Ve fabrice to všechno začalo bouřit. Chystaly se protestní akce a potom se připravovala generální stávka. Někteří kolegové přišli, abych dělal předsedu stávkového výboru. Letáky vyvěšovali většinou dělníci a měli jsme spojku, člověka, který jezdil do Prahy. Ale kolegové chtěli, aby předsedou byl někdo výše postavený, kdo má respekt, a tak přišli za mnou. Udělali jsme shromáždění v jídelně [ve fabrice] a tam jsem byl oficiálně zvolen předsedou stávkového výboru. Organizovali jsme i stávku, čímž jsme přispěli k likvidaci režimu. Předsedu jsem nedělal dlouho. Když se pak výbory přejmenovávaly na Občanská fóra, já jsem nechtěl dělat do politiky, tak jsem od toho odstoupil a byl zvolený jiný předseda.“

„Já jsem o tom pak mluvil osobně s podpl. Šedinou. Byl jsem za ním jako místostarosta města Holešov v Praze, když jsme mu udělovali pamětní medaili (asi v roce 2010). Říkal mi, že když tenkrát mluvil s tím velitelem [Rusů], tak mu řekl: ‚Dívej se, jestli se nestáhneš, tak já jenom mávnu rukou, ze všech oken se vysunou pancéřovky, a jak budeš potom doma zdůvodňovat, že jsi přišel o svůj tankový prapor?‘ To ho zarazilo, zapůsobilo to na něj. Brána od kasáren byla zavřena výjimečně, obvykle nebývala. Tenkrát velitel dal nařídit a řekl, že Rusy do kasáren nepustíme. Takže skutečně podpl. Košan, podpl. Šedina s nimi jednali jenom na bráně. Řekli, že tam nemají co dělat. Potom přijeli ještě znovu, ať jim dáme aspoň vodu, ale i to jim velitel odmítl. Dával jim prostě jednoznačně najevo, že tady byli vítáni jako přátelé, ne jako okupanti.“

„Nějaká menší pohotovostní dávka [nábojů] byla v kasárnách. Co měli jiní vojáci, nevím. Já jsem dostal jednu jedinou krabičku nábojů do škorpiona. Měl jsem ji zapečetěnou, zalepenou a tu jsem měl jaksi možnost rozbalit v případě nebezpečí podle mého uvážení. Co měli ostatní vojáci, už si nevzpomenu. Mluvil jsem dávno s jedním kolegou a ten říkal, že chodil bez nábojů. Že právě byli naštvaní, protože střelivo nedostali. Takže nevím, kdo ho měl a kdo ne. Je to přece jenom pár roků. Ale rota, co šla do lesů, kde byl kolega Gult a Műler, ti byli normálně vybaveni ostrým střelivem. Ale říkali mi i kluci, že měli v kasárnách někteří ostré střelivo. Jirka Műler říkal, že ho měli rozložené po posteli. Dobře se na to pamatuje. Nevím... Sovadina v knížce zpochybňuje, že jsem ho [střelivo] měl. To mě tenkrát naštval. Jsem mu šel vynadat. Říkám, jak údajně, když vím, že jsem ho měl? Nevím... Dufek třeba říkal, že byl zákaz dávat ostré střelivo. Že ho určitě nikdo neměl.“

„Potom, když byla výzva Několik vět, jsem ji podepsal. Ale to už byl spád věcí tak velký, že už to bylo zbytečný. Dala mi to Irena Seifertová, takový odbojný pracovník. Stalo se pak, že měla u sebe v kabelce arch s podpisy a zatkla ji policie. Někdo to musel na ni prozradit, protože jen tak naslepo by ji nechytli. Když ji pustili, chválila se mi a říká: ,Bránila jsem tě vlastním tělem. Jsi mi za to aspoň trochu vděčný?‘ Policie věděla, že to v té tašce má, ale ona ji pevně držela a nevydala. Díky tomu jsem se nedostal ani k výslechu.“