Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Bartoš (* 1960)

• narozen 20. července 1960 v Gottwaldově (dnes Zlín)

• od mládí dával najevo nesouhlas s komunistickým režimem

• kvůli tomu přišel o práci v plánovacím odboru Okresního národního výboru v Gottwaldově

• v roce 1987 spoluzakládal Společnost přátel USA (SPUSA)

• podílel se na tisku a distribuci nelegálního magazínu SPUSA

• podepsal Chartu 77

• mnohokrát vyslýchán, odposloucháván a sledován Státní bezpečností

• do roku 1989 pracoval v JZD ve Vlachovicích

• v listopadu 1989 jeden z vůdců revoluce v Gottwaldově

• poté zvolen tajemníkem městského úřadu a náměstkem hejtmana Zlínského kraje

• v roce 2017 vedoucí úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

Soudruzi z Okresního národního výboru v Gottwaldově se hodně divili, když Státní bezpečnost nechala odvést jejich kolegu přímo z kanceláře. Zjistili, že perspektivní mladý inženýr z plánovacího odboru je ve skutečnosti rebel, který si z komunistického režimu dělá legraci. 

Narodil se 20. července 1960 v Gottwaldově, což byl za totality název města Zlín. Jeho otec byl lékařem v psychiatrické léčebně v Bílé Vodě, matka tamtéž učila ve škole. Obec v odlehlém cípu Slezska, rozkládající se na hranici s Polskem, se mu výrazně vryla do paměti. Mimo jiné proto, že v ní stál velký klášter, do kterého komunisté nechali v 50. letech svézt řádové sestry z celé republiky. „Bylo to zvláštní prostředí a pamatuji si, že mě jedna ze sester hlídala. Přátelila se s rodiči,“ vzpomíná. Když mu byly čtyři roky, jeho otec získal místo primáře psychiatrie nemocnice v Gottwaldově a rodina se tam přestěhovala. Vystudoval gymnázium a poté ekonomiku a řízení spotřebního průmyslu na vysoké škole.

První kontakt s disidenty

V domě, ve kterém Bartošovi bydleli, žil Stanislav Devátý, disident, který za totality otevřeně vyjadřoval svůj nesouhlas s komunistickým režimem. „Podhoubí bylo jasné. Už jako kluk jsem párkrát viděl, jak Standu někam vlečou. Doma jsme poslouchali Svobodnou Evropu. Rodiče měli od roku 1968 jednoznačný názor. Otec byl původně v KSČ, ale po roce 1968 neprošel prověrkami. V podstatě měl štěstí, že nepřišel o práci, protože byl uznávaný odborník. Místo si udržel, protože ho všichni potřebovali. Ale svými názory se netajil, tak to měl těžké. V tom jsem vyrůstal. Takže jsem se časem stýkal se zlínskými kumštýři, s muzikanty. Kousek od našeho domu byla Družba a tam se scházely závadové živly. Bylo to místo, kam jsem chodil rád, protože jsem viděl, že tam jsou relativně normální lidé,“ vysvětluje.

Po povinné vojenské službě nastoupil jako začínající ekonom do podniku Restaurace Gottwaldov. Pak si ho vytipovali jako mladého nadějného inženýra lidé z Okresního národního výboru v Gottwaldově. Dostal práci na plánovacím odboru. Jeho šéfové však netušili, že se kamarádí se Stanislavem Devátým a partou, která byla ve městě označována za floutky a rebely nevážící si toho, co socialistický režim nabízel. Jenže oni nechtěli teplá místa v kancelářích a jistou výplatu za to, že se budou po celý zbytek života hrbit a mlčet. Měli plno snů, ideálů a nápadů, jak provokovat a komunisty zesměšňovat.

Založení Společnosti přátel USA

Petr Bartoš se stal jedním ze zakladatelů Společnosti přátel USA, zvané SPUSA. Její smysl byl jasný: upozorňovat na to, že Československo neosvobodili od nacistické nadvlády pouze sovětští vojáci, jak se za socialismu učilo ve školách, ale i americká armáda. A tak například kladli věnce k pomníčkům amerických letců, kteří padli na českém území. Na rozdíl od pomníků sovětských vojáků se na ně za totality zapomínalo, oficiální pietní akce u nich pořádány nebyly. Začali mít díky tomu kontakty s diplomaty z americké ambasády. Ti si o nich sice zpočátku mysleli, že jsou nastrčení provokatéři, ale pak se vše vyjasnilo. „Vytipovali jsme místa, kde byly pomníčky amerických letců. Přijeli jsme, položili věnce, řekly se nějaké projevy. Estébáci to tam měli obklíčené. Byla sledovačka od začátku až do konce. Ale nemohli nic dělat. Netroufli si nás zatknout, když tam byl i americký velvyslanec. To si nechali až na potom,“ vzpomíná.

Stal se jedním ze tří mluvčích Společnosti přátel USA. To znamenalo, že jej Státní bezpečnost měla v hledáčku. Byl mnohokrát předveden k výslechu. „Věděl jsem, co mám dělat, jak se chovat, takže jsem nedělal chyby. Za čtyři pět let jsem jim nepodepsal ani slovo. I otisky prstů jsem odmítl dát. Rvali mi je tam, ale odmítl jsem,“ popisuje.

Zatčení na pracovišti

Velký rozruch nastal, když ho estébáci nechali odvést přímo z jeho kanceláře na okresním národním výboru. „Tam mě oficiálně zatkli. Nahoře v budově byl okresní výbor KSČ. Vedli mě tam jako zvíře do klece,“ popisuje situaci, kdy kolegové soudruzi žasli, protože do té doby netušili, co je ten perspektivní ekonom zač. Podepsal Chartu 77. „To bylo jasné. Dál jsem nemohl lhát. Musel jsem něco dělat. Nemělo smysl sedět a nadávat v hospodě na režim. To dělal každý. Podpis vyplynul přirozeně ze společenství, ve kterém jsem se pohyboval. Zlín byl v tomto směru specifický. Ve SPUSA se sešli lidé, kteří se o sebe navzájem starali. Dokázali pomoct i rodinám těch, kteří měli problémy. Byla to sounáležitost,“ tvrdí.

Kontakty s polskými disidenty

Byl zapojen do sítě lidí, kteří tiskli Magazín SPUSA a další nelegální tiskoviny. Nosil je na smluvené místo v Krkonoších, kde si je přebírali polští disidenti. Od nich odebíral další samizdatovou literaturu, ale například i malou kopírku. Systém fungoval na základě předávání stejných batohů. Češi přišli na místo s batohem, Poláci vedle něj položili úplně stejný. Pak si je vyměnili a šli zpět. To proto, že o jejich kontaktech věděla Státní bezpečnost a několikrát na ně v lese pořádala hon.

Petr Bartoš na to byl zvyklý: „Prostě jsme se ve Zlíně dohodli, kdo půjde a kdy. Ale já byl časem s mojí postavou a obličejem profláknutý, tak pak chodili jiní. Víte, já jsem celou dobu žil z toho, že se něco může stát. Později jsem se viděl na nějakých seznamech lidí určených k okamžitému zavření. V podstatě k likvidaci, k odvezení do tábora. Měli to nachystané a já se divil, co tam moje jméno dělá. Ale byli jsme mladí. Já jsem v podstatě tehdy, když jsme založili SPUSA, věděl, že jdu do ostrého konfliktu s režimem a že není cesta zpět.“

V 80. letech velice obdivoval polské disidenty. Připadali mu odvážnější a jejich boj proti komunistům propracovanější než ten český. Předem věděl o tom, že se jeho kolega Stanislav Devátý rozhodl před zatčením uprchnout do Polska a ukrýt u tamních disidentů. Uměl mlčet a časem se dokázal nástrahám Státní bezpečnosti perfektně bránit: „To je jednoduché. Nemluvit tam, kde se mluvit nemá. Ne v hospodě, ne u sebe doma. Pracovat někde jinde. U člověka, kterého neměli v hledáčku a nikdy mít nebudou. Spousta lidí nám půjčovala chaty, chalupy, nějaké půdy, kde jsme mohli něco dělat. Nejhorší byl tisk. Trvalo to dlouho. Nejstrašnější bylo, když jsme dělali něco, co mělo dvě stě tři sta stránek. Nanést to na hromádky, svázat to. To byl největší opruz. Takže jsme museli vytipovat někoho, na koho byl spoleh. A bylo zvláštní, že jsme vždy někoho našli. To bylo dobrý.“

Zdárně zvládal i domovní prohlídky. Estébáci prohledali celý jeho byt, ale nikdy nic nenašli, protože věděl, co je ideální skrýš. „Například sklep souseda, do kterého by nikdo neřekl, že mě nechá u sebe něco schovat,“ vysvětluje. Byla to však doba neustálé nejistoty a absolutní ztráty soukromí. S manželkou, která ho v jeho aktivitách podporovala, například poznali, že v době jejich nepřítomnosti v jejich bytě někdo byl. Později tam našli odposlouchávací zařízení.

Práce v zemědělském družstvu

Jeho odvedení k výslechu přímo z budovy okresního národního výboru mělo následky v tom, že o práci v plánovacím oddělení přišel. Ale nedal se vyhodit snadno. „Oni říkali, že mě vyhodí z práce, že mě zlikvidují. Jenže já věděl, že musím mít práci. Protože bych žádnou nesehnal a to by znamenalo příživnictví a pro ně důvod mě zatknout. Tak jsem jim řekl, že jsou pitomí, protože mě nechali počítat známky ROH, takže jsem věděl, kolik berou a co jsou zač,“ vysvětluje. Známky ROH platili za komunismu zaměstnanci podniků a bylo to potvrzení toho, že jsou členy Revolučního odborového hnutí. Petr Bartoš řekl nadřízeným, že pokud ho vyhodí, večer bude údaje o nich, jejich platech a příspěvcích vysílat Svobodná Evropa. A žádal, aby dostal práci v jednotném zemědělském družstvu.

„Pak mě zachránil můj šéf. Dohodil mě jednomu odvážnému šéfovi JZD. Byl ochoten mě přijmout. A protože to bylo ve Vlachovicích, čtyřicet kilometrů od Zlína, tak se jim to zdálo dost. Ale po půl roce za ním přijeli, že mě má zlikvidovat. Ukázal mi kopii toho přípisu, který estébáci přivezli. Ptal se mě, jestli toho nenechám. Já řekl, že nenechám. Odpověděl, že to tušil, a že mě tedy trestá tím, že mě převeluje do pět kilometrů vzdálené farmy, kde budu dělat šéfa ekonomiky přidružené výroby.“ Tamní práci označuje za krásné časy mezi příjemnými lidmi a zůstal tam až do roku 1989.

Změna chování estébáků v roce 1989

Od začátku roku 1989 pozoroval změny v chování estébáků. Sice mu stále znepříjemňovali život tím, že ho sledovali a odváděli k výslechům, ale bylo cítit, že si uvědomují, že jejich moc nebude věčná. „Přijeli nás vybrat na nějaký koncert u Zlína, to už bylo září 1989 nebo tak nějak. Já stál venku, kouřil jsem a něco kecal. Přijeli a já jim řekl: ‚Tak co? Podívejte, všichni jsou tady, nikdo vám neutekl.‘ A oni: ‚No dobře, tak dneska vás necháme. A co s námi uděláte, až to praskne?‘ Já jim tehdy naivně řekl, že půjdou k lopatě. Měli strach. V té době už měli strach, co s nimi bude, jestli se s nimi nevypořádáme tak, jak se oni chtěli vypořádat s námi. To byly takové vtípky blbé.“ Později si na tu rozmluvu několikrát vzpomněl. Estébáci totiž nešli k lopatě. Stali se z nich podnikatelé. Podotýká k tomu toto: „Mnozí se zaměřili na byznys s bezpečnostními dveřmi a zámky. To uměli, to jim šlo.“

Listopadová revoluce v roce 1989

Listopadová revoluce byla v jeho životě obrovským zlomem, přestože zpočátku nevěřil, že opravdu povede k trvalým změnám ve společnosti: „Všichni mluvili už dříve o jakémsi oteplování, ale já nevěřil, že to rupne. Nezapomínejte, že jsem žil ve Zlíně, to byla oproti Praze periferie. Ještě v listopadu jsem měl intenzivní pocit, že mě přijdou zatknout.“

Stal se jednou z nejvýraznějších postav revoluce ve Zlíně. Mluvil na náměstí, přesvědčoval lidi, aby se přestali bát. Stál v jádru zlínského Občanského fóra. Do revoluce zapojil i příslušníky starší generace, kteří byli zlikvidováni po roce 1968, protože nesouhlasili s obsazením Československa sovětskou armádou. Mezi nimi byl také jeho otec, uznávaný lékař. Tvrdí, že právě zapojení těchto starších pánů pomohlo tomu, že díky nim Občanské fórum obyvatelům Zlína začalo připadat důvěryhodné. „Já byl pro rychlé změny. A tak všichni, kteří do té doby byli ve funkcích, šli rychle. Měl jsem výhodu, že jsem z okresního národního výboru dost přesně věděl, co je kdo zač,“ vzpomíná.

Byl zvolen do zastupitelstva města. Čtyři roky pracoval jako tajemník městského úřadu. Dělal ředitele likérky ve Vizovicích. Pak byl zvolen náměstkem hejtmana Zlínského kraje. Čtyři roky poté vedl kavárnu, což byl jeho splněný sen. Následně získal práci v Praze. V době natáčení příběhu v roce 2017 pracoval jako vedoucí úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

Přestože je v některých směrech vývojem v České republice po roce 1989 zklamán, bere vše s nadhledem. Podstatné pro něj je, že vždy otevřeně říkal své názory a nedělal ústupky, ačkoliv by s nimi byl jeho život jednodušší.