Jiří Bartoš

„V roce 1941 6. dubna byla neděle, otec řekl: ‚Půjdeme něco udělat na zahradu.‘ Řekl jsem: Tak jo. Vyšel jsem ven a tak úžasný hukot motorů! V první chvíli jsem nevěděl, co se děje, protože Jugoslávie moc letectva neměla. Rozhlédl jsem se, z východu přilétaly ve vlnách asi po patnácti letadla. Nalétávaly na Bělehrad a za chvilku padaly bomby z ničeho nic, bez vyhlášení války. Lidé většinou spali, bylo okolo šesté ráno. Dělostřelectvo potom začalo střílet, ale ty granáty explodovaly nízko, vůbec nedosáhly té výšky. Zoufalý jsem utíkal a doufal, že to je cvičení, ale ty výbuchy bomb byly takové, že i na tu vzdálenost bylo silně cítit tlakové vlny. Pustil jsem rádio, nikdo nic nevěděl a hrála tam lehká ranní hudba, padaly bomby a lidé se zabíjeli. Tak začala válka.“

„Já jsem si vždycky potrpěl na to jít do biografu, jednou v neděli jsem řekl rodičům, že jdu do biografu. Sedl jsem na tramvaj a v půli cesty houkali nálet, vystoupil jsem z tramvaje, koukali jsme, a nic se nedělo, za chvilku hlásili konec náletu. Jel jsem dál až na hlavní náměstí a tam znovu houkali nálet. Koukal jsem a ve velké výšce letělo několik letadel a jedno z nich dostalo zásah. Němci měli výkonná děla. Pilot s padákem vyskočil. Myslel jsem si, že už to bude dobré, a šel do biografu. Sednul si a po asi deseti minutách zase houkali nálet. Řekl jsem si: Tak teda kamarádi, mně celý ten biograf může být ukradený! Zvednul jsem se a venku naskočil do tramvaje číslo šest. Jeli jsme asi kilometr, a najednou někdo vykouknul z okna a vykřikl: ‚Jéžíšmarjá!‘ Ptali jsme se: ,Co je?‘ Nalétávalo několik desítek svazů spojeneckých letadel na Bělehrad. Tramvaják to rozpálil a jel na plné pecky. Vyjeli jsme na kopec a už do těch míst začaly padat bomby. Vběhl jsem do nějakého domu, byla tam klenba, tak jsem se pod ni zmáčknul. Okolo úplně pršely střepiny. Bomby padaly do obytných čtvrtí a večer hlásili vojenské cíle.“

„Udělal jsem si sezení ve vratech, z nich byla cesta ven a potom už byly zákopy. Tam jsem si naskládal cihly s průzorem, abych viděl, a tam odsud jsem koukal, jestli bych mohl někoho odpálit. Jednou jsem si to tak připravil a tam vedle nás byla říčka Bosut a od ní začali systematicky střílet z minometu, a když jsem viděl ty dopady granátů, tak mi bylo jasné, že to na mě také přijde. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vlezl jsem do domu a tam jsem se schoval. Bylo slyšet bouchání a přešlo to přeze mě. Vyšel jsem ven a slyším od kostela, kde jsme měli zakopaný kulomet, bylo to asi 30 metrů daleko: ‚Pógyve Bártoš – zahynul Bartoš!‘ Byl tam zásah přesně, kde jsem seděl před tím. Já to slyšel a povídám: Ale prd, jsem tady! A začal jsem znovu skládat ty cihly.“