Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Bylo to něco tak děsivého, člověk měl holé ruce a proti sobě tanky
narozen 2. května 1944 v Pardubicích
po roce 1945 se otec stal národním správcem elektrárny a dopravních podniků v Liberci, kam se rodina přestěhovala
v roce 1963 narukoval na vojnu k útvaru protivzdušné obrany na letišti v Českých Budějovicích, rok vojny strávil v Popradu ve škole spojovacích mechaniků
v roce 1967 nastoupil jako technik hromosvodů do Montážních závodů v Liberci
21. srpna 1968 byl v Liberci svědkem okupace města vojsky Varšavské smlouvy
21. srpna 1969 se účastnil demonstrace proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy
v roce 1974 začal pracoval jako technik v okresním ústavu národního zdraví
od září 1989 pracoval v komunálních službách v Liberci jako vedoucí pohřební služby
po odchodu do důchodu v roce 2006 pracoval v létě jako plavčík, v zimě jako vlekař na Ještědu
v roce 2021 žil v Liberci
Jako čtyřiadvacetiletý mladík viděl 21. srpna 1968 ráno průjezd sovětské armády centrem Liberce. Kolem tanků a obrněných transportérů se srocovaly davy lidí a sovětští vojáci na ně reagovali střelbou. Dva jeho kamarády – Zdeňka Dragouna a Jindřicha Kuliše – zastřelili. Pamětníka zachránilo to, že se vrátil domů pro fotoaparát, kterým poté pořídil řadu cenných snímků, včetně následků nárazu sovětského tanku číslo 314 do podloubí na libereckém náměstí.
S fotoaparátem se vydal do centra i o rok později, kdy proti lidem připomínajícím si památku devíti libereckých obětí 21. srpna 1968 zasáhla policie spolu s lidovými milicemi a armádou. Pamětník tehdy vyvázl bez zatčení. Fotografie srpnových dnů 1968 a 1969 se mu podařilo uchovat.
Narodil se 2. května 1944 v Pardubicích rodičům Evě (ročník 1922) a Františkovi (ročník 1912), kteří se seznámili v pardubické elektrárně, kde oba pracovali. Po válce jeho otec odešel se sedmi spolupracovníky do Liberce, aby převzali od Němců elektrárnu a dopravní podniky. František Bartoš, který mluvil perfektně německy, se stal národním správcem této firmy. „Jednání s Němci popisoval jako korektní a vstřícné. Pak mu ale sdělili, ať jim to pořádně spravujeme, že se vrátí, a to ho rozčílilo,“ vypráví pamětník.
S maminkou se do Liberce přistěhovali v roce 1946. Bydleli ve skromném dvoupokojovém domě v činžáku pod krematoriem v Poutnické ulici. „Táta měl dostat vilu v Lidových sadech, ale protože nebyl v KSČ, tak dekret dali někomu jinému,“ říká a dodává, že protežování komunistů začalo dříve než v roce 1948. Na rozdíl od svých kolegů František Bartoš do KSČ nikdy nevstoupil, a o vedoucí funkci přišel. Pracoval pak jako řadový úředník libereckých energetických závodů.
Maminka v Liberci vystudovala pedagogiku a učila na několika základních školách. Pamětník proto vystřídal několik škol, chodil vždy do té, která byla poblíž školy, kde jeho maminka učila. Z oken školy v Jarošově ulici viděli do areálu někdejšího internačního tábora pro Němce. „Byly to nízké dřevěné baráky v prostoru, kde jsou dnes budovy Technické univerzity. Pamatuji si, když ten tábor bourali. Chodili jsme si tam s klukama hrát.“
V deseti letech onemocněl dětskou obrnou, kterou se v tehdejším Československu podařilo vymýtit díky celoplošnému očkování jako jedné z prvních zemí na světě v roce 1961. „V té době ji v Liberci mělo hodně lidí, prý z koupání v přehradě,“ říká pamětník. Léčba trvala měsíc a poté jezdil do Jánských Lázní. Od té doby také pravidelně cvičí a začal se věnovat sportu – atletice a judu, protože mu lékař řekl, že nejlepším lékem je pohyb ve zdravé míře.
Po základní škole začal studovat střední průmyslovou školu strojní a jezdit na čundry, tedy trampské výpravy do přírody, které ho také psychicky i fyzicky zocelily. S kamarády jezdili vlakem do Českého ráje, kde přespávali v jeskyních i v zimě. Takové trávení volného času se ale nelíbilo tehdejšímu režimu, který trampy a čundráky považoval za chuligány.
Tehdejší policisté, příslušníci Sboru národní bezpečnosti, čekali na pamětníka a jeho kamarády na nádražích v Turnově nebo Borku „Prohlíželi naše občanky, a když se jim někdo nelíbil, tak ho naložili do auta a vyhodili po pár kilometrech. Mně se to stalo dvakrát. Někdy nám průvodčí otevřel dveře na druhé straně, tak jsme jim utekli. Čím víc nám to zakazovali, tím více to mladí lidé chtěli dělat,“ popisuje atmosféru na přelomu 50. a 60. let. Dodává, že se chovali k přírodě šetrně a že ho trampské výpravy připravily na vojnu.
Na základní vojenskou službu narukoval v srpnu 1963, i když nemusel. „Díky obrně jsem mohl mít modrou knížku, ale já jsem ji nechtěl. Může to znít divně, ale chtěl jsem na vojnu,“ říká pamětník. Nastoupil k útvaru na letišti v Českých Budějovicích a po přijímači ho přidělili k protivzdušné obraně. Novinkou v té době byly sovětské radiolokátory, které na rozdíl od starších českých uměly detekovat nové sovětské nadzvukové stíhačky MiG-21. Obsluhovat se je naučil ve škole spojovacích mechaniků v Popradě, kde strávil rok. „Měl jsem pěknou vojnu, režim se už uvolňoval. Užil jsem si Tatry, pak jsem se vrátil na letiště v Českých Budějovicích.“
Do civilu odešel v srpnu 1965, oženil se a nastoupil do libereckého podniku Konstrukce. „Problém nastal, když jsem nedal deset korun na Vietnam a strhli mi stovku z výplaty. Pohádal jsem se s vedoucím a odešel,“ vzpomíná na dobu, kdy se konaly celostátní sbírky na pomoc jiným socialistickým zemím. Tato sbírka byla na pomoc severnímu komunistickému Vietnamu, který bojoval proti Američany podporovanému jižnímu Vietnamu. Pamětník stál tehdy na straně Američanů.
V roce 1967 tak začal pracovat v Montážních závodech s partou hromosvodářů. Jeho kolegou byl o rok starší spolužák ze střední školy Jindřich Kuliš, se kterým se vydal ráno 21. srpna 1968 do centra Liberce. „Šel jsem do práce na šestou a slyšel rachot. V práci jsme si řekli, že jdeme do města. S Jindrou jsme tam pobíhali sem a tam a já litoval, že jsem si nevzal foťák. Šel jsem pro něj domů, a když jsem se vrátil, hledal jsem Jindru. Někdo řekl, že ho zastřelili. To mi připadalo nemožné, i když jsem střelbu slyšel,“ popisuje pamětník.
Na dnešním náměstí Edvarda Beneše, kterému se tehdy říkalo Mírák, protože se jmenovalo Bojovníků za mír, byl ve chvíli, když sovětský tank číslo 314 narazil do podloubí.
„Slyšel jsem ránu a běžel doprostřed náměstí. Viděl jsem prach z cihel, jak se ten barák začal hroutit, koukala z něj postel. Pomáhal jsem zavalené vytáhnout a pak jsem šel na druhou stranu. Pamatuji si, že velitel tanku vytáhl pistoli a mířil i na mě, to byl nepříjemný pocit,“ vzpomíná. Domnívá se, že tank vjel do podloubí kvůli elektrickému proudu, který jím probíjel, když se anténou dotkl tramvajového vedení. „Viděl jsem sršení, v tom tanku to muselo být nepříjemné,“ předkládá svou teorii.
Polorozbořený dům vyfotil později s nápisem v azbuce „Eto vaše dělo“ (To je vaše práce), který na něj Liberečané pověsili. Fotil také pohřeb sedmi obětí začátku sovětské okupace v Liberci, který se konal 24. srpna u libereckého krematoria. Osobně znal i devatenáctiletého Zdeňka Dragouna, kterého sovětský voják smrtelně postřelil na lešení liberecké radnice. Večer předtím se s ním viděl v Kasinu, což byl tehdy kultovní podnik liberecké mládeže.
O rok později, 21. srpna 1969, se vydal do centra Liberce s fotoaparátem znovu. Památku obětí předchozího roku si ale Liberečané připomenout nesměli, z centra je vyháněla policie spolu s lidovými milicemi a armádou. „Utekl jsem průchodem, proběhl živým plotem a narazil na vojáky. Nechali mě běžet. Policie lidi odvážela do Pastýřské a někteří tam prý byli i dva měsíce.“
I jako nestraník musel na podzim 1969 v Montážních závodech k prověrkám. „Chtěli po nás, abychom podepsali, že souhlasíme se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Já jsem se u toho kroutil tak dlouho, až mi dali pokoj. Když jsem si to pak pročítal, tak napsali, že ještě na to nemám ujasněný názor, i když jsem ujasněný názor měl, a že je potřeba se mnou pracovat,“ líčí pamětník.
V roce 1970 se podruhé oženil a s manželkou Dagmar vychovávali syna a dceru. V roce 1974 začal pracovat v okresním ústavu národního zdraví, kde měl na starosti veškerou techniku od telefonů po výtahy. Jako zajímavý zaměstnanecký benefit té doby považoval podnikovou rekreaci a zájezdy, které podle něj nahrazovaly cestování na Západ.
V roce 1980 jel za odměnu do Sovětského svazu, kde se spřátelil se sovětskou průvodkyní československé výpravy. „Mluvila výborně česky a strašně ji zajímaly moje názory,“ vzpomíná. To, že byla zřejmě agentkou KGB, mu došlo po sametové revoluci. Už tehdy mu totiž prý řekla, že v roce 1985 přestane Sovětský svaz budovat socialismus, a tak se také s nástupem Michaila Gorbačova do čela SSSR stalo.
Pamětník je proto přesvědčený, že i převrat v Československu byl zinscenovaný. „Měl jsem z toho ohromnou radost, ryčel jsem nadšením na Benešáku, když mluvil Havel. Ale všechno to bylo připravený.“
Krátce před listopadem 1989 nastoupil do komunálních služeb jako vedoucí pohřební služby. Dostal za úkol dohlížet na to, aby na hrobě jeho kamaráda Zdeňka Dragouna nebyl vidět nápis „Nikdy nezapomeneme“ a československá vlaječka, které lidé na náhrobku obnovovali poté, co je Státní bezpečnost v roce 1969 odstranila bez svolení rodiny.
Po sametové revoluci se stal svědkem rozpadu komunálních služeb v tržním hospodářství. Pohřební služby se staly předmětem podnikání, provozovala je společnost Likrem. Pamětník z ní v roce 1994 odešel, protože se jeho představa o jejím fungování lišila od koncepce majitelů.
Podnikal pak sám, prodával vysavače Rainbow a v roce 2006 odešel do důchodu. Stále ale pracoval, v létě jako plavčík, v zimě jako vlekař na Ještědu. Od roku 2014 podporoval Tomia Okamuru a stal se jedním ze zakládajících členů strany SPD v Liberci. Do budoucna by si přál, abychom pěstovali vlastenectví tak jako první republika.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Liberecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj (Markéta Bernatt-Reszczyńská)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa na cestách (Jiří Fialka)