Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Syn velitele výsadku Clay vyrůstal mezi převaděči. Domů se vrátil po dvaceti letech
narodil se 26. července 1946 v jihomoravském Lanžhotu
jeho otec Antonín Bartoš starší velel během druhé světové války výsadku Clay
komunisté otce po převzetí moci v roce 1948 uvěznili, ale uprchl a poté s rodinou emigroval na Západ
v Paříži Bartošovi provozovali restaurant Maryša pro uprchlíky z Československa
otec od roku 1950 organizoval v Německu pod vedením Františka Moravce převaděče
v roce 1952 se rodina přestěhovala do Spojených států, zde se aktivně účastnili krajanského života
pamětník navštívil ČSSR poprvé od emigrace v roce 1969, poté ještě několikrát
profesně se věnoval elektromagnetice a vývoji radarových systémů pro americké námořnictvo i zpravodajce
v roce 1976 si vzal za manželku Radmilu Lebedovou, narodili se jim dva synové, Jan a František
otec se po sametové revoluci neúspěšně snažil získat zpět české občanství, zemřel v roce 1998
pamětník se pravidelně účastnil vzpomínkových akcí výsadku Clay, udržoval kontakt se syny dalších dvou výsadkářů – Jiřího Štokmana a Čestmíra Šikoly
v roce 2022 žil stále v USA
Sotva dvouletého Antonína Bartoše mladšího nesli rodiče v náručí přes hranice, když v roce 1948 prchali před nově nastoleným komunistickým režimem. Pamětníkův otec věděl, že je čeká náročná cesta, protože podobně utíkal o osm let dříve před nacisty, aby proti nim následně mohl bojovat jako velitel výsadkové skupiny Clay.
Antonín Bartoš starší se rozhodl čelit i komunistům. „Ve velkém domě se pohybovalo vždy hodně chlápků a já jim říkal ‚strejdové‘, někteří si se mnou hráli,“ vzpomíná pamětník na vyrůstání mezi převaděči a kurýry, které v Německu cvičil jeho otec.
Místo boje nakonec ale došlo k trvalému exilu. Bartošovi odešli do USA a pamětník se do své rodné země, na niž neměl téměř žádné vzpomínky, mohl poprvé podívat až po 20 letech. Ani tehdy ho však nástrahy spojené s otcovou odbojářskou minulostí neminuly.
Rodina Antonína Bartoše mladšího měla kořeny v jihomoravském Lanžhotu. V roce 1910 se zde narodil jeho otec Antonín Bartoš starší, který se už odmala často dostával do různých průšvihů.
„Bral jablka sousedovi ze stromu. Strýc vyprávěl, že když chodili do Rakouska pracovat, táta neměl papíry a obcházel to ilegálně. Na druhou stranu velice dobře organizoval ostatní a měl velké srdce,“ vzpomíná Antonín Bartoš mladší.
Místo vzdělávání měl otec jiné priority, například aktivity spojené se Sokolem a později se také angažoval v mládežnické organizaci národních socialistů. K zájmu o politiku a veřejné dění ho přiměl incident, kdy jeho spolužačka v lavici omdlela hladem a strádáním.
Po maturitě strávil Antonín Bartoš dva roky základní vojenské služby na Slovensku. Poté se vrátil zpět k práci na poště a také k tradičnímu společenskému životu v Lanžhotu, k němuž patřily i krojované hody.
K jihomoravskému folkloru měla především z výtvarného hlediska blízko i o deset let mladší Marie Šestáková. S ní se Antonín Bartoš v Lanžhotu seznámil a později zasnoubil. Plánování svatby ale přerušila německá okupace a následné vypuknutí druhé světové války v roce 1939.
Na začátku války Antonín Bartoš starší pracoval na brněnské poště, kde se snažil o drobné sabotáže a některé německé zásilky předstíraným omylem posílal například do Jugoslávie. Brzy ale vycítil, že nápadnost a nebezpečí stoupá a že po něm gestapo jde. Rozhodl se proto uprchnout z protektorátu.
Pamětníkův dědeček nařídil svému synovi, ať vezme nejmladšího bratra Františka a s pomocí staršího Josefa, který pracoval na dráze, utečou do Budapešti. Tam je však uvěznili a hrozilo jim vydání. Při návratu přes Slovensko však Bartošovi utekli a napodruhé už se úspěšně přes Jugoslávii, Sýrii a Alžírsko dostali do Francie.
„Mezitím šlo gestapo i po dědovi. Když se ho chystali zatknout, vylezl na střechu a schoval se za komínem. Pak také utekl za hranice, asi dva týdny po tátovi. Do Francie se ale dostal dřív a tátovi vynadal za to, že se nechal chytit,“ popisuje s úsměvem Antonín Bartoš mladší.
Jeho otec se pak s bratrem Františkem okamžitě zapojili do bojů proti nacistickému Německu. Vzhledem k bleskovému postupu wehrmachtu ale museli znovu utíkat. „Francouzi chtěli Čechoslováky vydat Němcům. Jen náhodou naši viděli cizineckou legii pochodovat ven z tvrze, kterou bránili, a tak se dali do řady za nimi a dostali se na loď do Liverpoolu.“
Pamětníkův strýc František Bartoš se v Anglii připojil ke královskému letectvu a jako pilot působil u 312. československé stíhací perutě. Děda pro změnu vstoupil do prezidentské stráže Edvarda Beneše, ale toužil se zapojit víc vojensky. Později přešel k dělostřelectvu a jezdil s náklaďáky. „Říkali mu ‚zahradník‘, protože vždycky ohobloval rožky těch anglických zahrádek.“
Antonín Bartoš starší konečně mohl nastoupit na důstojnickou školu. Po čase za ním přišel generál Karel Paleček, velitel výcviku paradesantních skupin, a zeptal se, má-li zájem o zvláštní úkoly. Tou dobou už proběhla operace Antropoid s atentátem na Reinharda Heydricha. Pamětníkův otec tedy tušil, co ho čeká, a neváhal nabídku přijmout.
Měl možnost si do mise vybrat své nejbližší spolupracovníky. Rozhodl se pro kamaráda ze Slovácka Jiřího Štokmana a radistu Čestmíra Šikolu, všechny spojovalo to, že z protektorátu do Francie utekli náročnou jižní cestou. Tak vznikla výsadková skupina Clay. Před zahájením operace je čekal už vysoce specializovaný výcvik.
„Odvezli je do Skotska a dali jim za úkol obsadit v převlečení německých námořníků poštu střeženou nic netušící domobranou. Při akci se těmto strážcům nesmělo nic stát. Dva se jim podařilo chytit a svázat, ale třetího nedokázali přemoct, byl velký jak Krakonoš, mohl je klidně zabít, ale táta ho nakonec ťukl šutrem do hlavy. Takže tu nácvičnou akci zvládli tak tak, Krakonoš měl akorát bouli na hlavě,“ popisuje metody výcviku Antonín Bartoš mladší.
K výsadku skupiny Clay došlo v noci z 12. na 13. dubna 1944 v Hostišové, poté museli parašutisti dojít k záchytnému kontaktu v Bystřici pod Hostýnem a odtud celá organizace vyrostla. Hlavní úkoly Clay spočívaly ve zpravodajské práci na východní Moravě.
Antonín Bartoš s Jiřím Štokmanem a Čestmírem Šikolou za rok působení vytvořili síť zdrojů čítající přes 10 000 lidí a poslali přes 800 depeší do Londýna pomocí vysílačky Eva. „Zpravovali o tom, že jede takový a takový vlak, s určitým počtem vojáků. Zjišťovali informace o výrobě raket V1 a V2. Byly to takové drobky, co se dávají dohromady, a pak je z toho kus chleba.“
Do sítě ovšem začalo postupně pronikat gestapo, zejména díky dvěma konfidentům Františku Šmídovi a Františku Bednářovi. Až o mnoho let později se zjistilo, že k nim patřil ještě František Foukal, který málem způsobil chycení parašutistů.
„Táta se potkal se spolužákem v Tvrdonicích. Gestapo obklíčilo dům, táta vyskočil a začala přestřelka, on měl pistoli a oni kulomet. Tři gestapáky zabil, pak sklouzl na ledě a mysleli si, že ho zabili. Nejprve ale chtěli odklidit mrtvoly, aby to lidi neviděli, mezitím táta zjistil, že není zraněný, vstal a utíkal jak blázen,“ vypráví Antonín Bartoš mladší, jak jeho otec málem padl do rukou nepřítele.
Po tomto incidentu se Clay přesunula na Slovácko, odkud stále ještě vysílali zprávy do Londýna, poté už se směrem z východu přiblížila fronta a druhá světová válka se chýlila ke konci. Zatímco Antonín Bartoš se svým otcem a bratrem sloužili v exilové armádě, zbytek jeho rodiny nacisti internovali ve Svatobořicích.
Bratra Josefa osvobodili v domnění, že tak velitele parašutistů vylákají, ale Antonín Bartoš i jeho spolubojovníci měli striktní zákaz kontaktovat své rodiny. Se zatnutými zuby tak musel zavrhnout i možnost setkání se svojí snoubenkou Marií Šestákovou.
Dlouhé válečné roky ale brzy skončily, Antonín Bartoš se konečně s Marií shledal a hned se vzali. Na troskách boji zničeného domu Šestákových postavil pamětníkův otec nový dům a v něm se v roce 1946 Antonín Bartoš mladší narodil.
Jeho otec hned po válce usedl v Národním shromáždění jako poslanec národních socialistů. Navázal tedy na svou předválečnou politickou činnost. Jako jeden z mála v parlamentu v poválečných letech kritizoval tehdejší způsob znárodňování a upřednostňování komunistů do předních funkcí.
„S matkou se jednou na Hradě účastnili prezidentské recepce. Táta měl anglickou uniformu s kšandami a jeden Čechoslovák, co sloužil v Rudé armádě, mu těmi kšandami stále práskal. Táta ho varoval, ať to nedělá. Samozřejmě to udělal potřetí, tak ho táta praštil a chlap dal pokoj. Při odchodu si matka brala kytici od stolu na památku. Táta jí říkal, že tam přeci nejsou naposledy, ale byli tam naposledy.“
V únoru roku 1948 totiž komunisté v Československu dokonali převzetí moci a okamžitě se vydali pronásledovat své nejhlasitější odpůrce. Poslance Antonína Bartoše dostihli na jeho cestě domů v Hodoníně a okamžitě jej uvěznili v místním městském úřadě. To ale pro vycvičeného výsadkáře nepředstavovalo žádný problém a ze zajetí záhy utekl.
Doma tak strávil necelé tři roky a znovu se chystal rodnou zemi opustit. „Otec zorganizoval více rodin na přechod do Rakouska. Mně byl rok a půl, rodiče mě nesli pěšky. Skupinu tvořilo několik lidí a dětí a jedna těhotná žena. Táta jim nakázal, že nesmí mít žádné kufry, že musíme vypadat jako turisti na procházce. Přešli jsme hranice a tam požádali nějakého sedláka, aby nás náklaďákem odvezl do Vídně,“ popisuje Antonín Bartoš mladší.
Překročení hranic ale tehdy neznamenalo ještě bezpečí, Rakousko v té době bylo rozděleno podobně jako Německo do okupačních zón a okolí Vídně se nacházelo zrovna v té sovětské. Díky svým kontaktům s rakouskými sociálními demokraty se ale Antonínu Bartošovi a jeho skupině podařilo dostat do západní okupační zóny a posléze ilegálními přechody hranic přes Švýcarsko až do Francie.
U francouzských úřadů takovýto počin nezůstal bez povšimnutí, a když zjistili, co Antonín Bartoš dělal za války, nabídli mu možnost provozovat v jednom z bývalých pařížských nevěstinců restaurant Maryša pro přicházející uprchlíky z Československa.
„Na Maryšu mám už první vzpomínky. Mamka tam vařila, táta obsluhoval a já jsem si hrával s dcerami Jaroslava Kohouta, který tam míval kabaretní vystoupení. Emigranti do Maryši chodili, když neměli peníze a byli v nouzi. Naši z toho vůbec nezbohatli,“ vysvětluje pamětník.
Mezi hosty se ale začali objevovat lidé, kteří měli spoustu peněz a za ostatní platili. Antonín Bartoš starší poznal, že se jedná o komunistické agenty a odchytl si je. Navrhl jim, že pokud se nechtějí vracet zpátky do Prahy, bude za ně psát smyšlené zpravodajské zprávy on. Nezbývalo jim než souhlasit.
„Akorát táta zapomněl, že na pravidelné zprávy by potřeboval celý zpravodajský štáb. Šel tedy za Francouzi s tím, že za ním chodí českoslovenští špióni a francouzští zpravodajci nabídli, že budou zprávy psát za něj. Všichni pak byli šťastní – agenti platili za lidi a v Praze dostávali zprávy. Nějakou dobu to trvalo.“
Za pamětníkovým otcem ale znovu přišel generál, tentokrát někdejší ministr obrany londýnské Benešovy vlády Sergěj Ingr, který se snažil organizovat odboj i po komunistickém převratu v Československu v rámci exilové Rady svobodného Československa. Antonína Bartoše povolal do Německa, kde měl opět vstoupit do služeb generála Františka Moravce a cvičit kurýry a převaděče československých uprchlíků.
Rodina se na chvíli rozdělila. Matka vzala syna a odletěla do Anglie, kde žila vdova po jejím bratrovi Ladislavu Šestákovi. I on během války uprchl a sloužil jako pilot u RAF. S Angličankou Betty se po válce přestěhovali do Lanžhota, ale Ladislav záhy tragicky zahynul. Betty se tak s pamětníkovým bratrancem Janem vrátila do Anglie.
„Po měsíci jsme se vrátili za tátou do Německa a bydleli vždy v obrovských domech, které nacisti zkonfiskovali Židům a pak je měla americká kontrarozvědka. Domy měly obrovské zahrady, kde mohli kurýři trénovat na překážkách a střelnici. Pohybovalo se kolem nás vždy hodně chlápků a já jsem jim říkal ‚strejdové‘, někteří si se mnou hráli. Například ‚čokoládový strejda‘ byl Karel Ševčík, co s sebou vždy nosil čokoládu, když převáděl rodiny s dětmi. Když něco z čokolády zbylo, dostal jsem to já,“ vzpomíná pamětník.
Bartošovi se v Německu přejmenovali na Braunerovi. Otcova práce pro Moravcovu zpravodajskou službu rodinu vystavovala nebezpečí, Antonína Bartoše měly totiž neustále v hledáčku komunistické tajné služby.
V obsáhlých svazcích Archivu bezpečnostních složek je veden jako nepřátelská osoba v emigraci. Bartošovo jméno se objevuje ve stovkách různých interních dokumentů ministerstva vnitra, často například ve vyšetřovacích spisech různých skupin, které měly co do činění s převaděčstvím nebo s údajnou sabotážní činností.
Antonín Bartoš pouze necvičil kurýry a převaděče, ale také sám sbíral zpravodajské informace. Podle vyšetřovacích spisů udržoval kontakt se svými blízkými spolupracovníky z jižní Moravy, například s Františkem Strakou, Františkem Tučkem, ale i se svým bratrem Josefem. V procesu s touto skupinou odsoudili komunisté pamětníkova strýce na 12 let vězení za velezradu a vyzvědačství.
Státní bezpečnost (StB) také během procesu s údajnou odbojovou skupinou Včela pracovala s verzí, že Antonín Bartoš ze zahraničí organizoval celou činnost na Uherskobrodsku a dodával skupině zbraně. Od začátku se však jednalo o komunisty vykonstruovanou skupinu i proces, v němž perzekvovali bývalé členy národních socialistů.
Agenti StB si v každém případě uvědomovali silné protikomunistické postoje Antonína Bartoše staršího a mapovali také jeho aktivní odbojovou činnost. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let ještě stále českoslovenští zpravodajci v exilu počítali s možností, že dojde k ozbrojenému střetu a svržení komunistické vlády, ale toto přesvědčení trvalo jen chvíli. „Táta brzy věděl, že k žádnému boji nedojde. Přestože trénoval bojeschopné oddíly, nechtěl je dál klamat,“ přibližuje Antonín Bartoš mladší.
Bartošovi v Německu nezůstali dlouho. „Tátovi došlo, že to bude dlouhý exil a nechtěl, abych vyrůstal jako Němec. Chtěl pryč, a tak přes americké zpravodajce zařídil, že jsme se zapsali mezi uprchlíky a odjeli v roce 1952 do New Yorku.“
Antonín Bartoš starší se tentokrát už vzdal kariéry zpravodajce a nastoupil do drátovny, později se stal technickým kresličem. Jeho manželka se věnovala výtvarnictví, k němuž měla díky kontaktu s jihomoravským folklorem vždy blízko, a dekorovala lampy.
Rodina žila v Manhattanu na 76. ulici, kde se tehdy dalo běžně domluvit česky s policistou, v bance i u kadeřnice. Celou čtvrť totiž obývali imigranti ze střední Evropy. „Od šedesáté ulice do sedmdesáté to byla slovenská část New Yorku, měli tam i kostel. Pak do sedmdesáté osmé ulice všechno české, dále Maďaři a kolem osmdesáté šesté ulice Němci. Mohli jste jít pěšky z jedné země do druhé,“ popisuje pamětník.
V americkém exilu probíhal také čilý krajanský život. Bartošovi aktivně působili v klubu Moravan a v Sokolu, chodili pravidelně do manhattanské sokolovny na cimbálovou muziku, udržovali slovácké zvyky. Pamětníkův otec také organizoval spolek bývalých československých důstojníků. Stýkal se například s Ferdinandem Peroutkou nebo s dcerou Milady Horákové Věrou Tůmovou.
Antonín Bartoš mladší tak vyrůstal ve dvou různých a prolínajících se kulturních světech. Chodil standardně do americké školy a současně některé dny na výuku do české národní budovy, dvakrát týdně pak do Sokola.
Pamětník podědil po matce výtvarné vlohy, bavila ho také historie, ale otec ho nakonec nasměroval k technickému zaměření. Přihlásil se tedy ke studiu inženýrství na Manhattan College a později se na univerzitě ve Washingtonu specializoval na elektrotechniku a elektromagnetiku.
„Ve Washingtonu jsem studoval dálkově. Mezitím už jsem pracoval u námořníků ve firmě Atlantic Research, kteří dělali výzkum v elektromagnetice ohledně antén a radarů. Firma mi byla ochotna platit studium, když budu mít dobré známky,“ říká pamětník.
V tomto oboru profesně setrval, postupně se specializoval i na digitální signály a jejich rozpoznávání. Často pracoval pro americké ministerstvo obrany a technologie, jež vyvíjel, sloužily také zpravodajským službám, čímž částečně kráčel ve šlépějích svého otce.
V roce 1976 se Antonín Bartoš mladší oženil s Radmilou Lebedovou, která do USA přišla se svými rodiči v druhé emigrační vlně, po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Narodili se jim dva synové, Jan a František, kteří později také pracovali pro americké ministerstvo obrany.
Ještě jako student se pamětník vypravil na svou první návštěvu rodného Československa, na které neměl z raného dětství téměř žádné vzpomínky. Přijížděl v roce 1969 a otec ho před cestou varoval, že mu budou určitě v patách agenti StB. O Bartošových se snažili získávat informace i po jejich odchodu do USA. Sledovali také korespondenci, kterou otec vedl se svými známými.
„Starali jsme se spíše o zábavu než o to, jestli nás někdo sleduje. Vnímal jsem tehdy návštěvu ČSSR pozitivně, setkal jsem se s rodinou a prarodiči, zažil jsem hody v Lanžhotě, za krátkou dobu jsem poznal stovky lidí. Někteří z nich byli agenti, někdo mě zastavil na ulici, zval na pivo a ptal se na spoustu věcí. Krmil jsem je řečmi o tom, že jsem chtěl v socialistickém ráji zůstat, ale naši mě odnesli,“ líčí pamětník.
Zvláštní setkání Antonín Bartoš zažil, když se svým bratrancem z Anglie Janem Šestákem prorazili v moravských polích nádrž auta. Servisu se totiž chopil jistý František Foukal a k pamětníkovi se familiárně hlásil s tím, že kdysi pomáhal skupině Clay.
Tehdy ovšem pamětník ještě nevěděl, že Foukal patřil také mezi konfidenty a že právě díky němu málem jeho otec skončil v rukou gestapa a patrně by se konce války nedožil. Netušil ani to, že Foukal pracoval tou dobou pro změnu pro StB a snažil se z něj vytáhnout informace o jeho otci. Vše se dozvěděl až o mnoho let později.
Pamětník se do Československa podíval znovu v roce 1970 a v roce 1972, to už se podle něj nálada v tehdejší společnosti změnila a poslední zbytky naděje na změnu politické situace zmizely. Neplatilo to ale pro všechny.
„Jel jsem navštívit Zicháčkovy, kteří pomáhali skupině Clay, a pan Zicháček si myslel, že místo mě přijíždí táta a že znovu začíná odboj. To bylo neuvěřitelné, po tom všem, co utrpěli, byli schopni do toho jít znovu,“ hodnotí Antonín Bartoš mladší.
Setkal se také s Čestmírem Šikolou, který jako jediný ze tří parašutistů po komunistickém převratu neutekl za hranice a strávil přes dva roky ve vězení. „Nám se sice v USA stýskalo po domově, ale trpěli hlavně ti, co tu zůstali.“
Pamětníkův otec od sedmdesátých let udržoval písemnou konverzaci s Čestmírem Šikolou. Osobně se někdejší odbojáři setkali až v roce 1989 v Rakousku, kam po návratu na svobodu emigroval strýc Josef Bartoš. Jiří Štokman se tohoto shledání bohužel nezúčastnil, protože zemřel v USA začátkem osmdesátých let.
Po sametové revoluci a pádu komunistického režimu se hranice konečně otevřely a Bartošovi se mohli volně a bez obav ze sledování vracet do Československa. Zatímco setkání s rodinou bylo vždy emotivní a radostné, kontakt s úřady a nově se rodícím státním aparátem už spíše trpknul.
„Otec chtěl po roce 1989 vrátit občanství a působit politicky, opakovaně to odmítali, asi se báli, aby zas něco nevyvedl. Pro něj to bylo zklamání, takže vrátil povýšení na plukovníka, které dostal. Nám vzkázal, že máme odmítnout i vojenské povýšení po jeho smrti.“
Antonín Bartoš starší zemřel v roce 1998, jeho žena Marie o šest let později. Navzdory sporu o navrácení občanství se v novém demokratickém zřízení mohla konečně v plném rozsahu připomínat činnost výsadkové skupiny Clay.
K organizaci každoročních akcí v Hostišové a Bystřici pod Hostýnem se přidali skauti i armáda ČR. Pravidelně se tam setkávají také synové všech tří výsadkářů, jejichž životy účast jejich otců v odboji výrazně formovala. Antonín Bartoš mladší si tohoto dědictví váží.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Jan Kubelka)