Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Bartoňová (* 1928  †︎ 2017)

• narozena 7. března 1928 v Olomouci

• svědkyně bojů mezi Wehrmachtem a Rudou armádou v květnu 1945 v Olomouci

• v roce 1946 zařídila převoz 45 dětí z Údolí smrti u Dukelského průsmyku do Olomouce

• část osiřelých dětí z Údolí smrti našla na Moravě adoptivní rodiče

• tetu, řeholní sestru Annu Axmanovou, komunistický režim ve vykonstruovaném procesu Witková a spol. odsoudil na šest let vězení

• zemřela roku 2017

Krátce po válce se Květoslava Bartoňová, rozená Axmanová, se sbírkou šatstva a dalších potřebných věcí dostala do Údolí smrti na Slovensku, kde se v roce 1944 odehrávaly nejtěžší tankové boje Karpatsko-dukelské operace. Setkala se tam s nesmírnou bídou lidí ve zcela zpustošeném kraji, a přestože jí bylo pouhých osmnáct let, rozhodla se pomoci. Pod záštitou Československé společnosti zařídila převoz a roční pobyt pětačtyřiceti dětí v Olomouci, část z nich zůstala na Moravě na trvalo a několika sirotků se ujali adoptivní rodiče. Chodila po továrnách a institucích, sháněla peníze, jídlo, šatstvo a školní potřeby, aby děti zaopatřila.

S klavírem ve sklepě

Květoslava Bartoňová se narodila 7. března 1928 v Olomouci-Řepčíně. Její otec František Axman se za první světové války v Rusku dobrovolně přihlásil do československých legií a prošel celou sibiřskou anabází a všemi slavnými bitvami, jako té u Zborova nebo u Bachmače. Po návratu do nově vzniklého Československa ho zaměstnaly Československé státní dráhy, kde se vypracoval až na místo vrchního oficiála.

Když byly pamětnici čtyři roky, otec s matkou si díky státní půjčce postavili dům v Neředíně, kam se také rodina přestěhovala. Tam malá Květoslava a její sestra Miluška prožily dětství. Pamětnice vzpomíná hlavně na cvičení v Sokole Křelov a také na válečná léta, kdy se otec jako bývalý legionář neustále obával zatčení. Nejvíce vzpomínek jí ale zůstalo z osvobozování Olomouce. Přes město vedly strategické ústupové cesty, a Němci ho proto vyhlásili pevností. V Olomouci i okolí musely stovky lidí kopat obranné zákopy a jeden z nich vznikl přímo na zahradě Axmanových. Květoslava Bartoňová vzpomíná, že se jako jediní v ulici nezúčastnili evakuace a zůstali doma. Čtrnáct dní se pak ukrývali ve sklepě s okny zabedněnými železničními pražci. Do sklepa tehdy přestěhovali také klavír, na nějž otec nutil pamětnici stále cvičit. Možná kvůli tomu, aby všichni přišli na jiné myšlenky.

Opevňovací práce se ale již nepodařilo dokončit a 1. května 1945 Němci zrušili označení Olomouce jako pevnosti. Město však bylo pro Němce velmi důležitým opěrným ústupovým bodem, a tak do něj povolali posily. Ve dnech 7. a 8. května 1945 v Olomouci proběhly dramatické boje mezi wehrmachtem a Rudou armádou. „Vedle v přízemí to obsadili Sověti a v okně měli dělo a stříleli na zákopy na naší zahradě. Všechny okna jsme měli rozbitý, protože k vedlejší škole spadla bomba,“ vzpomíná Květoslava Bartoňová a dodává, že na fasádě pak měli tisíce děr po kulkách.

Pomohla dětem z Údolí smrti

Po válce pamětnice studovala Učitelský ústav v Olomouci. Ještě v roce 1945 v něm studenti uspořádali sbírku šatstva a potřebných věcí pro těžce zkoušené obyvatele obcí Vyšná a Nižná Pisaná, nacházejících se v Údolí smrti, kde v roce 1944 proběhly ty nejtěžší tankové boje Karpatsko-dukelské operace. Květoslavu Bartoňovou společně s kolegyní Věrou Kristkovou pověřili, aby věci na Slovensko odvezly. Pamětnici tehdy šokovala bída lidí, s níž se tam setkala. „Bylo to tam úplně vybombardovaný. Dalo se tam chodit jen po určitých cestách, kde s vámi šel doprovod, protože všude byly nášlapné miny. Zůstala tam snad jediná zděná budova. Zbylo tam plno sirotků a děti spaly třeba po čtyřech na jedné posteli,“ vzpomíná Květoslava Bartoňová.

Bezprizorné děti ji tehdy prosily o pomoc, a tak začala po návratu do Olomouce organizovat pod záštitou Československé společnosti jejich příjezd. Přinášelo to ale spoustu organizačních potíží. Musela jim zajistit ubytování, vyšetření, školní docházku nebo finance. Navštívila proto několik firem a institucí, aby uvolnily finanční prostředky pro pobyt dětí. „Jako mladá dívka jsem v roztrhaných teniskách chodila po fabrikách a tatínek se na mě hrozně zlobil,“ vzpomíná Květoslava Bartoňová, která nejenže sehnala potřebné finance, ale dala dohromady i spoustu dalších věcí. „V klášteře u Voršilek jsem poprosila, aby alespoň některé děti ubytovaly a mohly tam chodit do školy. V papírnictvích jsem sehnala sešity, u knihařů knížky a u Zejdy v Přerově, kde se vyráběly tašky a aktovky, jsem sehnala školní tašky. Takže měly všechnu výbavu do školy. Dostaly pastelky, pera, tašky, sešity, knížky, aktovky, i oblečení jsem sehnala. Lékařka je prohlédla, protože některé děti měly trachom a byly zavšivené. Neměly ani oblečení a některé přijely bosé. Komplet jsem jim všechno sehnala.“

Celkem do Olomouce přijelo pětačtyřicet dětí. O třináct dívek se postaraly sestry Voršilky, které je ubytovaly v penzionátu. Dalších třiceti dvou dětí se ujaly rodiny, které odpověděly na výzvu Československé společnosti. „Nikdy jsem o tom nemluvila a nevyužila to ve svůj prospěch. Mně těch dětí bylo strašně líto, a proto jsem to udělala,“ dodává pamětnice, která se potom již nikdy s žádným z dětí nesetkala.

Tetu Annu Axmanovou komunisté zlikvidovali

V roce 1948 pamětnice úspěšně zakončila Učitelský ústav v Olomouci a nastoupila jako učitelka prvního stupně do školy. To už ale několik měsíců ovládala všechny sféry společnosti komunistická strana, která v únoru 1948 v podstatě získala absolutní moc. Otec pamětnice měl z bolševické revoluce v Rusku v živé paměti zvěrstva páchaná v rámci její ideologie a ani myšlenky Květoslavy Bartoňové se neslučovaly s novými pořádky. Charakter komunistického režimu nakonec zažila na vlastní kůži. Rodině nejprve ve veřejném zájmu znárodnili otcem zakoupené pozemky a pamětnici pro její přístup k režimu často přeřazovali do malých venkovských škol. V roce 1950 se provdala za Miloslava Bartoně, jehož rodina vlastnila v obci Jedlí tkalcovnu bavlny, která zaměstnávala kolem stovky lidí. Komunisté továrnu znárodnili a rodinu pouze s nejnutnějšími věcmi přestěhovali do Štítů. Podnik pak převzal n. p. MEZ Postřelmov, který tam dlouhá léta vyráběl elektrická zařízení.

Další příbuznou Květoslavy Bartoňové, tetu Annu Axmanovou, komunistický režim zlikvidoval. Jako řádová sestra Remigie žila v řádu Milosrdných sester P. Marie Jeruzalémské v klášteře v Bruntále. Šlo o německý řád a v rámci likvidace ženských řádů v dubnu 1951 do kláštera vtrhli muži z StB, aby zatkli řeholní sestry a později je obvinili na základě podvržených důkazů z udržování nedovolených spojení s odsunutými německými spolusestrami a velmistrem Řádu německých rytířů ve Vídni, z velezrady a ukrývání řádového majetku, vysílačky a zbraní a přípravy k ilegálnímu způsobu řádového života.

Annu Axmanovou jakožto tajemnici, rádkyni sester a důvěrnici sestry představené Anežky Antonie Witkové zatkli během cesty vlakem od svého bratra už několik měsíců před akcí proti opavskému klášteru. Následně prošla tak tvrdými výslechy, že se po čtyřech měsících nervově zhroutila a eskortovali ji do ústavu pro nervově choré v Kroměříži. Po měsíci ji vrátili do ostravské vyšetřovací vazby a v procesu Witková a spol., konaném 25.–26. února 1952 v Opavě, odsoudili k pěti letům vězení. Ve vězení pak brousila bižuterii, po propuštění dostala rakovinu plic a v prosinci 1967 zemřela.

Na konci osmdesátých let minulého století zemřel Květoslavě Bartoňové na rakovinu v šestatřiceti letech jediný syn Miloslav. Pamětnice je dodnes přesvědčena, že to souviselo s výbuchem černobylské jaderné elektrárny, k němuž došlo 26. dubna 1986. Československé sdělovací prostředky tehdy havárii prezentovaly jako běžnou poruchu a nepřipouštěla se možnost většího zasažení radioaktivním spadem. Skutečnost ale byla jiná a jednou z nejpostiženějších oblastí u nás se stalo pohoří Jeseník. „Syn tehdy zrovna pracoval jako lyžařský instruktor v Jeseníkách. Přijel z hor a začaly mu padat vlasy,“ vzpomínala Květoslava Bartoňová, která v roce 2016 bydlela s dcerou a tchánem stále v domě v Olomouci v Neředíně.

Příběh Květoslavy Bartoňové rozené Axmanové zaznamenaný Vítem Lucukem se v této podobě objevil v databázi Paměti národa. Zde jej našel i tehdejší student žurnalistiky Jan Kvapil z Olomouce. Od roku 2018 spolupracuje s Pamětí národa a příběh doplnil o výsledky svého pátrání, ke kterému se později připojili další redaktoři Paměti národa. Následuje text Jana Kvapila z května roku 2020.

Jako student píšící absolventskou práci jsem Květoslavu Bartoňovou navštívil v nemocnici třikrát. Když ji z nemocnice propustili, pozvala mě k sobě domů. V roce 2017 paní Bartoňová stále žila v rodinném domě v Olomouci-Neředíně, který postavil její otec, František Axman, bývalý legionář a zaměstnanec československých drah. Obýváku paní Květy Bartoňové vévodil klavír, na stěnách visely fotografie jejího otce v legionářské uniformně s vyznamenáními, fotografie manžela, dětí a čtyř vnuček. Pokoj také zdobilo několik obrazů, jeden zobrazoval zestátněnou fabriku rodiny Bartoňových v malebném údolí potoka Březná. V kredenci stála sklenice s bižuterií, kterou brousila její teta v komunistickém lágru.

Zajímal jsem se, zda je v kontaktu s některým tehdejším dítětem z Údolí smrti. Jestli nezná jejich osud? Říkala, že s nimi ztratila kontakt už v roce 1947. Nikdy se s nimi později nesetkala. Nasměrovala mě na svého bratrance, který se prý s jedním ze zachráněných dětí shodou okolností setkal. A tak jsem vypátral jistého pana Izáka. Když jsem mu vysvětlil, s čím za ním přicházím, srdečně mě přijal se slovy, že o paní Bartoňové nikdy neslyšel. Ale potvrdil, že pochází z Vyšné Pisané a dříve se jmenoval Jan Vanát. Jeho jméno se nachází na seznamu paní Bartoňové a odpovídá i ročník narození 1940.

Janu Izákovi rozenému Vanátovi maminka zemřela při porodu během bojů v Údolí smrti. Otec nepřežil zranění střepinou, když se matce snažil sehnat pomoc. Z dětství ani z příjezdu do Olomouce si Jan Izák nepamatuje skoro nic, bylo mu pouhých šest roků. Adoptovali ho Izákovi, sedlácká rodina ze Skrbně nedaleko Olomouce. A o dva roky později přijali i jeho mladší sestru Helenu: „Měli druhý největší grunt tady ve Skrbni a neměli děti, tak si mě a sestru vzali. Tady je škola a tam jsem nastoupil hned v září roku 1946,“ vypráví Jan Izák, vyučený opravář zemědělských strojů, dlouholetý pracovník JZD ve Skrbni, který poprosil, zda by se mohl s paní Bartoňovou osobně pozdravit. Květoslava Bartoňová žila v Olomouci od pana Izáka jen asi deset kilometrů. Hned od pana Izáka jsem se vypravil za paní Bartoňovou.

Setkání po 71 letech

Když jsem jí řekl o panu Izákovi, neskrývala nadšení a souhlasila, aby ji navštívil. Za dva týdny jsem jí už pomáhal nachystat chlebíčky a uvařit kávu. S panem Izákem přišla i jeho žena. Objímali se, plakali dojetím. Jan předal kytici růží a krabici hanáckých vdolků. Společně jsme si sedli do obýváku. Procházeli si fotografie, seznamy dětí a další dokumenty ze záchranné akce z Údolí smrti. Jan Izák, dříve Vanát, vyprávěl o svém dětství, o rodině, svých dětech a vnoučatech. Jeho manželka dojatě děkovala Květě, že jí přivedla muže na Moravu. Paní Bartoňová zahrála na klavír.  Zemřela půl roku poté v nedožitých devadesáti letech, aniž by její příběh vešel ve všeobecnou známost, jak by si zasluhoval. Takové však bylo její přání.

Hrála na klavír a usmívala se na mě, vzpomíná Anna

Až v dubnu roku 2020 jsem se dozvěděl, že týden před její smrtí došlo ještě k jednomu dojemnému setkání. S kolegy s Paměti národa jsme se rozhodli vypátrat děti, které paní Bartoňová zachránila. Zveřejnili jsme výzvu na sociálních sítích a v médií a přihlásili se nám příbuzní tří zachráněných dětí. Děkovali nám, že o této akci budeme vysílat a psát, protože jejich rodičům velmi pomohla. Přihlásila se i paní Anna, jedno ze zachráněných dětí.

„Slečna Axmanová pro mě byla anděl. Hrála mi na klavír, často se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Stále jsem na ni myslela, její jméno mě provázelo celý život,“ popisovala mi po telefonu v době koronavirové epidemie paní Anna Veichartová, rozená Štefanisková. Zavolala mi, když se od dcery paní Bartoňové dozvěděla, že jsme začali pátrat po dětech z Údolí smrti. Je jedním z nich, její jméno se nachází na seznamu paní Květy. Povzdechl jsem si: „Škoda, že jste se nesetkali, paní Bartoňová před dvěma lety zemřela.“ „Ale my jsme se potkali!,“ zvolala paní Veichartová. Navštívila ji v nemocnici pouhý týden před její smrtí. Její jméno našla na internetu ve sbírce příběhů Paměť národa.

Anna Veichartová, rozená Štefanisková se narodila se v roce 1937 na slovensko-polské hranici v Nižné Pisané, kde tehdy žilo asi 260 obyvatel. Lidé zde hospodařili v dřevěných chalupách s hliněnými podlahami, živili se zemědělstvím, dřevorubectvím a chovem dobytka.

Během bombardovaní se ukryli do zemljanky

Anna s láskou vzpomíná na svého tatínka Vasila Štefaniska, který vyráběl nábytek. Díky němu měli jako jediní v obci chalupu s dřevěnou podlahou. „Byl to nejlepší tatínek pod sluncem, moc hodný a šikovný člověk,“ vypráví Anna Veichartová. Sovětská a československá vojska 8. září 1944 zahájila Karpatsko-dukelskou operaci a fronta se přiblížila k jejich domovu. Anna sledovala, jak otec se strýcem ve spěchu kopali na zahradě bunkr. Když začala dělostřelecká palba, rodina se ukryla do této zemljanky. Jejich chalupu obsadili němečtí vojáci: „Z vedlejší vesnice Kapišové stříleli z děl přes naši dědinu do lesů na Vyšnou Pisanou,“ vzpomíná Anna. Obyvatelé Nižné Pisané byli vojáky vyzváni, aby opustili obec. Její tatínek naložil na žebřiňák zásoby jídla, hlavně sádlo, máslo, maso, pytle s moukou a na vrch peřiny. Na ně posadil Annu a další tři své děti, zapřáhl koně a rodina vyjela po cestě směrem na Svidník. Měsíce rodina Štefaniskových přečkala u různých sedláků, kteří je přijali pod svoji střechu.

Tatínek se udřel ve mlýně a lese

Válka skončila, ale domů se Anna nevrátila, nebylo kam: „Všichni v obci měli doškové střechy kryté slámou, když začaly boje, shořely jako papírový čert. Vůbec nic tam nezbylo, jenom fara a kostel,“ vysvětlovala Anna. Rodina našla útočiště ve mlýně, kam otec jezdíval s obilím. Anna vzpomíná, že se její tatínek chtěl mlynáři odvděčit a tak tvrdě pracoval, nosil pytle, dřel v lese, až z toho onemocněl, dostal zánět ledvin.

Osmiletá Anna po válce odjela s některými dalšími dětmi z válkou zničeného kraje do Starého Smokovce ve Vysokých Tatrách na zotavovací pobyt. Když se o několik měsíců později vrátila domů, dozvěděla se, že její otec zemřel v nemocnici po nezdařené operaci ledvin. Se sourozenci a matkou bydleli u strýce v obci Dobroslava, dva a půl kilometrů od Nižné Pisané. Do rodné vsi se Anna znovu podívala až po třičtvrtě roku: „Maminka mě zavedla k místu, kde bývával náš domeček. Stála jsem na pěšince a dívala se. V jizbě jsme měli pec. Z ní zůstalo jen torzo a všude bylo plno střepů z hrníčku, které jsme měli zavěšené po stěnách,“ vzpomíná Anna Veichartová. Do paměti se jí také vrylo, jak lidé z okolních kopců stahovali mrtvé vojáky a skládali je do rakví z neohoblovaných prken.

Děti lákaly voňavé peřiny a teplo

Anna, aby přežila zimu, odjela na další krátkodobý pobyt organizovaný úřady do Tatranské Polianky, kde zůstala do jara 1946. Na léto se vrátila za maminkou a sourozenci, ale na konci srpna se rozloučili s tím, že se našli dobří lidé, kteří se o ni postarají. Osmiletá Anna se sestrou Marií, bratrem Vasilem a dalšími dětmi z Vyšné a Nižné Pisané vyrazili na cestu do Olomouce, kterou již zorganizovala Květoslava Bartoňová, tenkrát Axmanová.

Bratr se sestrou našli nový domov v rodině Hladkých a Anny se dočasně ujali Ježkovi. Na Slovensku spávala na slámě, v Olomouci ji prý po horké koupeli uložili do voňavých peřin: „Slečna Axmanová za mnou chodila, jednou mě vzala k sobě. Hrála mi na klavír, poprvé jsem viděla klavír. Hrála krásně, vždycky se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Ani nevím, jestli jsem u ní byla jednou, dvakrát, třikrát. Slečna Axmanová pro mě byla anděl,“ vypráví Anna Veichartová.

Po roce se Anna vrátila do Nižné Pisané, kde matce mezi tím sousedé postavili provizorní obydlí. Zůstala u ní přes prázdniny, ale na konci léta ji zase matka poslala na Moravu: „Bydlela v dřevěné chatrči. Byly to jen desky zasunuté do sebe a žádná tepelná izolace. Maminka říkala: ‚Co bys tady děvče dělala? Jenom zimy bys užila.’ To jsem chápala. Říkala jsem: ‚Ale já chci být tady s vámi.’ A maminka odpověděla: ‚Bude ti lépe tam, kde je ti teplo,’“ vzpomíná Anna, která další dva roky strávila u Jurů z Brodku u Konice. Poté žila v dětském domově v Olomouci v Mayově vile. Do rodné vsi jezdila na prázdniny, ale na trvalo se tam už nevrátila. Provdala se za vojáka Zdeňka Veicharta a našla si práci na odboru kultury okresního národního výboru v Martině, kde s manželem bydleli. V roce 1987 se přestěhovala do Velkých Losin, kde žije dodnes. Má tři děti a čtyři vnoučata.

Našla svého anděla z dětství ve sbírce příběhů Paměť národa

Anna Veichartová roz. Štefanisková nezapomněla na dávnou tvář usměvavé slečny Axmanové. Mnohokrát si na ni vzpomněla, ale nevěděla, jak by jí objevila: „Myslela jsem na ni. Její jméno, které jsem znala z dětství, mě provázelo celý život. Jaká byla úžasná, milá, jak mě vedla za ruku. Bylo mi s ní opravdu dobře, protože potom, co jsem přišla o tatínka, jsem si připadala strašně opuštěná.“ V roce 2017 sepisovala své vzpomínky na dětství, a když na internetu hledala informace o bojích na Dukle, našla na Paměti národa vyprávění Květoslavy Bartoňové roz. Axmanové, která pomohla dětem z Údolí smrti. „Říkám si: ‚Proboha, vždyť to je ta paní, na kterou pořád myslím a ona ještě žije!’“ popisuje své překvapení Anna Veichartová.

Týden na to už stála v jejím nemocničním pokoji. Po sedmdesáti letech se znovu setkala se svou zachránkyní: „Objala jsem ji, přitiskla k sobě a řekla jsem: ‚Já jsem tak strašně šťastná, že jsem vás konečně objevila. Vždyť jsem na vás myslela celou dobu od roku 1947, kdy jsem vás viděla naposledy.’ A ona řekla: ‚No to není možné! To jsem si ani nemyslela, že jsem na vás tak zapůsobila.’ Řekla jsem: ‚Pořád jsem vás viděla, jak sedíte za klavírem a usmíváte se na mě,“ popisuje Anna setkání, které se odehrálo v roce 2017. I když ji Květa přesvědčovala, že se brzy vrátí domů a bude ji moci znovu zahrát na klavír, Anna tušila, že se loučí naposledy. Uplynul týden a Květoslava Bartoňová zemřela.