Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Bartoň (* 1930)

• narozen 26. března 1930 v Kyjově rodičům Marii a Václavu Bartoňovým

• rodinné polnosti sousedily za války s internačním táborem ve Svatobořicích

• byl svědkem deportace Židů do Kyjova a pak dál do koncentračních táborů

• v roce 1945 po přechodu fronty pomáhal kontrolovat podminování nemocnice

• po vyučení v místní elektrárně nastoupil roku 1949 na průmyslovou školu do Brna

• roku 1951 byl zadržen policií, když amatérsky zkoušel chytit radiový signál německé lodě

• v roce 1951 nastoupil na vojenskou službu do Prahy, stal se radistou

• jako voják se účastnil pohřbu Klementa Gottwalda v roce 1953

• v roce 1956 se oženil s manželkou Marií, společně vychovali dvě děti

• roku 1967 se stal prvním ředitelem Učňovského střediska v Kyjově

• během normalizace vstoupil do KSČ, stranickou legitimaci odevzdal po pádu komunistického režimu

• roku 1990 odešel do důchodu a začal jezdit s autobusem do zahraničí

Zdeněk Bartoň, rodák z jihomoravského Kyjova, se zapsal do historie města jako zakladatel a ředitel Učňovského střediska. Narodil se v domě na kraji města směrem na Svatobořice-Mistřín. V době války se stal jejich příbytek útočištěm pro lidi, kteří potřebovali jídlo, pomoc nebo informaci. Na pole chodili k plotu internačního tábora.

Museli jsme být opatrní

Zdeněk Bartoň se narodil 26. března 1930 v Kyjově jako nejstarší z pěti dětí. Zdeňkův otec Václav pocházel z vesnice nedaleko Nového Města na Moravě, odkud jeho tatínek narukoval do první světové války. Maminka Marie pocházela z nedalekých Svatobořic-Mistřína, kde vyrůstala se svými rodiči Václavem a Veronikou. V těsné blízkosti jejich polí byl ještě za první světové války zřízen internační tábor[1], původně pro uprchlíky před ruskou frontou. „Naše pole bylo hned u brány a plotu lágru.“ Zdeněk vzpomíná, že na pole chodili často pracovat.  

Po heydrichiádě se začalo hodně zatýkat a do lágru byli umísťováni podezřelí ze styku s partyzány a odbojem. „Byli jsme hodně v kontaktu s profesorem Španielem, on vždycky přivedl někoho, kdo něco potřeboval. Brali jsme dopisy, posílali vzkazy, nosili jídlo.“ Tábor byl sice obehnaný ostnatým drátem, ale neměl příliš přísnou ostrahu. „Tady hlídali Rakušáci a s nimi jsme byli v kontaktu. Pokud to byl esesák, tak se nedalo nic dělat, neváhal člověka zastřelit na místě. Rakušáci byli jak my, bavili jsme se s nimi, když jsme něco předávali, zavřeli oči nebo odešli.“

S úsměvem Zdeněk vzpomíná na svatoborské Romy. „Co bylo na poli, to bylo Cikánovo. Kradli slepice, sebrali úrodu. Ale byli i Cikáni slušní a vzdělaní.“ Cikánská osada byla za války zlikvidována. Některým obyvatelům se podařilo utéct, ostatní odvezli a buldozery osadu srovnaly se zemí.

S židovskými kluky jsme se kamarádili

Ještě na počátku druhé světové války žila v Kyjově početná židovská komunita. „Kamarádili jsme s nimi, chodili jsme spolu do školy.“ Zdeněk prožil s kamarády dětství naplněné hrami a dobrodružstvím. „Byli jsme zvědaví, všechno jsme chtěli vidět.“ Tak se chlapci přirozeně seznámili s židovskými tradicemi, sledovali židovské svátky a vnímali odlišnost. „Jako kluci jsme měli srandu z toho, že při sabatu chodili s klobouky. Měli motané modlitby, klaněli se a modlili. My jsme si museli v kostele čepici sundat,“ vzpomíná se smíchem. Od místních vykupovaly židovské rodiny kůzlata na své slavnosti. „Hrávali jsme spolu fotbal, ale když rodiče poručili, museli se chovat jako Židé a odešli za svými povinnostmi. Vzájemně jsme se tolerovali.“

Válka vztahy změnila. „Kluci začali nosit hvězdy na rukávech, bylo to těžké, neměli jsme jim jak pomoct, Němci to hlídali.“ Mezi kamarády byl i německý chlapec, který nosil informace a předával je židovským rodinám. Některé skupiny se tajně dostaly do zahraničí. „Němci toužili po penězích, dostali zprávu, že v místní synagoze je zlaté tele a modlitebnu přepadli. Zlikvidovali ji, zničili tóry, všechno bylo poničené, Němci to vyrabovali až na omítky. My jako kluci jsme to tam znali, byl to náš rajón. Tak jak Němci odešli, dostali jsme se tam a přinášeli Židům zbylé modlitební tóry,“ vzpomíná Zdeněk Bartoň na devastaci interiéru synagogy z roku 1941.

Kyjov se začátkem 40. let stal dočasným útočištěm Židů z Holešova. Němci si mysleli, že Židé přijedou s majetky, ale oni to poschovávali po rodinách. Věřili, že se vrátí domů. „S klukama jsme pak viděli, jak Židy naháněli na nádraží do vagonů. Někteří se bránili, Němci je stříleli. Strachy jsme utekli. V době heydrichiády posbírali spoustu lidí, likvidovali je. Prý je trápili a mučili,“ vypráví pamětník.

O osudu Židů se moc nevědělo. Jen to, že je Němci odvážejí. „Až po válce jsme se dověděli, co se s nimi stalo. Oni sami doufali v návrat. Cennosti si poschovávali k lidem. U nás měli schovaný nábytek, ale nikdo se o něj už nikdy nepřihlásil.“

Několik měsíců jsme nevěděli, kde otec je

Jako by toho nebylo už tak dost, dostal Zdeňkův otec v roce 1941 příkaz z pracovního úřadu. „Protože pracoval jako řidič, Němci uviděli auto a okamžitě ho povolali. Otec si myslel, že bude někde něco vozit. Byl ale totálně nasazen a nějakou dobu jsme nevěděli kam.“ Otec se dostal do Gliwic v okupovaném Polsku, kde se dva roky podílel na stavbě vojenských opevnění pro Němce. „Snažili jsme se pomáhat, maminka nás honila do práce. Měli jsme prasata, kozy, pole.“

Na místě, kde rodina bydlela, stojí v současnosti průmyslová zóna. V době války byl dům na okraji města a byl středem pozornosti. „Pořád nás někdo otravoval. Chodili Němci pro jídlo, partyzáni pro informace. My jsme žili jako průchozí dům. Matka se velice bála, ale nikdy se nám nic nestalo.“ Pamětník měl devět let, když začala válka. Klukovské válečné roky strávil aktivně pozorováním a zkoumáním navzdory tomu, že město i okolní lesy byly poměrně dost hlídané.

Zdeňkovi nemohla uniknout stavba nemocnice, která vyrůstala poblíž jejich domu. „I když byla rozestavěná, Němci tam měli lazaret a sváželi do ní raněné z různých front.“ Příbuzní museli opravovat auta, která Němci stahovali z válečných zón. „Dotáhli auta až z Afriky a místní živnostníci je museli opravovat, to byl rozkaz.“ Přicházely zprávy i z okolních lesů. S obavami lidé přijímali informace o vypálení chaty na Kameňáku za Kyjovem, kde se scházeli partyzáni. „Chatu Němci přepadli, rozstříleli, zapálili, nikomu nedovolili utéct. Po lesích se nesmělo chodit, ale věděli jsme to od kluků z Vřesovic.“ Podobně se dozvěděli o vyvraždění rodiny, která pomáhala partyzánům ve Stražovicích. „My jako kluci jsme to věděli, informovali jsme je, ale nevěřili nám, nechali se přepadnout.“

Během války se němečtí vojáci stali nedílnou součástí života ve městě. „Tady byla posádka gestapa. Běžně chodili mezi lidmi a lidi se jich báli. Nosili kabáty kožáky, brýle a klobouky, těm jsme se vyhýbali. Kovaní esesáci se s nikým nebavili, vzali si, co chtěli.“ Zdeněk popisuje i druhou skupinu německých vojáků, kteří byli podle něj podřadnější a více se s lidmi bavili. „Jeden byl rozumný, chodíval nás informovat o tom, co se bude dít.“ Informace lidé sháněli různě. Život byl těžký, spousta potravin se musela odevzdávat, lidé se starali především o své živobytí. „Poslouchali jsme pozdě v noci stanice Londýn nebo Vatikán,“ dodává pamětník.

Při osvobozování jsme se schovávali ve sklepě, neměli jsme co jíst

Válečné boje zažil Kyjov v druhé polovině dubna 1945. Předzvěstí blížící se fronty bylo, že němečtí vojáci vyhodili do povětří dva železniční mosty a přerušili trať. „Druhý den přivezli nová děla a umístili je po různých místech směrem k Hodonínu. Zapálili likusáky – dřevěné baráky – a začali střílet po lidech v ulicích. Zapálili nádraží, gestapácký Gästehaus, vykrádali město, ničili a rabovali. Ničili, na co přišli.“ Bartoňovi bydleli na kraji města, němečtí vojáci chlapce nutili nosit kýble s náboji a házet do zákopů. „Poházeli jsme to po poli, jak to zjistili, dostali jsme pár facek.“

O střelbu v nejbližším okolí domu Bartoňů nebyla nouze. Brzy na Kyjov začaly dopadat granáty a jeden zničil kůlnu u rodinného domu. Nastal nejvyšší čas schovat se do sklepa. „Bylo nás tam čtrnáct, nesměli jsme vylézt, hned nás ostřelovali. My děcka jsme z toho měli legraci, dobrodružství. Modlilo se, později nebylo co jíst, měli jsme jen brambory. Sádlo. Tak jsme chodili járkem k závorám, kde bylo hospodářské družstvo. My kluci jsme věděli, že jsou tam plechovky s marmeládou. Ukradli jsme je.“

Rumuni, co nás osvobozovali, byli úplně negramotní

Ve sklepě se postupně začali objevovat průzkumníci. Němci přinesli zprávu, že odtáhnou ke Koryčanům. Pak dírou ve vratech pozorovali, jak pochodují rumunští vojáci a za nimi Sověti. „Před náturou Rusů nás varovali už Němci. Ale to, jak se chovali Rumuni, nás také překvapilo. Jeden si přinesl plný pytel hodinek. Jiní bajonetem narazili celý sud vína, bylo jim jedno, že víno vytéká na zem. Další ukradl kolo, ale neuměl na něm jezdit, jen se odrážel nohama,“ vybavuje si Zdeněk Bartoň.  

Sovětský důstojník poručil, že s ním musí Zdeněk jít prověřit nemocnici, jestli není podminovaná. „Otec nechtěl, ale velitel poručil. Ve špitálu byl nepořádek, ale nebylo to podminované. Nic tam nebylo, Němci to stačili odvézt. Vybavení tam nebylo, byly vytrhané telefony, světla, všechno vyrabované a zničené.“ Největší minové nebezpečí bylo v systému potrubí ve sklepech. „Nebylo tam nic, a když to trvalo tři hodiny, vylezli jsme ven. Na rozbitý flak, kanón na věži, pověsili ruskou vlajku a já jsem přinesl český a přivázal jsem ho vedle něj.“

Pracovalo se od nevidím do nevidím

Po válce se život velmi pomalu dostával do normálního tempa. „Někteří gestapáci a kolaboranti se odstěhovali, jiné pochytali a dali je do lágru do Svatobořic-Mistřína. Na radnici byla věznice, tam je věšeli. Nás děcka tam nahnali, museli jsme se na to dívat. Hrůza šla z lidí, kteří za Německa byli s Němci, pak se obrátili, nosili trikolory a začali trestat Němce,“ vzpomíná na poválečnou nespravedlnost.

Od roku 1944 se Zdeněk učil v místní elektrárně. „Po válce jsem začal pracovat u Stoklásky, dělal jsem instalačky v domech, po odpolednech jsem opravoval vysílače, žehličky a rádia.“ Pamětník si po několika letech podal přihlášku na vyšší průmyslovou školu do Brna, kde se věnoval sdělovací elektrotechnice a složil maturitu. V roce 1951 dostal práci v ČSAD v Kyjově. „Po roce 1948 se začaly brát auta soukromníkům a dávalo se to do ČSAD. Tam byl zmatek všech možných aut, začali jsme to opravovat.“

Kvůli poslechu signálu nějaké lodi mi udělali domovní prohlídku

Po práci Zdeněk opravoval rádia. Uměl morseovku a při opravách rád chytal signály. „Jednou pozdě večer jsem zachytil vysílání nějaké lodi. Chytal jsem to a zkoušel jsem si to psát. Naráz začalo ramplování a musel jsem otevřít. Došli čtyři policajti, svázali mně ruce a co prý, co to tady dělám, že mám tajnou vysílačku.“ Zdeněk si myslel, že ho odhalili pomocí trianglu, systému přijímacích stanic v trojúhelníku. Až mnohem později se dověděl, že to bylo na udání. „Přeházeli celý dům – uhlí, slámu, seno, všecko, skříně, šaty vyházeli. Nic nenašli, a tak mě nechali doma vyspat.“ Ráno šel Zdeněk na pohovor na národní výbor. „Naštěstí mě vyslýchal chlapík, který o elektřině nic nevěděl. Nic nezjistili, ale podezření už tam bylo.“ Zdeněk se raději přeorientoval na autoelektriku, přesto Zdeňka Bartoně podle jeho slov esenbáci dalších deset let sledovali.  

11. listopadu 1951 dostal Zdeněk povolávací rozkaz a odjel na vojnu do Prahy. S úsměvem vzpomíná na pocty po úmrtí Klementa Gottwalda v březnu 1953 na pražském Žižkově. „Museli jsme kolem Prahy připravit obrovské generátory, ze kterých zářilo světlo na oblohu. My jsme to zajišťovali, rozsvěcovali a udržovali správnou vzdálenost od zrcadla, které ozařovalo nebe.“

Stavěl jsem, učil, připravoval osnovy

Po návratu z vojny pracoval Zdeněk u ČSAD v Kyjově. V roce 1956 se oženil, s manželkou Marií vychovali dceru a syna. Významným mezníkem pamětníkova života byl rok 1967. „Zavolali si mě a řekli, že dostanu starý závod ČSAD a mám z toho udělat učňák. V dubnu jsem nastoupil a v září jsme otevírali první ročník automechaniků. Na všechno jsem byl sám.“ Pod vedením Zdeňka Bartoně vyrostly dílny pro první ročník, shánělo se všechno – ponky i nářadí. „Musel jsem učit odborné předměty – automobily, elektromechaniku a technologie. Neměl jsem učebnice. Osnovy jsem dělal podle různých časopisů, co jsem kde našel.“ A to ještě nebylo všechno. Zdeněk dělal administrativu, přijímal studenty. Po otevření prvního ročníku bylo navíc nutné postavit další dílny. Na této stavbě se už podíleli sami žáci.

Do úspěšného rozvoje učiliště zasáhla srpnová invaze v roce 1968. „V té době jsem byl s rodinou v Jugoslávii. Měl jsem u sebe malé rádio, ze kterého jsem se vše dozvěděl,“ vzpomíná. V té době se s manželkou rozhodovali, jestli zůstanou v Jugoslávii, nebo se vrátí do okupované země. Nakonec se rozhodli pro druhou variantu. „Když jsme se vraceli přes hranice, všichni si tam klepali na čelo.“

Vstoupil jsem do strany, jinak by mě vydírali

S nástupem normalizace musel Zdeněk Bartoň jakožto ředitel Učňovského střediska při ČSAD Kyjov předstoupit před prověrkovou komisi. „Ptali se mě, jestli souhlasím s invazí. Neodpověděl jsem jim nic. Jen jsem jim řekl, že mám na starost rozvoj učňáku a jeho výstavbu a jestli mě chtějí vyhodit, ať mě vyhodí, ale učňák tím pádem zůstane ležet ladem.“

Během normalizace ale nakonec vstoupil do KSČ. „Věděl jsem, že když odmítnu, budou mě vydírat. Měli jsme malé děti a byli jsme zadlužení. Když bych nevstoupil, nemohly by ani studovat, a tak jsem nakonec vstoupil,“ vysvětluje Zdeněk Bartoň a dodává, že možná udělal chybu.

Ve funkci ředitele Učňovského střediska při ČSAD Kyjov působil do roku 1982. Měli sem přestěhovat průmyslovku, tak už jsem to dělat nechtěl.“ Zdeněk zůstal ve škole a pracoval jako vrchní mistr. „Dřív se dával důraz na manuální práci, to už není. Ve škole jsou kluci, kteří nemají o učení zájem. O učební obory zájem upadá. Je to škoda.“

Ihned po pádu komunistického režimu v Československu odevzdal stranickou legitimaci. Ani po odchodu do důchodu v roce 1990 nepřerušil kontakt se školou a zůstal jako řidič autobusu. Studenty třetích ročníků připravoval na zkoušky, zkušenosti měl bohaté a byl držitelem mezinárodního řidičského průkazu. Jezdil se školou do Anglie, Francie, Itálie až do roku 1997. „Těžko říct, co je v životě nejdůležitější. Já jsem na první místo dával rodinu,“ zakončil své vyprávění Zdeněk Bartoň.

 

 

 

[1] Svatobořický lágr byl založen rakousko-uherskou vojenskou správou v roce 1914 jakožto uprchlický tábor. V letech 1914–1920 jím prošlo více než 7 000 osob ukrajinské, rusínské, polské národnosti a židovského vyznání. V meziválečném období byly objekty tábora permanentně vy­užívány. Nejdříve jako karanténní a zdravotnická vystěhovalec­ká stanice pro občany ze Slovenska na cestě do zámoří za prací. Zároveň v druhé části tábora umístila Městská rada v Brně městský starobinec a chorobinec. Stanice byla zrušená v roce 1933. V září 1938 zde byl zprovozněn uprchlický tábor pro německé emigranty. Během heydrichiády zde byl zřízen internační tábor pro příbuzné uprchlých Čechů. V táboře byli internováni i Židé, postupně převážení do jiných koncentračních lágrů na smrt. V roce 1948 byl tábor vyprázdněn a sloužil pak přechodně pro Řeky, kteří přišli do Československa během řecké občanské války. POLIÁN Milan. Internační tábor. Svatoborice-mistrin.cz [online]. [cit. 2023-02-01]. Dostupné z: https://www.svatoborice-mistrin.cz/obec-1/internacni-tabor/.