Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Rodina mě naučila žít svůj život. Ať už ve svobodné zemi, nebo v totalitě
narozena 17. července 1969 v Brně
v dětství se účastnila ilegálních salesiánských táborů
v roce 1986 vstoupila do náboženského Společenství svatého Gorazda
v 80. letech pomáhala na Brněnsku organizovat tábory pro děti zasažené černobylskou havárií
od 2. poloviny 80. let členka hudebního souboru historických nástrojů Tibia
se Společenstvím sv. Gorazda před sametovou revolucí zavítala na západ
v Římě se 12. listopadu 1989 účastnila kanonizace Anežky České
Narodila se do kádrově problematické rodiny. Kvůli víře nemohla studovat, otec nesměl učit, dědeček skončil několikrát u výslechu. Navzdory režimnímu útlaku se odmalička účastnila ilegálních salesiánských táborů. V druhé polovině osmdesátých let pak vstoupila do náboženského Společenství svatého Gorazda a druhů, se kterým se před sametovou revolucí opakovaně podívala na Západ. „Nebyli jsme nijak aktivní odbojáři, ale rodina mě naučila žít svůj život podle vlastního svědomí a přesvědčení, ať už ve svobodné zemi, nebo v tom totalitním režimu,“ vypráví Jana Bártková.
Jana Bártková, rozená Kašpaříková, se narodila 17. července 1969 v Brně. S rodiči, dědečkem Janem a dvěma mladšími bratry vyrůstala v Blažovicích na Brněnsku. Matka Marta, vyučená švadlena, se živila jako pánská krejčová. Otec Jan, strojní inženýr, nejprve pracoval jako opravář zemědělských strojů, později působil na brněnské stavební fakultě. „Byl spíše v laboratořích, nemohl přednášet studentům, protože neměl správný kádrový profil.“ Důvodem byla víra. Otec nesměl učit, Jana nemohla studovat a patrně nejdrastičtěji postihly komunistické protináboženské perzekuce dědečka Jana Kašpaříka. „Říkali mu mistr kovář. Byl docela vážená osoba v naší vesnici.“
Dědeček Jan se zasloužil o zprovoznění nových zvonů v blažovickém kostele. „Blažováci uspořádali velkou sbírku, v krátkém čase sesbírali velké množství mědi a nakoupili cín. Co jsem tak slyšela, tak můj dědeček byl nejen velký sponzor, ale byl i aktivní, co se týká toho domlouvání. […] A kvůli tady těm zvonům byl několikrát povolán k výslechům na Státní bezpečnost a z těch výslechů ho ranila mrtvice a později ještě několik dalších.“ Tím, že Jana vyrůstala v nábožensky orientovaném prostředí, se už odmalička účastnila tehdy ilegálních křesťanských táborů, takzvaných salesiánských chaloupek. „To byla dívčí odnož, byly jsme holky zvlášť. Těžko se to popisuje, protože já jsem vůbec nevěděla, kam jedu.“
Chaloupkám vždy předcházela trocha tajemna. „Věděla jsem, že v Brně na hlavním nádraží někoho potkám, že se poznáme podle nějakého poznávacího znamení. S tou partou dětí a několika dospělými jsme odjeli neznámo kam. Pamatuju si, že jsme během pobytu navštívili zámek v Jaroměřicích, takže to bylo někde poblíž. Třeba nějaký neobydlený dům, kde jsme strávili týden a cvičili jsme se v křesťanských ctnostech, sbírali jsme bobříky. Bylo to všechno vedené v křesťanském duchu. Takových táborů jsem absolvovala v dětství několik.“ Skutečnost, že coby křesťanka není v komunistické společnosti vítána, jí vštěpovali už učitelé. „Nosila jsem křížek na krku, vůbec mi nepřišlo, že by to měl být nějaký velký problém. Takže mě někdo z profesorů třeba zastavil na chodbě a: ,Schovej si to!‘
Po blažovické základní škole vystudovala Gymnázium Křenová v Brně a poté nastoupila na vysokoškolská studia brněnské stavební fakulty. „Ale tam mě to ani trošku netáhlo. Tam mě nasměroval můj tatínek. Chtěla jsem jít na pedagogickou fakultu, ale neměla jsem ten správný kádrový profil, takže to pro mě bylo naprosto nemožné. Jakmile jsem jednou přiznala, že jsem věřící, tak jsem na to mohla rovnou zapomenout.“
Ještě před nástupem na vysokou školu, roku 1985, se dostala do kontaktu se Společenstvím svatého Gorazda a druhů. „Obrátili se na mého otce s prosbou o pomoc, protože stavěli zvonici na Hoře svatého Klimenta u Koryčan. […] A můj otec, protože jsme měli doma kovárnu, tak co se týká železa, tak tuhle práci udělal.“
O rok později se stala členkou. „Jednou večer u nás zazvonil dirigent Miroslav Richter – přivedla ho tam jedna moje spolužačka ze základní školy – a přišli mě pozvat do sboru, jestli bych tam nechtěla zpívat. Zároveň to řešili s rodiči, jestli mi to dovolí. A mě to celkem zaujalo. To byl Moravský cherubínský sbor – Proglas a Společenství svatého Gorazda a druhů. A obě dvě tyhle aktivity byly dost prorostlé.“
Dle vzpomínek mělo před rokem 1989 Společenství přibližně 20 stálých členů. „Vždycky se starali o tu Horu svatého Klimenta v Chřibech. […] Účastnila jsem se brigád, kdy jsme vysekávali ostružiní, aby byly cesty průchozí. Je tam Gorazdova studánka, tam se zpevňovaly svahy a čistilo se to tam. No a pravidelně se tam pořádaly letní pobyty, jmenovalo se to Gorazdova škola, bylo to kolem svátku sv. Gorazda v červenci.“
Pravidelná Gorazdova škola na Hoře svatého Klimenta trvala týden. „Rozbili jsme tam stanový tábor, zvaly se tam různé osobnosti, byly přednášky, bohoslužby.“ Z pozvaných hostů Jana vzpomíná na kardinála Tomáše Špidlíka: „Ten nám tam povídal o ikonách, ikonopise. Bylo vidět, že je to velice skromný člověk.“ Vzpomíná i na Jiřího Maria Veselého: „V té době vedl archeologické vykopávky pod svatým Petrem v Římě.“
Společenství svatého Gorazda založil a dlouhá léta vedl zmíněný Miroslav Richter (1951–2017), vzděláním doktor práv. „To byla velice výrazná postava, člověk s obrovskou energií.“ Richter měl blízko ke křesťanskému disentu. „Byl v kontaktu s podzemní církví, na rozdíl ode mě, která jsem byla mladá a nezkušená, tak sem tam jsme od něho něco slyšeli o těchto aktivitách. On o tom všem měl přehled a snažil se jít bojovně kupředu, což bylo v té době hodně složité.“
Kromě Společenství svatého Gorazda se Jana před rokem 1989 angažovala i v souboru historických nástrojů Tibia. „Tam jsme hráli renesanční nebo raně barokní hudbu.“ Se souborem se opakovaně podívala do zahraničí, například do ukrajinského (tehdy ještě sovětského) Kyjeva.
„To bylo v roce 1988 a byl to docela zajímavý zážitek. Přijeli jsme tam a byli jsme neskutečně pohoštěni, obletováni. Starali se o nás neuvěřitelně – chlebíčky s kaviárem a podobně. Byli jsme z toho překvapeni, ale užívali jsme si to. A potom, když jsme se porozhlédli po Kyjevě a viděli jsme prázdnou masnu, obrovskou frontu lidí a úplně jinou životní úroveň než to, co jsme tam zažívali, jak bylo o nás postaráno, tak jsme se nestačili divit. […] Bylo vidět, že v té době měla ta země úplně dvojí tvář, malinko se nám podařilo nahlédnout za tu oponu a byla tam docela chudoba a bída. Ale o nás bylo postaráno, takže nám to bylo hloupé.“
V předlistopadovém období se Jana zúčastnila táborů pro děti zasažené černobylskou havárií. „Přijel autobus dětí z Černobylu, kde byli možná dva tři dospělí vedoucí. Byly tam děti, které byly vybrané ze sociálně slabších rodin z Mogileva a okolí. […] Ty děti přijely k nám do Blažovic a přilehlých vesnic. Bylo nějak domluvené, že se rozptýlí do rodin. Byly tady asi 14 dní a měl to být ozdravný pobyt. […] Pořádali jsme i sbírky oblečení, některé děti neměly co na sebe. Byla tam holčička, které shořel dům a neměla s sebou vůbec nic.“
Na jaře 1989 pak Jana, tentokrát se Společenstvím svatého Gorazda, vycestovala do Salzburgu. „Zpívali jsme tam při nedělní mši svaté. Myslím, že to bylo velice vydařené, mám na to silné vzpomínky.“ Tehdy se poprvé dostala na západ. „Bylo to tam velice příjemné. Ujali se nás a starali se o nás.“
Na západě zčásti prožila i listopadový převrat 1989, když se Společenstvím zavítala do Říma při příležitosti kanonizace Anežky České. „My jsme tím pádem prošvihli tu sametovou revoluci, ale hned, jak jsme se vrátili, tak jsme se zapojili do všech aktivit, studentských stávek, demonstrací a roznášení letáků. Miroslav Richter byl velký bojovník za svobodu, tak hned inicioval založení Moravského občanského hnutí. Já jsem tam pomáhala jako takový řadový pomocník a zjistila jsem, že jsem člověk docela apolitický [smích], takže jsem zůstala raději na té kulturní rovině.“ Po pádu režimu Jana změnila své studijní působiště, absolvovala pedagogickou fakultu a při ní i konzervatoř. Po roce 2000 si dále doplnila vzdělání na teologické fakultě v Olomouci.
V polovině devadesátých let se Jana Kašpaříková provdala za Ctibora Bártka, společně vychovali tři dcery. Závěrem nutno dodat, že – podobně jako Kašpaříkovi – i rodina z manželovy strany byla před převratem režimu trnem v oku. „To byli významní brněnští řezníci, tak přišli o celou živnost, a dokonce pan Jebavý, tehdejší významný řezník, tak toho to stálo život. Traduje se v rodině, že ho úplně nejvíc zasáhlo, když mu odváděli koně. Poslední pohůnek, který u něj pracoval, přišel a odváděl mu koně. A jak slyšel ten klapot v průjezdu, tak asi infarkt, nevím, ale stálo ho to život.“
V době natáčení rozhovoru (2021) žila Jana Bártková v Blažovicích a coby vystudovaná pedagožka vyučovala na gymnáziu a základní umělecké škole ve Šlapanicích na Brněnsku.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Václav Kovář)