Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník v. v. Anastázie Barteisová (* 1927  †︎ 2022)

• narodila se 4. srpna 1927 v Lipinách na Volyni

• za sovětské okupace rodina přišla o mlýn

• za nacistické okupace se stali svědky vyvraždění tamních Židů

• v roce 1944 narukovala celá rodina k 1. čs. armádnímu sboru

• Anastázie sloužila spolu s matkou při důstojnické kuchyni

• v květnu 1945 dorazila s armádou do Prahy

• získali mlýn po odsouvaných Němcích v Bohumilicích na Znojemsku

• mlýn jim byl v roce 1952 kolektivizován

• v témže roce strávila měsíc ve vyšetřovací vazbě

• od roku 1970 žila ve Znojmě

• zemřela v roce 2022

Anastázie Barteisová vyrostla na Volyni v dnešní severozápadní Ukrajině. Tak jako mnoho dalších volyňských Čechů tam v roce 1944 narukovala do československé zahraniční armády – spolu se svými rodiči a sourozenci – a přes Duklu se všichni dostali do Československa. Sovětský režim, který byl jedním z důvodů, proč z Volyně odešli, je ale dostihl i v nové vlasti. V roce 1952 jim komunisté sebrali mlýn, který získali po vysídlených Němcích, a Anastázie strávila měsíc ve vazbě.

Kdo něco vlastnil, raději se k tomu nehlásil

Narodila se jako Anastázie Kozáková 4. srpna 1927 v Lipinách (Novém Teremně) nedaleko Lucku. Lipiny byly česká vesnice, tam ležela hospodářství a pole prarodičů. Matčin otec Josef Prokůpek ale zároveň vlastnil slévárnu v mnohonárodnostním Lucku. A Anastáziin otec František Kozák postavil spolu se svým bratrem Antonínem mezi Lipinami a Luckem mlýn na parní pohon.

„Měli jsme kravičku, tak jsme ji pásli, chodili jsme na pole. Tatínek mlel, maminka pracovala na zahradě, museli jsme jí pomáhat,“ popisuje Anastázie dětství rozkročené mezi Lipinami a Luckem. Byla prostřední ze tří sourozenců: sestra Emilie (*1925) byla o dva roky starší, bratr Jaroslav (*1929) o dva roky mladší. Když děti dospěly do školního věku, přestěhovala se rodina z Lipin do Lucku, aby mohly snadněji navštěvovat tamní sedmitřídku České matice školské. Bydleli pak „u Židů“, kterých počátkem 30. let žilo v Lucku na pětatřicet tisíc – tvořili téměř polovinu luckého obyvatelstva. „V Lucku Židům patřily obchody. Ti, u kterých jsme bydleli, to byli hodní lidé, šikovní. Byli to Gaskovi, měli děti. Později všichni zahynuli.“

Západní část Volyně včetně Lucku a Lipin patřila do druhé světové války Polsku a pod polskou vládou se tamním Čechům dařilo. V září 1939 ale bylo západní Polsko anektováno nacistickým Německem a to východní Sovětským svazem. Na Volyň přišla Rudá armáda. Kdo něco vlastnil, raději se k tomu nehlásil, jinak hrozilo, že bude jako „kulak“ vyvezen na Sibiř. Tak i Kozákovi nechali rodinný mlýn napospas okupantům. Ti ho vyrabovali a zařízení odvezli do Ruska.

Pomáhat Židům bylo nebezpečné

V červnu 1941 Německo napadlo svého dosavadního spojence Sovětský svaz. Německá letadla bombardovala Luck a do týdne od zahájení Operace Barbarossa se wehrmacht objevil i v Lipinách. Přímo v českých sadech a zahradách se pak odehrál nerovný boj mezi německými tanky a sovětskými pěšáky a místní Češi pak na svých pozemcích nalezli mnoho pobitých Sovětů.

Sovětské okupanty tak na Volyni nahradili ti nacističtí. Ani za jejich správy se rodinný mlýn Kozákovým nevrátil, byť strýc Antonín údajně tuto možnost projednával na magistrátu v Lucku. Další strýc, otcův vzdělaný bratr Josef, vykonával pod nacistickými úřady funkci starosty obce, lipinští občané si ho zvolili. Němci si uvědomovali, že na prosperitě místních statkářů závisí i jejich úspěch, a Čechům – zpravidla úspěšně hospodařícím – se od nich dostávalo relativní ochrany.
Daleko hůř na tom byli Židé. Holocaust měl přitom ve východní Evropě jinou podobu než na západě: východoevropští Židé nebyli deportováni do vyhlazovacích táborů, ale stříleni přímo za humny svých vesnic a měst. Takto nacisté během několika dnů v srpnu 1942 zlikvidovali i lucké ghetto, kam předtím Židy shromáždili.

Někteří Češi se zřejmě museli na masakrech podílet jako řidiči nákladních aut, která Židy za Luck vozila. Jedním z nich byl Anastáziin strýc Jaroslav Prokůpek. „To byla katastrofa. Strejda, maminky bratr, je vozil. Celý týden nevzal nic do pusy, nemohl, když to viděl. Prosili ho, aby je schoval… Vozil je autem, měli tam vykopané jámy.“ Židé byli vyváženi k nedaleké osadě Hnidava, kde si již předem museli vykopat hromadné hroby. Přímo nad nimi je pak nacisté ve spolupráci s Ukrajinskou pomocnou policií (tzv. schutzmanny) přinutili, aby se svélkli, a postříleli, takže nazí lidé padali do připravených jam. Tomuto strašnému osudu neunikla ani výše zmíněná rodina Gaskových, u níž Kozákovi tehdy bydleli.

Pomáhat Židům bylo nebezpečné a jen velmi málo se jich podařilo zachránit. Podle svědectví dalšího Lipiňana Karla Štěpánka ukryli někteří z Kozákových v Lipinách několik Židů ve svém sklepě, kde za výklenkem na mléko vykopali tajnou skrýš. Není ovšem jasné, o koho z Kozákových mělo jít, podle některých zdrojů byl oním zachráncem Vladimír Kozák a na záchraně se podílel i jeho bratr František. Zda tento František je identický s Anastáziiným otcem, je opět nejisté. Vzhledem k tomu, že mezi zachráněnými Židy byli podle Karla Štěpánka také jistí Fischlovi z Lucku – podle dalších zdrojů „spoluvlastníci“ Kozákovic mlýna – by to tak mohlo být.

Celá rodina se sešla v armádě

Během jara 1944 Rudá armáda Němce z Volyně vytlačila a české vesnice se znovu ocitly pod sovětskou správou. Když se přes ně fronta převalila znovu na západ, Češi tušili, že je čeká rukování do Rudé armády. A protože se Sověty většinou neměli dobré zkušenosti a zároveň už v té době věděli, že v SSSR operuje československá zahraniční jednotka, hlásili se hromadně raději do ní.

Nábor do vznikajícího 1. československého armádního sboru probíhal v březnu 1944 v Rovně. Z rodiny Kozákových narukoval nejprve tatínek František. Po jeho odchodu ovšem sovětské úřady vybraly nejstarší dceru Emilii na práci do Ruska; aby se tomu vyhnula, rozhodla se, že do armády vstoupí i ona. Dali vědět tatínkovi, ten si vzal v Rovně dovolenou a vydal se pro svou dceru – Emilie už ale mezitím sama vyrazila na cestu.

„Tatínek přijel na dovolenou, ale protože sestra už byla pryč, tak vzal mě,“ vysvětluje Anastázie, jak se stalo, že se v květnu 1944 ocitla u jednotky i ona, byť jí v té době bylo teprve šestnáct let. S československou armádou pak pravděpodobně absolvovala i přesun do Černovic k rumunsko-moldavské hranici, kde se jednotka připravovala na osvobozování Zakarpatské Ukrajiny, k němuž však nakonec nedošlo.

Doma na Volyni zůstala po jejím odjezdu už jen maminka s nejmladším Jaroslavem. „Maminka říkala, že tam nechce sama být. Tak tatínek pro ni potom poslal. Vzala s sebou jenom ty nejnutnější věci, jinak tam všechno nechala. A s bráchou přijeli.“ Maminka s Jaroslavem se zřejmě k jednotce připojili až po jejím přesunu zpět na severozápad ke Krosnu a Dukle. V předvečer Karpatsko-dukelské operace, jež se stala prvním ostrým bojovým nasazením nově narukovavších volyňských Čechů, se tak u armády sešla celá rodina. „To bylo slz, tentokrát víc z radosti,“ komentuje Anastázie Barteisová.

Přes Duklu s důstojnickou kuchyní

Tatínek František, který už nebyl nejmladší, dostal jako bývalý mlynář na starost pekárnu a zásobování, Emilie sloužila jako telefonistka u dělostřelců a maminka s Anastázií byly přiřazeny k důstojnické kuchyni. „Brácha, ten dělal důstojníkovi pucfleka. Čistil boty, byl mladistvý, ještě o dva roky mladší jak já.“

Vojenský výcvik Anastázie neprodělala, důstojnická kuchyně se totiž pohybovala spolu s velitelstvím v armádním týlu, asi sedm kilometrů za frontou. Oproti frontovým vojákům tak byli ve větším bezpečí a často bydleli v domech místních lidí. „Byli jsme hned za frontou. Jak jsme jeli, vídali jsme mrtvé vojáky,“ říká. „Když to postupovalo, museli jsme všechno balit a postupovat s nimi, hned. Nikde jsme nebyli dlouho, pořád se jelo.“

Spolu s maminkou a jedním kuchařem, který prý ale často někde „hrál karty“, měla takto za pochodu na starost vaření pro více než sto důstojníků. Jídlo pak také roznášely, vydávání obědů se táhlo celý den. „Hodně se dostávalo skopové, ale to důstojníkům moc nechutnalo. Vařívaly jsme všechno možné: omelety, knedlíky, guláše; co bylo rychlejší.“

Zásoby obstarával tatínek. Jako „provianťák“ měl k dispozici auto, jezdil po vesnicích a sháněl potraviny. Někteří z místních lidí prý vojákům dávali rádi, jiní nechtěli. „Několikrát sehnal prase, a tak jsme vařily knedlo, zelí, maso.“ To mohl být problém pro židovské příslušníky čs. sboru, jichž prý obzvlášť na velitelství bylo mnoho. „Židů bylo v armádě hodně, důstojníků. Vztah k nim byl docela dobrý. Jedli tu naši stravu, museli. Když chodili za maminkou, aby jim nedávala masné, snažila se vyhovět, ale kuchař, ten byl zlý: ‚To budete dělat všem tak? Kam byste přišla?!‘ Tak možná to pak někde vylili, když si jídlo brávali s sebou, to nevím. Ale nebouřili se.“

Přesouvání pro ně znamenalo neustálé balení a vybalování kuchyně v dalších barácích. „Vždycky jsme si večer nachystaly do kamen, ráno jsme brzo vstaly, zatopily, a zatímco se vařila voda na čaj, ležely jsme ještě na zemi u kamen,“ přibližuje své dny u armády. „Ať jsme přijeli, kam jsme přijeli, všude bylo všechno rozbité, vysypaná okna, zima.“ Nejhorší to v tomto ohledu bylo prý v Polsku, z něhož se čs. sbor spolu s Rudou armádou těžce probíjely na Slovensko. „Na Dukle mi padlo hodně kamarádů.“

Ve vězení strávila měsíc

Když válka konečně skončila, přesunuli se po krátkém odpočinku do Prahy. Tam se 17. května 1945 zúčastnila slavnostního defilé 1. čs. armádního sboru v SSSR před právě se navrátivším prezidentem Edvardem Benešem. Konec války i příchod do původní vlasti – pro volyňské Čechy do té doby tak trochu bájné – provázely silné emoce. „Lidé nás vítali, házeli nám květiny. Stáli podél silnice z obou stran a my jsme projížděli. Pěkné to bylo, to jsem i brečela.“

Celou rodinu Kozákových pak spolu s ostatními volyňskými Čechy poslala armáda na Žatecko. V září tam demobilizovali a už jako civilisté se přesunuli do Bohumilic na Znojemsku, kde jim byl přidělen mlýn po německém majiteli, který měl jít do odsunu. „Když jsme do mlýna přijeli, ještě jsme tam zastihli Němce, po kterém jsme ho přebírali. Byl rád, že ho budeme mít právě my.“

Obhospodařovali pak dva hektary půdy a Anastázie kromě toho začala pracovat v obchodě. Všechno šlo dobře až do komunistického převratu v roce 1948. Po něm jim do mlýna nastěhovali komunistického agronoma jménem Pavelka a posléze i jeho rodinu. V roce 1952 si pak pro Kozákovy přišla Státní bezpečnost.

„Jednou se ten agronom Pavelka ožral a lezl dovnitř oknem. Lidé ho viděli a hned někdo nahlásil, že šla ke Kozákům ‚cizá osoba‘. Oni hned přijeli, tenkrát byla spousta sněhu, obklíčili nás kolem dokola, všude pobíhali.“ Od sousedů z obce prý přišlo vícero udání, bylo jim předhazováno, že neplní povinné dodávky. „Přitom tatínek se snažil. Dodával všechno – maso, všechno… Ale nelíbili jsme se. Prostě tatínka potřebovali dostat ven.“

StB mlýn prohledala a odvedla si tatínka Františka. Zvlášť si pak zajeli i pro Jaroslava – v té době také již otce dvou malých dětí – a Anastázii, kterou zatkli na pracovišti. Ve vězení pak strávila měsíc, oba muže propustili pro nedostatek důkazů po čtyřech a půl měsíci. Z mlýna se museli vystěhovat – převzalo ho Jednotné zemědělské družstvo – a od národního výboru místo toho dostali k užívání „jeden a půl pokoje“.

Anastázie se vdala a od roku 1970 žila ve Znojmě. Vychovala tři děti. Zemřela v roce 2022.