Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
V té Hitlerově době Němci chtěli, abychom už nebyli
narozena 3. července 1928 ve vesnici Diehmen v jihovýchodní části Německa
ze smíšeného manželství, otec Johann Lužický Srb, matka Amálie Němka
všechny členy její početné rodiny výraznou měrou zasáhla druhá světová válka
v roce 1947 odešla ilegálně do Československa
pracovala jako vychovatelka v Praze, pak jako cukrářka
krátce sekretářka v Lipsku v lužickosrbském ústavu pro řeč a literaturu
v roce 1956 se provdala za Jiřího Bartáka a již zůstala v Praze
až do odchodu do penze sekretářka na velvyslanectví Německé demokratické republiky
je vdova, v době natáčení bydlela v Praze
Hilda Bartáková se narodila 3. července 1928 v lužickosrbské vesnici Demjany (německy Diehmen) v okrese Budyšín. V době jejího narození měli rodiče už čtyři dcery a vybrané měli jméno pro chlapce. „Vůbec neměli jméno. Porodní bába mi dala jméno Hilde. Chtěla říct Hildegard, ale to zas rodiče nesouhlasili, tak to zkrátili na Hilde. Tak se to stalo,“ vypráví Hilda, za svobodna Bartsch. Předci tatínka byli Lužičtí Srbové a maminka byla Němka. V domácnosti tak mluvili německy, Hilda se však naučila i lužickosrbsky.
Když jí bylo šest let, umřela Hildě maminka. V rodině zůstalo celkem šest dětí, Hilda byla nejmladší. Rodina měla hospodářství, se kterým měl tatínek starosti, a když se o něco později znovu oženil a do rodiny přišla nová maminka, byla podle Hildy velmi přísná. „Pravá macecha,“ neváhá říct.
Hilda vzpomíná, že za války byla bída s jídlem a život nebyl jednoduchý. Na jeden přídělový lístek například dostala pouze šestnáctinu mléka. Tatínek musel později narukovat na práci a Hilda zůstala s nevlastní maminkou sama.
„Lidé sbírali dubové žaludy, to se pražilo a z toho se vařilo kafe. A také se pekl koláč. To cítím ještě dnes. Když jíte koláč z dubových žaludů, úplně to všechno svírá v ústech. Bylo to tak trpké a hořké,“ vypráví Hilda o těžkostech, které v době války lidé zažívali.
Hildin tatínek navíc padl do zajetí a rodina zhruba tři čtvrtě roku netušila, co se s ním děje. „Vůbec jsme nevěděli, kde je, ale přežil to,“ vypráví dnes Hilda.
Stejný osud ostatně potkal i její sestru. Ta pracovala u Červeného kříže a byla zajata sovětskými vojáky. Hilda vypráví, že ji nejprve odvezli do Rumunska a poté až kamsi za Moskvu. Podle Hildy byla v táboře a nejen tam taková bída, že její sestra spolu s dalšími například jedli kůru ze stromů. O něco později pracovala u místního zubaře. „Domů přišla v roce 1948,“ dodává pamětnice.
V té době pracovala Hilda na zemědělském statku, který byl součástí jejího vyučení. I sem, jak vzpomíná, chodili lidé žebrat o jídlo, jeden den jich napočítala až sedmnáct. Na další statek, kde pracovala, zase s koncem války chodili pravidelně také zajatci z tábora z nedaleké vesnice Göda (Hodžij). Ačkoli si Hilda přála pracovat ve školce nebo se stát dětskou sestrou, její maminka to nedovolila a volba padla na práci v zemědělství. Důvodem bylo, že její tři sestry už se v té době právě jako zdravotní sestry živily.
To byl rok 1943, kdy šla Hilda na jeden rok do zemědělského učení na statek, poté jezdila do Budyšína na vysokou zemědělskou školu. Následně opět nastoupila na statek jako učnice. To už ale přišel konec války. „A všechno bylo jinak,“ říká.
Když na konci války dorazila do Lužice Rudá armáda, sebrala Hilda se svou maminkou ty nejpotřebnější věci a utekla do lesa. Při útěku jim nikdo z obyvatel okolních vesnic nechtěl pomoci, podle Hildy tehdy sovětští vojáci honili mladá děvčata, dokonce byla svědkem střelby. Naštěstí se jí ale nic nestalo. „Nedostaly jsme se nikde, kde se můžete schovat. Vůbec nikdo nás nevzal, tak jsme musely ještě dál. Mohly jsme být u jednoho sedláka, ale to už byl začátek května. Spaly jsme ve stodole,“ popisuje Hilda rok 1945 a blížící se konec druhé světové války.
V roce 1947 přišla do Čech, a to – jak sama říká – přes zelenou louku. „My jsme tady nebyli vítaní, z německé strany to nebylo oficiální, to jsme nesměli. A šli jsme. Vždycky říkám, že jsem do Čech přišla přes zelenou louku. Jeden student mě vzal s sebou a šli jsme načerno přes hranice. Ještě jsem neuměla česky, šli jsme přes les, v noci. Byl to taky Lužický Srb a tady studoval,“ popisuje Hilda.
Po příchodu do Prahy bydlela nejprve v lužickosrbském semináři. „Všichni tady studovali, protože v Německu neměli šanci se na studium dostat. A tady v Čechách mohli studovat i Lužičtí Srbové,“ vysvětluje Hilda. V Praze začínala jako vychovatelka, dnes řekneme au-pair, zaměstnaná byla u jedné rodiny, která bydlela blízko Karlova náměstí v Příčné ulici. Na starost měla dvě malé děti.
„Potom už neměli peníze, ale já jsem v Čechách zůstala, šla jsem na pracovní úřad a zaměstnali mě v závodní jídelně ministerstva paliv a energetiky,“ popisuje pamětnice.
Právě tady se také Hilda seznámila s budoucím manželem Jiřím, který na ministerstvu pracoval jako cukrář. Díky šikovnosti se Hilda dostala právě sem, kde denně pekli až 1 400 zákusků.
V době, kdy už se znala se svým – tehdy stále ještě budoucím – manželem, odstěhovala se ještě krátce do Lipska, kde pracovala jako sekretářka v lužickosrbském ústavu pro řeč a literaturu.
„Bála jsem se jeho maminky. Vždycky jsem si přála, až se jednou provdám, že bych chtěla získat nejen manžela, ale i maminku. A to se mi nepovedlo,“ říká Hilda s tím, že její tchyně ji příliš nepřijala.
Protože studenti z Lužice stejně jako Hilda přicházeli do Prahy ilegálně, stejnou cestou se museli dostat za svou rodinou, pokud ji chtěli vidět. Hilda tak opakovaně překročila hranici, potají a ilegálně. S kamarádkou Monikou například dojely vlakem do Šluknova a poté šly pěšky lesem až na německou stranu, na první nádraží do Taubenheimu.
Často byly obě obtěžkány kufry s věcmi, které chtěly rodině na přilepšenou dovézt. „To je touha, když chceš vidět rodiče a chceš jim pomoct,“ vysvětluje.
Jednou však na udání skončily na četnické stanici. Věci určené pro rodiny jim policie musela zabavit, Hildě se naštěstí povedlo některých se zbavit či je ukrýt. Nadto museli jejich příbuzní za dívky zaplatit pokutu.
„Já jsem dostala pokutu padesát marek, a protože Monika byla chycená už poněkolikáté, dostala sto marek,“ vzpomíná Hilda. Současně musely podepsat, že se už do Československa nikdy nevrátí. „Mohly jsme domů, ale musely jsme podepsat, že už nikdy nepřekročíme hranici,“ vypráví Hilda s tím, že zpátky do Československa se poté opět vracely nelegálně.
V roce 1956 se Hilda provdala za Jiřího Bartáka, s nímž se poznala v ministerské jídelně, díky čemuž zůstala v Praze, kde žije dodnes. Mají spolu dceru a syna, ročníky 1959 a 1963.
Později pracovala na německém velvyslanectví. Nejprve ji přijali jako telefonistku, poté šla pracovat do kanceláře, konkrétně na obchodní oddělení Správy služeb diplomatického sboru, kde zůstala dalších 32 let, až do svého odchodu do důchodu.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Martina Kovářová)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Hana Mazancová)