Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Bárta (* 1949)

• narodil se 22. března 1949 na pražském Smíchově

• vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu

• od roku 1974 byl farářem v Chotiněvsi

• organizoval schůzky disidentů

• udržoval kontakty s undergroundovou komunitou v Řepčicích

• podepsal Chartu 77

• v listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum v Litoměřicích

• v letech 1990-1992 poslancem České národní rady

• v letech 2004-2010 byl senátorem jako nestraník za KDU-ČSL

• v období 2014-2019 zasedal v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů

• spoluzaložil Diakonii v Litoměřicích

• je ženatý, má čtyři děti

Zdeněk Bárta je evangelický farář, signatář Charty 77, bývalý senátor a spoluzakladatel Diakonie v Litoměřicích. Když má povědět, co ho celý život vede k zájmu o veřejné dění, říká, že je to víra v lidskou svobodu, důstojnost a odpovědnost za svět, ve kterém žije.

Narodil se 22.března1949 na pražském Smíchově. S bratrem, rodiči a prarodiči bydleli společně ve vile, kterou postavil dědeček. A byl to také on, kdo měl na svého vnuka v dětství silný vliv. Zdeňkův otec byl totiž často mimo domov - nejprve pracoval jako správce textilky ve Varnsdorfu, a když odmítl v roce 1948 vstoupit do KSČ, skončil jako pomocný dělník na Kladně. Zdeňka tak více vychovával děda - zásadový demokrat, masarykovec a věřící člověk, který se své životní postoje snažil přenést i na něj.

Své vlastenectví potvrdil na začátku 2.světové války, kdy pracoval jako úředník na ministerstvu kultury. Aby nemusel hajlovat a přitupovat s nacisty na kompromisy, raději se nechal předčasně penzionovat. O nacistické okupaci se u Bártových doma vůbec bouřlivě diskutovalo. Zdeňkův otec například nemohl odpustit presidentu Benešovi, že ve snaze nezvyšovat napětí v Evropě odvolal v září 1938 mobilizaci. A citlivým tématem byla i poválečná brutalita. Vyhnání tří milionů Němců se v rodině považovalo za obludné.

Byl to také děda, kdo Zdeňka Bártu přivedl k víře. Sám byl sice zprvu katolíkem, ale v roce 1918 spolu se svou ženou konvertovali k Českobratrské církve evangelické, kde nechal pokřtít i svého vnuka. Zdeněk Bárta vzpomíná, že prostředí kostela mu tehdy přišlo protivné, přesto považuje návštěvy bohoslužeb za zkušenost, která zásadní ovlivnila jeho život. Kromě jiného tam totiž potkal Svatopluka Karáska, který jej později přesvědčil, aby studoval Komenského bohosloveckou evangelickou fakultu. „Dědeček mě ovlivnil spíše kulturně a společensky,“ vysvětluje Zdeněk Bárta. „Bral mě na koncerty a do divadla, půjčoval mi knihy.“

Svatopluk Karásek jej zase přivedl do prostředí evangelické mládeže okolo kostela Martina ve zdi, kde se konala setkání a večerní bohoslužby. Zdeněk navíc začal studovat na Střední všeobecně vzdělávací škole, kde se seznámil se studenty s podobnými zájmy. „Hodně jsme žili Pražským jarem,“ vypráví. „Půjčovali jsme si projevy ze Sjezdu spisovatelů, v novinách a časopisech jsem četl o tématech, o kterých se doma dohadoval děda s otcem. Začal jsem mít pocit, že souzním s něčím, co se ozývá i jinde.“ O to víc byl zklamán lámáním páteří lidí po příjezdu sovětských vojsk v roce 1968. Rozhodl se proto k veřejnému protestu. Na studentském Majálesu 1. května 1969 založil s kamarády Spolek na obranu demokracie a domluvili se, že v Praze uspořádají demonstraci. Nejdříve napsali do novin, že se bude konat na Staroměstském náměstí a teprve poté ji nahlásili na Národním výboru. Když pak 17. května přišli na místo, překvapeně zjistili, že někdo na náměstí postavil tribunu a prostor ozvučil. Zdeněk Bárta dodnes neví, kdo to udělal. Své první veřejné vystoupení tak pronášel před kamerou Československé televize. Postavil se na pódium a přečetl dopis Karla Čapka „Proč nejsem komunistou“. Staroměstské náměstí bylo ze čtvrtiny plné a Zdeňka Bártu u mikrofonu vystřídali političtí vězni, kteří byli zavření v 50. letech. Na demonstraci reagovalo Sovětské velvyslanectví protestní nótou.

Ukecal mě Karásek

Po gymnáziu Zdeněk Bárta krátce studoval ČVUT. Brzy však zjistil, že jej technika nepřitahuje a že mu není blízké ani tamní společenské ovzduší. Pod vlivem Svatopluka Karáska se rozhodl pro studium na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Na farářskou službu ale tehdy nepomýšlel, zajímala ho spíš filosofie a po studiích se plánoval věnovat novinařině. „Karásek mě ukecal. Bylo to v restauraci Pod Kinskou na Smíchově, kde jsem asi po sedmém pivu slíbil, že tam půjdu,“ vzpomíná dnes se smíchem Zdeněk Bárta na zlomou událost svého života.

Absolvoval přijímací pohovor, u kterého podle svých slov prokázal naprostou neznalost bible, ale zřejmě komisi přesvědčil svým nadšením. Navíc církvi tehdy chyběli faráři, protože na bohosloveckou fakultu směli do té doby ročně studovat jen dva studenti. V roce, kdy se ke studiu přihlásil Zdeněk Bárta, ale žádné tzv. směrné číslo o počtu studentů vydáno nebylo, a tak na fakultu nastoupilo studentů třicet dva.

Zdeněk Bárta přiznává, že ve svých 19 letech nijak zvlášť věřící nebyl. Žil spíše humanistickými ideály, touhou po svobodě slova, tématy, o kterých se diskutovalo doma. Víra v něm začala rezonovat až při setkáních v kostele Martina ve zdi, kde poslouchal přednášky Svatopluka Karáska a dalších kazatelů a zalíbila se mu civilnost Českobratrské církve evangelické a její důraz na výklad a porozumění bible. Mezi výrazné duchovní, kteří jej v životě ovlivnili, řadí smíchovského faráře Bohumila Betku, za svého duchovního otce považuje Alfréda Kocába. „Oni mi křesťanství dokázali předat tak, že jsem si uvědomil, že evangelium není nějaká muzeální výpověď,“ přibližuje Zdeněk Bárta. „Že je to slovo, které má co říct i dnešnímu člověku a když se bible dostatečně demytologizuje, může pomoct člověku v hledání cesty životem.“

Dopis 31

Poměry na fakultě Na bohoslovecké fakultě se Zdeněk Bárta nesetkával jen inspirujícícmu učiteli. Poprvé tu narazil i na normalizační nátlak zosobněný především osobností synodního seniora Václava Kejře. Na jeho popud byl v roce 1971 vyloučen Jan Kozlík, pozdější mluvčí Charty 77, který v den oslav Velké říjnové revoluce sundal z průčelí fakultní budovy československou a sovětskou vlajku. O rok později byl pak vyloučen i student Aleš Březina, který se Jana Kozlíka otevřeně zastal a žádal jeho návrat na fakultu. Do protestů se později zapojil i Zdeněk Bárta, který na jaře 1978 podepsal společně s dalšími faráři a laiky „Dopis 31“, ve kterém komentovali stav nesvobody a omezeného prostoru pro církevní život. Koordinátorem petice byl farář bez státního souhlasu Jakub Trojan, který ji odeslal do Federálního shromáždění jako protest proti porušování náboženské svobody. Václav Kejř a další profesoři na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě se však od dopisu distancovali a odmítli potřebu hájit svobodný prostor pro církevní život jako bohoslovecky neodůvodněný a žádali dokonce studenty, aby své podpisy odvolali. Za nejvýraznější selhání představitelů fakulty během normalizace pak Zdeněk Bárta považuje vyloučení Jana Tydlitáta. Měl se provinit tím, že vedl přímluvnou modlitbu u Martina ve zdi za Svatopluka Karáska, který byl ve vazbě kvůli procesům s Plastic People of the Universe, a byl z fakulty vyloučen. „Modlitba za vězněné je něco, co se děje na Ježíšův příkaz. To, že se fakulta nechala donutit k tomu, aby sama vyloučila studenta, bylo hanebné,“ vysvětluje Zdeněk Bárta.

Farářem mezi Volyňáky

K cestě k farářství dozrál postupně. Do takzvané ordinace, uvedení do úřadu faráře, jej vyprovodili Alfréd Kocáb a Václav Trojan. První umístěnku dostal v lednu roku 1974 do Chotiněvsi, malé vesnice u Litoměřic, kam byla po druhé světové válce přesídlena komunita Volyňských Čechů. Pocházeli z ukrajinského Boratína a farnost tam založili pod vedením výrazného duchovního Jaroslava Opočenského, kterému se v nejtužších letech komunistického režimu podařilo nemožné - v roce 1951 získal povolení postavit si v Chotiněvsi evangelický kostel. Jak vypráví Zdeněk Bárta, víra těchto Volyňáků byla jiná, než s jakou se dosud setkával - samozřejmější, tradičnější a hlubší. Obával se proto, jak u nich se svým civilním pojetím uspěje.

Zapadnout do semknuté komunity mu pomohla kurátorka sboru Marie Janatová. „Přesvědčila mě, že pokud se budu snažit poctivě kázat Kristovo učení, farníci mi porozumí,“ vzpomíná Zdeněk Bárta. A skutečně se mu brzy podařilo své farníky získat a zaujmout. A to i pro semináře s dalšími duchovními a disidenty, které začal do Chotiněvsi záhy zvát na semináře. Říkal jim „Pondělníci“ a patřili mezi ně například Petr Pithart, Václav Havel nebo Jan Sokol. Setkání s nimi měli podobu moderované diskuse nad knihami a texty, které se společně četli.

Třetí společenskou skupinou - vedle Volyňských sousedů a disidentů -, který Zdeněk Bárta propojil svou osobností, byl kulturní underground. V 70.letech vznikaly po celém Československu komunity tvořené lidmi, kteří si chtěli žít po svém, mimo dosah komunistického režimu. Rodiny si společně kupovaly domy, usedlosti, kde se pokoušely žít svobodně. Pořádaly tu koncerty a divadelní představení, scházeli se tu spisovatelé, umělci, hudebníci. Jedna taková komunita vznikla v roce 1976 i v Řepčicích, vesnici patřící pod Chotiněvskou farnost Zdeňka Bárty. Dům společně koupili manželé Parkánovi, Kubíčkovi a písničkář Charlie Soukup. Pořádali tam koncerty, setkání disentu, undergroundu a také dojížděli na bohoslužby do Chotiněvsi. Zdeněk Bárta například pokřtil Václavu Parkánovou a Havla Parkána, kterému šel za kmotra Václav Havel. Okolí bylo hlídané a policisté všechny perlustrovali. Kmotr Václav Havel proto musel přijít do vesnice zezadu přes pole a lézt přes ploty.

Reakce komunistů přišla během následujícího roku. V místním stranickém krajském deníku Proud začal nejprve každý pátek vycházet sloupek „Zprávy z Řepčic“. Smyšlené a hanlivé texty, kterými si komunisté připravovali půdu pro to, aby undergroundový barák zbořili a její nezávislé obyvatele vyhnali. Zdeněk Bárta tehdy chodil na stavební odbor a přesvědčoval úředníky, aby rozhodnutí k demolici domu nepodepisovali, že se budou jednou stydět. Nepomohlo to, komunisté dům Parkánových a Kubíčkových v roce 1983 vystěhovali a zbourali pod záminkou vybudování točny autobusu. Ta ovšem nikdy nevznikla.

Zdeněk Bárta si však na svou stranu získal i některé členy Veřejné bezpečnosti, a dokonce i člena StB Málka, který na něj měl „dohlížet“. Ten ale evidentně nechával mladého faráře na pokoji. Zdeněk Bárta tak na chotiněvské faře nikdy nezažil domovní prohlídku, přestože muselo být jasné, že u sebe schovává samizdaty a další zakázané materiály. Po revoluci z policejních záznamů zjistil, že major Málek několik rozkazů svých nadřízených nesplnil - například měl prověřit jeho zdravotní stav a pokud by byl uspokojivý, poslat ho na vojnu anebo mu sebrat řidičský průkaz. „Nic z toho neudělal,“ vypráví Zdeněk Bárta. Domnívá se, že mu pomohla nevraživost mezi Veřejnou bezpečností a StB a dalím důvodem bylo i to, že většina jeho farníků patřila mezi bojovníky z Dukly a členy Svazu protifašistických bojovníků. A ti kolem svého faráře vytvořili ochrannou hráz.

Charta 77

Chartu Zdeněk Bárta podepsal po krátkém váhání na jaře roku 1977, během návštěvy Alfréda Kocába v Mladé Boleslavi. „Považuji ten text za důležité, křesťanské vyjádření touhy po spravedlnosti,“ vysvětluje své motivace. „Byla pro mě vysvobozením, za které jsem vděčný. Sňala ze mě obrovské břímě hamby, protože nejhorší, za co se stydím je ohýbání hřbetů po roce 1968.“ Chartu 77 chtěla podepsat i Bártova manželka, ale domluvili se, že ji podepíše jen on, aby případně nebyla ohrožena celá rodina. Měli v té době dvě děti a normalizace byla ve své nejtužší fázi. První vážná srážka s komunistickým režimem přišla v roce 1979. Zdeněk Bárta se během soudu se členy VONS slovně obořil na člena StB a vzápětí skončil ve vazbě a pak na samotce, kde strávil 48 hodin. „Prožil jsem ty dva dny v neovladatelném strachu,“ vypráví. „Psychicky mi pomohl bachař, kterému všichni přezdívali Fous. Během převozu do Ruzyně mi poklepal na rameno a řekl: ‘Neboj se, sice tě ostříhají, ale to ti doroste. To si jenom svině stébácký dokazujou, že mají nad vámi moc‘.“ Jediné, za co se dnes Zdeněk Bárta v souvislosti se svým prvním uvězněním stydí, je, že před propuštěním podepsal potverzení, že s ním jeho věznitelé během zacházeli slušně. „Nebyla to pravda,“ dodává. V roce 1979 došla StB definitivně trpělivost a za podpis Charty 77 sebrali Zdeňku Bártovi státní souhlas s výkonem duchovní služby. Rok nemohl najít práci. Jakmile byl někde přijat, dorazily kádrové materiály a dostal výpověď. Rodinu živila manželka, dokud mladý farář nenašel místo u Severočeských vodovodů a kanalizací - tamní kádrovačce jeho posudky nevadily. Živil se pak odečtem vodoměrů a při tom mu zbýval i čas na vedení mládeže a psaní kázání, které si členové evangelického sboru v Chotiněvsi četli sami v kostele. Ti si svého faráře po několika letech oblíbili natolik, že jej přesvědčili, aby po odebrání souhlasu neodcházel a zůstal s nimi „načerno“. „Kurátorka Marie Janatová mi řekla, že když by mě zavřeli do vazby, aspoň se postarají o moji rodinu. V tomto lidském ohledu jsem měl jistě luxusnější podmínky, než-li ostatní disidenti,“ vzpomíná Zdeněl Bárta. Souhlas k výkonu duchovní služby mu komunisté jako jedinému evangelickému knězi vrátili v roce 1986, kázat směl od 1.ledna 1987. Považoval to za velké vítězství, důkaz, že se cosi mění a režim se uvolňuje. Až podle záznamů bezpečnostních složek v roce 1989 zjistil, že se tak komunisté snažili vytvořit atmosféru nedůvěry a rozeštvat jej s ostatními chartisty.

Revoluce v rukavičkách

Listopadové revoluční události prožíval Zdeněk Bárta v Litoměřicích a podílel se na jejich organizaci od prvních okamžiků. První větší demonstraci svolal 24.listopadu pod hlavičkou Občanského Fóra s pomocí studentů katolické fakulty, kteří pozvánky natiskli na školní kopírce a roznesli je po městě. Na náměstí se tehdy sešly asi dva tisíce lidí. Demonstrace nejprve začala poněkud dramaticky, když někdo přesekl elektrický kabel od zvukové aparatury, pak už ale vše probíhalo sametově. Ve vyprázdněném bytu evangelické fary v Litoměřicích vznikla kancelář Občanského Fóra a jeho členové v následujících týdnech odvolali z úřadů funkcionáře KSČ. „Svatopluk Karásek nám poslal ze Švýcarska tiskárnu, z Prahy jsme získali počítač, fax, abychom mohli lépe komunikovat,“ vzpomíná Zdeněk Bárta. V květnu 1990 kandidoval do České národní rady, kde pak působil dva roky. V roce 1992 spoluzaložil litoměřickou pobočku Diakonie, kde dosud působí dodnes. V březnu 2014 byl zvolen do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. Je zastáncem tlusté čáry za komunistickou minulostí. Odpuštění považuje za zásadní křesťanskou myšlenku a nejdůležitější Kristovo poselství. Cesta smíření je pro něj racionálnější nežli cesta pomsty.