Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunisté zničili naši rodinu a nechápu, jak může KSČ stále ještě existovat
narozen 9. ledna 1934 v Ostravě-Porubě
jeho děda Adolf a otec Bohuš byli významní sedláci a vážení občané Ostravy-Poruby
po roce 1948 byli prohlášeni za kulaky a jejich majetek převzalo JZD
jeho otec na následky stresu, který s tím byl spojen, v roce 1953 zemřel
rodina se dostala do existenčních potíží
jako syn kulaka nemohl pokračovat ve studiu na vysoké škole
celý život pracoval jako stavební technik
po roce 1989 pět let vyřizoval restituce majetku
v roce 2016 žije v Ostravě-Porubě
Bárta bylo jméno, které v Ostravě-Porubě hodně znamenalo už na počátku dvacátého století. Adolf Bárta byl schopný hospodář a jeho statek vzkvétal. Stejně se dařilo i jeho synovi Bohušovi. Ovšem Jiří Bárta už v další generaci své schopnosti prokázat nemohl. Komunisté ho označili za syna kulaka, nesměl studovat a rodinný statek převzalo jednotné zemědělské družstvo.
Narodil se 9. ledna 1934 jako prostřední ze tří synů Bohuše Bárty. V té době ještě bylo u Bártových dobře. Statek prosperoval, pole plodila a rodina dávala práci lidem z okolí. Bohuš Bárta byl stejně jako jeho otec Adolf v ostravské části Poruba váženou osobností. Vystudoval zemědělskou školu v Rožnově pod Radhoštěm, otec ho poslal na stáž do Dánska, byl akcionářem mlékárny a lihovaru. A stejně jako jeho otec Adolf, stal se také starostou místního Sokola. Na zásluhy rodiny Bártových vzpomínal ve své knize Dědictví ve Slezsku hudební skladatel Ilja Hurník, který byl jejich příbuzným. Pamětníkovy vyhlídky tedy byly vcelku jasné: maturita, vysoká škola se zaměřením na zemědělství a pak další spolupráce s bratry na zvelebování rozsáhlého rodinného majetku. Do života rodiny však zasáhla druhá světová válka.
Válečná léta a těsně po nich
„Můj děda Adolf byl nesmírně podnikavý, houževnatý a pracovitý,“ vypráví Jiří Bárta. „Když se jeho syn Bohuš, tedy můj otec, oženil, přenechal mu rodinný statek a nechal si úpadkové hospodářství v nedalekém Svinově. Zanedlouho ho dokázal přivést k prosperitě. Nedostatek vody například vyřešil postavením betonového zásobníku a čerpadla poháněného větrem, což byla na tu dobu velmi moderní věc. Nezlomila ho ani druhá světová válka, i když doplatil na to, že byl lidumil a načerno prodával mléko.“
Statek Bártových se nacházel na území Sudet, ale blízko hranice, kde začínal Protektorát Čechy a Morava. V místě, kde nyní v Ostravě stojí svinovské mosty, byla ostraha a ta si všimla, že dělníci nosí bandasky s mlékem. Tak bylo odhaleno, že je kupují od sedláka Adolfa Bárty, což bylo v době, kdy se daly potraviny získat jedině přídělovým systémem, takzvaně na lístky, označeno za nelegální obchod. Sedlák byl souzen a měl jít do vězení. Zachránil ho však jeho známý lékař, který vedl nemocnici v Hranicích na Moravě. Hospitalizoval ho a tam přežil do konce války. Pak se z Hranic pěšky vydal domů do Ostravy.
„My měli štěstí, že jsme mezitím konec války přežili poměrně dobře,“ říká Jiří Bárta. Právě blízko rodinného statku totiž prošla fronta. „Protože Němci s sebou brali dobytek a koně, odvedli jsme ten náš do nedalekého lesíka. Tam jsme prožili první bombardování. Bylo silné. Koně byli neklidní a dělali hrozné věci. My tam leželi na zemi a čekali jsme, až letadla přeletí. Pak už se blížila ruská vojska. Všude byly přestřelky, ale my jsme je šťastně prožili schovaní ve sklepě.“ Jejich budovy byly hodně poničené střelbou a ohněm. Celá rodina s pomocí dalších lidí z okolí začala vše hned po skončení války opravovat. Brzy vybudovali hospodářský objekt, chlévy, stáje a garáže pro traktor. Jiří Bárta tu dobu spojuje s výrazy nadšení, pohoda a radost.
Obec musí vést komunista
První signály, že ale vše nebude tak jako před válkou, se objevily hned po osvobození. Pamětníkův otec Bohuš Bárta spolu s dalšími představiteli místního Sokola plánoval, jak budou po válce vést obec. „Měli připraveno, kdo bude starosta a tak. Ale hned, když byla Poruba osvobozena, přišel příslušník Rudé armády a začal jednat o ustavení zastupitelstva. Dal si podmínku, že starostou musí být komunista. Protože v Porubě v té době byli komunisté jen dva a ani jeden z nich nepřipadal v úvahu, pracně hledali, kdo by starostou mohl být. Nakonec se jím stal sociální demokrat,“ vypráví Jiří Bárta. Rodina cítila, že je to jen začátek změn poměrů v obci.
Firma stavitele, který pracoval na opravě jejich hospodářství, byla znárodněna a zakázku převzal nově vzniklý národní podnik. Za práci však požadoval více peněz, než měli Bártovi původně domluveno se stavitelem. Museli si tedy vzít další půjčku. Nějaké už měli kvůli tomu, že dávali hospodářství do pořádku po válce. V Porubě mezitím vzniklo jednotné zemědělské družstvo. Přišlo nařízení, aby mu Bártovi předali své zemědělské stroje. Zároveň dostali předpis dávek, které museli jako soukromí zemědělci odevzdávat státu. „Dostávali jsme se do prekérní situace. Zemědělské daně se zvyšovaly, my jsme je nebyli schopni platit a k tomu jsme měli ty půjčky. Bratr Otakar byl povolán na vojnu k Pomocným technickým praporům. Lidé, kteří nám pomáhali, byli také odvedeni. Celé to byl záměr, komunistům šlo o to, přivést otce do situace, kdy by nebyl schopen hospodářství zvládat,“ říká pamětník.
Bártovi se stali jednou z obětí centrálně řízené akce „Kulak“. Jejím cílem bylo připravit sedláky a jejich rodiny o majetek a vystěhovat je z jejich statků, aby na nich mohla začít hospodařit jednotná zemědělská družstva nebo státní statky.
Jsi syn kulaka
Jiří Bárta v té době studoval na gymnáziu v Opavě. Když dopsal maturitní písemnou práci z ruštiny, školník mu přinesl telegram, že jeho otec zemřel. Komunisté vyvinuli takový nátlak, že silný a schopný sedlák Bohuš Bárta nakonec dostal v pouhých třiapadesáti letech infarkt. 24. duben 1953 byl den jeho pohřbu a přišlo na něj přes čtyři tisíce lidí. Tehdy už v Porubě začala probíhat masová výstavba sídliště, které se mělo stát vlajkovou lodí socialistického stavitelství, a tak bylo zakázáno pochovávat nebožtíky na tamním hřbitově. Průvod tedy zamířil na vzdálenější hřbitov, a z pohřbu se tak stala manifestace. „Byla to opravdu obrovská záležitost a doslechli jsme se, že v průvodu šli i estébáci v civilu,“ říká Jiří Bárta. Tak velkou účast lidí na otcově pohřbu považoval za vyjádření podpory rodině a uznání zásluh, které jeho otec v Porubě měl. Ale zároveň si uvědomoval, že lidé s nimi sice soucítí, ale nijak jim nepomohou. „Stres tehdy působil na všechny. Byla to opravdu těžká doba.“
Jeho bratr Otakar musel po pohřbu hned zpět na vojnu, on měl před maturitní zkouškou. Nejmladší bratr byl ještě příliš mladý na to, aby mohl matce s hospodářstvím pomáhat. Pamětník tedy hned po maturitě začal pracovat na statku, aby s mámou a spolupracovníky alespoň zvládli žně a zajistili to nejnutnější. „Ale už se do toho vkládali úředníci z místního národního výboru. Pořád něco sepisovali a připravovali si půdu k tomu, že naše hospodářství celé převezmou,“ říká. Jiří Bárta se dvakrát hlásil na vysokou školu, ale ani jednou neuspěl: „Na Vysokou školu báňskou v Ostravě jsem sice byl přijat, ale pak přišel nějaký pán, nevím, snad vedoucí kádrového oddělení, a řekl, že studovat nemohu, protože mám špatný kádrový posudek. Že si obec nepřeje, aby syn kulaka studoval vysokou školu.“
Nastoupil tedy na vojnu do Brna, kde byl přidělen k pěšímu pluku. Přežíval tam velmi těžce a nakonec skončil v nemocnici se žaludečními vředy.
Musíte se vystěhovat
Hospodářství Bártových mezitím ovládli lidé z místního národního výboru. Přikázali rodině, aby se ze statku vystěhovala. Vdova a synové se proto uchýlili do chalupy, kterou původně rodina postavila pro ubytovávání brigádníků. Nebyla tam voda ani sociální zařízení. „Přesto jsme dopadli lépe než mnohé jiné sedlácké rodiny, které byly vystěhovány v rámci akce ‚Kulak‘. Mám pocit, že k naší rodině se komunisté chovali lidštěji a solidněji, protože je smrt mého otce také částečně zasáhla. Myslím, že si uvědomovali, že se vždy snažil pro obec dělat jen to nejlepší, a nakonec ho za to uštvali k smrti.“ Dodnes o té době mluví nerad. Ač je přes svůj pokročilý věk stále statný muž v dobré fyzické a psychické kondici, když přijde řeč na to, jakým utrpením tehdy procházela jeho matka, hlas se mu chvěje. „Doma byla neuvěřitelně tíživá atmosféra. Čas plynul pomalu. Bylo to opravdu strašné.“
Směli si nechat jen jednu krávu. Byl jim přidělen záhumenek o výměře dvacet arů. Z toho, co z něj vzešlo, a z prodeje mléka žila jeho matka, on a dva bratři.
Pamětník nakonec dálkově vystudoval střední průmyslovou školu a začal pracovat jako stavební technik. Takže byl u toho, jak se Poruba, kterou znal jako vesnici s čilým společenským životem, v jehož čele stávali jeho děda i otec, mění v obrovské anonymní sídliště plné cizích lidí, přijíždějících za prací do ostravských dolů a hutí. „Stavěl jsem se k tomu apaticky. V té době jsem už byl ženatý, narodily se nám dvě děti, a tak jsem se zajímal především o rodinu a práci. Výhodou bylo, že jsem pak z podniku dostal byt, takže jsme se už nemuseli tísnit s matkou a bratry. V té chalupě jsme do té doby byli nacpaní jako sardinky,“ říká Jiří Bárta.
Komunisté ovlivňovali i notáře
Hospodářství sice po právní stránce formálně zůstalo majetkem Bártových, ale přešlo do užívání jednotného zemědělského družstva. „A my jsme museli splácet dluhy, aniž bychom mohli hospodařit na svém majetku. Zkrátka, naprosté bezpráví. Nejhorší byl ten pocit, že nejsem schopen se nespravedlnosti a křivdě ubránit,“ shrnuje Jiří Bárta.
Družstvo hledalo lidi, kteří rozuměli zemědělství, a jeho představitelé nakonec přemluvili pamětníkova staršího bratra Otakara, aby do něj vstoupil. Stal se zootechnikem a pracoval tak na rodinném majetku za běžný plat. I díky němu se družstvu časem poměrně dařilo.
Další rána však rodinu postihla v roce 1960. Tehdy zemřel dědeček Adolf. Svého syna Bohuše přežil o sedm let. Zůstala po něm závěť, ve které odkázal svou usedlost v Ostravě-Svinově nejmladšímu vnukovi, Zdeňkovi. A vznikl problém. Zdeněk měl tehdy krátce po ukončení základní vojenské služby. Nebyl členem zemědělského družstva, na rozdíl od nejstaršího Otakara. Notář, který pozůstalost vyřizoval, rodině oznámil, že dědicem musí být Otakar, člen družstva, nikoli Zdeněk. Vyhrožoval, že pokud na to bratři nepřistoupí, prohlásí majetek za úpadkové hospodářství a zařídí, aby propadl státu. Jednalo se o statek a dvacet sedm hektarů zemědělské půdy. Jiří Bárta je dodnes tehdejším přístupem notáře šokován. „Byl jednoznačně pod vlivem komunistů. Oni si dokonce dovolovali ovlivňovat dědické řízení, nerespektovat závěť a tím porušovat ústavu, podle které má každý právo dědit. Kolektivizace byla řízena tajnými směrnicemi nejvyšších stranických orgánů s názvem Problémy likvidace kulactva a ty zakazovaly vydávat zemědělskou půdu mimo družstevní socialistický sektor.“
Nakonec rodina výhrůžkám notáře podlehla. Souhlasila s tím, že jako dědic bude zapsán Otakar, majetek tak přejde do hospodaření družstva a bratři se sami mezi sebou nějak finančně vypořádají.
Rozvrácená rodina
Otakar Bárta zemřel v roce 1987. Po roce 1989 začal Jiří Bárta vyřizovat restituce rodinného majetku. Byly nesmírně složité a trvaly pět let. Řadu pozemků družstvo prodalo, byly zastavěny a mnohé budovy byly zničené. A nakonec došlo k rozvratu v rodině. Vdova a děti po Otakaru Bártovi totiž odmítly vyplatit Zdeňkovi dědictví po dědovi, tedy majetek, který původně musel na nátlak notáře napsat na Otakara. Odmítly mu dát byť jen jeho část. V rodině kvůli tomu dokonce běží vleklý soudní spor.
„Naše rodina je dnes rozvrácená,“ říká Jiří Bárta. „Mohou za to samozřejmě osobní animozity mezi jejími členy, ale také fakt, že kdysi bylo možné, aby zástupci soudu a místní správy beztrestně ovlivňovali dědické řízení. Komunisté vlastně řídili i notáře.“
Ač by mohl odpočívat v penzi, jeho život naplnil boj za dosažení spravedlnosti. Léta shromažďoval dokumenty o akci „Kulak“, pátral v archivech a účastnil se akcí zemědělců, kteří nebyli uspokojeni restitucemi. Nakonec se dopátral až k tajnému usnesení ústředního výboru KSČ o likvidaci kulactva, na jehož základě vypracoval žalobu o opravu dědictví. Opírá ji o to, že jeho mladší bratr byl připraven o dědictví na základě směrnice, která odporovala ústavě. Nyní Jiří Bárta čeká na verdikt Nejvyššího soudu.
Z vesnice je sídliště
Celý svůj život pamětník prožil v Ostravě-Porubě a vnímá, jak výrazně se změnila. Vadí mu, že z prosperující obce, jejíž sokolovna a fotbalové hřiště byly centrem sportovního a společenského dění pro široké okolí, se stala periferie sídliště průmyslového města. „Zvykl jsem si na ty změny, beru je jako nutné zlo. Jsem realista a snažím se jimi netrápit. Ale nikdy mě nepřestane překvapovat, že v dnešní době ještě stále legálně funguje komunistická strana. Stejně jako nacistická ideologie, i ta komunistická stavěla na získávání moci se zbraní v ruce. Obě byly prohlášeny za ideologie odsouzeníhodné. Proto nechápu, jak mohou být komunisté stále povolenou stranou,“ přemítá Jiří Bárta.
V práci měl kolegu, který byl členem komunistické strany, synem předsedy místního výboru KSČ v obci. „A ten Jarek, už je po smrti, mi říkal, Juro, nikdy nevěř žádnému komunistovi,“ vzpomíná. Tou větou se řídí. Je přesvědčen, že komunisté stále mají vliv na chod společnosti. „Stále žijeme v hlubokém marasmu. Někdy chodím v Hodoníně k pomníku T. G. Masaryka. Je tam žulová deska a na ní: ‚Dopřejte každému vzdělání a vyžadujte od každého slušnost.‘ Myslím, že kdyby lidé byli jen z padesáti procent slušní, bylo by lépe. Slušnost totiž znamená pokoru a pokora znamená schopnost podřídit se zákonu. A to mnoho lidí odmítá. V padesátých letech se to projevovalo třeba zpochybněním závěti. Nyní třeba tak, že prezident odmítá jmenovat vysokoškolské profesory, i když mu to zákon ukládá. Nebo tak, že univerzita chrlí právníky rychlokvašky, ti se rozlezou jako rakovina a člověk pak neví, kdo ho vlastně soudí. A končí to tím, že lidé mají pocit, že zákony není třeba respektovat, takže klidně v místech, kde je čtyřicetikilometrová rychlost, jezdí osmdesátkou.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Scarlett Wilková)