Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dnes už nás nikdo kvůli světonázoru v práci nešikanuje
narodil se 3. května 1952 v Úsobí na Vysočině rodičům Anně a Bedřichovi Bártovým
jeho otec byl správce lihovaru v Úsobí, kde působil od roku 1936
během 60. let jeho otec pořádal zájezdy na poutní místa
v roce 1973 se pamětník oženil
na konci 70. let otec Bedřich Bárta a sestra Anna Svobodová podepsali Chartu 77
v roce 1984 nastoupil jako sládek do jihlavského pivovaru
byl svědkem privatizace tohoto podniku a předání do rukou novým majitelům
v roce 1996 z jihlavského pivovaru odešel
dnes (2022) stále pracuje jako obchodní zástupce pro některé potravinářské podniky
Byl vychován v katolickém duchu a oba jeho rodiče podepsali Chartu 77. Přesto se Bedřich Bárta se svým „nevhodným kádrovým profilem“ stal mistrem stáčíren v jihlavském pivovaru. Byl svědkem toho, jak funguje socialistické hospodářství v praxi. Po revoluci vyjednával o privatizaci tehdejšího podniku Pivovar a sodovkárna Jihlava. Zažil to, když společnost koupil zahraniční rakouský investor, který chtěl pivovar přebudovat k obrazu svému, což se ale nesetkalo s úspěchem.
Bedřich Bárta se narodil 3. května 1952 v Úsobí na Vysočině jako čtvrté dítě rodičům Anně a Bedřichovi Bártovým. Na svět přišel ve služebním bytě, který byl součástí zemědělského lihovaru, kde jeho otec Bedřich Bárta st. od roku 1936 působil jako vedoucí správce.
V lihovaru jeho otec pracoval v odpovědné funkci i během druhé světové války. Když se však v roce 1943 zkazila jedna várka lihu, měl namále. Nacistická správa jej tehdy nařkla ze sabotáže. „Už seděl v autě a chtěli ho odvézt na gestapo, ale zastal se ho ředitel místní školy, který uměl velmi dobře německy. Tenkrát otce zachránil,“ tlumočí pamětník tatínkovu vzpomínku na období heydrichiády.
„Do Úsobí dorazila takzvaně osvobozenecká Rudá armáda v prvním týdnu května 1945. Tenkrát se podle vyprávění pamětníka část z nich usídlila i v lihovaru v Úsobí. Když vojáci zjistili, že jsou v lihovaru, okamžitě prostříleli sudy s alkoholem i lihem a pili. Líh tenkrát tekl i do koryt býkům, kteří byli v bramborárně lihovaru ustájeni a ti se pak ovlivněni špiritusem potáceli po nádvoří.“ Sovětské vojsko zůstalo v lihovaru nejméně do července 1945, kdy se narodila pamětníkova druhá nejstarší sestra Marie.
O svém dětství Bedřich Bárta hovoří jako o bezstarostném čase, který mu jeho rodiče dokázali vytvořit i v kulisách konce padesátých let. Nosným pilířem rodiny byla katolická víra.
Od počátku šedesátých let dvacátého století pamětníkův otec pravidelně pořádal zájezdy na poutní místa v celém Československu. Autobusy, které se mu horko těžko dařilo zajistit, jezdívaly např. na slovenskou Turzovku, na Křemešník na Vysočině, na Svatou Horu nebo do Čenstochové, hlavního duchovního města Polska, jehož kostel je považován za nejslavnější mariánskou svatyni v zemi. „O zájezdy býval takový zájem, že otec musel mnohé zájemce z kapacitních důvodů odmítat. Mezi nimi i jednu babičku, která si prostě řekla, že pojede a do autobusu si vzala dřevěnou židli,“ vzpomíná s úsměvem Bedřich Bárta.
Pro svou popularitu byla ale tahle aktivita komunistickému režimu trnem v oku a rodina Bártova se brzy dostala do hledáčku tehdejšího režimu. „Tenkrát přišli s tím, že otce přeloží z lihovaru v Úsobí na lihovar do 15 kilometrů vzdálených Zbilid. Jeden ze starých komunistů – Krpálek se ho ale na schůzi tehdy zastal s tím, že Bárta lidem pomáhá, a tak jsme mohli i nadále na lihovaru v Úsobí zůstat.“ Přece jen šlo o relativně uvolněnější období šedesátých let.
V té době, v roce 1968, se pamětníkův otec s nadějí na změnu dokonce stal předsedou místní buňky Československé strany lidové. Změna, avšak k horšímu, přišla v srpnu 1968. „O tom, co se ten den stalo, jsem se dozvěděl na brigádě na státním statku v Úsobí od jednoho traktoristy. Byl to pro mě velký šok.“
Okupaci vojsky Varšavské smlouvy má spojenou se svým učitelem ruštiny, rodákem ze Sovětského svazu, který na Vysočině zůstal po osvobození v roce 1945. „První den v září přišel do třídy a začal brečet: ‚Jak vám to mohli udělat?!‘ Jenže časy se brzy změnily a ještě v tom školním roce se stal ředitelem školy. Klasicky hlídal, jak dlouhé máme vlasy a podobně. Prostě normalizační ředitel.“
V roce 1972 pamětníkův otec na svoji funkci v Československé straně lidové rezignoval. „Už se to nedalo dělat podle vlastního svědomí,“ dodává podle vzpomínek otce Bedřich Bárta ml.
Na konci sedmdesátých let otec pamětníka Bedřich Bárta a sestra Anna Svobodová podepsali prohlášení Charty 77. O tom, že tento dokument prosazující dodržování lidských práv v tehdejším Československu vůbec existuje, se Bártovi dozvěděli z vysílání rádia Svobodná Evropa a z Vatikánského rozhlasu, které se jim i přes rušičky dařilo naladit. „K podpisu se naši dostali přes Martu Kubišovou, která si v nedalekém Pohledu u Havlíčkova Brodu koupila chalupu. Tam jí jezdil pomáhat manžel mojí sestry Aničky,“ vzpomíná pamětník a připojuje svoji historku o křtu dcery Marty Kubišové.
„Dlouho nemohla sehnat kněze, který by si na tento obřad ze strachu z perzekuce od Státní bezpečnosti troufl. Nakonec se toho ujal páter Jakubec ze Štoků,“ popisuje Bedřich Bárta příběh ženy, která byla komunistickým režimem pro své disidentské aktivity pronásledována. Na kmotrovství se Marta Kubišová domluvila ještě během svého těhotenství v roce 1979 s Václavem Havlem. Bohužel v té době byl Havel odsouzen k trestu odnětí svobody. Rodiče malé Kateřiny proto museli na křtiny čekat čtyři roky, až se Havel vrátí z vězení. „Havla tam tenkrát doprovázela čtyři auta estébáků,“ dodává Bedřich Bárta.
V hledáčku komunistického režimu nebyli jen rodiče pamětníka. Nepříjemnosti se nevyhnuly ani nejmladší pamětníkově sestře. Když se provdala, přistěhovala se do Nohavického mlýna v Herálci na Vysočině. Po svatbě se nová rodina pustila do rekonstrukce stavby, aby v ní mohla bydlet. Mimo povolení, které měli jinak standardně vyřízené, udělali do fasády výklenek a umístili tam sošku Panny Marie. „Komunisti jim kvůli tomu začali dělat zle. Že prý to nebylo povolené a že to musí okamžitě odstranit.“ Rodina se o tom tenkrát radila s páterem Zemanem z Polné. „Ten jim doporučil, ať sošku určitě pryč nedávají. Byl kvůli tomu tenkrát soud. Museli vrátit všechny peníze, které na opravu měli z dotace, a museli platit pokutu, která se jim strhávala z platu. Sestra mi říkala, že se stávalo, že jí manžel z práce přinesl výplatu jen deset korun,“ říká pamětník.
Bedřich Bárta po absolvování střední všeobecně vzdělávací školy v Havlíčkově Brodě nastoupil na potravinářskou průmyslovku v Pardubicích. Byl to dvouletý obor zaměřený na kvasnou chemii a výrobu škrobu. Po dokončení studií pracoval v mlékárně v Polné. V roce 1973 se oženil a přestěhoval se za manželkou do České Třebové, kde pracoval v místních sodovkárnách. V té době se jim narodila dcera Markéta. Později se přestěhovali do Úsobí, kde si postavili dům.
V roce 1984 Bedřich Bárta nastoupil k podniku Pivovar a sodovkárna Jihlava, kde měl na starosti výrobu piva. Brzy se o tom začalo mluvit na OV KSČ v Jihlavě. „Tehdejšího ředitele Boudu si pozvali na kobereček a ptali se ho, jak někoho s takovým kádrovým profilem mohl přijmout na tak zodpovědné místo. Prý jim odpověděl, že ho nezajímá, co dělám mimo pracovní dobu, protože svoji práci dělám dobře,“ vysvětluje pivovarník Bárta a dodává, že jeho pracovní pozice vyžadovala velkou zodpovědnost za výrobu piva. „Kdyby se nepovedlo vyrobit pivo třeba na žně nebo na První máj, byl by to velký průšvih.“
Pracovní morálka v pivovaru tak trochu připomínala prostředí Havlovy Audience. Krádeže piva a dalšího materiálu nebyly ničím neobvyklým. „Ve výrobě fungovala dvojí kontrola. Vše nejprve počítal bývalý ředitel pivovaru Tománek, druhá kontrola byla na vrátnici. Pokud tam ale pan Tománek zrovna nebyl, bylo snadné naložit si do kabiny vozu, co šlo,“ vzpomíná Bedřich Bárta, který měl tehdy jako jediný ze zaměstnanců klíč od pivních skladů. „Tehdy jsem šel za ředitelem a řekl jsem mu, že zařídím, aby se ze skladu neodnesla ani flaška. Na to mi tehdy odpověděl: ‚Hele, mladej, vychladni.‘“
To, že se v podnicích za minulého režimu ztrácely produkty nebo materiál, bylo bráno téměř jako norma. Případů označených jako „rozkrádání majetku“ v osmdesátých letech evidovali kolem 18 tisíc za rok. Rozkrádání majetku stálo podle odhadů československý stát každý rok několik desítek miliard korun. Mezi zaměstnanci tak často kolovalo heslo: „Kdo okrádá stát, přispívá k pádu komunismu.“ Podobná benevolence existovala i ve vztahu pití piva na pracovišti. „Když to bylo jen na žízeň a neudělal se u toho žádný průšvih, tak se to tolerovalo.“
Pád režimu v listopadu 1989 prožil Bedřich Bárta v Brně, kam jel navštívit svoje známé. Když se vrátil do Jihlavy, procházel náměstím, kde lidi vypískali krajského tajemníka komunistické strany. „Pak jsem šel ulicí k divadlu, kde byly podpisové archy k petici za pád komunistické vlády. I když se režim bortil, pořád ještě byl ve mně strach vzít do ruky pero a podepsat to. Ale nakonec jsem sebral odvahu a podepsal. A když se Havel stal v prosinci 1989 prezidentem, všichni jsme se v pivovaru od radosti opili,“ vzpomíná Bedřich Bárta na euforickou dobu konce roku 1989.
V roce 1990 se Bedřich Bárta stal vedoucím sodovkárny, která byla součástí pivovarnické společnosti. V tom roce se tehdejší podnik Pivovar a sodovkárna Jihlava osamostatnil pod názvem Pivovar a sodovkárna Jihlava a brzy se začalo mluvit o jeho privatizaci. Tehdejší ředitel podniku Bouda tehdy pověřil pamětníka, který na rozdíl od něj nebyl spojen s komunistickou stranou, aby jezdil jednat na Ministerstvo zemědělství a privatizace.
Tehdy se zaměstnanci a přáteli jihlavského pivovaru založili skupinu Jihlavar a chtěli prostřednictvím ní podnik privatizovat. „Brzy se ale vytvořilo více privatizačních skupin, které podobně jako my lobbovaly. Tehdejší premiér Klaus se proto nakonec rozhodl, že podnik vloží do kupónové privatizace,“ říká.
V tu dobu se o jihlavský pivovar začal zajímat Karl Schwarz starší (pro Paměť národa vzpomínal jeho syn Karl Schwarz), majitel pivovaru Zwettler v dolnorakouském Zwettlu. Prostřednictvím dvou podnikatelů vyměnil kufr peněz za kupóny v kupónové privatizaci. V roce 1994 se mu podařilo získat většinu podniku. „Zahraniční investoři měli v privatizaci potravinářských podniků největší zájem hlavně o pivovary, až teprve potom třeba o mlékárny a podobně,“ komentuje pivovarník Bárta.
Nový majitel se ihned pustil do změn a nových investic. „Z dvoufázového kvašení piva přešli na jednofázové, zřejmě aby ušetřili, což samozřejmě změnilo chuť piva. Pamatuju si, že tehdy Karl Schwarz řekl, že Jihlaváky naučí pít jejich pivo.“
Bohužel se tak nestalo a jihlavský pivovar, dnes Pivovar Ježek, spíše stagnoval. Svůj podíl na tom měla i národnostní struna, na kterou noví rakouští majitelé brnkali. Jihlavský pivovar byl totiž založen v roce 1860 a až do konfiskace a svěření do národní správy v roce 1945 byl v rukou německých majitelů pod značkou Iglauer Mälzerschaft Brauerei. Tento německý název zmizel stejně jako stovky jihlavských Němců, kteří byli z tohoto města vyhnáni po skončení druhé světové války. Když tedy jihlavský pivovar koupili německy hovořící pivovarníci, mnohým to připomnělo nezahojenou ránu z relativně nedávné historie Jihlavy, dříve převážně německého města. „Tomu se Karl Schwarz bránil jen tím, že říkal, že ho nemůže zajímat, jestli je člověk komunista, lidovec nebo katolík, protože pivo pijí všichni,“ říká pivovarník Bárta.
Když viděl, že pivovaru se nedaří a vložené investice se novým majitelům příliš nevrací, rozhodl se, že k dubnu 1996 podá výpověď a přešel do pivovaru v Krušovicích.
Dnes (2022) se Bedřich Bárta stále věnuje svému oboru jako obchodní zástupce pro některé potravinářské podniky s kvalitními českými výrobky, jako jsou například limonády ZON z Třebíče a další.
Redakční poznámka: údaje o podpisu prohlášení Charty 77 otce Bedřicha Bárty (1912 - 1990) a sestry Anny Svobodové roz. Bártové (1942 - 2023) upřesněny a doplněny na základě zjištění Jiřího Gruntoráda z knihovny Libri Prohibiti
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Barbora Čandová)