„Můj první střet nastal během prvního týdne ve škole, když se jeden z učitelů postavil před třídu a autoritativním tónem, jako by se ptal, kdo je narkoman, kdo je zloděj nebo kdo je delikvent, položil otázku: Kdo je věřící? Nebyl jsem na tuto otázku připraven. Moji rodiče mě chránili, učili mě křesťanským zásadám, ale možná, aby mě nevystrašili, mě nevarovali, že vzdělání, které právě začínám dostávat, bude zcela v rozporu s křesťanskou vírou. A právě v tom okamžiku, když učitel položil tu otázku, jsem si poprvé uvědomil, že se nacházím v nepřátelském prostředí. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Bylo mi teprve pět let, byl to můj první týden ve škole. Ještě jsem neznal ostatní děti, které se později staly mými přáteli, i když jsem je neznal z návštěv kostela. Podíval jsem se, jestli někdo z nich zvedne ruku a odpoví: Já jsem věřící. Ale nikdo to neudělal. Věděl jsem, že nepatří do mé církve, ale třeba chodili do jiné. Přesto se nikdo neodvážil odpovědět. Musím přiznat, že jsem cítil obrovský strach, protože jsem pochopil, že se mě ptají na něco, co si ten, kdo otázku položil, rozhodně nepřál slyšet. Každý, kdo by se odvážil říct Ano, jsem křesťan, jsem věřící, by tím projevoval vzdor.
Cítil jsem takový strach, že jsem tehdy – poprvé a naposledy v životě – zapřel svou křesťanskou víru. A to ve mně, v pouhých pěti letech, vyvolalo hlubokou krizi dětského svědomí.“
„Dne 5. května 2011 byl Juan Alfredo Soto García zbit policií ve městě Santa Clara. Bůh to dopustil – a to je jedna z mnoha věcí, které mi dokazují jeho existenci – že jsme se s Juanem Alfredem Sotem Garcíou potkali jen několik minut po tom, co byl napaden, když se vydával do nemocnice hledat lékařskou pomoc. Řekl mi, co se mu stalo, a já, instinktivně a okamžitě, jsem si pomyslel: K čemu mám účet na Twitteru, když ne k tomu, abych oznámil něco takového? A tak jsem ve čtvrtek 5. května 2011 v 11:55 dopoledne zveřejnil na Twitteru, což si každý může ověřit, že Juan Alfredo Soto García byl právě zbit policií ve městě Santa Clara. Netušil jsem však, že jeho zranění byla tak vážná, že tento opoziční aktivista zemře jen o několik hodin později, v prvních minutách 8. května. Jeho smrt se stala mezinárodním skandálem, protože jsem tuto zprávu zveřejnil ještě předtím, než Juan Alfredo zemřel – a tím se vytvořil nezpochybnitelný důkaz, který režim nemohl skrýt. Režim se pokusil tvrdit, že nepřátelé revoluce, žoldáci placení americkým imperialismem, se snaží vymyslet další báchorky.“
„Je pravda, že jsem zažil chvíle osamělosti, například během těch tří dnů, které jsem strávil v cele, když prezident Barack Obama navštívil Kubu a já byl zatčen. Bylo poledne, neděle 20. března [2016], a mnoho lidí bylo svědkem mého zatčení. Moje žena to dokonce natočila a video je dostupné na internetu. V tu chvíli jsem se skutečně cítil sám, když jsem dorazil do té opuštěné cely a pomyslel si, že mnoho Kubánců trpí stejným způsobem jako já. Že jsem nezvedal svůj hlas jen kvůli sobě a svým dcerám, ale i kvůli nim. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mnozí z nich pocítili strach – tak silný strach, že jim zabránil projevit se mnou solidaritu. Lidé, které jsem považoval za přátele, neměli odvahu udělat jakékoli gesto nebo říct jediné slovo. Ten den, 20. března, byl jedním z takových momentů. Ale musím být upřímný – když jsem si vzpomněl na situaci, kdy jsem jako pětiletý chlapec zapřel svou křesťanskou víru, pochopil jsem, že i já jsem kdysi měl strach. A že ne vždy je člověk připraven svůj strach překonat.“
„Mám naději, že se situace na Kubě může změnit. Především proto, že pokud padly velké světové říše, proč by nemohla padnout i komunistická diktatura? Za druhé, současní vůdci jsou již staří lidé, kteří zmizí, a nevěřím, že nové generace, kterým se snaží předat totalitní systém, jej budou schopny udržet. Tento systém je naprosto zastaralý. Myslím si, že to představuje velkou příležitost pro kubánskou občanskou společnost. Ano, je pravda, že ji samotný režim značně poškodil, ale zároveň začíná vykazovat známky probuzení. Mám velkou naději, že v roce 2018, kdy Raúl Castro oznámil, že odstoupí z prezidentské funkce, vznikne nová situace. Několik opozičních lídrů se snaží kandidovat, i když nejsou přijati, protože režim tvrdí, že nominace může pocházet pouze z komunistické strany. Přesto věřím, že se začíná vytvářet situace, která nakonec povede k úplnému zhroucení systému.“
Mario Félix Lleonart Barroso se narodil 17. června 1975 do protestanské rodiny. Už od mala chodil do kostela, kde získal vzdělání, jež mu později pomohlo pochopit, jak totalitní byl kubánský režim. Mario považuje za velmi důležitou událost, která se mu přihodila, když mu bylo pouhých pět let. Během prvního týdne ve státní škole se učitel zeptal dětí, kdo je věřící. On svou víru zapřel, a tato zkušenost poznamenala celý jeho život. Rozhodl se, že už nikdy svou víru nezapře. Stal se pastorem, založil webovou stránku cubanoconfesante.com a začal na svém účtu na X (dříve Twitter) odsuzovat zločiny režimu. Upozornil například na případ disidenta Juana Alfreda Sota, který zemřel poté, co byl zbit. Státní policie ho pronásledovala a několikrát zatkla, mimo jiné i během návštěvy Baracka Obamy na Kubě v roce 2016.
V současnosti žije ve Spojených státech, ale nadále udržuje kontakt s disidenty na Kubě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
