„Jak říkám, po Stalinově smrti už byla v táborech svoboda. Už například dozorce, který dozoroval tam, kde se pracovalo, kde se kácel les, říkal: ‚Pojď sem. Já přijdu, sedni si na pařez.‘ A říkal: ‚Seď.‘ A oni šli do vesnice pro sto gramů vodky.“
„Já jsem vždycky lezla nahoru a přivazovala jsem lana, aby [dřevo] bylo stáhnuté a položené. Aby nespadlo jinam. Aby bylo tam, kde je potřeba. Tam byla taková [situace], že jak zemřel Stalin, tak už tam byla [svoboda].“
„Ale nic u mě nenašli. Našli jeden list napsaný německy. To byl žert: Es lebe meine liebe Alina. To znamená: Ať žije moje milovaná Alina. A KGB říká: ‚Přelož mi to.‘ Já jsem to přeložila a on: ‚Jak jsi mohla napsat takovou hloupost? Rozšifruj ten kód správně.‘ Já jsem vytřeštila oči, nechápala jsem to, byl to prostě žert. KGB přišla ke mně domů, doma všechno prověřili, zpřeházeli, ale nic jsem u sebe neměla.“
Nadija Andrijivna Baranovska se narodila 18. října 1933 v obci Verba na západní Ukrajině v tehdejším meziválečném Polsku. V obci Verba absolvovala obecnou školu a poté nastoupila na obchodně-ekonomický institut ve Lvově. Její další studium bylo ukončeno v roce 1953, kdy byla zatčena KGB (Výborem státní bezpečnosti) a odsouzena ve městě Rivne na 10 let. Důvod zatčení jí dodnes není znám, ale pravděpodobně ji udala kamarádka kvůli protisovětským veršům nebo německy psanému dopisu. Po odsouzení byla odvezena do Irkutské oblasti do sovětského pracovního tábora (gulagu) v Tajšetu, kde kácela a zpracovávala dřevo. V roce 1955 byla na amnestii propuštěna a následně jí dovolili dostudovat obchodně-ekonomický institut ve Lvově. Po studiích se vdala a pracovala ve Volyňské oblasti v obci Rožyšče. V současnosti žije ve Verbě v Rivnenské oblasti na západní Ukrajině.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
