Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Josef Balejka (* 1917  †︎ 2004)

• narodil se 4.3.1917 ve Valašských Kloboukách

• létat se začal učit v Užhorodě v Masarykově letecké lize

• poté narukoval k 3. leteckému pluku v Piešťanech

• v roce 1938 absolvoval výcvik v Praze - Kbelích

• vrátil se do Piešťan, po vyhlášení Slovenského štátu ale musel území opustit

• odešel do Polska, místo vstupu do Cizinecké legie se přidal k polskému letectvu

• po obsazení Polska Německem a Sovětským svazem odešel přes Rumunsko do Francie, podílel se na letecké obraně Paříže

• po obsazení Francie odešel do Velké Británie, spolu s dalšími Čechoslováky Kosarzem, Františkem a Pavlovičem se proslavil v 303. stíhací peruti. Jako jediný z tzv. československého čtyřlístku se dožil konce války

• připojil se k 311. bombardovací peruti a zúčastnil se invaze 1944

• po volbách 1946 se rozhodl republiku opustit, od 1948 občanem Velké Británie, pracoval jako dopravní pilot

• po revoluci 1989 se vrátil do Československa, žil v rodných Valašských Kloboukách

• zemřel náhle 7. července 2004

Josef Balejka se narodil ve Valašských Kloboukách, kde vychodil obecnou i měšťanskou školu. Již od dětství se chtěl stát pilotem. Do letecké školy v Prostějově se sice nedostal, ale měl strýce v Užhorodě, kde fungovala Masarykova letecká liga zajišťující akci Tisíc pilotů republice. „Můj největší zážitek byl, když jsem byl přijat a začal se učit létat.“ Balejka byl úspěšný - vybralo si jej československé vojenské letectvo. V létání se zdokonaloval v leteckých školách v Piešťanech a v Praze-Kbelích. Poté působil v leteckých jednotkách v Piešťanech a později v Prostějově. Tam Josefa Balejku zastihla německá okupace.

„Nemohl jsem se dívat, jak tady Němci pochodovali.“

Pro útěk z Protektorátu si vybral úsek hranice u Radvanic, nedaleko od Ostravy. S úsměvem vzpomíná na cestu s českou převaděčkou. Aby oklamali německou hlídku, předstírali milující se pár. „Byl to jediný romantický útěk československého vojáka do zahraničí.“ V Polsku byl postaven před těžké rozhodnutí. Celý transport československých pilotů, směřující do Francie, byl již naloděn v přístavu Gdyně, když přišli zástupci polské armády a žádali, aby někteří Čechoslováci vstoupili do polské armády. Jinak odmítali transport pustit. Mezi těmi, kteří vstoupili do polského letectva byl i Josef Balejka.

S granáty místo bomb

V polském letectvu se Balejka seznámil s dalšími třemi Čechy - Kosarzem, Františkem a Pavlovičem. Spolu utvořili nerozlučnou čtveřici, která se proslavila v bojích, které vypukly po 1. září 1939. Německý válečný stroj šlapal na plné obrátky. „Rozsekali naše letiště na kousky. Já, Pavlovič, Kosarz a František jsme si dali letadla až na druhý konec letiště, takže zůstala nepoškozená. Letěli jsme dál a pomalu se blížili k Ukrajině. Ta naše čtyřka se velice proslavila. Neměli jsme bomby, protože jsme létali jen na školních letadlech. Tak jsme shazovali ruční granáty. Poškodili jsme dost německých tanků a byli jsme za to vyznamenáni.“ Zřejmě každý, kdo na vlastní kůži zažil pád Polska, musel být svědkem mnoha válečných hrůz. Ani Josef Balejka není výjimkou. „Vedle letiště byla škola. Němci dokonce bombardovali i tu školu. Zahynula tam spousta malých dětí. Pomáhali jsme sbírat jejich tělíčka. Tenkrát jsme začali strašně nenávidět Němce.“

„Už jsem měl provaz kolem krku.“

Nebezpečí však ve všeobecném zmatku nehrozilo jen od německých bombardérů. Svědčí o tom následující Balejkova příhoda. „Přistáli jsme na polním letišti a nějaký chlap z pole nám řekl, že viděl kluka, který si fotografuje, jak přistáváme. Velitel se zeptal, kdo z nás umí jezdit na koni. Já jsem se přihlásil, i když jsem před tím koně skoro ani neviděl. Jel jsem tedy na koni, bez uniformy, jenom v košili a chytil toho kluka, mohl to být německý vyzvědač, a dovedl jej do vesnice. Celá vesnice byla zburcovaná. Já jsem jim tou svou polštinou řekl, že je to německý vyzvědač. A ten pytlák řekl perfektní polštinou: ´On je vyzvědač, vždyť ani neumí polsky.´ Poláci mě obstoupili, odzbrojili mne a hned: ´Pověsit ho, Švába!´ Nevěřili mi, že jsem Čech, že létám v polském letectvu. Přišel nějaký kluk, přinesl provaz, který přehodili přes lípu. Říkal jsem jim, že mám právo na poslední přání. Jeden Polák mi chtěl vrazit vidle do břicha: ´Já ti dám přání, Švábe!´ Chtěl jsem kněze. Řekl jsem, že jsem katolík a že se chci vyzpovídat. Věděl jsem totiž, že kněz bude vzdělaný, že by mě mohl zachránit. Kněz přišel a také nevěřil, že jsem Čech. Tak jsem mu ukázal medailónek, který mi dala matka, když jsem šel létat, byl to medailónek Panny Marie Svatohostýnské. Kněz mi sundal provaz, vzal medailónek a četl, co na něm bylo napsáno: Panno Marie - oroduj za nás. Měl jsem obrovskou radost. Poláci se poté úplně zhroutili, že chtěli oběsit nevinného člověka.“

Češi nad Bukureští

Po zhroucení polského odporu Josef Balejka a jeho přátelé odletěli do Rumunska. Při příletu do Bukurešti si neodpustili provést jeden husarský kousek. „My čtyři jsme chtěli ukázat, že jsme dobří čeští piloti. Tak jsme udělali formaci a letěli jsme nad královský palác. To vyvolalo hrozné pobouření. Jen jsme přistáli, tak nás naložili do nákladních aut a odvezli do internačního tábora.“ V táboře čtyři Češi dlouho nepobyli. Asi za tři dny využili noční bouře a utekli. Vydali se směrem na Bukurešť. V noci šli, přes den spali, živili se tím, co našli cestou. Když dorazili k Bukurešti, tak vyslali Josefa Balejku, aby někde opatřil civilní šaty. „Byl tam park a pod lampou tam seděla žena. Bylo to takzvané noční děvče. Mluvil jsem na ni německy, zkoušel jsem to francouzsky. Vůbec nerozuměla. Potom uviděla uniformu, tak už si myslela, že má zákazníka.“ Dnes tuto ženu Josef Balejka označuje slovem zachránkyně. Když pochopila, že jde o pilota uprchlého z Polska, tak obstarala Balejkovi a jeho druhům jídlo a civilní šaty. Také se jim podařilo proměnit 2000 zlotých, které dostali od Poláků na cestu. Poté se při návštěvě luxusního bukurešťského baru seznámili s českou zpěvačkou, která prchajícím obstarala falešné pasy a lodní lístky. Další stanicí na cestě do Anglie měla být Francie.

„Znovu jsme získali křídla.“

Francie však také znamenala zařazení do cizinecké legie. Čtveřici Čechů pomohl seržant polského původu, který je jako Poláky dostal do polské jednotky. Byli posláni do leteckých formací bránících Paříž. „Byl to život, který jsme milovali. Byli jsme v letadle. Když jste jednou pilotem a ztratíte křídla, je to hrozné. A když je znova získáte a můžete létat, to se člověk cítí jako Pán Bůh.“ Ale ani Francie nedokázala německému tlaku dlouho vzdorovat. Za kanálem La Manche však byla ještě Velká Británie. A ta věděla, že brzo bude zkušené letce velice potřebovat.

303. stíhací peruť

Ačkoliv v Anglii existovaly československé letecké jednotky, Balejka, František, Kosarz a Pavlovič byli, také z důvodu udržování dobrých vzájemných vztahů, zařazeni do 303. polské stíhací perutě. Zde se vyznamenal především Josef František. Právě při svém působení v této jednotce se z něj stala legendární postava Bitvy o Británii. „Sestřelil 17 letadel za tři týdny. Byl přelétaný. Startoval třikrát až čtyřikrát za den. Při přistání chytil křídlem o strom a zabil se.“ Válka si za své oběti vybrala i zbylé Balejkovy kamarády. „Vilda taky zahynul, Matěj byl sestřelený nad Boulogní a já jsem zůstal sám. Byla to pro mě hrozná rána.“ Ani Josef Balejka nezůstal v polské peruti dlouho. Při návratu z bojového letu unikal německým stíhačkám - na základnu se vrátil s poškozeným letadlem a se zraněními, která mu znemožnila létat ve výškách. Byl zařazen na místo leteckého instruktora, později posílil oslabenou 311. bombardovací peruť. V řadách této jednotky se dočkal konce války.

„Musel jsem říci jejich rodičům, jak zahynuli.“

Válka skončila a Josef Balejka se vrátil domů. Zde na něj však čekala ještě jedna nepříjemná povinnost. Musel navštívit rodiče svých padlých kamarádů. „Musel jsem jít říci jejich rodičům, jak zahynuli. Bylo to velice nepříjemné.“ V Československu ale Balejka dlouho nepobyl. Ve volbách roku 1946 zvítězila KSČ a Balejkova reakce byla jednoznačná: vystoupil z armády a vrátil se do Anglie, kde o dva roky později získal občanství. Založil zde rodinu a působil jako dopravní pilot v jižní Americe. Po roce 1989 ale neváhal a vrátil se do rodných Valašských Klobouk. „Jsem zde velice šťastný a neustále vzpomínám na ty svoje kamarády. Doufám, že tady ukončím své putování na tomto světě.“