Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Soňa Balcárková (* 1953)

• narozena 24. prosince 1953

• matku Inku zachránil za války před transportem do Terezína sňatek s otcem pamětnice Janem

• matčini nejbližší příbuzní zahynuli v koncentračních táborech

• rodiče, členové KSČ, neprošli normalizačními prověrkami a byli profesně degradováni

• v letech 1969 - 1973 studovala Gymnázium Na Vítězné pláni

• v letech 1973 - 75 vytudovala obor obor rehabilitační pracovník

• do roku 1985 působila jako rehabilitační sestra na Karlově náměstí na IV. a po roce na I. interní klinice

• absolvovala stáž u profesora Karla Lewita

• bratr Jan s rodinou emigroval v roce 1985 do USA

• 17. listopadu 1989 se účastnila demonstrace na Národní třídě

• v době natáčení v roce 2021 žila v Praze

Soňa Balcárková přišla na svět na Štědrý den v roce 1953 v časech vrcholící stalinské epochy v Československu. Starší bratr Jan se rodičům Ince a Janovi narodil po konci druhé světové války v prosinci 1945.

Rodiče se seznámili jako mladý pár v čase první republiky v kutnohorské lékárně U Zlatého Lva, kam se oba přihlásili na inzerát. Židovka Inka jako vystudovaná farmaceutka z Čáslavi, Jan coby český student na dvouletou praxi ze Zábřehu na Moravě. Zamilovali se, a protože mezitím začala válka, chtěli se vzít poté, až skončí.

Do rodiny patřil i Karel Příhonský, učitel a sokolský činovník. Sonina babička se za něj provdala poté, co její první manžel zemřel mezi válkami na tuberkulózu. Za války skončil ve věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti. “Nebyl v židovském ghettu, vzali ho jako sokola. Angažoval se také v odboji, věděla o tom ale jen rodina, jinak by ho rovnou popravili. Přes české četníky poslal rodině dopis, ve kterém psal, že jestli se Honza s Inkou opravdu chtějí vzít, ať to udělají hned, že by to mámě mohlo pomoct.” 

Ať je ráda, že nejde taky

Vzali se 4. ledna 1942 po měsících složitého vyřizování s úřady. O deset dní později odvezl transport Karla Příhonského do Osvětimi, kde byl 23. března téhož roku zavražděn v plynové komoře. Rodina byla o jeho úmrtí tehdy ještě vyrozuměna písemně. 

V červnu 1942 dostala povolání do transportu Sonina babička Žofie Příhonská a prababička Arnoštka Poláková. Inka, na kterou se díky sňatku s Janem povolání nevztahovalo, se ještě pokusila o záchranu babičky: “Všechny Židy vezli do Kolína na shromaždiště a pak do Terezína. Máma jela s tátou do Kolína na gestapo, říkala si, že by zkusila babičku vyreklamovat z transportu, že je stará a nemocná. Seděl tam takovej rozvalenej gestapák a řval na ni, ať je ráda, že nejde taky. Šli by jistě s tátou spolu později, kdyby to pan Hitler vyhrál.”

Svou maminku viděla Inka pak už jen jednou, když v Terezíně korzovali spolu s Jiřím Žantovským a dalšími Čáslaváky tehdy ještě veřejně přístupnou silnicí a na chodníku, kam směli, stáli jejich židovští přátelé a příbuzní. Mlčky, v pohybu. Celé to zorganizovala Žantovského přítelkyně Irena Krausová, za kterou pravidelně navzdory riziku do ghetta jezdil a tajně se s ní vídal. Působil jako pojítko mezi terezínským předpeklím a světem pro mnohé v něm už tak vzdáleným. Irena zahynula v Osvětimi.

Inka přišla o své blízké ve vyhlazovacím  táboře v Treblince, kam je z Terezína odvezl transport Bv, č.1254. Babička se ke své matce připojila dobrovolně, do transportu měla jít později. Balcárkovi se o tom dozvěděli až po válce, protože v téhle fázi už žádná oznámení o smrti nepřicházela.

Otec Soni, který sňatkem zachránil Inku před deportací, si tak v očích dcery získal titul “spravedlivý mezi národy”. Ten stát Izrael uděloval lidem nežidovského původu, již během druhé světové války riskovali svůj život, aby pomohli pronásledovaným Židům. 

Psala dopis prezidentovi, aby se zastal Kuby

Kvůli zavření vysokých škol během války Jan Balcárek dostudoval až po ní, promoval v roce 1947. S Inkou přivedli půl roku po válce na svět syna Jana, Soňu o osm let později. Útrapy války se dětem ve vyprávění rodičů vyhýbaly, znaly jen útržky. Vzpomínalo se hlavně na šťastné období první republiky a gramofon doma pravidelně roztáčel desky Osvobozeného divadla. 

Rodiče se věnovali farmacii a rodině. V přesvědčení a dobré víře, že jde o protipól válečných časů, vstoupili do komunistické strany.  Maminka pracovala jako provizorka v lékárně, otec získal zaměstnání v lékárně Ústřední vojenské nemocnice a stal se vojákem z povolání. 

Když Soňa nastoupila do první třídy, učitelka ji chtěla přesunout do pomocné školy, protože psala levou rukou. Naštěstí to zvrátila Inka Balcárková, která nechala dceru vyšetřit na logopedii, a papír, který předložila škole o vyhraněném leváctví své dcery, vedení dostačoval.

Soňa se stala jiskřičkou a měla silně vyvinutý smysl pro spravedlnost. V paměti jí z dětství zůstaly momenty jako nepochopitelný zážitek, kdy starší pionýr zbil mladšího kluka. Když jako osmiletá slyšela v rádiu o kubánské krizi, napsala dopis prezidentu Antonínu Novotnému, aby se zastal nebohé Kuby před USA. Jak dnes s úsměvem říká: “Dopis nebyl naštěstí nikdy odeslán.” 

Navzdory věkovému rozdílu měla Soňa vždycky hezký a blízký vztah se svým bratrem Janem. Bral ji mezi své kamarády, domů nosil desky amerického jazzu, chodili do Semaforu. Sám Jan založil s kamarády divadlo a po Praze hráli představení Štafle. “Šlo o pásmo, kde se zpívalo i mluvilo, zatáhli se do toho diváci a debatovalo se. Ale jednou ve Stodůlkách někdo položil otázku a začalo se debatovat na téma socialismus a buďto už to byl provokatér nebo tam seděli naslouchači, protože vždycky všude seděli, takže hoši byli zakázaný, nesměli nic. Ještě mohli odmaturovat, ale na vysokou školu ani náhodou. Oba, můj bratr a jeho kamarád Ilja Šrubař, který potom taky emigroval a je emeritním profesorem sociologie, šli do pracovního procesu, aby je dělnická třída naučila. Takže, což je taková dobrá tradice, byli oba kulisáci.”

Bratr tak ve velmi kulturním prostředí Národního divadla shlédl mnohá představení, poté pracoval na patologii a až pak se mu podařilo dostat na vysněnou medicínu. 

S prakem proti okupantům

V srpnu 1968 bylo Soně čtrnáct let. Zatímco byla na prázdninách u sestry své nepoznané babičky, které se říkalo Bába, a rodiče byli poprvé v životě v lázních, bratrovi v bytě nad střechou nuselského domu v noci na 21. srpna dobržďovaly na přistání sovětské letouny. Soňa celou situaci intenzivně prožívala, celkem třikrát v ulicích podepsala petici za to, aby bylo Československo vyhlášeno OSN neutrálním státem a Sověti tak museli odejít.

“Kdyby se šlo střílet na barikády, já jsem šla střílet i z praku. V Čáslavi byly troje kasárna a letiště. V jedněch kasárnách stál náš tank laufem dopředu a na něm nápis ‚Zbraně dobrovolně nevydáme.‘ ” S Bábou a jejími dětmi šly pak nakoupit brambory a mouku, seděli všichni u rádia a čekali, jestli přijde válka. 

Návrat z prázdnin se tak stal přízračným zážitkem, kdy Soňu v ulicích rodné Prahy sledovaly všudypřítomné tanky a vojenské hlídky rusky mluvících mladíků. Nastoupila do deváté třídy. 

Netrvalo dlouho a dostavil se tlak na otce, aby se vyjádřil na podporu sovětské invaze a stvrdil, že šlo o osvobození. To zásadně odmítl, byl vyloučen ze strany, degradován a vyhozen z nemocnice, kde pracoval. Mámu si také pozvali k pohovorům, tentokrát jim ona nechala stranickou legitimaci. V lékárně, kde působila jako provizorka, ji sesadili na místo řadové magistry.

Normalizace hučela na plný pecky

Nastala doba tvrdého utahování, represí, nových udavačů a předepsaných not. Soňa nastoupila na gymnázium Na Vítězné pláni. Přála si jít do třídy s humanitním zaměřením, ale vděčně později kvitovala, že ji vzali na přírodovědnou větev. Se spolužáky byli ve Svazu pražských středoškoláků, na rozdíl od humanitní větve, která musela pod taktovkou soudružky třídní vstoupit do Leninského svazu mládeže.

Soňa se ovšem její pozornosti nevyhnula. Jednak proto, že chodila do odbojné třídy, která si odhlasovala, že nevstoupí do sjednoceného Socialistického svazu mládeže (SSM), pak ale i díky dějepisu, který je obávaná kantorka vyučovala. Na Soňu si připravila téma referátu “Poučení z krizového vývoje”, dokument, který v prosinci 1970 schválila KSČ a kde se vstup vojsk Varšavské smlouvy označuje jako bratrská pomoc poskytnutá naší zemi v krizi.

Ve snaze vyhnout se přímé konfrontaci Soňa sepsala referát jako chronologický soupis událostí srpna 1968 včetně těch, které předcházely i následovaly, a doufala, že to bude stačit. Nestačilo. Dostala ho k přepracování, učitelka ji už ale nevyvolala. Před koncem studia se jí ovšem zeptala, kam se chce hlásit po maturitě, a když jí Soňa odpověděla, že chce studovat filozofii na FFUK, dala jí jasně najevo, že ona za školu píše posudky a studentka s takovým prospěchem i světonázorem je bez šance.

U Balcárků proběhla rodinná porada a Soňa se díky bratrově doporučení přihlásila na dvouletou nástavbu, kde vystudovala obor rehabilitační pracovník. Potkala tak svůj okruh blízkých kamarádek a profesi, ve které se celoživotně našla. 

Jako rehabilitační sestra pečovala po nástupu do nemocnice na Karlově náměstí o pacienty na IV. a pak na I. interní klinice. Pacienti se jí často svěřovali i se svými osobními problémy. Brzy si uvědomila, že by ráda vystudovala psychologii, aby mohla lépe svou práci dělat. Nemocnice ji ale nepodpořila, osudově tak do jejího života zasáhla kolegyně, která jí doporučila třítýdenní psychoterapeutický kurz v Kroměříži. Soňa se na něm seznámila s Helenou Lewitovou, se kterou se spřátelily, a přes ni našla cestu k práci jejího otce Karla Lewita , českého neurologa, odborníka na manipulační léčbu a zakladatele “Pražské školy”.

Absolvovala jeho semináře a později si u něj našla práci. Odešla z nemocnice na Karlově náměstí, nastoupila na poloviční úvazek rehabilitační sestry v Klimenstké ulici a odpoledne vždy chodila do jeho ordinace, kde se učila a pomáhala. “Dva roky jsem každé odpoledne seděla u Lewita na stáži. Když měl pacienta, byl zvyklý přemýšlet nahlas. Vytáhl kartu, přečetl, co bylo minule, vyšetřoval a říkal, co z toho soudí. Já si to všechno psala.”

Sbírka na pomoc chartistům

Soňa Balcárková také vzpomíná na přátelství s Věrou Šťovíčkovou a jejím manželem Erichem Heroldem. Prožívali společně dobu již před srpnovou invazí, nástup normalizace, kdy Věru vyhodili v rámci čistek z Československého rozhlasu i její podpis Charty 77. Věra rodinu zásobovala samizdaty a fejetony, které Soňa doma přepisovala a dál roznášela. Četli je i všichni doma, bratr Jan si jeden odvezl k sobě do Horní Plané, kde pracoval jako lékař a dal ho tam někomu přečíst. Ten ho udal a následovala koordinovaná akce Státní bezpečnosti (StB), kdy ho odvezli k výslechu do Plzně a maminku Inku v Praze do Bartolomějské. Tajní neuspěli. Oba vypovídali z jejich pohledu neuspokojivě a stejně, nekonaly se ani domovní prohlídky.

Celou složku fejetonů a jiných dokumentů ale Soňa raději odnesla na nějaký čas ke své kamarádce a spolužačce Iloně Dobalové. Tehdy netušila, že Dobalovi, příbuzní ve vykonstruovaném procesu dlouho vězněného křesťanského odbojáře Václava Vaška, rozhodně nepatřili k rodinám mimo hledáček StB. Ilona nicméně bez mrknutí oka dokumenty přijala a schovala. Později spolu chodily i na protistátní demonstrace předcházející sametové revoluci. 

Když se Soňa dozvěděla o vzniku Charty 77, okamžitě ji zachvátila potřeba na to nějak osobně reagovat. Uspořádala mezi svými známými peněžní sbírku a vybrané peníze předala Věře, aby pomohly rodinám zatýkaných signatářů. Sbírku ještě několikrát zopakovala. 

Bratrova emigrace

Jan byl nadaný lékař. Působil v léčebně pro respirační nemoci, věnoval se alergikům a astmatikům. Po odchodu primářky do důchodu se stal prozatimním primářem. Léčebnu proměňoval, spolupracoval s odborníky z jiných oborů. Dokud nebyla jeho primářská licence podmíněna vstupem do KSČ.

Jan s rodinou se rozhodl pro emigraci. Odjeli na dovolenou do Jugoslávie, odkud jim pomohl bývalý spolužák Ilja Šrubař přejet do Itálie: “Ilja si ale zlomil ruku a nemohl řídit. Sehnali nějakého člověka, který mezi Jugoslávií a Itálií neustále pracovně pendloval. Zaplatili mu, nechali mu svoje auto. On je rozdělil na dvě skupiny, první jela Kíťa s Káčou, projely do Itálie, kde se schovaly někde v křoví a čekaly, jestli projede i mužská část rodiny. Projeli. Šli do Terstu, šli do lágru.” Zažádali o azyl a seznámili se s Ruht a Vladimírem Toskovými, kteří rodině pomohli s bydlením a přečkáním dlouhého času, než proběhlo azylové řízení. 

Bratrova rodina se dostala do USA, kde se usadili a už zůstali navzdory politickému převratu v Československu po několika letech. Kdyby to tušili, neodjeli by, takhle si ale stihli v novém domově vytvořit vazby k práci a škole.

Mezitím Soňa z bratrova bytu odnášela jednotlivé věci, postupně jim naposílala do USA celou knihovnu a na místa sejmutých obrazů lepila plakáty. V čase, kdy to ještě mělo vypadat, že je rodina na dovolené u moře, přicházela s taškou pilin pro křečka, o kterého se chodila starat a odnášela v ní vše důležité. Poté, co nechali pořídit kopii vysokoškolských diplomů, což šlo tehdy pouze na jednom místě v Praze, kde jim hned bylo jasné, za jakým účelem to rodina dělá, předvolali si opět k výslechu paní Balcárkovou. Ptali se jí, jak je možné, že je v bytě tak málo věcí, a zjišťovali, jestli o emigraci syna rodina věděla. StB byt zapečetila, předtím tam ale ještě pozvala Romy, aby si odnesli, co chtějí. Fotografie skončily v popelnicích, pomohli je zachránit sousedé. 

Příšerná směsice zvuků

Když přišel rok 1988, frustrace z komunistické vlády vedla u mnohých k potřebě veřejných protestů a z různých iniciativ začali lidé svolávat demonstrace na důležité dny země. 20.výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu, 70. výročí vzniku republiky na konci října. Náměstí v Praze se plnila, režim znervózněl. Obušky, vodní děla a slzný plyn doprovázely zatýkání a šikanu, ale už to nešlo jednoduše zastavit. První povolené shromáždění 10. prosince 1988 na Škroupově náměstí, kde veřejně mluvil Václav Havel, bylo jistou nadějí, že by Charta 77 mohla být spolu s dalšími iniciátory demonstrací uznána jako “legitimní společenské hnutí.” Tak alespoň mluvil Havel u první příležitosti vyslat oficiální vzkaz tehdejšímu vedení státu. Takový dojem měla vyvrátit tvrdá reakce režimu v lednu 1989, kdy byl Václav Havel zatčen spolu s dalšími při pokusu položit květiny k uctění památky Jana Palacha. Při jedné z demonstrací během Palachova týdne dostala Soňa dávku z vodního děla.

17. listopadu 1989 cestovala pracovně s docentem Lewitem. Když se vrátila, přátelé jí volali, ať dorazí na Albertov, že to sice pořádá mimo jiné SSM, je to až na Vyšehrad povolené, ale mají tam mluvit zajímaví lidé. Pak se půjde na Václavské náměstí.

“Když jsme šli v průvodu pod viaduktem na Moráni, kde jel vlak, mašinfíra začal houkat, lidi z vlaku mávali, to nám dodávalo odvahu. Na nábřeží jsme volali na lidi do tramvají, ať jdou s námi. Když jsme šli kolem Národního divadla, herci měli zrovna přestávku a mávali nám z oken. Cestou jsme na náplavce zaznamenali policejní antony a v paralelních ulicích pochodovali policajti a tajní. Zahnuli jsme na Národní, čelo průvodu už bylo u Máje. My jsme se chtěli do čela dostat, tak jsme to obešli, ale nepodařilo se to.”

Soňa se pak vrátila zpátky přes Mikulandskou, v tu chvíli už začal lidi na Národní třídě svírat kordon policistů, na konci Mikulandské už to také uzavřeli. S dalšími demonstranty se schovala v průchodu domu. Uvědomovala si ale, že brzy skončí představení v Národním divadle, na kterém je i její maminka s kamarádkou, a rozhodla se pod záminkou, že ji jde vyzvednout, z místa dostat. Vyšla z vrat a dostala se policistům za zády zpět na Národní třídu. 

“Blízko u divadla už stály antony, viděla jsem, jak šacujou o ně opřený kluky a strkaj je do aut. Na chodníkách v tu chvíli nikdo, já jsem se stala neviditelnou a kráčela jsem za svým cílem. Skutečně jsem prošla. Pak jsem zaslechla, co jsem v životě neslyšela. Netušila jsem, že jsou to transportéry, kterými tlačej lidi: hukot motorů, křik, pláč. Směsice těch zvuků byla něco příšernýho. Stála jsem u sloupu a jenom čekala, co bude.”

Některým věcem se dá dnes zasmát, jiným ne

Soňa po sametové revoluci dostudovala bakalářské studium, učila na katedře fyzioterapie na FTVS a věnovala se plně práci fyzioterapeutky. Její tatínek zemřel v roce 2001, maminka ho přežila o sedmnáct let. Zemřela, když jí bylo 104 let, přežila bohužel i svého vnuka a syna Jana. Soňa se o ni poslední čtyři roky doma na plný úvazek starala. V době natáčení v roce 2021 žila v Praze.