Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniel Balabán (* 1957)

• narozen 20. září 1957 v Šumperku, kde s rodinou bydlel do svých pěti let

• jeho dospívání ovlivnilo nejen silné evangelické zázemí rodiny, ale také charakter Ostravska

• náměty dělnických kolonií a hornické krajiny se pro něho v počátcích tvorby staly stěžejní

• v roce 1977 se hlásil na AVU, kam nebyl kvůli podpisu Charty 77 jeho strýcem Milanem přijat

• po opakovaných pokusech byl v roce 1979 přijat do ateliéru Františka Jiroudka

• studium dokončil v roce 1984 a vrátil se do Ostravy

• ve druhé polovině 80. let se podílel na aktivitách umělecké skupiny Přirození

• po revoluci se na kratší dobu angažoval v uskupení Kontrast 90

• od počátku 90. let vystavuje v řadě tuzemských i zahraničních galerií

• v roce 1993 byl vybrán do okruhu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého

• v roce 1993 začal učit malbu na Pedagogické fakultě OU, kde později založil vlastní ateliér

• v roce 2019 vedoucím Katedry malby na Fakultě umění OU

• v roce 2004 získal v habilitačním řízení AVU titul docent

Bůh, hastrman a čarodějnice

Daniel Balabán se narodil 20. září 1957 v Šumperku jako první dítě do čerstvě založené rodiny. Jeho otec v té době ještě dokončoval studia medicíny v Brně, zatímco maminka se svého rozdělaného farmaceutického vzdělání vzdala právě kvůli očekávanému příchodu potomka. Rané dětství, které Daniel prožil v nedalekém Zábřehu na Moravě, se pro něj neslo spíše ve znamení striktní babiččiny výchovy, která o něj převzala starost již ve třetím týdnu věku. Nejvýraznějším obrazem prvních let života se pro něj staly návštěvy hřbitova, které s rodiči často absolvoval. „Ruka s trubkou posledního soudu zrezla a upadla, ale impozantní anděl se na místní hřbitovní kapli tyčí dál.“

Zima roku 1961 se pro Balbánovy nesla ve znamení přesunu do čerstvě dostavěného panelového bytu v Ostravě-Hrabůvce. Důvodem byla otcova profesní umístěnka, kterou po promoci obdržel. Už samotný nástup na studia byl v jeho životě zkomplikován silným evangelickým zázemím rodiny a vynucená zubařská specializace či přidělené místo v průmyslovém centru byly jen dalším vyústěním režimního tlaku. Daniel se tak náhle ocitl ve striktně uspořádaném rastru panelového sídliště, uzavřeného valem nedávno nasypané struskové haldy. Životních změn se mu však v tom roce přihodilo hned několik. Kromě zářijového nástupu do školy, která jej uvrhla do prostředí značně nepodobného tomu rodinnému, se mu jen několik týdnů před stěhováním narodil bratr Jan.

„Ve škole nám říkali, že na Boha, hastrmana a čarodějnice chytří lidé nevěří,“ říká Daniel se sarkastickým úsměvem. Vzpomínka na míchání světa vnitřního duševního poznání, ke kterému byl veden nejen výchovou, kontrastuje s vyprázdněnou bolševickou ideologií tehdejší severní Moravy. Při postupném dospívání si však on i jeho bratr stále více uvědomovali zvláštní tupost, kterou disponoval školský systém i nálada veřejného prostoru. Pravý opak mohli oba zažívat v evangelickém sboru, do jehož komunity pravidelně docházeli. V té době existovaly v Ostravě celkem dva. Jeden sídlil v kostele přímo v centru, zatímco druhý se scházel v sále bývalé nárožní hospody přímo v jádru industriální čtvrti Vítkovice.

Balabánovi chodili do druhého z nich, mimo jiné proto, že v něm působil výřečný farář Ludvík Klobása, který byl Danielovým a Janovým strýcem. Blízké příbuzenstvo však disponovalo dalšími pěti evangelickými duchovními, a to především z otcovy strany rodiny. Kořen tohoto pouta s církví tkví mimo jiné také v životním příběhu jejich dědečka Antonína, který během první světové války ztratil oba bratry i otce. Na základě vidění, jež jej následně potkalo, zanechal původního truhlářského řemesla a přihlásil se do misijní školy v Olomouci. Následujících deset let sloužil ve vesnici Český Boratín ve Volyňské oblasti dnešní Ukrajiny, kam za ním později přicestovala i jeho nastávající žena. Postupně spolu měli celkem čtyři děti včetně Daniela Balabána staršího, hlavy ostravské rodiny.

„Otec dědečka velmi ctil,“ přisvědčuje o půlstoletí později Daniel Balabán mladší, načež se rozvypráví o rodinných sezeních věnovaných výkladům Bible, které téměř pravidelně ukončovala babička z matčiny strany. Ta bydlela s rodinou v malém panelovém bytě také a na provozovanou náboženskou exegezi měla jasný názor. „Buďto někdo má pána Ježíše, nebo ho nemá,“ konstatovala vždy roztrpčeně a rázně opustila místnost, čímž společnou náboženskou hodinku ukončila.

Abnormals

Bez ohledu na silné spirituální cítění obou bratrů se v pubertě začala do jejich života promítat i touha po prostředí ostravských hospod, vináren a náleven, které v dělnickém městě vždy sehrávaly zásadní roli. Silný kolektiv utvořený mezi členy vítkovické evangelické mládeže se často přesouval z prostoru bývalé hospody užívané pro záležitosti sakrální do hospod opravdových, ryze světských, kterých bylo v okolí požehnaně. „Říkali jsme si, že ten rodinný pokrok nemůže jít pořád jenom nahoru. Cítili jsme skoro jako svou povinnost udělat jakési generační vydechnutí a stát se těmi zapovězenými a nevydařenými syny,“ vysvětluje Daniel své dobové gesto, které počátky jeho hospodských sezení zaštiťovalo.

Věkový rozdíl mezi oběma bratry však přece jen sehrával určitou roli. Starší z nich, který se v první polovině sedmdesátých let začal věnovat fotografii a kresbě v plenéru, popisuje své tehdejší rozpoložení jako určitý druh krasosmutnění. „Krásu jsem tenkrát opravdu usilovně hledal a byl jsem rovněž dost smutný,“ říká Daniel při vzpomínání na chvíle, kdy se jeho první dívka vydala se svou rodinou na cestu za železnou oponu, do Západního Německa. V době, kdy jeho bratr a další členové evangelické mládeže dospívali v typicky bouřlivém rytmu, se tak stáhl spíše do sebe, aby se i díky výtvarnému umění vyrovnal s prvním větším šrámem na duši.

Tak se stalo, že začal důkladněji objevovat lidskou i terénní krajinu Ostravy. Dlouhé toulky po haldách či dělnických koloniích v něm vyvolávaly romantické cítění i ambivalentní chápání svébytné estetiky těchto míst. Rozervané hornické reliéfy v sobě nesly jasnou metaforu tehdejšího stavu jeho duše. Místa promlouvající krásou i úděsem v jediném okamžiku odhalovala mladému pozorovateli svou dvojjazyčnou hádanku dávno předtím, než poprvé uslyšel pojem postmoderna. Každou z těchto štací končíval v jiné hospodě, nejčastěji však chodíval do podniku U Chýlků. „Dávali jsme si s bratrem taková znamení, abychom věděli, kde zrovna sedíme. Babička neuměla anglicky, a tak jsem třeba na stole nechal vzkaz: ‚I am at the Abnormals.‘ Znamenalo to samozřejmě, že jsem U Chýlků. Pamatuji si, jak ji štvalo, že těmto našim tajným zprávám nerozumí,“ usmívá se pamětník a v jeho jinak monotónním hlase se na několik vteřin objeví cosi jako chlapecká radost.

Na kresbě to postavíš

Velká část Danielovy tvorby je charakteristická spíše barvou nežli gestem kresby. Jeho profesní začátky však tkví ve druhé ze zmiňovaných veličin, bez ohledu na to, že jde o řemeslo pro malíře zcela neopomenutelné. Zatíženost na kresebnou linku jej provázela mimo jiné i při amatérských fotografických pokusech, kdy se v temné komoře snažil různými způsoby modifikovat to, co bylo zachyceno na negativu. V rámci dobových standardů se přichýlil k oboru známému jako fotografika, stylizujícímu podobu zachycené reality na pouhé obrysy a autonomní plochy.

Pozdější počátky figurálního kreslení ve stísněném obývacím pokoji nesly rovněž známky nedokonalosti, a to především kvůli nedostatečnému odstupu od portrétovaného modelu. Zásadní osobou se Danielovi v té době stala jeho teta Milada Schmidtová, žijící v domku kdesi na samotě Vysočiny. Starší paní trpící duševní nemocí se celoživotně věnovala malbě a výtvarnou inklinaci svého synovce sledovala se zájmem. „Měla dobré oko na kresby. Ono se vždycky říká oko, ale to oko musí zákonitě souviset s rozumem,“ přemýšlí pamětník, který jí na Vysočinu jezdil výsledky svého portrétního snažení ukazovat. „Pamatuj si, že na kresbě to postavíš,“ zní jedenašedesátiletému malíři v hlavě ještě dnes, když mu jeho příbuzná přijde na mysl.

V roce 1977 se tehdy čerstvý maturant poprvé přihlásil na pražskou Akademii výtvarných umění. Přijímací řízení probíhalo na sklonku téže zimy, kdy se řada českých intelektuálů odvážně podepsala pod dokument Charty 77. Byl mezi nimi i teolog a překladatel Milan Balabán, bratr Daniela Balabána staršího a strýc obou ostravských bratrů. „Někdo mi dokonce radil, ať tam ani nejezdím. Přijímací komise totiž údajně disponovala seznamem chartistů. Asi by mě tam nepustili,“ vzpomíná neústupný uchazeč, který se na zmíněnou školu dostal až v roce 1979 poté, co několik let vylepšoval svůj kádrový posudek prací v knihovně a nočními směnami v sídlištní kotelně.

Papoušek je papež

Atmosféra na akademii se koncem sedmdesátých let dala pojmenovat různě, rozhodně však ne jako kreativní. František Jiroudek, do jehož ateliéru Daniel docházel, byl bývalý rektor školy zatížený dobovými konotacemi. Mezi studenty se příliš neobjevoval, a pokud se tak stalo, nutil je spíše k práci samotné nežli ke konstruktivnímu uvažování či případné četbě. Podobně obskurní postavou byl sochař Miloš Axman, který rektorskou pozici převzal v roce 1976. Robustní autor budovatelských plastik si napříč akademickou obcí vysloužil přezdívku „Rumová koule“. Podle pamětníkova vyprávění bylo jeho stanoviště především na vrátnici, kde společně s technickým personálem popíjel a sledoval, kdo se jakým směrem přemísťuje přilehlou vstupní halou.

„Ve škole se mi tvořilo špatně. Zachraňoval jsem to tím, že jsem z Ostravy vždy přivezl dvacet obrazů najednou, a tak mi dali třeba dvojku a nevyhodili mě,“ popisuje Daniel strategii, kterou prošel většinou klauzurních zkoušek až k diplomové práci věnované právě industriální krajině ve vzdáleném hornickém regionu. Právě tam se jejich autor po promocích vrátil za svou manželkou a tříletým synem. Akademický ateliér s velkým oknem do zahrady vyměnil za opuštěnou koksovnu v Trojickém údolí. Pamětník dodnes mluví o výjimečném klidu, který v industriální stavbě panoval i o nepříjemném a všudypřítomném zápachu benzenu.

Přes svůj návrat do Ostravy se pražské scéně příliš nevzdálil. Na akademii se ve druhé polovině osmdesátých let začala neoficiálně pohybovat mladá manželská dvojice, která se svým přístupem lišila od většiny zatvrzelých vyučujících pánů. Ševčíkovi byli teoretici, kteří sledovali, co se děje za železnou oponou, a postupně vyhledávali mladé autory, kteří to v té době cítili stejně. Danielova tvorba jim svým způsobem padla do oka. Svědčí o tom i její časté zařazování do jimi kurátorovaných výběrů uskutečněných v porevolučním období. Mladý autor se však koncem osmdesátých let přeorientoval na jedno ze svých charakteristických témat, tedy dešifrování náboženské tematiky. „Myslím, že tomu tenkrát nerozuměli ani Ševčíkovi. Nedělal jsem perzifláž, ale snažil jsem se o svátosti přemýšlet,“ uvádí věci na pravou míru.

Jedním z pokusů zůstat viditelný byla i výstava uspořádaná na bývalém autobusovém nádraží v pražských Strašnicích. Areál, který v té době sloužil víkendovým burzám, disponoval malou prosklenou budovou, snad bývalou prodejnou lístků. Daniel vytvořil po jejím obvodu svařovanou konstrukci pokrytou balicím papírem. Na takto vzniklé umělé stěny rozvěsil své nové obrazy a uspořádal vernisáž. „Přišla tam také jakási delegace z KNV Prahy 10, která poručila dva obrazy sundat. Na čelní stěně visel modrý amazonský papoušek spoutaný řemínky na poli s květákem a hned vedle byl umístěn obraz Panenky Marie na Měsíci. Ty úřednice přišly na to, že je to vlastně takový kryptogram. Podle jejich výkladu ten papoušek znamenal pojem papež,“ usmívá se potutelně pamětník a dodává, že to bylo zrovna v době, kdy se nejvyšší výbor KSČ rozhodl nepovolit návštěvu Jana Pavla II. v Československu.

Salon odmítnutých

I přes vystavování na řadě neoficiálních míst v letech před revolucí nebylo Danielovo působení omezeno pouze vlastní tvorbou. Společně se svým bratrem, Zdeňkem Janošcem Bendou, Hanou Puchovou, Jiřím Surůvkou a dalšími utvořil výraznou výtvarnou komunitu znamenající příjemnou alternativu ke zkostnatělé kulturní situaci Ostravy. Hlavním místem jejich setkávání se stala vinárna U Sudu, kde byli, snad i díky přítomnosti chartisty Rostislava Němčíka, pod stálým dohledem donašeče StB, skrytého v osobě tamního číšníka.

Výstavy na haldě Ema, které byly prvně organizovány spíše díky mladistvému entuziasmu, se postupně transformovaly do sofistikovanějších happeningů, jejichž vrcholem byla akce s názvem „Ahoj, lidi“, uspořádaná v průchodu pod silničním průtahem téměř v centru Ostravy 1. května 1989. Politicky motivované loutkové divadlo sourozenců Motýlových kontrastovalo s vystavenými obrazy či objekty. Vše uzavírala performance zmíněného Rostislava Němčíka, který nechal davy proudící z tramvajových zastávek šlapat po velkém kartonu s nápisem „Lidská práva“, položeném na asfaltovém chodníku.

Těsně před revolucí dostala skupina název Přirození, doplněný o umělecký manifest, který byl otevřeným doznáním se k výrazové trapnosti a totální zpovědi. Dle Danielova vyprávění šlo také tak trochu o hořkou reakci na slavnou skupinu Tvrdohlaví, ve které se v téže době seřadila většina autorů pražské postmoderny, podporovaných právě manželi Ševčíkovými. „Oni tady prosazovali trendy soudobého umění a ti kluci jim to prostě uměli pěkně namalovat.“

Ke svébytným reakcím neměli členové skupiny nikdy daleko. Po revoluci inicioval staronový ředitel Domu umění přehlídku, která měla shrnout vybranou tvorbu těch, jimž totalita znemožnila veřejně vystavovat, nebo je dokonce dohnala k emigraci. Kromě řady známých jmen se v selekci objevilo i pár velmi překvapivých autorů, a řada z podstatných person dokonce nebyla pozvána vůbec. Přirození se o svůj prostor nejprve přihlásili, po záporné odpovědi se však rozhodli iniciovat vlastní akci. „Sehnali jsme alternativní prostor na Černé louce v Pavilonu Z a zorganizovali takzvaný Salon odmítnutých. Obě výstavy byly zahájeny ve stejný den a řada lidí, která šla do Domu umění, si také prohlédla naši expozici,“ vysvětluje Daniel, aby se v následující chvíli mohl podivit Karlu Krylovi, který tehdejší oficiální výstavu zahajoval po boku ředitele Petra Beránka. „Před revolucí to byl největší cenzor kultury na místním KNV a obávaný komunista,“ dodává.

Šokantní věci

Po dokončení akademie se Daniel živil jen příležitostně. Umělecké vzdělání mu zaručovalo status akademického malíře v občanském průkazu, a tak na něj úřady ani Státní bezpečnost nemohly. Místy si přivydělával jako pomocná síla při tvorbě propagačních cedulí nebo nabízel své krajiny z Hukvald pomocí prodejního koutku v návštěvním salonku krajské nemocnice. Změny roku 1989 přitáhly do Československa lačné galeristy především z Rakouska a umělci, kteří měli hluboko do kapsy, jim prodávali své práce výrazně pod cenou. „Za obraz jsem dostal třeba tři sta šilinků. Dneska už bych to neudělal ani náhodou,“ říká Daniel a postupně se ve svém vyprávění dostává k roku 1993, kdy se kvůli všeobecnému zdražování potravin vydal na učitelskou dráhu.

Grafik Eduard Ovčáček tehdy zavedl na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity předmět malby a na místního autora, který se v té době profiloval jako silná tvůrčí osobnost, padla jasná volba. Zmiňovaný letopočet je pro pamětníka důležitý i díky nominaci na Cenu Jindřicha Chalupeckého či velké autobiografické výstavě ve Špálově galerii. Při vypravování to však skoro vypadá, jako by se těmito událostmi nechtěl vůbec zabývat. Celou věc tedy odbývá několika větami a vrátí se k tomu, jaké to bylo setkávat se hned v prvním přiděleném ročníku s takovými osobnostmi, jako je Katarína Szanyi, Aleš Hudeček či David Jedlička. „Věrní mé představě se dokázali uvolnit a malovali šokantní věci, které jsem pak musel obhajovat různými dopisy na děkanát a podobně. Byla to krásná doba,“ uzavírá tuto etapu dnešní vedoucí Katedry malby na Fakultě umění, která se z té pedagogické postupem času etablovala.

Šokantní však nejsou pouze obrazy jeho studentů, ale i porevoluční tvorba Daniela Balabána samotného. Díky mistrovskému ovládnutí několika jazyků je dodnes formálně nevyzpytatelný i přes skutečnost, že se pohybuje v ustálených tematických okruzích, do kterých se v posledních letech citelně vepsalo úmrtí otce, bratra i matky. Zvláštní oklikou se tak dostává zpět k podstatě industriální krajiny, která dokáže být nehostinná a všeobjímající zároveň. Evangelická víra postavená na analytickém výkladu Bible v sobě důležitost jazykového výrazu obsahuje rovněž. Tento podstatný fakt pochopil Daniel už na pražských bytových seminářích svého strýce počátkem osmdesátých let. Stalo se to snad i díky takovým přísedícím jako Jan Kozlík či Karol Sidon. „Jasně mi došlo, že překladem Písma svatého do řečtiny se cosi významného stalo. Nedokážu přesně popsat co, ale vím, že se ta kniha dostala z orientálního do evropského prostředí,“ konstatuje Daniel a zasvěcený posluchač tak trochu tuší, že nejen jeho vyobrazení Buddhy v sobě skrývá podobný princip intelektuální hádanky.