Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bajer (* 1949)

• narodil se 28. března 1949 v Jilemnici

• s rodiči žil v obci Dolní Kalná na Trutnovsku, o které později napsal knihu

• navštěvoval zahradnickou školu v Kopidlně, maturitu složil v roce 1969

• byl na ustavující schůzi Klubu spřízněných duší při divadle Semafor

• jako zahradník pracoval na nizozemské, později turecké ambasádě

• v polovině 70. let se spřátelil s publicistou Jiřím Černým, vozil ho po celé republice na antidiskotéky

• uváděl středeční večery v Jonáš klubu

• v době normalizace tajně navštívil Václava Havla na Hrádečku

• po revoluci působil jako zahradník na Hrádečku a ve vile v Dělostřelecké ulici

• s manželkou vychovali tři děti

• v roce 2023 žil s manželkou v obci Ždírnice na Trutnovsku

V lětě 1968 měl Josef Bajer před sebou poslední ročník střední školy, prázdniny trávil doma u rodičů a připravoval se na závěrečné zkoušky v autoškole. O vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který začal v noci z 20. na 21. srpna, se dozvěděl okamžitě. V noci slyšel létat letadla a brzy začala projíždět Dolní Kalnou také vojenská technika. Obec se totiž nacházela na trase do Trutnova, kde sídlila československá vojenská posádka.

„Špatně jsem spal, protože jsem v polospánku pořád slyšel letadla, jedno za druhým, jedno za druhým. Když jsem se ráno probudil, pustil jsem si rádio a už jsem věděl, co se děje,“ popisuje. I přes dramatické události ráno odešel na domluvené jízdy, před automobilem se setkal s instruktorem. „V autě jsme měli puštěné rádio. Když zazněla známá zvuková scéna, kdy pouštěli československou hymnu, a do ní štěkaly samopaly a kulomety, tak jsem byl zrovna za volantem. Řekl jsem instruktorovi, že dál už nemůžu a že zastavíme,“ vzpomíná pamětník se slzami v očích.

Po okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy se Josefu Bajerovi zhroutil svět. Svoboda, kterou před srpnem roku 1968 ochutnal, se vytrácela s každým vojenským automobilem, který projížděl obcí Dolní Kalná, kde Josef Bajer s rodiči žil.

Okupaci Československa vnímal jako obrovský zásah do života. „Bylo mi devatenáct let, život jsem měl před sebou a myslel jsem si, že všechno bude prima. Najednou to skončilo. Bylo to fakt blbý, v mém životě pak na chvíli nastalo období, které bych dnes nazval depresí,“ dodává.

V normalizační šedi se mu ale nakonec podařilo najít ostrůvky svobody. Byly jimi členství v Jonáš klubu, kde Josef Bajer uváděl středeční pořady, práce zahradníka na zahraničních ambasádách a také přátelství s publicistou Jiřím Černým, se kterým pamětník objížděl v té době oblíbené poslechové diskotéky po celé republice. Díky přátelství s Jiřím Černým se Josef Bajer v roce 1984 seznámil s Václavem Havlem, kterého navštívil na Hrádečku.

„Věděl jsem, že je to tam obklíčené estébáky, a měl jsem obavy, nebudu lhát. Když už jsme tam ale dorazili, bylo mi všechno jedno,“ vzpomíná. Po revoluci se Josef Bajer na Hrádeček pravidelně vracel. Navázal totiž kontakty s Václavem Havlem a začal u něho pracovat jako zahradník.

Dětství strávil v Podkrkonoší

Josef Bajer přišel na svět 28. března roku 1949. S rodiči žil v malé obci Dolní Kalná na Trutnovsku. Tatínek Josef Bajer se živil jako sedlář, maminka byla v domácnosti a později pracovala jako dělnice.

Po roce 1948 ztratil tatínek svou živnost. „Udělali z něho pracovníka komunálních služeb v Nové Pace,“ popisuje Josef Bajer. Navzdory zakázané živnosti se u tatínka scházeli sedláci z celého okolí. Z rozhovorů, které s tatínkem vedli, nasával malý Josef Bajer antikomunistickou náladu. „Sedláci pochopitelně měli, jak bych tak řekl, důvod ke stížnostem. Tak jsem je tam poslouchal a oni mě nevyháněli,“ vypráví o prostředí, ve kterém vyrůstal.

Určující pro něho bylo divadlo Semafor

Základní školu navštěvoval Josef Bajer v Dolní Kalné. „Dodnes vzpomínám, jak jsme chodili během vyučování sbírat různé bylinky,“ popisuje školní léta. Láska k přírodě, rostlinám i zahradě byla jednou z formujících vlastností, díky kterým se Josef Bajer v patnácti letech rozhodl pro zahradnickou školu v Kopidlně. „Maturitu jsem složil pod podobiznou Alexandra Dubčeka. Psal se tehdy rok 1969,“ podotýká s úsměvem.

Pamětník vyrůstal s dvěma mladšími sourozenci, tatínek vedl své děti k lásce ke kultuře a hudbě. V Dolní Kalné byl knihovníkem, a tak svým dětem nosil domů knihy a také Literární noviny. „Zhruba od patnácti let, kdy jsem odešel studovat, jsem se začal o kulturu zajímat sám. Kupoval jsem si za dvě koruny Mladý svět, a když přišlo pražské jaro, tak už to ve mně všechno fest bujelo,“ popisuje své tehdejší smýšlení.

Nesmírně blízké bylo Josefu Bajerovi především divadlo Semafor. „Když mi pak táta sdělil, že Jiří Šlitr pochází ze sousední Zálesní Lhoty, tak už jsem se o Semafor začal zajímat tuplem. Ale dostal bych se k jejich písničkám asi stejně, protože do našeho tehdejšího života přinášely radost,“ vysvětluje zrod lásky k dvojici Suchý a Šlitr. Osudným se pamětníkovi stal pořad Gramotingtangl Jiřího Suchého, kde Josef Bajer poprvé zaslechl o plánech založit Klub spřízněných duší při divadle Semafor.

V roce 1967 se tak Josef Bajer ocitl na ustavující schůzi klubu, kam tehdy dorazil i spisovatel Ludvík Vaculík, jehož nedávno komunisté vyloučili ze svých řad. „Na naší první schůzi dostal Ludvík Vaculík odznáček a situaci vtipně glosoval. Řekl, že jej rád přijme, protože se mu klopa na saku před časem poněkud uprázdnila,“ vzpomíná pamětník na začátek Klubu přátel spřízněných duší při divadle Semafor, který později vešel ve známost pod názvem Jonáš klub.

Zopakovat si vojnu? Raději si prostřelím nohu

V roce 1969 narukoval Josef Bajer na vojnu do Tachova, sloužil u prvosledového bojového pluku. „V případě války bychom šli první. Držela se tam přísná pohotovost,“ vysvětluje. S šikanou se na vojně setkal téměř okamžitě, i proto na dva roky v Tachově nerad vzpomíná. „Byly to takové zvláštní buzerace. Když už jsem byl později mazák, tak jsem se snažil být k  holubům slušný. Zjistil jsem ale, že kdybychom se takhle chovali všichni, tak nás holubi za chvíli zbijí. Já jsem zkrátka hřešil na to, že moji kolegové byli na nováčky tvrdší, já jsem proto nemusel,“ popisuje mezilidské vztahy na vojně.

Dodnes prý nechápe, že někteří jeho vrstevníci nostalgicky vzpomínají na léta strávená povinnou vojenskou službou. „Já s oblibou říkám, že než si to zopakovat, tak si raději prostřelím nohu,“ dodává s úsměvem.

V roce 1971 nastoupil Josef Bajer jako zahradník na Státní statek v Jičíně. Tentýž rok mu zemřela maminka. Z normalizační letargie i ztráty jednoho z rodičů jej vysvobodila láska k dívce, za níž se v roce 1974 přestěhoval do Prahy, kde si sháněl práci. Jako zahradník pracoval Josef Bajer na nizozemské ambasádě, kde strávil osm let. Tak se začalo psát nejkrásnější a nejintenzivnější období jeho života.

Léta strávená v Jonáš klubu

Přestěhování do Prahy mu umožnilo bohatý společenský život. Klub přátel spřízněných duší při divadle Semafor byl v roce 1971 úředně zrušen, ale jeho členové záhy našli útočiště pod Českým fonoklubem a činnost zahájili znovu pod názvem Jonáš klub. Josef Bajer tehdy začal uvádět středeční večery, kam si brzy zval hosty podle vlastního výběru.

„Abych byl upřímný, já jsem se tam do ničeho nehrnul, ale vždy se to zkrátka nějak stalo. Jednou jsme měli schůzi a padl dotaz, kdo bude večerní pořad uvádět, a ostatní řekli, ať jdu já, že umím mluvit. A tak jsem šel,“ popisuje cestu, jak se dostal k uvádění oblíbených večerních programů v Jonáš klubu, kam běžně chodívalo okolo stovky hostů.

Do klubu přivedl Josef Bajer také publicistu Jiřího Černého, se kterým se dříve seznámil díky jeho rozhlasovému pořadu Houpačka. „Od roku 1964 jsem byl jeho pilným posluchačem, občas jsem mu poslal korespondenční lístek s písničkami, které bych si přál zahrát. Když jsem se pak přistěhoval do Prahy, tak jsem zjistil, že má poslechovou diskotéku v klubu Čáslavská nahoře na Vinohradech. Vyrazil jsem tam a asi jsem se mu do přízně až trošku vnutil. Měl jsem ho už tehdy velice rád a mám ho samozřejmě rád dodnes,“ uvádí pamětník dojatě.

Na pořady Jiřího Černého pak Josef Bajer chodil pravidelně a mezi oběma muži vzniklo přátelství, které trvá celý život. „Začal jsem ho vozit na antidiskotéky, a tak jsem se asi v roce 1976 stal vlastně jeho řidičem. Jezdili jsme spolu až do revoluce v roce 1989,“ vysvětluje Josef Bajer.

Společně několikrát vyrazili do pamětníkova rodiště. „Vůbec první vystoupení Jirky Černého u nás bylo v Horní Kalné v hostinci Bosna. Jeho pořady pro mě byly inspirací. Každý se tam mohl zeptat, na co chtěl, a Jirka mu vždy odpověděl tak, aniž by musel lhát nebo něco zatajovat,“ zmiňuje pamětník.

Žil jsem na třech ostrůvcích svobody

Přátelství s Jiřím Černým, Jonáš klub a práce na velvyslanectví představovaly pro pamětníka tři ostrůvky svobody, které jej zachraňovaly od normalizační šedi. Josef Bajer v té době stále pracoval na nizozemském velvyslanectví, žádnou prověrkou ale neprocházel. „Byl jsem veden jako zaměstnanec Správy služeb diplomatického sboru. Státní bezpečnost mě kvůli tomu nikdy neprověřovala, nebo o tom alespoň nic nevím,“ říká Josef Bajer.

Společenské kruhy, ve kterých se pohyboval, ale přímo provokovaly k tomu, aby se o něho Státní bezpečnost začala zajímat. V roce 1983 založili estébáci na Josefa Bajera svazek s krycím jménem Zahradník a jeho osobu prověřovali, dokumenty se však nedochovaly. Podle pamětníka ho Státní bezpečnost nikdy nekontaktovala, mnohokrát se však ocitl v situaci, kdy věděl, že se balancuje na hraně toho, co tehdejší komunistický režim dokázal snést. „Manželka mi často opakovala, že na Pankrác mi pomeranče nosit nebude,“ prohlašuje pamětník.

Jednou z takových situací byl například moment, kdy se Jaroslav Hutka chystal emigrovat. „Šel jsem za ním, jestli by mi nepodepsal desky. Nikdo jsme nevěděli, kdy a jestli vůbec se vrátí. On tehdy nebyl doma, jeho žena mi řekla, ať si pro to přijdu další den. Když jsem tam pak znovu šel, před dveřmi stáli příslušníci Veřejné bezpečnosti,“ vzpomíná Josef Bajer na moment, kdy se písničkář Jaroslav Hutka chystal do Holandska.

Tehdy prý pocítil obavy o vlastní existenci, zachoval ale chladnou hlavu. „Prošel jsem okolo nich až do horního patra, tam jsem zazvonil. Nikdo neotevřel. Sešel jsem po schodech dolů. Tam mě zastavili, ptali se, co hledám. Jarda s manželkou stáli ve dveřích, neřekli ani slovo. To jsem byl tehdy pěkně rozklepaný,“ popisuje. Podepsané gramofonové desky Josefu Bajerovi nakonec vyzvedl kamarád.

Na Hrádeček nemusíme, ale měli bychom

V roce 1982 skončil Josef Bajer na nizozemské ambasádě a začal pracovat na tureckém velvyslanectví, kde zůstal až do roku 2013. Na začátku 80. let se blíže seznámil s Václavem Havlem. Poprvé se potkali v hostinci Bosna v Horní Kalné na Trutnovsku na koncertě Vlasty Třešňáka a Dagmar Voňkové. Blíže se ale seznámili v roce 1984 na akci v Nové Pace. „Přijel tehdy na poslechový pořad Jirky Černého. Po skončení mi Jirka pověděl, že nás Vašek pozval k sobě domů.“ Josef Bajer si byl velmi dobře vědom toho, že je Hrádeček obšancovaný Státní bezpečností. „Měl jsem doma rodinu. Začal jsem couvat a říkal jsem, že se můžeme společně potkat někde v hospodě. Jirka Černý mi odpověděl, že jestli nechci, tak nepojedeme, ale že by přece jen bylo dobré, kdybychom jeli,“ vzpomíná na tehdejší slova svého přítele. Josef Bajer se tak rozhodl, že společně k Havlovým vyrazí.

Jiří Černý a Josef Bajer se po příjezdu na Hrádeček dohodli, že auto nechají pod kopcem u sousedů a zbytek dojdou pěšky. „Olga Havlová se nás pak ptala, kde máme auto. Odpověděli jsme jí a ona nám opáčila, že jsme neudělali úplně dobře, že už o nás určitě vědí. S návštěvami to prý dělali tak, že auta vyjela nahoru, zaparkovala se, dala do stodoly a přes SPZ hodili deku. Mně to v tu chvíli ale už bylo úplně jedno,“ říká pamětník.

U Havlových strávil Josef Bajer celý večer, všichni čtyři společně povečeřeli. „Podávala se nutrie. Jirka Černý se nad tím velmi pozastavoval a z legrace povídal, že jsme tedy špatně dopadli. Milionář Havel nám nabídl nutrii. Musím ale říct, že od té doby po nutrii úspěšně pátrám a máme ji doma tak čtyřikrát do roka. Je to výborné maso, kam se hrabe králík,“ popisuje hostinu na Hrádečku s tím, že z celého večera na pamětníka udělala vůbec největší dojem Olga Havlová.

Vánoční dárek pro ženu byla svoboda

Listopadové revoluční dny roku 1989 Josef Bajer prožíval velmi silně. Demonstrace 17. listopadu na Albertově se ale neúčastnil. „Viděl jsem tehdy pozvánku, na které bylo uvedeno, že akci pořádá Socialistický svaz mládeže. Mně bylo tehdy čtyřicet let. Na svazáka už jsem byl poněkud starý. Navíc jsme měli podzimní sraz Jonáš klubu,“ zmiňuje.

Večer 17. listopadu vystupovali Jiří Černý a Zdeněk Svěrák v klubu, Josef Bajer pořad tehdy uváděl. „Večer jsem je oba vezl domů. Jel s námi i Vladimír Svitáček. Vyložil jsem Zdeňka Svěráka a v autě jsem zůstal já a Vláďa, který bydlel mezi ulicemi Žitná a Ječná. To už ale bylo po všem. Po desáté hodině večer jsem v Praze nepozoroval nic. Vše jsem se ráno dozvěděl z rozhlasu. Pak už události dostaly pořádný spád,“ uvádí pamětník.

Druhého dne večer do Jonáš klubu dorazili herci vedení Vladimírem Kratinou a účinkující tehdejšího večera se k protestu okamžitě připojili. Plánovaný program se zrušil a podzimní setkání Jonáš klubu, který se v té době jmenoval J-klub, dostalo revoluční spád.

„Od té doby jsem se snažil být u všeho. Sbíral jsem kdejaký leták, abych jej přivezl do Dolní Kalné,“ popisuje Josef Bajer. Životní rytmus listopadových a prosincových dnů pak dokresluje Štědrý večer u Bajerových. „Na Vánoce nastala taková trapná situace. Já jsem pro Marušku neměl jediný dárek. Pod stromečkem byly dárky pro děti, pro mě, ale pro moji ženu nic. Já jsem se jí omlouval a vysvětloval jí, že můj dárek je svoboda. Nechlubím se tím, bylo mi trapně a je mi kvůli tomu trapně dodnes. Jen tím dokládám, jaký fofr to tehdy byl,“ dodává pamětník.

Zahradničil na Hrádečku i v Dělostřelecké ulici

Po roce 1989 se Jonáš klubu vrátil jeho název. Večerní pořady stále moderoval Josef Bajer, a to až do konce 90. let. Pamětník navíc stále pracoval na turecké ambasádě a dostal se také blíže Václavu Havlovi. Tehdejší tajemník prezidenta Vladimír Hanzel zařídil Josefu Bajerovi u Havlových práci na Hrádečku a později také v Dělostřelecké ulici.

„Byla to pro mě obrovská čest. V té době byl Václav, nebudu přehánět, když řeknu megastar. Každý se s ním chtěl fotit. Já s ním přitom nemám snad jedinou fotku. Mohl jsem mu být poblíž díky zahradě. Na Hrádečku to bylo prima, trávil tam dovolenou a udělal si na mě čas, mohli jsme si povídat. V Dělostřelecké jsme se pak vídali skoro pravidelně zhruba jednou týdně,“ vzpomíná pamětník.

V roce 2013 odešel Josef Bajer do penze a vrátil se s manželkou do rodného kraje, do chalupy ve Ždírnici, kterou si začali opravovat ještě před rokem 1989. O obci, kde jako dítě vyrůstal, napsal Josef Bajer knihu s názvem Dolní Kalná a Slemeno.