Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bajer (* 1923)

• narozen 23. ledna 1923 ve Straníku

• přijat na gymnázium v Novém Jičíně, které bylo německou okupaci uzavřeno

• roku 1942 přikázán na nucené práce do Salcburku, nakonec odcestovat nemusel

• na konci války si ve Stachovicích otevřel vlastní obchod

• po roce 1948 obchod komunisty zabaven

• plánovač v zemědělské výrobě ve Vítkově a následně předsedou JZD ve Fulneku

Hned na začátku bych chtěla objasnit neshodu příjmení Josefa Bajera s příjmením jeho rodičů – Bajarových. Roku 1942 dostal Josef (v té době ještě Bajar) od německé správy nařízení, aby odjel pracovat do Salcburku. Při této příležitosti mu vystavili německou legitimaci. A protože jim Bajer znělo lépe než Bajar, jednoduše si ho „přejmenovali“. Pan Bajer naštěstí (jak sám říká) nikam odjet nemusel. Shodou náhod si jeho otec zrovna zlomil nohu, a tak měl odůvodnění, proč zůstat doma ve Straníku. Musel se starat o polnosti a dobytek. Roku 1945, po osvobození, když chtěl jméno opět změnit do původní podoby, jej na úřadě přesvědčili, aby si ho nechal tak, jak mu ho Němci pozměnili. Úředníky by to totiž stálo spoustu času. A tak si Josef ponechal příjmení Bajer.

Pytlačení bělic

Pamětník se narodil Ludmile a Josefu Bajarovým 23. ledna 1923 ve Straníku v Bajarově mlýně. „Moje maminka chodila denně kolem mlýna a náš tatínek si ji tak vyčuchal, až si ji nakonec vzal,“ popisuje. Jeho dětství bylo krásné. Svým rodičům neřekl jinak než maminka a tatínek, měli na tu dobu velmi blízký vztah a v rodině si tykali. Dokonce Josefovi již v šesti letech dovolili střílet z pušky. Rád lovil bělice ve Stranickém potoce a jednou tak moc pytlačil (ulovil okolo stovky ryb), že na to páni z Nového Jičína, kteří měli potok pronajatý, přišli. Přímo ho načapali a dovezli ke starostovi Straníku. Ten dal tatínkovi pokutu sto korun a doma to komentoval slovy: „Že by za tu stovku měl ty ryby zase nachytat.“ Jeho tatínek byl velmi aktivní, co se kutilství týče. Celý jeho život se staral hlavně o jejich dobytek a polnosti. Byl to zemědělec tělem i duší. Jeho idylku mu překazil příkaz Němců. Za protektorátu totiž musel jít pracovat do Nového Jičína. Dělal, co bylo potřeba. Spolu s dalšími muži dělali vše, od stavění plotu až po malování pokojů. A maminka? Ta zase svůj život zasvětila obchodu. Ve mlýně měli také mnoho práce, protože v celém okolí byly jen dva mlýny a mlelo se ve dne v noci. Vlastnili dlouhé pastviny, které se táhly až k Hodslavicím, a pamětník na nich pásl jejich dvě krávy.

Dvanáctiletý porodník

Rodině bylo ve mlýně těsno, a tak se rodiče rozhodli, že postaví nový dům, a začali vykopáváním sklepů. Z hlíny, kterou vyvezli, dělali surové cihly, poskládali je do komínku (tzv. kozel) a pod nimi nechali doutnat oheň po dobu dvou týdnů. Takto se cihly vypálily. Jejich nový domeček měl tři sklepy, taktéž tři studny a chlév. Na stavbu domu si půjčili v Hodslavicích v katolické záložně sedm tisíc korun. Aby půjčku stačili splácet, museli vždy za nějaký čas prodat jalovici a navíc pronajali jednu světnici rodině Knězkových. Bajarovým tedy zbyla jedna světnice a kuchyň. Ale i tu jednu světnici museli obětovat. Maminka si v ní totiž otevřela obchod se smíšeným zbožím. Rodina tedy žila celou dobu pouze v kuchyni, a to dokonce i jako šestičlenná. Když byly děti malé, spávaly ve velkých kuchyňských šuplících… což si lze dnes jen těžko představit. Ale zpět k maminčinu obchodu. Ta si všimla, že v Novém Jičíně se nedaří obchodu se smíšeným zbožím Geryk a spol., a tak se tam zapsala jako učnice. Když zkrachoval, nelenila a otevřela si ve zbývající světničce jejich domečku ve Straníku obchod Smíšené zboží Geryk – Ludmila Bajarová.
Rodina Bajarových měla šest členů, tedy čtyři děti. Nejstarší byl Josef, po něm přišli na svět dva bratři, Jan a Václav. Nakonec se Josefovi narodila ještě sestra Ludmila. Na její příchod Josef nemá hezké vzpomínky. Když byla maminka těhotná právě s jeho sestrou, bylo mu asi dvanáct let. Na maminku přišly porodní bolesti, a tak mu poručila, aby doběhl pro doktora. V poslední chvíli ho však zastavila, že by to asi stejně nestihl, a řekla mu, že jí bude muset pomoci. Dopadlo to tak, že sám dělal mamince porodníka. Jak říká, vzpamatovával se z toho velmi dlouho.

Kilometry krájel od pondělí do neděle

Školní docházku zahájil na obecné škole ve Straníku, kam chodil po dobu čtyř let. Do Straníku docházel farář ze Starého Jičína, který je vyučoval. Nikdo ale děti nenutil a hodin se účastnily pouze věřící děti. Ty ostatní hrály venku pod dozorem paní ředitelky fotbal. Taková tolerance je překvapivá. Pro dobré výsledky mu na obecné škole doporučili vyzkoušet přijímací zkoušky na gymnázium v Novém Jičíně.

Zkouška proběhla tak, že mu paní profesorka Růžičková zadala úkol, aby napsal vyprávění. Josef napsal o tom, jak kohout honil slepici po dvoře, profesorku okouzlil jednoduchostí a námětem ze života, a tak ho přijala. Nejchudší studenti dostávali jednou ročně od gymnázia kabát (byl jím právě Josef s kamarádem Frantou Kyselým, ten se stal později učitelem ve Fulneku). Josefovými slovy: „Takový dlouhý kabát, zvláštní, zvláštní barvy.“

Ráno obvykle vstával ve čtyři hodiny, navařil polévku rodičům a poté se pěšky vydal do školy. Denně přes kopce do Nového Jičína a zpět nachodil šestnáct kilometrů. A to se učilo i v sobotu. A co víc, polévka, která mu brzy ráno zahřála žaludek, byla téměř jeho jediným jídlem za celý den. Svačinu si do školy nebral a obědy ve škole si mohla dovolit jen hrstka žáků. Další jídlo měl tedy až po návratu ze školy. Odpočinek neměl ani v neděli, kdy musel pěšky zase pro změnu do kostela až do Starého Jičína (dohromady tam i zpět dvanáct kilometrů).

Pánové z Nového Jičína rádi chodívali na nedělní procházku od Čarťáku kolem potoka do Hodslavic na nádraží na vlak. Jednou ho takhle na procházce potkal jeho profesor matematiky. Pamětník zrovna pásl krávy a šíleně se styděl, protože s nimi šla dívka. Pan profesor ho takto potkával častěji a Josef přiznává, že pak měl k němu bližší vztah než k jiným studentům, měl ho radši. Když si pamětník potřeboval koupit nějaké knihy či učebnice do školy, maminka obětovala pět litrů mléka či másla, které musel ráno na trhu v Novém Jičíně prodat, aby na ně měl peníze, kde už musel být kolem páté hodiny ranní. Trh se konal vždy na náměstí, kde si obchodníci roztáhli plachty a na ně pak rozložili své nabízené zboží.

Gymnázium ale Josef nedokončil, protože přišli němečtí okupanti, a jak jsem se dočetla v knize Nový Jičín, v srpnu roku 1939 byly všechny školní budovy v Novém Jičíně zabrány německou armádou. Konkrétně budovy škol v Palackého ulici sloužily jako kanceláře generálního štábu armád maršála Lista. Z Nového Jičína se tak stala pomyslná spojka v tažení Němců na Polsko. Městem se táhly armádní kolony. Na oslavu vítězství v Polsku byla vyvěšena sedmidenní vlajková výzdoba.

Místo kněze obchodníkem

Rodina Bajarových byla velmi zbožná. Poté, co nemohl kvůli německé okupaci dokončit gymnázium, přišla prý nabídka. Jeho strýc, který sloužil přímo ve Vatikánu, mu měl pomoci zařídit studium u salesiánů ve Fryštáku a k jeho odjezdu se váže úsměvná příhoda. Josef si totiž spletl názvy a místo do Fryštáku přijel do Fryštátu (od roku 1949 Karviná). Přijel tedy do špatného města a ještě k tomu v noci. Zde se ho ujala hospodská, která ho nechala u sebe přenocovat. Druhého dne ho vypravila do Fryštáku.

Pamětník ve svém vyprávění vzpomíná, jak se mu tam líbila jedna dívka – Liduška, ale vzhledem k tomu, že se chystal stát knězem, pomáhal jí jen sbírat jahody. Blížila se doba vysvěcení a Josef měl donést svůj rodný list a oddací list rodičů. Zjistili však, že se narodil šest měsíců po svatbě, což podle pravidel vylučovalo možnost, že by se stal knězem, a poslali ho zpátky domů,

V roce 2023 kontaktoval správce portálu Paměť národa pan Vladimír Kopřiva SDB, archivář Domu Ignáce Stuchlého Fryšták. Podle jeho bádání se v evidenci žáků tamní salesiánské školy jméno Bajer ani Bajar nevyskytuje. Vyprávění pamětníka je tedy v tomto bodě nedoložitelné.

Josef Bajera si tak prý vzala do učení jeho maminka, aby jí pomáhal v obchodě. Šlo však jen o formalitu. Maminka pro práci na poli neměla čas na prodej, a tak musel obchod vést. Zkusil pak ještě pedagogickou školu ve Frenštátu, tzv. učitelák, ale nějak mu to nevycházelo, a tak se vrátil k mamince do obchodu. Zde se naučil vše potřebné a nakonec jej vedl sám.

Útržky vzpomínek na válečné roky

Již v roce 1937 se na Skalkách střetávali jako parta kluků, převážně z Kojetína, a bili se s Němci. Když jsem se následně Josefa ptala na jeho vztah s Němci, uznal sice, že někteří z nich si odsun nezasloužili, ale také zdůraznil, že nikdy nechce s Němci nic mít. Vždy to prý byli gauneři. Jeho názor dokládá následující historka. Udála se ještě na gymnáziu, tedy před válkou. Donesl svému spolužákovi (Němci) rybičku v láhvi, protože je sbíral. Když mu ji však chtěl dát, nešťastně zakopl, láhev se rozbila a střepy i s rybou ležely na zemi. Jeho německý spolužák ho za jeho dobrou vůli ještě zkopal. Všichni ale nebyli stejní. Jeden německý doktor, na jehož jméno si již Josef nevzpomíná, vážně onemocněl. Léčili ho v nemocnici v Novém Jičíně a dávali mu poslední dny života. On se však neustále modlil k Panně Marii a zázračně se uzdravil. A když se jeho stav výrazně zlepšil, chtěl Pannu Marii uctít za to, že ho uzdravila. Vybral si k tomu místo zvané Petřkovská hůrka, kde umístil sochu Panny Marie, které neustále svítí svatozář. Je to dodnes pamětníkovo oblíbené místo a s nadšením mi vyprávěl o nádherné přírodě a jeho kouzlu.

V roce 1938 obsadili Němci jeho rodnou vesnici Straník, kde zůstali měsíc. Pak totiž přišla komise a Němci se museli stáhnout k Bludovicím, odešla s nimi i česká rodina Petrášových, nikdo však neví proč. Informace se přenášely ústně, někdy se vydávaly malé informační letáčky a ve Straníku Němci odstranili na rozhlasových přijímačích dlouhé vlny, aby lidé nemohli poslouchat zahraniční vysílání. Za války, když už vedl Josef Bajer maminčin obchod, začali mu chodit němečtí vojáci na kostkový cukr. „Víte, bylo Německo a ogaři měli dlouhé ruky, jen otevřeli dveře a už byli na kostkovém cukru.“ Cukr posílala pamětníkova maminka Ludmila i anglickým zajatcům – letcům, kteří byli ve Štramberku. Jednou však přišla německá revize. Přesto, že dal Josef do pytle pět kilogramů závaží, přišli na to, že ještě pět chybí. Nebohou maminku za to na měsíc zavřeli do vězení. Češi však nebyli zvyklí žít podle někoho, aby jim někdo něco nakazoval, a začaly vznikat partyzánské buňky. Prvopočátek měly v Hostýnských horách a postupně se partyzánský odboj šířil i na Valašsko a dále. V roce 1944 byli už partyzáni všude, chodili k rodinám na obědy a sžili se s vesnicemi, které je živily.

Jednou mu do obchodu přišli partyzáni – čtyři muži a jedna krásná černovlasá žena. Měli dlouhé kabáty a na zádech ruksaky. Bylo kolem půlnoci, když mu zabušili na dveře. Byli z brigády Jana Žižky. Přišli si pro zboží, ale místo peněz měli jen jakési potvrzení. Když jim Josef všechno zabalil, požádali ho, aby je odvedl na nádraží do Veřovic. Šel tedy s nimi. Během cesty mu partyzánka převyprávěla celý svůj život. Byla to Ruska a pocházela z Petrohradu. Byla dříve doktorkou, než Rusové vyřadili na čtyři tisíce doktorů a doktorek ze služby. Půlka z nich šla přímo na frontu a druhá půlka šla do protektorátu do lesů. Na konci cesty, když došli k nádraží, zmizeli najednou partyzáni Josefovi z očí. Maminka nechtěla nahlásit partyzány hned, ale až druhý den. Nahlásil je však jiný obchodník a za nimi do obchodu přijela třikrát kriminálka z Opavy.
Po čtyřiceti letech se pamětník bavil s panem Rajnochem, který dnes bydlí ve Fulneku, ale pocházel ze Štramberku. Přišli na to, že pan Rajnoch byl jedním z těch mužů, které Josef tehdy odváděl k nádraží.

Jedné noci zabouchalo Bajarovým na dveře pět Rusů. Prchali z vybombardovaného Berlína a hledali přístřeší a rodina se jich ujala. Jeden z nich měl na noze tržnou ránu a celou cestu jej čtyři muži nesli na dřevěném roštu. Josefova maminka zraněnému vojákovi ránu pomazala sádlem a zavázala a pamětník je poté doprovodil k železniční trati.

Ve Štramberku byli nuceni pracovat angličtí zajatci (převážně letci). Neměli moc jídla a měli hlad, Němci se k nim chovali špatně. Lidé po vesnici dělali sbírky. Kolikrát se domluvili a někdo z nich vždy navařil hrnec jídla, který se dal chlapům z vesnice, co do Štramberku denně jezdili do práce (mezi nimi byl i Josefův bratr Václav), a ti to jídlo letcům předali. Po osvobození přijeli angličtí letci k domu Bajarových a darovali Josefově mamince jako symbolické poděkování tahací harmoniku.

Pamětník vypráví i o svém dobrém kamarádovi, kterého poznal ve Stachovicích. Byl to Němec a jmenoval se Gebauer. Byl to jeden z mála Němců, kterého si Josef připustil k tělu, jinak jim moc nevěřil. Pan Gebauer byl ve vesnici uznávaný, měl velký statek, kde žil se svou manželkou a třemi dětmi. Neměl nikdy hluboko do kapsy a jako jeden z mála místních vlastnil automobil. Ač měl českou zemi velmi rád, chtěl ještě v únoru roku 1945 uprchnout z protektorátu, protože tušil, že později to bude problém. Naložil si dvě vlečky jídla a odjel na západ. Měl ale smůlu. Chytila ho tzv. olomoucká smyčka a vše mu vzala. Zpět domů šli dva týdny a po cestě museli jíst kopřivy, aby vůbec přežili. Poté musel republiku opustit při hromadném odsunu. Josef mu na přilepšenou daroval na cestu velkou sklenici marmelády. Vzpomíná na něj se smutkem v hlase: „Kdo ví, kde je mu dnes konec…“

Otevření stachovického obchodu

Ke konci války byl pamětník požádán Antonínem Mičkou, který rozděloval funkce obchodníkům po celém okrese, aby otevřel obchod ve Fulneku. Když tam však dojel, nevěřil svým očím. Fulnek byl zničený, nebylo kde prodávat, a Josef se tedy rozhodl vrátit domů. Když po cestě zastavil u stachovického kostela, aby se nasvačil, zrovna šel kolem stachovický starosta Mikulec a ptal se ho, co tam dělá nebo jestli někoho hledá, a následně se dali do řeči. Když se starosta dozvěděl, proč se vrací z Fulneku domů, poprosil ho, aby si obchod otevřel ve Stachovicích, a tak se i stalo. Když upravoval interiér obchodu, aby se v prostorách vůbec dalo prodávat, najal si malíře, nějakého pana Veselského. Při natírání kredence a poliček se dali spolu do řeči. Po chvíli pan Veselský povídá: „Jožko, já bych věděl o pěkné ženské na Hutisku, jeď se podívat.“ Pamětník vyrazil a z Hutiska přijel nadšený. Liduška se mu velmi líbila, byla to zapálená sportovkyně v Sokole, a tak si ji i vzal. Po svatbě mu manželka začala pomáhat v obchodě. Nakonec se jí to zalíbilo tak, že prodávala, a Josef jezdil s koňským spřežením až do Valašského Meziříčí pro zboží. Cesta mu zabrala vždy téměř celý den.

Všude samé pušky

Od 8. září do 28. října 1944 proběhla Karpatsko-dukelská operace. Byla však špatně připravená. Zahynulo během ní okolo 23 000 vojáků Rudé armády i československých vojáků. Američané šli od západu a nesměli překročit tzv. demarkační linii. Osvobozovali tedy města na západě Čech. Sovětský svaz šel od východu a osvobodil většinu území. Když byla celá rodina v hodslavském kostele, ozvalo se několik ran. Farář všechny poslal domů. Josef se bral údolím ke Straníku, na sobě krásný moderní šusťákový kabát, a v ten moment padlo osm ran. Při každé ráně se schovával v řádkách brambor. Stříleli po něm sovětští vojáci směrem od Veřovic (asi omylem). Když běžel dál, potkal ve Straníku německého vojáka, který se ho ptal na cestu do Olomouce. Odpoledne pak rodina viděla mnoho ustupujících německých vojáků i s tanky. Na vesnici už se začali lidé radovat, veselit a tančit. Večer k nim domů přišli dva mladí sovětští vojáci a jeho maminka jim udělala vejce. Najednou však uslyšeli venku německé rozkazy. Vojáci vyběhli ven a další půlhodinu zněla střelba. Když už byl dlouho klid, vyšli všichni ven. Jednoho Rusa našli mrtvého v potoce, ale druhého už nenašli. Němci se vrhli do hor, směrem na Starý Jičín. Podle pamětníka to musel být někdo, kdo trasu znal, pravděpodobně nějaký Němec z Bludovic. Josef se s kamarádem Adamcem vydal po jejich stopách. Když došli ke Strážnici, viděli kolem sebe samou hrůzu. Všude samé pušky, náboje, čepice... Nejprve se pokoušeli věci sbírat. Pak toho nechali, protože už je neměli kam dát. Došli až k palouku nad Kojetínem, kde našli plno pláten od krve. Po vojácích už však nebylo ani stopy.

Slavný přednášející na sjezdu zemědělců

Osvobození si však rodina dlouho neužila. Přišli komunisté a obchod i s pekárnou jim zavřeli. Jednoduše přišli dva pánové z Litvínova a řekli mu, že obchod zabavují, a tak s manželkou zůstali bez práce. Ne však nadlouho. Během pár hodin jim na dveře zaklepali z úřadu práce z Vítkova. Doslechli se, že manželé jsou bez práce. Josefovi dali na výběr, jestli chce pracovat jako vedoucí účetní v nemocnici v Novém Jičíně, nebo raději jako plánovač pro jednotné zemědělské družstvo (JZD) ve Vítkově. Vzhledem k tomu, že k zemědělství měl blízko celý život, rozhodl se pro druhou možnost. Pracoval v družstvu jako plánovač pro celý okres a vypomáhal s účetnictvím.

Překvapila mě odpověď na mou otázku, jak byli nuceni zemědělci, aby se přidali k JZD, popřípadě jaké byly tresty za nesplnění plánu. Odpověď zněla, že nikdo nikoho v žádném případě netrestal ani nenutil.

Poté byl žádán fulneckým družstvem, aby pomohl postavit jejich JZD na nohy. Odolával dlouho, ale nakonec svolil. Na schůzi ve Vítkově se nenechal znovu zvolit do své funkce a hned v noci se stěhoval do Fulneku, kde byl zvolen předsedou družstva. Pamětník byl velmi úspěšným a považovaným člověkem ve funkci. Podařilo se mu dát JZD do pohybu a sám svou kariéru komentuje slovy: „Hned jsem byl slavný, ano, hned jsem jezdil do Prahy, dělal jsem přednášky v Praze našim zemědělcům. Já, jediný nezemědělec.“

Růžové to ovšem neměl. Jezdili mu z Vítkova vyhrožovat, cítili se podvedení, že od nich utekl. Naštěstí z toho neměl žádný postih. Když už ve Fulneku všechno běželo, jak mělo, dostal nabídku na práci plánovače v Ostravě. Vše už bylo domluvené, ale z Fulneku ho neuvolnili. Místo toho ho umístili do dalšího úpadkového družstva, do nedalekých Kujav. Tam začínal opět od začátku. A když se mu podařilo za dva roky dát dohromady i družstvo Kujavy, poslali ho do Hladkých Životic a poté do Jílovce. Práce byla ale náročná a Josef cítil, že už je nad jeho síly. V roce 1971 při vyšetření v nemocnici zjistili, že prodělal mozkovou příhodu. Byl na tom tak špatně, že nějakou dobu musel pobýt v invalidním důchodu a na speciálním léčení v Opavě. Sotva se trochu zotavil, už měl znovu plný stůl nabídek, a tak opět změnil obor. Začal pracovat na pile ve Fulneku a stal se revizorem, který objížděl pily po celém okolí.

Neustále za ním chodili lidé, že potřebují s něčím pomoci, ale pamětníkovi pomalu docházely síly. A tak se roku 1992 rozhodl, že odejde pryč od toho všeho, a se svou ženou se odstěhovali na chatu na Hutisko. Ludmila a Josef Bajerovi spolu vydrželi až do Ludmiliny smrti v roce 2000. Mají spolu dvě dcery: Ludmila se narodila roku 1949 a Dagmar roku 1953 a pracovaly jako učitelky na základní škole, dnes jsou již v penzi.

Bajarův mlýn zdědil Josefův strýc, který byl šikovným a obratným mlynářem. Pak však zemřel a mlýn zůstal jeho manželce. Ta už na tom však nebyla nejlépe se zdravím. Mlýn opustila a odjela na ozdravný pobyt do Štramberku. Tam se dala do řeči se samotným ředitelem ozdravovny a dopadlo to tak, že mu mlýn přenechala. Pan ředitel si však mlýna dlouho neužil a při rozvodu o něj přišel ve prospěch manželky. Ta ale prý byla velmi šikovnou mlynářkou. Josef se na místě byl podívat asi před třemi lety a byl spokojen. Mlýn je opravený a vlastní ho starší pár.

Obchod pamětníkovy maminky již neměl dlouhého trvání. Asi pět let potom, co Josef odjel za vlastním podnikáním do Stachovic, ho musela maminka zavřít. Z důvodu konkurence její zisky stále klesaly.

Dům, který postavili Josefovi rodiče, zdědil Josefův mladší bratr. Ten je však už po smrti. A tak v něm bydlí jeho sestra, která spolu s manželem nechala dům o patro zvednout a z chléva udělala obytnou část. Dnes tam žije ona spolu s rodinou její dcery.

Když byl Josef Bajer o něco mladší, věnoval se psaní knih, pokud to tak mohu nazvat. Jednalo se o svazky v žebrované vazbě v rozsahu od třiceti do padesáti stran. Psal je především pro svou rodinu, přátele a známé, a některé z nich mi dokonce věnoval: Protektorát očima pana Bajera (2013), Strom s pamětí (leden 2014), Jesenicko (listopad 2014).