Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Baizeau (* 1946)

• narozena 10. června 1946 v Praze

• otec Otto Šacher v roce 1939 emigroval z Československa a přidal se k Francouzské cizinecké legii

• v řadách Francouzské cizinecké legie, Sil svobodné Francie a nakonec i 1. československého armádního sboru bojoval na třech kontinentech

• v roce 1947 rodina opět opustila Československo

• usadili se ve Středoafrické republice (tehdy francouzské kolonii)

• pamětnice vyrůstala v tropické vesničce Zomié poblíž hranice s Kongem

• v 50. letech vystudovala misijní školu v Bangui

• pracovala jako sekretářka pro export kávy

• díky sňatku v roce 1970 získala francouzské občanství

• společně s manželem emigrovali do Paříže

• od roku 1992 pravidelně jezdí do Česka za svými příbuznými a přáteli

Narodila se v poválečné Praze, ale Československo si poprvé prohlédla až těsně před jeho rozdělením. Život jejích rodičů doprovázela předválečná i poválečná migrace, a tak se stalo, že vyrůstala na kávové plantáži středoafrické vesničky uprostřed tropického lesa. „Pro mě byl život na plantáži skvělý. Celé dny jsem si hrála, chtěla jsem žít jako ostatní africké děti.“ O více než dvacet let později však emigrovala i odtamtud. „Teď si říkám, že život rozhodl za mě a jsem Francouzka. Pořád ale ráda jezdím do Česka,“ vypráví Alena Baizeau.

 

Ve válce s Rommelem

Alena Baizeau, rozená Šacherová, se narodila 10. června 1946 v Praze. Má rakousko-české kořeny, maminka pocházela z Vídně, odkud v roce 1936 emigrovala do Velké Británie. Tam zprvu pracovala jako švadlena a po roce 1939, kdy se změnily tamní pracovní podmínky pro přistěhovalce, se nechávala zaměstnat jako služebná. V Londýně přečkala celé válečné období a opakovaně zažívala bombardování. „Říkala, že to bylo strašné. Bomby dělaly velký hluk a vždycky se muselo jít do sklepa. A stejně jako všichni Londýňané byla v ohrožení.“ V roce 1939 se v Londýně seznámila se svým budoucím manželem Otto Šacherem (1917-1990), rodákem z Ivančic na Brněnsku. Otto Šacher vystudoval v prvorepublikovém Československu vojenskou vysokou školu,[1] studia zakončil v roce 1938 a poté se rozhodl pro ilegální přechod hranice. Emigroval do Francie, stal se součástí Francouzské cizinecké legie a roku 1939 připlul lodí z Marseille do Anglie.

Díky tomu se rodiče Aleny Baizeau poznali. Pod velením generála Philippa Leclerc de Hauteclocque pak otec odjel z Anglie na Madagaskar, odkud postupovalo legionářské vojsko africkým vnitrozemím na sever – přes konžské Brazzaville na území dnešní Středoafrické republiky. „Bylo to velmi těžké a nebezpečné. Často museli používat pirogy a také prámy, které často nebyly příliš dobře vyrobeny. A tak se dostali až do [středoafrického] Bangui,“ vzpomíná na otcovo vyprávění. V Ubangi-Šari – dnes zaniklé francouzské kolonii na území Bangui – otce přidělili k 2. pěšímu pluku, který postupoval dále na sever. Přes Čad až do Bir Hakeimu, pouštní oblasti na území dnešní Libye, jen několik desítek kilometrů od Tobruku. „Projeli celou Afriku, aby našli vojáky, kteří by se k nim chtěli přidat. Například v Bangui byli lidé, kteří se k nim chtěli připojit, ale byli zatčeni místní policií a zavřeni do vězení.“

Na přelomu května a června 1942 se Otto Šacher účastnil bojů o Bir Hakeim, kde se střetl generál Marie Pierre Kœnig s Erwinem Rommelem. „Po válce měl spoustu vzpomínek, které těžce snášel. Často mi vyprávěl o svých kamarádech z Bir Hakeimu. Byli tam vojáci italští, němečtí, ruští, samozřejmě afričtí a francouzští. Ale polovina vojáků nebyli Francouzi. Měli jednoho italského kamaráda, který bojoval u Bir Hakeimu proti německé armádě a při jedné bitvě byl zajat. Vězně nalodili spoutané, ale loď se potopila. A otec říkal, že jeho kamarád se utopil, protože byl připoután k té lodi.“ Z Afriky si Otto Šacher odvezl válečné zranění, byl střelen do nohy, což mu zajistilo několikaměsíční ozdravný pobyt v Anglii, po kterém následoval návrat na frontu. Nutno dodat, že během svého působení v Africe si vytvořil vztah k tamnímu prostředí i lidem. „Měl rád Afričany, říkal, že velmi statečně bojovali u Bir Hakeimu a že je třeba je respektovat.“ Tyto zkušenosti po válce formovaly další osudy celé rodiny.

 

Beneš nechtěl poslouchat

Otto Šacher nakonec bojoval na třech kontinentech, a to v řadách Francouzské cizinecké legie, Sil svobodné Francie a nakonec i 1. československého armádního sboru. Krom těch afrických poznal boje na Blízkém východě v Sýrii a Libanonu i během Karpatsko-dukelské operace na podzim 1944. „Předtím, než přišli na Duklu, procházeli balkánskými zeměmi. Tam strávili zhruba tři měsíce, žili v lesích. Říkal, že aby přežili v lese, tak si vyhloubili jámy v zemi a dávali přes ně jedlové větve. […] Jednou se jeho kamarád šel ven vyčůrat a otec říkal: ,Ten idiot místo toho, aby dával pozor, tak si sundal kalhoty, takže byla vidět bílá skvrna a německý střelec jej zastřelil.’“

Během svého působení na Balkáně byl otec jmenován styčným důstojníkem generála Svobody. Za dlouhá léta ve válce otec nenapsal jediný dopis domů. „Byl velmi opatrný, nechtěl, aby se nacisté mstili na rodině. Nevěděl, že nacisté už jeho matku a bratry poslali do koncentračního tábora. To se dozvěděl, až když přijel do Prahy a viděl, jak to všechno bylo.“

Za své válečné nasazení obdržel celou řadu vyznamenání, stal se i rytířem řádu čestné legie. „Na to byl velmi hrdý. Dostal také dopis od generála de Gaulla. Byl velmi hrdý a my také, protože generál de Gaulle osobní věnování nepsal každému. Měl francouzská vyznamenání, vyznamenání z tažení do Libanonu a do Sýrie. Vím, že měl i vyznamenání česká a sovětská. Ale nejdůležitějším vyznamenáním bylo přece jenom to francouzské – rytíř Řádu čestné legie.“ Šacherovy válečné vzpomínky vydal ve 40. letech publicista Edvard Cenek v reportážních knihách ‚Velel jsem černochům‘ a ‚75 000 km za svobodou‘.

Po druhé světové válce se rodiče usadili v Praze, kde se Alena 10. června 1946 narodila. Otec Otto tou dobou pracoval pro hlavní štáb československé branné moci, kde měl na starost informační službu československé armády. „Měli za úkol zjišťovat, jak se země bude vyvíjet. Proto byl v obraze a věděl mnoho věcí. A proto chtěl přesvědčit prezidenta Beneše, kterého znal, protože se s ním setkal v Londýně, že je třeba něco udělat proti komunistům. Ale to bohužel nešlo. Všechno, co o tom říkal, bylo, že ho Beneš nechtěl poslouchat a on už nemohl dále zůstat. Takže bylo třeba, aby odjel, jinak by to bylo pro něj velmi nebezpečné. […] Řekl si, že už nemůže zůstat v Československu, že bude třeba zemi opustit. Ale tak, aniž by ho zatkli.“ V září 1947 rodina odjela do Olomouce, domovníkovi řekli, že je to jen na víkend. Aby nepadli v podezření, nechali v pražském bytě všechno vybavení, oblečení i fotky – nic z toho už nikdy neviděli.

 

Střední Afrika

Namísto víkendového pobytu v Olomouci rodina opustila Československo. Otto Šacher již podruhé během deseti let. Tentokrát však navždy. „Moje matka mi vyprávěla, že v prosinci 1947 jsme byli v Paříži. Mému otci se tam nedařilo najít práci, protože se tam tou dobou konaly velké komunistické stávky. […] V té době řekl otci jeden francouzský přítel, který s ním byl ve válce: ,Kdybys jel do Afriky, je tam plantáž, kde bys mohl pracovat. A byl tam také jeden Čech, pan Sovák. Tak odjeli do Afriky s tím, že budou mít zajímavou práci a můj otec byl rád, že se dostane znova do míst, kde pobýval v dobách války a kde měl francouzské i africké přátele.“ Během „vítězného“ února 1948 se rodina doplavila z Francie do kamerunského přístavního města Douala. Z Doualy pak putovali vnitrozemím do středoafrického Bangui – po současných silnicích více než 1200 km. „V té době to bylo francouzské zámořské území, takže to bylo trochu jako Francie.“[2]

Novým domovem se stala malá tropická vesnice Zomié ve středoafrické prefektuře Lobaye poblíž hranice s Kongem. Oba rodiče zde pracovali na plantážích a odtud také pochází vůbec nejstarší vzpomínky Aleny Baizeau. „Byla tam kávová plantáž a každý rok jsme viděli, jak přivážejí pytle s kávou a jak přijíždějí kamiony, které pak tu kávu odvážely do Bangui. Byla tam také olejárna, sbírali jsme palmové ořechy, pak jsme je drtili v malé olejárně, která tam byla a dělal se olej. My jsme do školy nechodili, škola v té vesnici nebyla. Celý den jsme něco dělali. Hráli jsme si s africkými dětmi, které taky do školy nechodily, pořád ještě umím velmi dobře mluvit [sango] jazykem tohoto kraje, kde bylo velmi mnoho motýlů. Takže jsme často chodili chytat motýly - ostatně, jedním z tradičních zvyků ve Středoafrické republice je vyrábět obrazy z motýlích křídel.“

Idylické vzpomínky na každodennost afrického dětství pokračují: „Chodili jsme sbírat ovoce do lesa a večer jsme se všichni chodili koupat do řeky, protože jsme bydleli poblíž řeky Lobaye. Někdy jsme jezdili do Mbaïki [hlavního města prefektury Lobaye, cca 30 km od Zomié]. Bylo třeba přeplout řeku na pramici, což bylo velice nebezpečné v období dešťů, protože nebylo možné pramici dobře řídit. Takže až do deseti let jsem žila tam. A když jsme viděli přijíždět Evropany, tak já i africké děti jsme se utíkali schovat, protože jsme nechtěli vidět bělochy. Mysleli jsme si, že bílí nejsou moc hodní. Matka mi vždycky vysvětlovala, že Francouzi je [tj. matku s otcem] nepřijali moc pěkně, že jim zabránili, aby si přivezli věci z Československa a že nás opravdu zruinovali. [Ale] pro mě byl život na plantáži skvělý. Celé dny jsem si hrála, chtěla jsem žít jako malí černoušci – jenom kalhoty, žádné boty, žádné šaty, vůbec nic. Bylo to zvláštní.“

 

Mluvím sango

Ve 21. století patří Středoafrická republika mezi nejchudší a nejméně bezpečné státy světa. V době psaní těchto řádků je země paralyzována pouličním násilím a absolutním nedostatkem prakticky čehokoliv.[3] Je o to temnější ironií, jaké dětství tam prožila Alena Baizeau – v době, kdy Československo paralyzoval stalinismus. „Ve Středoafrické republice bylo velmi hodně Francouzů a v 50. letech byla země velmi klidná. Navštěvovali jsme bavlníkové plantáže, Středoafrická republika produkovala mnoho bavlny, kávy a palmového oleje. Mezi všemi vesnicemi byly silnice a každá vesnice se musela starat o polovinu cesty k další vesnici, takže jezdit se dalo všude. Když jsme jeli do Bangui [100 km vzdušnou čarou od Zomié], potřebovali jsme na to dva dny, protože náklaďáky nebyly příliš moderní. Tenkrát se jezdilo náklaďáky na plyn, každých 40 km byly takové přestupní chýše. Když jsme k nim přijeli, chýše byly připravené, nachystali jsme se na noc a nazítří ráno se pokračovalo v cestě.

Na cestách po tehdejší Francouzské rovníkové Africe údajně nebyl problém ani se zásobováním. „Všechno ovoce a zeleninu jsme si mohli koupit na okrajích cest, protože vesnice byly podél celé cesty. Často jsme se zastavili ve velké misijní stanici v Mbaïki, kde byli kněží z Alsaska, kteří mluvili německy, takže moje matka s nimi mohla mluvit v němčině. Byla to překrásná misijní stanice se školami a internáty pro Afričany. Byly tam ovocné sady a kávová plantáž, kterou kněží obdělávali. Také vyráběli vlastní pivo, bylo to moc pěkné.“ Nutno dodat, že navzdory romantizujícím obrazům ve vzpomínkách z raného dětství s odstupem času nevnímá tehdejší volbu destinace pro nový život jako zcela šťastnou. „Myslím, že je to škoda, byla bych raději, kdyby [rodiče] odešli do Velké Británie nebo USA nebo zůstali ve Francii.“

V deseti letech začala chodit do školy. „Rodiče rozhodli, že mě dají do internátu v misii v Bangui, abych se naučila číst a psát. S řádovými sestrami jsem se hodně hádala, protože v misii musely bílé děti chodit s bílými a hrát si s bílými a černé s černými. Já jsem říkala jeptišce: ,Já nemluvím francouzsky, já mluvím sango, takže si budu chodit hrát s černými.’ A ona s tím vůbec nesouhlasila. Ale v misii se mi to líbilo.“ Francouzsky se Alena Baizeau údajně naučila za dva roky. Doma ale mezi sebou odjakživa mluvili anglicky – otec neovládal němčinu, matka neuměla česky. Pamětnice se pak český jazyk učila v 80. letech. „Matka ani nechtěla, abychom se učili česky, protože byla naštvaná na komunistický režim v Československu.“

 

U afrických skautů

Poválečné politické dění v Československu však těžce nesl především otec. „Byl zklamaný a skleslý, když se dostali komunisté k moci. On sám byl nucen opustit zemi, slyšela jsem o tom vyprávět v následujících deseti letech. Poslouchala jsem rodinné diskuse a Čechy, kteří přijížděli do Bangui, aby požádali mého otce, aby se vrátil do Československa, ale on nechtěl. Říkal, že státní policie by to udělala stejně jako s jeho přáteli, že by ho popravili. A ani neměl zájem o československý pas v roce 1955. Říkal, že už tu zemi nemůže poznat, že by bylo lepší zůstat v Africe. Byl opravdu velmi zklamaný.“ Rozhodnutí s sebou neslo administrativní těžkosti. „Neměla jsem žádné občanství. Už jsme nebyli českoslovenští uprchlíci, nebyli jsme Francouzi, nebyli jsme ani Středoafričané. Měla jsem pas osoby bez státní příslušnosti, s takovým pasem jsem neměla na nic právo. A otec nechtěl požádat o československý pas, protože nechtěl uznat tamní režim.“  

Legislativní peripetie se nevyřešily ani po roce 1960, kdy získala Středoafrická republika nezávislost. „Tehdy [otec] požádal o francouzské státní občanství a francouzský stát mu odpověděl, že aby jej mohl mít, musel by jít bydlet do Francie. Musel by požádat před rokem 1960 a ne v roce 1961. Francouzský stát mu odpověděl, že pokud by bydlel ve Francii, udělí mu státní občanství hned.“ Rodina však neměla pro vycestování dostatek financí a zůstala proto nadále ve střední Africe. „A tak jsme byli lidé bez státní příslušnosti a byla to velmi nepříjemná situace – nepatříme do žádné země, nemůžeme být chráněni, nemáme žádná práva a jsme tak trochu ztraceni.“

V 50. letech se Alena Baizeau přidala ke středoafrickým skautům. Skauti jí v roce 1963 zprostředkovali dvouměsíční studijní pobyt ve Francii. „Byla jsem velmi překvapená, bylo to poprvé, co jsem opustila Afriku, do které jsem přijela v roce 1948 ve věku jednoho roku. Bylo to pro mě něco úplně nového - vidět Paříž a Marseille. Měla jsem tam kamarády ze školy, takže jsem u nich bydlela.“ V 60. letech se život rodiny změnil. Přestěhovali se z plantážní vesničky Zomié do hlavního města Bangui. Matka začala pracovat v obchodě, otec vystřídal vícero zaměstnání. Zprvu v tamní olejárně, poté v národním parku Manovo-Gounda Saint Floris, který se nachází na severu země u hranic s Čadem, přes 600 km vzdušnou čarou od Bangui. Nakonec se vrátil do Bangui, kde vedl tamní věznici.

 

Bokassa se mstil na rodině

Otec působil jako ředitel věznice Ngaragba v Bangui od roku 1962. „Věznice byla dobře vedena. Byli tam i vězni, kteří nespáchali vážné přestupky a ti ráno odcházeli pěšky, nebo odjížděli v náklaďácích pracovat do měst a večer se vraceli do věznice.“ V roce 1966 převzal kontrolu nad republikou samozvaný vůdce Jean-Bédel Bokassa. „A tehdy se to začalo zhoršovat. Tento prezident přestal dodržovat zákony, stával se z něj čím dál větší diktátor a pak vytvořil císařskou gardu. Ta si dělala, co chtěla. Když přišla do věznice, zavřela strážné, zamkla ředitele do kanceláře a ve věznici pustila vězně, které chtěla, a tak podobně.“ Otec veřejně projevil nesouhlas s novým režimem, za což sám skončil na půl roku za mřížemi. „Potom se situace stále zhoršovala, podmínky ve věznicích opravdu nebyly dobré, to jsme viděli.“

Další zlom přišel v roce 1970, kdy se Alena provdala za francouzského občana žijícího ve Středoafrické republice. Tou dobou pracovala jako sekretářka firmy na export kávy v Bangui, kam nastoupila po dokončení misijní školy. Sňatkem získala francouzské občanství a ještě v témže roce s manželem emigrovali do Francie. Usadili se v Paříži. „Pronajali jsme si byt, nastěhovali se a všechno bylo dobré. Každý víkend jsme chodili na návštěvy a dělali jsme velké pikniky, když bylo pěkně.“ Společně vychovali tři děti. Do Francie se postupně přestěhovali i oba rodiče, matka v roce 1972, otec až v roce 1987. „Bylo to složité. Tou dobou stále pracoval jako ředitel věznice. V roce 1970 požádal o pas OSN určený k cestám uprchlíků. Ten sice získal, ale stejně nemohl odjet, protože pokud by odjel… Bokassa se většinou mstil na rodině a byl by pravděpodobně mou matku uvěznil, takže otec zůstal a ona mohla odjet.“

Do roku 1989 udržovala rodina jen minimální kontakty s Československem. „Otec nechtěl, abychom tam psali, abychom nezpůsobili lidem problémy. […] V roce 1968 dostal nějaké dopisy z Československa, ale nikdy na ně neodpověděl. Já jsem se ho ptala: ,Proč neodpovíš?’ A on říkal: ,Je to velmi nebezpečné. Když odpovím, bude jim režim škodit.“ A tak si doma alespoň o československé rodině povídali a prohlíželi fotky. „Ale neměli jsme jich mnoho. Mluvili jsme o Československu, o babičce Žofii, to byla otcova matka a on o ní mluvil docela často. […] Vyprávěl, jaký byl život na Moravě, jak žila rodina, jak probíhaly svátky. Vzpomínal na to, když byl mladý a vždycky se smál, když vyprávěl, že podél cest rostlo mnoho stromů a všichni si mohli trhat ovoce.“ V roce 1990 přijel na návštěvu do Francie bratranec Oto Šacher, rovněž ivančický rodák. Návštěva byla pro Alenu Baizeau zároveň stimulem, aby se začala svépomocí učit česky. 

 

Život rozhodl za mě

V roce 1990 otec Otto Šacher zemřel. Pohřeb byl zároveň poctou jeho protifašistické odbojové činnosti. „Farář všechno připravil. Požádal válečné veterány, aby přijeli, požádal také hasiče a zastupitelstvo obce, takže kostel byl plný. A nechal položit francouzskou vlajku na rakev.“ V roce 1992 se Alena Baizeau poprvé po pětačtyřiceti letech podívala do Československa. A od té doby sem jezdí pravidelně. „Přijíždím jednou za dva roky, často s francouzskými přáteli, kteří jsou velmi rádi, že mohou objevovat tuto zem. Řekla bych, že Československo má velmi bohatou historii, chodila jsem na univerzitu, abych se dozvěděla něco o historii střední Evropy. Teď si říkám, že život rozhodl za mě a jsem Francouzka. Pořád ale ráda do Česka jezdím.“

 

 

[1] Pamětnice uvádí, že šlo o vojenskou univerzitu v Praze. Dle životopisného medailonku na webových stránkách města Ivančice Otto Šacher vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. K 26. 4. 2021 dostupné z: https://ivancice.cz/historie/pocta-prezivsim-vancakum/

[2] V roce 1960 získala Středoafrická republika nezávislost, dodnes je však tamním úředním jazykem francouzština.

[3] Více k aktuální situaci ve Středoafrické republice například na webových stránkách UNICEF https://www.unicef.org/press-releases/central-african-republic-surge-violence-and-displacement-threatens-thousands nebo CFR https://www.cfr.org/global-conflict-tracker/conflict/violence-central-african-republic (dostupné k 27. 4. 2021)