Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ingeborg Bahrová (* 1933  †︎ 2023)

• narozena v roce 1933 v obci Kamenné (německy Steingrund)

• je německé národnosti

• zaniklá obec Kamenné (německy Steingrund)

• bratr Helmut narukoval v patnácti letech do wehrmachtu

• rodina nebyla zařazena do odsunu Němců

• v roce 1947 rodina vystěhována do Mutné

• vdala se za Němce Emila Bahra

• farář Viktor Boczek

• zemřela 27. února roku 2023

Ingeborg BAHROVÁ

 

Tatínek říkal, že chce umřít doma

 

Ingeborg Bahrová, rodným příjmením Menzelová, se narodila v roce 1933 v malé obci Kamenné (německy Steingrund) v Rychlebských horách. Stejně jako naprostá většina obyvatel obce a okolí byli i její rodiče německé národnosti. Za války musel její bratr Helmut v patnácti letech narukovat do wehrmachtu a domů se už nikdy nevrátil. Po válce totiž nevěděl, kde se rodina nacházela, a zůstal v sovětské zóně Německa, odkud pak již do Československa nemohl. Do odsunu Němců v roce 1946 sice zařadili prarodiče pamětnice, její rodina ale byla určena na práci v lese, a tak v Československu zůstala. V roce 1947 poslaly československé úřady v rámci přesídlení zbylých Němců celou rodinu do vnitrozemí na zemědělské práce na Jindřichohradecko, kde zůstali několik let. Na Jesenicko se mohli vrátit až v roce 1955 poté, co jim bylo uděleno československé občanství. Jejich rodnou obec Kamenné zbouralo v roce 1961 ženijní vojsko a dnes tuto malebnou obec připomínají jen valy kamenů, ovocné stromy, staré lípy a velký dřevěný kříž.

S výhledem do kraje

 

Ingeborg Bahrová neví, kdy přišli její předci do horské obce Kamenné. Říká, že tam žili již od nepaměti, a tak je možné, že byli jedni z prvních obyvatel osady, která byla založena na sklonku 17. století. Kamenné bylo položeno v samém srdci Rychlebských hor pod horou Chlum, hodně vzdálené od ostatních obcí a jeho průměrná nadmořská výška byla šest set metrů. Lidé v obci žili skromně a jejich malá políčka s malou výnosností sotva stačila na uživení rodin. Většina mužů si proto přivydělávala prací v lese. Vysoká nadmořská výška ale měla i své výhody a z Kamenné byl nádherný výhled na slezskou rovinu.

 

Stejně jako většina místních obyvatel, kterých v době narození Ingeborg žilo v obci necelých dvě stě, i rodina se živila svými nevelkými šestihektarovými polnostmi a otec si ještě přivydělával prací v lese. Sedmičlenná rodina bydlela v malém dřevěném domku a Ingeborg vzpomíná, že do práce se museli zapojit všichni. I ona prý často po škole musela na pole, kde jako malé dítě sbírala kamení, kterého bylo přesně podle názvu obce všude plno.

 

Ingeborg chodila do místní dvoutřídní školy, a protože k domu nebyla připojena elektřina, domácí úkoly často psala pod světlem plápolajícího plamínku petrolejové lampy. „Nebyla tam sice elektřina, ale bylo tam krásně,“ dodává Ingeborg Bahrová. V obci byl ale čas i na zábavu. V zimních měsících děti sáňkovaly nebo lyžovaly na okolních svazích a otec pamětnice Josef Menzel jako muzikant často hrával v místním hostinci u Schubertů.

 

V patnácti letech do wehrmachtu

 

Velkou část dětství prožila Ingeborg v období druhé světové války. I když válka do této horské obce přímo nezasáhla, její dozvuky měly následky i v ní. Mnoho místních mužů narukovalo do wehrmachtu a někteří se již nikdy nevrátili. Když už byla válka pro nacistické Německo prakticky prohraná, kvůli nedostatku mužů do ní byli posíláni čím dál tím mladší chlapci. Mezi nimi i tehdy patnáctiletý bratr pamětnice Helmut, který se domů už nikdy nevrátil. „Skončila vojna a důstojníci utíkali. On skočil důstojníkům na auto a svezl se s nimi. Potom se někde odpoutal a jel vlakem dál. Chtěl domů, ale nevěděl nic o nás a my o něm. Potom přišel do Východního Německa do Bautzenu. Tam byl taky jeho kamarád a ten mu říkal: ,Helmute, nechoď domů, protože na hranicích tě zabijou.‘ Tak tam zůstal a oženil se a je to čtyři roky, co umřel,“ vzpomíná jeho sestra Ingeborg Bahrová.

 

Němci odsunuti, obec zničena

 

Ani příchod sovětských vojsk v květnu 1945 nijak drasticky nezasáhl do života místních obyvatel. Všechny mladé dívky sice byly ze strachu před sovětskými vojáky ukryty v žitě, ale vojáci prý obcí jen projeli. Hned po válce byla německá škola zavřená, a tak Ingeborg školní docházku ukončila v šesté třídě.

 

V Kamenné žili prý jen dva Češi – hajný Jílek a Hůjek z Opavy, který se oženil s místní Němkou. Na jaře roku 1946 tak bylo prakticky všechno místní obyvatelstvo zařazeno do odsunu Němců a převezeno do sběrného tábora Muna Mikulovice. S nimi tam byla odvezena i celá rodina Ingeborg Bahrové. Ingeborg bylo tehdy dvanáct let a nevzpomíná si, že by ve sběrném táboře docházelo k nějakým násilnostem. „Akorát maminka říkala, že vzala nějaký peřiny a ty rozstříhali a hledali zlato,“ dodává. V Muně byli několik týdnů. Většinu Němců potom transportovali do některé z okupačních zón v Německu. Mezi nimi i prarodiče Ingeborg Bahrové. Český hajný z Kamenné Jílek si ve sběrném táboře vyžádal dvanáct rodin na práci v lese. Mezi nimi i rodinu pamětnice. Ingeborg Bahrová dnes považuje za velkou chybu, že tenkrát raději neodmítli a neodjeli do Německa.

 

Mezitím ale na opuštěnou obec Kamenné pořádali nájezdy takzvaní zlatokopové, kteří vydrancovali domy a odvezli si, co se jim hodilo. Když se pak rodina vrátila, jejich dům byl vykraden. „Všechno bylo rozšlapaný. Tatínek měl tolik hudebních nástrojů a všechno bylo rozbitý. Měl plno hudebních nástrojů. Byl to jeho koníček.“ V Kamenné pak zůstali jeden rok, na který již Ingeborg nevzpomíná dobře, protože všichni museli tvrdě pracovat, aby splnili normy v lese nebo dodávky v zemědělství. „Bylo mi dvanáct let a žádná škola. Nic. Musela jsem vozit hnůj.“ Po roce přišli slovenští reemigranti z Podkarpatské Rusi a místní zbylí Němci se prý museli vystěhovat do okolních obcí. Rodina Ingeborg Bahrové pak žila v blízkých Skorošicích, než byla v roce 1947 v rámci přesídlení zbylých Němců do vnitrozemí poslána na zemědělské práce na Jihlavsko.

 

Již v roce 1947 byla asi třetina domů v Kamenné zbourána. Slovenští reemigranti z obce odešli v průběhu padesátých let. Ingeborg Bahrová, která před zbouráním obec ještě několikrát navštívila, vypráví, že poslední obyvatelkou obce byla Němka Paula se svou dcerou Hildou. „Baráky byly prázdný. Nikdo tam nebydlel. Nechtěla ani za nic odejít, a tak tam zůstala sama. Jmenovala se Paula, ale příjmení si už nepamatuju. Měla jednu dceru a s ní tam zůstala. (…) Potom ta Paula umřela a předtím prý říkala, ať ji pohřbí v lese.“ Po matčině smrti se prý dcera odstěhovala do obce Kobylá.

 

Domy s často vyřezanými krovy byly již v katastrofálním stavu, a tak v roce 1961 ženijní vojsko československé armády zbouralo všechny zbylé budovy. S nimi navždy zmizel i rodný dům Ingeborg Bahrové, bývalá škola, hostinec, hasičská zbrojnice i kaple sv. Josefa. Dnes tuto malebnou obec připomínají jen valy kamenů, ovocné stromy, staré lípy a velký dřevěný kříž.

Ve vyhnanství

 

Rodina Ingeborg Bahrové nakonec v roce 1947 skončila v obci Mutná v jindřichohradeckém okrese. Paradoxně, i když jejich vystěhování bylo v rámci přesídlení Němců do vnitrozemí, ležela Mutná nedaleko hranic s Rakouskem a před válkou v ní v naprosté většině žilo německé obyvatelstvo. „Vagonem nás odvezli do Mutné. Ti ostatní Němci zůstali v Jihlavě a nás potom odvezli až tam. Mně bylo třináct, a tak jsem musela jít sloužit. Kdesi mě odvezli. Nerozuměla jsem ani slovo česky. Já jsem brečela. No tak děcko. Byla jsem tam tak týden a utekla jsem zpátky do Mutné. Maminka říkala: ,Nemůžeš být tady. My sami nemáme co jíst. Musíš jít zase někam sloužit.‘ Tak jsem musela jít zpátky sloužit do Mutné. Tam jsem byla rok u Kolmanů,“ vzpomíná na začátky v Mutné Ingeborg Bahrová, která dodává, že tam dostali k užívání jen jednu místnost, pro jejich šestičlennou rodinu.

 

Rodina bydlela na hospodářství Otakara Kusla. Otakar Kusl pocházel ze starého rodu sedláků a mlynářů a zbytkový statek v Mutné s výměrou 70 hektarů zakoupil v roce 1932. Kuslovi pak byli až do odsunu Němců skoro jedinými Čechy v obci, a tak celá jejich rodina ovládala výborně němčinu a s rodinou Ingeborg Bahrové se bez problémů domluvila. Kuslovým bylo ale nakonec, po převzetí moci komunistickým režimem, v rámci kolektivizace venkova hospodářství zkonfiskováno. Otakar Kusl, který odmítal vstoupit do JZD, byl totiž v roce 1952 ve vykonstruovaném procesu za sabotáž odsouzen k šesti letům vězení a propadnutí veškerého majetku. Právě někdy v této době byla rodina Ingeborg Bahrové přemístěna na státní statek v Novém Hobzí.

 

V roce 1953 československé úřady členům rodiny přidělily československé občanství. Od té doby začal otec přemýšlet o návratu na Jesenicko. „Tatínek říkal, že chce umřít doma,“ vzpomíná paní Ingeborg a dodává, že jí se odcházet nechtělo. „Nám dětem se nechtělo, ale rodiče chtěli. Já jsem tam taky chtěla zůstat, protože jsem tam měla dobrou práci a byli tam dobrý lidi. Tatínek říkal, že Gerta tam může zůstat, ale já musím s nima, protože oni neumí česky a já musím tlumočit. Tak jsem musela jet.“ Kromě sestry pamětnice Gerty, která se v Novém Hobzí provdala za Čecha, se rodina vrátila na Jesenicko a nastěhovala se do malé obce Nýznerov, kde v té době žilo již několik německých rodin.

 

Zemřel jí manžel i obě děti

 

Po návratu pracovala Ingeborg v tkalcovně v jesenickém Moravolenu. Ingeborg stále přemýšlela o odchodu do Německa, ale rodiče chtěli zůstat a ona je nemínila opustit. V roce 1962 se paní Ingeborg provdala za Němce Emila Bahra z Vápenné (německy Setzdorf), jehož rodina také nebyla zařazena do odsunu. Oba se pak nastěhovali do manželova rodného domu ve Vápenné. Zanedlouho se manželům narodila dvojčata, z nichž jedno zemřelo hned po porodu. Krátce nato zemřel při dopravní nehodě i manžel. „Manžela jsem měla jen rok a za rok se zabil. Jel na motorce a spadl do příkopu a zemřel. Zůstalo mně půlroční dítě.“ Ingeborg se po smrti manžela i se synem Emilem přestěhovala na místní faru, kde jí v těchto velmi těžkých chvílích pomohl místní farář Viktor Boczek. „Bydlela jsem na faře a musela jsem vydělávat. Farář a jeho hospodyně mně hodně pomohli. Syn mu potom říkal tatínku. Oni mu všechno koupili. Hodně mně pomohli. Pak odešli.“ V té době již Ingeborg pracovala jako pomocná síla v lese a tuto těžkou práci pak vykonávala až do penze.

 

Syn Emil měl prý velké hudební nadání a v kostele pravidelně hrával na varhany, a tak si chtěl podat přihlášku na konzervatoř. Jezdil proto do přípravné školy. „Profesorka přijela i sem a ta vždycky říkala:, On má takový talent, že se to najde jednou za sto roků.‘“ Syn Emil ale nakonec nedokončil ani přípravnou školu na konzervatoř, protože jiný profesor mu velmi výrazně oznámil, že jako věřící katolík a ještě k tomu Němec ve škole nemá co pohledávat. „To bylo za komunistů. Tam mu říkali: ,Tys sem nemusel chodit. Ty jsi Němec a bydlíš na faře. Ty nemáš nárok. Mohl jsi zůstat doma.‘ A on měl samé jedničky,“ vzpomíná Ingeborg Bahrová, pro jejíhož syna byl tento okamžik zlomovým. „Strašně chtěl jít na konzervatoř. Byl to jeho sen. Jenom hudba. Nevzali ho a potom začal lumpačit.“ Jediný syn Ingeborg Bahrové nakonec zemřel v osmnácti letech. „On kolikrát spadl. On byl taky dáreček. Spadl z kola a udělal si něco v kloubu a chytl tam rakovinu,“ vypráví tato statečná žena, která za svůj život zažila mnoho osobních tragédií.

 

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz.