Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jehuda Bacon (* 1929)

• narozen v roce 1929 v Ostravě v religiózní rodině

• na podzim roku 1942 deportován do ghetta Terezín

• v prosinci 1943 deportován do vyhlazovacího tábora Osvětim II-Březinka

• do července 1944 žil v tzv. terezínském rodinném táboře, je jedním z tzv. Birkenau Boys

• v lednu 1945 se účastnil pochodu smrti do Gunskirchenu, pobočného tábora koncentračního tábora Mauthausen-Gusen

• po válce žil na zámku Štiřín, v ozdravovně založené Přemyslem Pitterem

• na jaře 1946 odjel do Palestiny

• vystudoval výtvarnou akademii Bezalel v Jeruzalémě, později na ní vyučoval

• známý malíř a grafik, díla zastoupena ve sbírkách po celém světě

• v roce 2011 vystavoval v Českém centru v Praze

Jehuda (Jiří) Bacon

„Díky bohu, mohl jsem opět plakat. Byl jsem opět člověk.“

 

Malíř, grafik a profesor na prestižní jeruzalémské akademii umění Bezalel Jehuda Bacon se narodil v roce 1929 v Ostravě jako Jiří Bakon a pochází z rodiny ovlivněné židovskou ortodoxií. Rodnou řečí jeho dědečka byla jidiš, pocházel z ortodoxního chasidského prostředí. Jeho otec byl už více ovlivněn světským životem v Československu, jeho děd zachovával tradiční zbožnost. 

Na podzim roku 1942 byl Jehuda Bacon deportován se svými rodiči a sestrou do Terezína. V prosinci 1943 byli transportováni do vyhlazovacího tábora Osvětim II.-Březinka, kde je však nečekal běžný osud v plynových komorách, ale byli přesunuti do tzv. terezínského rodinného tábora, který byl vybudován pravděpodobně jako ukázkový pro očekávanou inspekci Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Jehuda Bacon se stal jedním z „Birkenau Boys“, dětí, které pracovaly v okolí krematoria a plynových komor. V červnu 1944 byl rodinný tábor zrušen, v plynových komorách byl zavražděn jeho otec. Ve stejné době jeho matka se sestrou Hanou byly deportovány do koncentračního tábora Stutthof, kde zemřely pár týdnů před osvobozením. V lednu 1945 byl Jehuda Bacon poslán na pochod smrti, který ho zavedl až do Gunskirchenu, pobočného tábora koncentračního tábora Mauthausen-Gusen. V květnu 1945 byl s ostatními vězni osvobozen americkou armádou.

Co tomu předcházelo? Jako naprostá většina židovského obyvatelstva protektorátu Čechy a Morava i rodina Jehudy Bacona byla deportována do Terezína. Do ghetta přijel na podzim roku 1942. Od počátku byl na takzvaném „Schutzlistu“ terezínské židovské samosprávy, protože se znal s Arim, synem představeného terezínské správy Jakoba Edelsteina. V Terezíně účinkoval například v dětské opeře Brundibár, začal zde kreslit a dostal první lekce od renomovaných výtvarníků jako Otto Ungar, Leo Haas či Karel Fleischmann. Jejich ochrana skončila s momentem, kdy byl zatčen a deportován i židovský „starší“ Jakob Edelstein.

 

„Birkenau Boy“

V prosinci 1943 byli deportováni do Osvětimi, neprošli však selekcí jako většina nově příchozích transportů, ale byli dáni do tzv. terezínského rodinného tábora. Stal se jedním z „Birkenau Boys“ a spolu s ostatními chlapci se staral o dopravu mezi jednotlivými částmi lágru Osvětim II.-Březinka (Birkenau). Chlapci tahali vozík, který převážel různé náklady. Jako jedni z mála měli přehled, co se děje i v jiných částech lágru než v těch, kterých žili. Ostatní vězni s nimi neměli mluvit, stejně tak jako neměli mluvit s těmi, co obsluhovali pece a krematoria. Byli v jakési „karanténě“.

„Naši sousedi byli ti, co pracovali v krematoriu. Ti také byli v takové karanténě, nikdo s nimi neměl mluvit. Já jsem tam šel a vyptával jsem se ze zvědavosti, co a jak, jak to tam chodí. Zvědavost mladého kluka. Když jsme měli později pracovat s popelem z krematoria, museli jsme sypat popelem zmrzlé cesty, aby lidé neklouzali, tím jsem měl velký rozhled, co se děje, jak to jde.“

Díky této zvědavosti a dobré paměti mohl pak po válce podat svědectví o hrůzách, které viděl, byl i jedním ze svědků v procesu s Adolfem Eichmannem.

 

Pochod smrti

Jehuda Bacon velmi vzpomíná i na „pochod smrti“ z ledna 1945, který jako zázrakem přežil. „To bylo hrozné. Strašná zima. Musíte jít den a noc. Ta první cesta, se mi zdá, byla den a noc, den a noc. Dva nebo tři dny jsme šli až do Blechhammeru. Kdo nemůže, zůstane pozadu, tak ho zastřelí. Tak vidíte pořád ty prostřelené hlavy a mozek venku. To byla hrůza. Pořád zastřelení lidé, co nemohli dále. Kdo pomáhal? Byli jsme jak bratři. Když někdo byl slabý, tak dva ho kousek tahali, aby nezůstal vzadu, tam by ho zastřelili. Můj táta měl padesát dva let. V Osvětimi je to jako sedmdesát let. Taky tak vypadal. Chvála bohu, že šel do plynu. Tam trpěl jen čtvrthodinu. To, co jsem já vytrpěl, to by on nevydržel.“

Později v padesátých či šedesátých letech mu v Jeruzalémě zemřel jako mladý jeho oblíbený profesor. „Díky bohu jsem mohl opět plakat. Byl jsem opět člověk.“ Schopnost plakat se mu vrátila, bylo to poprvé od června 1944, kdy se rozloučil s otcem, kdy se musel rozhodnout, zda s ním dobrovolně půjde na smrt, či zda se pokusí dále žít.

Na konci války Jehuda Bacon prošel několika lágry, přes Blechhammer a Mauthausen, zažil mnoho utrpení, umírání a hladu. Poslední štace byl tábor Gunskirchen. Jehuda Bacon po osvobození tábora opustil, spolu se svým kamarádem Wolfi Adlerem, pozdějším izraelským rabínem Sinajem Adlerem, se oddělili od hlavní skupiny vězňů s tím, že by se rádi dostali do Švýcarska. Daleko se nedobelhali, byli z nich typičtí „musulmani“, měli tyfus a horečku. Naštěstí potkali amerického vojáka, shodou okolností také židovského původu, který jim zajistil místo v místní německé nemocnici. To jim zachránilo život, byli v odborné péči. Mnoho jiných vězňů nemělo takové štěstí, umírali na zdravotní následky věznění ještě mnoho dní po osvobození, jiní se zase najedli jídla, které jejich organismus nebyl schopen zpracovat, a umírali i z těchto důvodů. 

 

Přemysl Pitter

Po příjezdu do Československa byli Jehuda Bacon i Wolfi Adler ubytováni na zámku Štiřín, kde z iniciativy humanisty Přemysla Pittera vznikla ozdravovna pro navrátivší se děti z koncentračních táborů. Díky Přemyslu Pitterovi našel novou sílu do života. Jehuda Bacon je velkým obdivovatelem Přemysla Pittera, považuje ho za jednoho z největších humanistů 20. století, jehož odkaz je stále nedoceněn a jehož bychom si my, Češi, měli více vážit.

„Přišli jsme do Prahy k Přemyslovi Pitterovi. O něm by měli Češi, ale i lidé obecně víc vědět, protože to byl jedinečný člověk. Ze všech dětí, o které se staral, nikdo na něj nezapomněl. Měl velký pozitivní vliv po těch hrůzách, co jsme zažili. Nevěřili jsme nikomu, proč by někdo k nám měl být dobrý. (…) Najednou je tady člověk, který nic od nás nechce a jen nám dává v nejvyšším smyslu lásku. Na to jsme nebyli zvyklí léta.“

Příklad Přemysla Pittera ho ovlivnil i ve výběru životního poslání. Po válce byl přesvědčen, dnes už ví, že dost naivně, že když namaluje věci, které v koncentračních táborech zažil, pomůže tomu, že už se to nebude opakovat, že lidé budou po zhlédnutí jeho obrazů lepší. Jeho samotného Přemysl Pitter udělal lepším. Silně na něj zapůsobil i skutek Přemysla Pittera, který do „svých“ zámků přibral v průběhu roku 1945 i německé děti. V těžko představitelném soužití zde žily židovské a německé děti vedle sebe.

„Teď si představte hned po válce židovské děti z koncentráku a vedle nás bývalí Hitlerjugend. A nic se nestalo. Já tvrdím, že děti i dospělí, kteří opravdu trpěli, mají mnohem větší porozumění pro ostatní, kteří také trpěli, i když jsou to Němci, než civilní obyvatelé, kteří tak netrpěli.“

Přemysl Pitter na něj zapůsobil i jiným skutkem. Jeho přítel, pozdější rabín v izraelském Ašdodu, Sinaj (Wolfi) Adler i ve Štiříně dodržoval židovské náboženské předpisy. Mezi ně patří i pokrývka hlavy. Přemysl Pitter mu jednou omylem čepici při jídle sundal, později, když byl na to upozorněn, se mu omluvil. I po letech, kdy byl Pitter v emigraci a sešel se s Sinajem Adlerem, ho prosil znovu o odpuštění.

I tak pro něj návrat do normálního života nebyl jednoduchý. Když viděl poprvé po návratu z lágru pohřeb, nechápal, proč lidé tak oplakávají smrt jediného člověka. „Nedůvěřovali jsme nikomu, byli jsme divocí, mysleli jsme jinak a tak podobně… Když jsem viděl (znovu) poprvé pohřeb, šest koní a jeden mrtvý, tak jsem si myslel, ti lidé se zbláznili, jeden mrtvý a takové haló dělat kvůli jednomu mrtvému. Před několika týdny jsem viděl haldy mrtvých a v Mauthausenu kanibalismus. A teď s jedním mrtvým. Ti lidé se zbláznili.“

Stejně tak, když byl poprvé v divadle, tak si sám pro sebe říkal: „Kolik lidí je tady, jak dlouho to bude trvat je zplynovat, kolik vlasů od nich zůstane? My jsme viděli ty pytle vlasů. To byla taky naše práce ty pytle odvézt. My jsme to nedělali, byli jsme malí hoši. Ale viděli jsme všechny ty pytle s vlasy. Kolik pytlů vlasů zůstane, kolik pytlů s šaty. Neviděli jsme lidi jako lidi. U starého člověka jsme si říkali, ten měl být dávno v krematoriu.“

 

Svůj život zasvětil umění

Po válce se rozhodl, že svůj život zasvětí umění, malovat začal již v Terezíně. Wolfi Adler zase svůj život zasvětil Bohu. V Izraeli se stal rabínem a přijal jméno Sinaj Adler.

Na jaře roku 1946 za pomoci organizace Youth Aliyah (Alija – přistěhovalectví mládeže) odjel do Palestiny. V Jeruzalémě začal studovat na prestižní akademii výtvarných umění a designu Bezalel, kde byl jmenován v roce 1959 profesorem grafiky a kresby. Jeho kresby a skicy, které nakreslil krátce po válce, ukazují i detaily toho, co viděl v Osvětimi. Jehuda Bacon byl tak i svědkem v procesu s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě i v následných procesech s nacistickými veliteli v západoněmeckém Frankfurtu. Jeho kresby sloužily též ve sporu s popíračem holocaustu historikem Davidem Irvingem.

Jeho dílo je zastoupeno v mnoha sbírkách po celém světě, například v Jad Vašem a Izraelském muzeu v Jeruzalémě, v Kongresové knihovně ve Washingtonu D.C. či Britském muzeu v Londýně. Jeho díla se nacházejí v domech Theodora Roosevelta, Johna D. Rockfellera, Martina Bubera či Chaima Weizmanna. Vystavoval v Německu, USA, Británii i Česku. Žije se svou ženou Leah v Jeruzalémě.

 

 

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec