generálmajor v. v. Ján Bačkovský

"Sedmého ledna 1942 mi jednou povídá jeden můj známý: ,Nechoď na práci.‛ Já jsem se ptal proč. A on řekl, že si mám vzít věci a jít, že jsem svobodný. Chtěl jsem aspoň nějaký papír, ale prý nač? Kdyby někdo utekl, tak by to museli hlásit, a i tak, kdyby někdo utekl, kam by šel? Nejbližší vesnice byla pět set kilometrů. Potom jsem šel na Krutuju, která byla od nás asi šest kilometrů. Tam jsem zase potkal jednoho známého Rusa, poručíka sovětské armády. Seděl na dva roky proto, že mu Poláci sebrali opasek i s pistolí, uřízli mu ho. Divil se, že mě vidí, tak jsem řekl, že jsem svobodný. Ale nevěděl jsem, kde se mám hlásit. A taky jsem nevěděl, jak se dostanu do Čibiju, sto šest kilometrů k železnici to bylo. Naštěstí jelo tenkrát pro proviant nějaké auto, tak jsem se mohl s ním svézt. Jenže bylo to v mrazu, kolem čtyřicítky, byl jsem nahoře na korbě, protože v kabině jel nějaký papaláš, a bylo to strašné. Sto šest kilometrů v takové zimě… tančil jsem, skákal jsem, a to jsem byl ještě poměrně dobře oblečený. Večer jsme došli do Čibiju, tam už byli nějací naši vojáci Čechoslováci."

"Došli jsme na kótu 2084, tak jak byla určená. Čekali jsme, až k nám přijdou kanony. Já jsem se zul, protože jsem měl na kost zmrzlé boty. Sušil jsem si za stohem slámy onuce a najednou za mnou přiběhl náš voják a volá: ,Tanky!‛ ,Naše?‛ ,Ne, německé!‛ A to už na nás tanky pálily. My jsme nemohli nic dělat. Protitankové pušky nebylo možno na čtyři sta metrů použít, tak se oba dva prapory zvedly a začaly ustupovat. Já jsem byl bosý a stál jsem za stohem. Měl jsem obutou jen jednu botu, druhou nohu jsem si ohříval ještě nad ohněm. A potom jsem zaboha nemohl natáhnout tu druhou botu na onuci. Onuci jsem musel zahodit, obout botu na holou nohu, ale v tom už byly tanky na mojí úrovni."

"Tak ve vězení jsme jedli dvakrát denně. To bylo tak čtvrt litru polívky a asi čtyřicet deka chleba, chleba ale byl velice těžký a nekvalitní, jako pěst. Večer bylo to samé, ale bez chleba. Po dvou letech zemřela asi jedna třetina lidí, kteří tam se mnou přišli, hlady. Na Vorkutě to bylo to samé. V Rusku se jedlo jen dvakrát. Za Beriji se prý dávky upravily, ale byly tak nízké, že zdravý mladý člověk mohl při nich zůstat naživu maximálně rok. Já jsem to vydržel, protože moje štěstí bylo, že jsem si zvykl být hladový, ale nenalévat se vodou. Hodně lidem z vody, kterou pili, totiž opuchly nohy a oni houfně umírali."

"Do Buzuluku jsem se dostal 14. února 1942. Tak tam už byla strava lepší, ale zase tam byla různá šikana. Z poddůstojníků byli nadělaní rotmistři… Rotní se rádi napili a řvali na nás jak paviáni. Ráno jsem na sebe navlékal tu anglickou uniformu, ještě jsem ani nevěděl, jak se to obléká, a tam byl nějaký rotmistr, který na mě křikl: ,Voják, já z tebe vojáka udělám. Já se jmenuji Tachecí.‛ A pak byla taková sranda, když já jsem už byl důstojníkem a on pořád ještě rotmistrem, tak mě jednou nepozdravil. Na pozdravy jsem si sice nepotrpěl, ale z něho jsem si udělal srandu, a tak jsem mu řekl. ,Pane rotmistr, od kdy rotmistři nezdraví důstojníky?‛ Poznal mě, asi pětkrát mě pozdravil a řekl: ,Stačí?‛ Tak jistěže stačilo."

"Oba dva naše prapory byly nuceny ustupovat, Němci nám byli těsně v patách. A já jsem šel hlubokou cestou a přišel až k takové samotě u lesa. Najednou přede mě vyskočili příslušníci jednotky NKVD, kteří šli za pěšáky, a pokud ti ustupovali, měli je zastavit. Povídají mi: ,Kam utíkáš, vojáčku?‛ A já na to, že vlevo od nás postupují německé tanky a dva naše prapory musí ustupovat. Oni: ,Zastavte tady, ustupovat se nesmí!‛ Já říkám, co že tady s nima budu dělat? Vtom Němci vystřelili z tanku tomu domu do střechy. Ruští vojáci začali utíkat pryč a já jsem byl volný. "

"Já jsem se držel Poláků, protože mi nejvíce charakterově odpovídali. Poláci jsou lidé, kteří vás nezradí. Byli jsme tam osmdesátipětiletý profesor právnické fakulty z Varšavy, jeden redaktor, jeden hudebník, jeden lékárník, jeden Žid a já. Byli to inteligentní lidé a člověk se od nich mnoho naučil. Potom nás vyšetřovali. Pro Sověty byl každý špionem. Jenže já jsem byl navíc v komunistické straně, tak mi říkali, že jsem měl zůstat doma a bojovat doma. Pak najednou nás zavolali. Soud neexistoval, soudili v nepřítomnosti. Rozhodovali o tom dva důstojníci a měli to celkem jednoduché. Nejmenší trest byl tři roky, pak byl pět let, to už bylo horší, ten jsem dostal já, a pak bylo ještě osm let, které dostal pan profesor. Tehdy mu bylo osmdesát pět let. Shodou okolností mě zavolali do kanceláře, v níž přečetli rozsudek. Rozplakal jsem se, to víte, mladý kluk v devatenácti letech, ale pan profesor mě vzal, poklepal mi po rameni a řekl: ,Ale Jaszu, co pan plače? Za čego? Však uvidíš, co bude.‛ On dostal těch osm let. Uměl krásně rusky, protože studoval v Moskvě, a tak jim povídá: ,Balšoje vam spasiba, tavaryši, što ja budu jišo vosem lět žiť.‛ Pak jsme šli zpět, on mě pořád utěšoval, měl jsem ho moc rád. Nebyl ženatý, působil na univerzitě a nechal si na nějakém varšavském hřbitově udělat nádhernou hrobku. Nejvíc mu pak bylo líto, že v ní nebude pohřben."

"Já považuji ten boj u Sokolova za nejtěžší. Sověti tenkrát měli po Stalingradu a ustupovali. Většina vojáků byla v tomto prostoru na cestě ze Stalingradu. My jsme tou dobou byli zasazení v Sokolově, to je asi třicet sedm kilometrů jižně od Charkova. Rotě velel Jaroš, velice dobrý oficír, ale my jsme neměli těžké zbraně. Němci měli tanky, my jsme měli čtyři kanony, co to bylo? Nic. Němci vyšli na kopec, jeden kanon vypálil, tank zasáhl, ale aby ho zranil? To ne, na to to bylo daleko. Němci tenkrát měli taktiku, že když nemuseli, tak dopředu nešli, ale pálili z dálky. Druhá věc je, že jsme byli ještě vyčerpaní z cesty. Protože z místa, kde jsme vystoupili z vlaku, to bylo do Charkova asi dvě stě kilometrů. Navíc jsme šli v tajícím sněhu. Padlo tam asi osmdesát lidí, tedy deset procent našeho stavu. První prapor byl židovský, více než polovina vojáků byli Židé. Pak jsme museli ustoupit, neměli jsme ani síly, ani prostředky. Byla tam bažinatá řeka, přes kterou naštěstí nemohly německé tanky jít, a asi za čtyři dny jsme dostali rozkaz k ústupu. Ustupovala tehdy i 24. divize, ke které jsme byli zařazeni, Sověti opustili i Charkov a zastavili se na řece Severním Donci."

"Náš prapor byl nasazený 10. září, den po začátku ofenzivy. Zpravodajská služba zjistila, že v průběhu noci přesunuli Němci do oblasti divizi až z Podkarpatské Rusi. Setkali jsme se s ní hned při nasazení. První den jsme utrpěli takové ztráty, že prapor, který měl tři pěší roty, byl schopen dát po boji jen tak tak roty dvě. Druhý den zahájení operace jsme byli přesunuti na pravou stranu a náhodou se našemu a druhému praporu podařilo postoupit asi osm kilometrů na jih a dobýt kótu 534. Před námi byla Ivla a Dukla, dvě vesnice. Tím jsme dostali pod kontrolu poslední silnici, která šla v Karpatech ze západu na východ, a proto se o kótu 534 rozpoutaly nesmírné boje. Týden se o ni bojovalo, jednou kopec dobyli Němci, jednou my. Ve druhém praporu, na který útok směřoval, se úžasně vyznamenali dva lidé. Jeden byl Žid a jeden byl Ukrajinec. Ti kótu prakticky drželi. Útok býval i třikrát denně."

"Kdybych byl tušil, jaké je to v Sovětském svazu, tak bych tam nikdy nešel. Když jsem přešel na sovětskou stranu, dostal jsem se do takové malé vesničky. Musel jsem přeplavat San, takže jsem byl mokrý, navíc jsem ještě někde ztratil zimník. Lidé mě vysvlékli, vysušili, posadili na vesnickou pec a tam jsem se vyspal. Takový černý chleba, jaký mi tam dali, jsem nikdy v životě neviděl. Ale byli velice srdeční, velice dobří lidé. Tak jsem jim poděkoval a šel jsem se přihlásit Sovětům, že jsem přišel k nim, a oni mě hned zajistili."

"Jednu dobu jsem byl i úředníkem. Ale krátkou dobu, dokud nedošel Rus, protože to bylo protekční místo, tak mě vystřídal. Ale i ty dva měsíce, kdy jsem tam byl, mi velice pomohly. Dostal jsem se tam tak, že jsem byl na takzvané slabosilce, mezi lidmi, kteří už byli vyčerpaní a nemohli pracovat. Já jsem na tom sice tak zle ještě nebyl, ale doktor mě tam nějak propašoval. Lidi, kteří už nepracovali, dostávali minimální stravu, čtyřicet deka chleba za den. Ten, co pracoval, dostával i devadesát deka, takže tito na tom byli opravdu velice špatně. Tak jsem tam tak mezi nimi ležel a přišel nějaký stařík, který se ptá: ,Kto znajet čitať i pisať pa rusky?‛ Přihlásil jsem se já a jeden polský gymnazista, který byl ze Lvova. Vybral nás, pak nám dal nějaký diktát na prozkoušení, jenže protože Sovětský svaz byl tou dobou už ve válce, sháněli lidi do armády, kde se dalo. On byl nějaký poddůstojník nebo něco takového, proto byl odvedený, a to místo zůstalo mně. Tak asi půl druhého měsíce jsem úřadoval. A teď se podržte, na čem jsme psali. To jsme vyčistili pytle od cementu, vysušili, vyžehlili nějakou předpotopní žehličkou, rozstříhali na formáty a na tom jsme potom úřadovali."

"Jednou sehnal Mautner, velitel roty, velice dobrý a odvážný člověk, vodku. Tak nám udělal takové malé pohoštění. Byl tam i velitel praporu, nezapomenutelný hrdina Československa Kohl, tehdy kapitán. Tak jsme tak seděli v domku, popíjeli, vedle mě seděl velitel roty Větvička. A najednou nad námi přeletělo německé letadlo. Docela nízko, tak tak, že to neodneslo střechu. Měli jsme úplně zatemněno, takže nebylo vidět nic, ale byl to takový nepříjemný pocit… člověk neví, co se může stát. Větvička, kouzelný chlap to byl, měl už trochu vypito, a povídá: ,Co vy, poserové, vy jste se lekli? Víte, co by to bylo za slávu, kdyby nás hromadně pochovávali? Pět nebo šest československých důstojníků zaráz? Vidíte, tam naproti je kostel, jaký je krásný pohled na něj! Tam bychom leželi…‛ Náčelník štábu Max Weber mu povídá: ,Ty seš prostě blbec.‛“

"Ve svém prvním vězení jsem byl asi měsíc. Bylo to tam nesmírně zavšivené. Povídám někdy, že Rusko bylo zavšivené od Vladivostoku až po San. Tak jsme tam trpěli. Spali jsme tak, že část stála, část vsedě spala, pak oni vstali a na jejich místo jsme šli spát my. Poté nás dali do Sambora do normálního vězení. Tam už to bylo lepší. Na pokoji nás bylo asi sedm lidí, spalo se na slámě, lůžka už pobrali Sověti. Tam byli Poláci, Ukrajinci, banderovci a velice zajímaví lidé. Jeden na smrt odsouzený, pak taky varšavský kapsář, Źid, který měl rajon působení Varšava – Berlín – Paříž. Ale šíleně inteligentní a chytrý chlap. Byl tam prokurista, ředitel textilky, ten kapsář. Ten nám vyprávěl věci, o kterých já, devatenáctiletý kluk, ani neměl tušení. Odsud nás v květnu roku 1940 odvedli do Vorošilogradu na východě Ukrajiny, zase do vězení. Zase se to dalo vydržet, chodili jsme na výslechy, a na podzim 1940 nás odvezli na Sibiř. Byl jsem odsouzen na pět let. Řekli mi, že jako komunista jsem měl bojovat doma, a ne chodit k nim."