Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Ján Bačík (* 1917  †︎ 2016)

• narodil se 25.1.1917 v Parižovcích na Slovensku

• 1939 útěk přes Polsko do Francie, vstup do Cizinecké legie

• výcvik v Alžírsku, nasazení v bojích o Francii 1940

• po obsazení Francie odchod do Velké Británie, parašutistický výcvik, příprava na výsadek v Protektorátu

• po zranění přeřazení k tankové divizi, obléhání Dunkerque, velitel tankové čety Československé obrněné brigády

• 1945 odchod z armády, po válce vykonával různé funkce u SNB v Jihočeském kraji

• žije v Třeboni

• zemřel 29. dubna 2016

Pplk. v.v. Ján Bačíkse narodil 25. ledna 1917 na Slovensku v obci Parižovce, dnes zatopené přehradou Liptovská Mara. Jeho otec byl zaměstnaný na velkostatku, pan Bačík sám před válkou pracoval na různých místech jako dělník na stavbě. Byl oddaný meziválečné Československé republice a nesouhlasil s vývojem na Slovensku v letech 1938-1939.

Přes Polsko se dostal do Francie, byl přijat do Cizinecké legie, v roce 1940 bojoval na francouzské frontě, po pádu Francie se dostal přes Gibraltar do Velké Británie. Prošel parašutistickým výcvikem, k jeho výsadku v Protektorátu však nedošlo, byl proto přeřazen k tankovým jednotkám. Od října 1944 bojoval při obléhání přístavu Dunkerque jako velitel tankové čety Československé samostatné obrněné brigády.

Koncem října 1945 byl propuštěn z armády. Chtěl se stát hajným, ale nebylo mu to umožněno. Hledal tak práci v českých zemích a v roce 1946 byl přijat do Sboru národní bezpečnosti, u něhož sloužil v různých funkcích v Jihočeském kraji. Jako příslušník západního odboje měl, podle svých slov, zaražený kariérní postup.

Od roku 1954 žije trvale v Třeboni. Pravidelně jezdí na Slovensko.

Převáděl jsem lidi přes hranici

Pan Bačík v mládí pracoval jako horský průvodce v Tatrách. Nesouhlasil s odtržením Slovenska od Československa a se vznikem klerofašistického Slovenského státu. Svými činy si získal důvěru československého armádního funkcionáře, který ho pověřoval převáděním svých lidí z protektorátního území do Polska.

Můj šéf se jmenoval Robert Petrla, pocházel z Vizovicka. Myšlenkou byl oddaný občan Československé republiky. Měl spoustu známých, kteří se chtěli po 15. březnu dostat za hranice. Tenkrát měla Hlinkova garda zvyk, že každou sobotu vztyčovala svou vlajku. Já jsem ji několikrát pustil do větru a jednou mě při tom můj šéf chytil. Získal jsem si ho tím, bezmezně mi věřil, a proto mi svěřoval úkoly jako třeba převést jeho lidi přes hranici do Polska. Protože jsem byl průvodce horské služby, mohl jsem je v podstatě bez jakéhokoliv omezení dostat až do Krakova. Bylo to nenápadné a takřka legální.

Do Polska se rozhodl odejít také. Dále pak vedla jeho cesta do francouzské Cizinecké legie.

Byl jsem v cizinecké legii

Na polské lodi Chrobry jsem se dostal do Francie, v Lille jsem podepsal závazek do Cizinecké legie a s ní jsem se dostal do Alžírska. V pouštní pevnosti El Ariche skoro polovina posádky byli Čechoslováci.

Z Alžírska se pan Bačík dostal do tábora Agde v jižní Francii. Po vypuknutí bojů mezi Francií a Německem byl nasazen na francouzské frontě, nejdříve na obraně pozic na řece Marně, později na Seině a na Loiře. Po kapitulaci Francie se z přístavu Sete na palubě egyptské lodi přeplavil přes a posléze se přes Liverpool dostal do tábora Cholmondeley.

Výcvik v Anglii

Byli jsme odtržení od normálních jednotek, měli jsme speciální výcvik. Cvičila se hlavně tělesná zdatnost, v parajednotkách jsme měli zvláštní stravu, například litr plnotučného mléka každý den. Na druhou stranu osmačtyřiceti hodinový pochod nebyl nijak výjimečný, stejně jako 20  kilometrů běhu. Myslím, že díky tomu, já osobně, jsem ještě dnes na svůj věk poměrně fit.

V naší skupině bylo dvacet lidí, žádná jména, jen čísla. Byl jsem připravován na vysazení se skupinou v Beskydech. Byl jsem připravený na to, že se nevrátím. Nikdo nás do parašutistického výcviku nenutil, nikoho z nás. Nejdůležitější bylo přistání, náš pozdrav byl „Šťastné přistání -  Happy pandiny“ - na něm závisela budoucnost celého výsadku. Selhala potom kvůli tomu i skupina Wolfram.

Chtěl jsem být palubní střelec

Hlásil jsem se k letectvu jako palubní střelec do bombardéru, nebyl jsem však přijat z toho důvodu, že důstojníci poznali naše bojové schopnosti, počítalo se s námi pro posílení domácího odboje jako výsadkáři.  Můj velitel usoudil, že bych byl pro boj v zázemí vhodnější než u letectva; měl jsem již parašutistický výcvik za sebou, snažil jsem se znovu dostat k letectvu, ale zůstal jsem u pěších jednotek.

Prodělal jsem parašutistický výcvik ve Skotsku, další seskoky v Manchesteru. Byl jsem zařazený do skupiny Wolfram pod velením kapitána Josefa Otiska. Prodělal jsem i „commandos“ výcvik nejdříve u Angličanů,  pak u Čechoslováků. Při zdokonalovacím výcviku jsem přišel k úrazu, tak jsem nemohl být nasazený v Protektorátu. Později jsem byl zařazený k tankové jednotce, nejdříve jako střelec, pak jako velitel tanku a nakonec jako zástupce velitele tankové čety. S ní jsem byl nasazen do bojů o Dunqerque.

Velmi rád vzpomínám na vřelé přátelství mezi výsadkáři. U výsadkářů je to umocněno o to víc, že je nutné spoléhat se jeden na druhého, že na tom závisí život druhých.

Boje u Dunkerque

Osmadvacátého října, při našem útoku, jsme zajali mnoho Němců. Do té doby Němci nevěděli, že proti nim bojují Čechoslováci. Boje nebyly nikdy tak intenzivní, aby se do zajetí dostalo větší množství našich vojáků.

V tanku byla pětičlenná osádka. Aby se všichni vyspali, tak jsme to dělali tak, že jeden hlídal  a ostatní spali pod tankem.

Štědrý den v Dunkerque

Měli jsme štědrovečerní večeři. Přes Štědrý den nepadl ani výstřel, byl naprostý klid. Němci nebyli daleko od nás. Najednou o půlnoci vyšla skupina Němců, zřejmě ti, co byli přímo v zákopech nebo snad nějaká jiná, a zpívali německé koledy. Naši kluci přešli také do první linie a zpívali české koledy. Němci zpívali německy a naši česky. Nepadl jediný výstřel, nádherný klid. Připadalo mi, že to není fronta. Druhý den Němci stříleli jako blázni.

Anglicky jsem se učil s dětmi

Vypisoval jsem si slovíčka a každý den, když jsem šel na cvičák, tak jsem se některá naučil. Slovíčka jsem se naučil a potřeboval jsem komunikovat. A komunikoval jsem hlavně s dětmi! S dětmi ze školky, které už uměly trochu mluvit, před nimi jsem se nestyděl. S anglickými dívkami jsme toho mnoho nenamluvili, to vám řeknu na rovinu, s nimi jsme toho moc nenapovídali.

Seznámil jsem se tam s jednou dívkou, velmi dobře jsme si rozuměli, já jsem se však chtěl vrátit zpět do vlasti, ona do Československa nechtěla. Rozešli jsme se jako nejlepší přátelé.

Ukradli jsme prase Němcům

Němci chovali poblíž frontové linie prase, při boji jsme se dostali k chlívkům, otevřeli jsme dvířka, pak to prase někdo střelil a nakonec jsme ho k nám odtáhli, mělo 150 kilo. Němci ani nestačili spustit palbu. Kdyby ji spustili, tak někteří z těch, co tam pobíhali, by to dostali... Nedělali jsme to proto, že bychom měli málo jídla, to rozhodně ne. Ukradli jsme prase Němcům!! Dodnes na to vždy při srazech s ostatními vzpomínáme.

Jednou jsme ukořistili německý kabát i s brigadýrkou. Navlékl jsem si ho na sebe, ostatní mne vedli, naši si mysleli, že vedou nového zajatce. Až zblízka poznali, že jsem to já. To víte, dělali jsme také klukoviny.

Kontakty s domovem

Když jsem se dostal do Krakova, tak jsem poslal domů pohled. To samé jsem udělal ještě před válkou z Marseille. Když jsem byl po zranění v anglické nemocnici, tak přišli od červeného kříže, abych dal zprávu domů na Slovensko. Já jsem to odmítl z toho důvodu, že ten režim, co tam byl, nebyl nám ani rodičům příznivý.

Za války jsem byl na Slovensku u Krajského soudu v Ružomberku odsouzený. Chtěl jsem si to s jedním pánem (četníkem) na četnické stanici vyřídit. Byl jsem ještě v uniformě, tak se mne ptali, co mu chci. Já povídám, že vyřídit osobní účty. Tak jsem se dozvěděl, že si to s ním vyřídili naši spojenci, Rudá armáda. Odvlekli ho někam do Sojuzu. Jestli se vrátil živý nebo ne, to už nevím. Zastřelil prý sovětského zajatce.

Pan Bačík velmi lituje toho, že se u nás nedostává veteránům takového uznání jako v sousedních zemích, že jsou v České republice i na Slovensku zanedbané hřbitovy pro padlé válečné hrdiny.

Konec války zastihl pana Jána Bačíka v hodnosti rotného, jako zástupce velitele tankové čety u Dunkerque. Němečtí vojáci v den kapitulace, vystříleli velké množství munice, jak říká pan Bačík, udělali z 8. května „velký ohňostroj“.

Pan Bačík pociťuje rozdělení Československa v roce 1992 jako velikou nespravedlnost spáchanou na obou národech. Podle jeho názoru mělo být vyhlášeno referendum. Cítí se doma v obou státech.