Petr Bachrach

„Chtěli mě vyzkoušet, tak mě poslali dolů do městečka, do Prievidze, kde byla německá jednotka. Abych vypátral, co tam je. Sebral jsem si torbu, vypadal jsem jako školák. Uměl jsem německy perfektně, ale věděl jsem, že německy nesmím tak dobře mluvit. Mluvil jsem, jako bych neuměl, jen takovou lámanou němčinou. Stál tam u brány kasáren německý voják. Začal jsem s ním mluvit, byl rád, že s někým mluví. Začal jsem se ho ptát, co tam je atd. Začal mi vyprávět, jaká jednotka atd. S tou informací jsem se vrátil a viděli, že mluvím pravdu, protože věděli, co tam je. V té době jsem začal být spojkou velitele a později jsem se stal velitelem skupiny deseti lidí. Nakonec jsem byl velitelem čety.“

„Měli jsme hlavně německé a české zbraně. Potřebovali jsme náboje. Náš velitel pan Sečanský si vzpomněl, že za povstání někde zahrabali v bunkru u Prievidzy velkou část munice. Bylo nás s ním asi osm kluků a šli jsme to hledat. Našli jsme bunkr, ale byl už prázdný. Viděli jsme stopy od tanků. Pravděpodobně to našli Němci. Měli jsme se vrátit zpátky do hor. Zeptal se nás: ‚Vrátíme se s prázdnou?‘ My jsme řekli: ‚To tedy ne!‘ Rozmístil nás u cesty mezi Handlovou a Prievidzou. Tam je takový strmý kopec. Nevěděli jsme, co bude. Najednou slyšíme takový silný zvuk. Z dálky jsme viděli, že jedou dvě osobní vojenská auta a dále za nimi náklaďák a ještě obrněný náklaďák. Byli jsme v příkopě, když se přiblížily, vypálili jsme do těch osobních aut. Hned se zastavila, protože tam nikdo nežil. Vyběhli jsme a rychle brali, co jsme mohli: mapy, revolvery atd.“

„1. března začal první transport. Sebrali všechny muže od 16 do 60. Mezi nimi také můj bratr – byl tam na přeškolování židovské mládeže pro tehdejší Palestinu. Bratr pracoval jako stolař. Studoval předtím ve Frýdku-Místku. Já byl na to příliš mladý, tak jsem byl přidělen k židovské rodině, u které jsem žil. Bratra sebrali s celou skupinou do transportu v březnu roku 1942. Já jsem z rodiny zůstal sám. Tatínka odvezli v roce 1939 v transportu do Niska a tam byl zastřelen. Maminka zůstala ještě v Bielsku a dostala povolení přestěhovat se ke své rodině do Olomouce. Tam byla celá rodina: babička, dědeček, teta, její bratr atd. Prodala všechny věci v Bielsku, přišla do Olomouce a v roce 1942, myslím, že to bylo v červnu nebo červenci, byla celá rodina deportovaná do Terezína. Předtím ještě děda umřel, to bylo jeho ‚štěstí‘. Maminka byla v Terezíně moc krátkou dobu, nějakých dvacet dní, protože měla invalidní sestru. Odvezli ji do Baranovic a tam zahynula. Samozřejmě i strýc a všichni byli dřív nebo později posláni do Osvětimi a nikdo z nich se nevrátil.“

„Dostal jsem telefon od své jednotky. Hned jsem se oblékl, skočil do svého auta. V životě jsem tak rychle nejel, jak jsem se tehdy dostal na Golanské výšiny. Tam na nás zaútočilo osm set tanků. Dostal jsem se tam tak rychle díky tomu, že byl Jom Kippur a silnice byly úplně prázdné. Na Golanských výšinách byla tehdy jen jedna jednotka: byla to naše 188. brigáda, která byla rozdělena. Půlka pluků byla znovu postavena, byli to aktivisté, a ta druhá půlka byli záložníci. Já jsem byl z těch záložníků. Ale když jsem tam přijel, jak jsem říkal: zaútočilo na nás 800 tanků a my jsme tam měli na celých Golanech snad 80 tanků, to znamená jedna desetina. Byly tam hrozně tuhé boje. Náš velitel brigády padl, jeho zástupce, skoro všichni důstojníci štábu také. Tanky byly zničené… Najednou se Syřané sami zastavili, mysleli, že jsme je vlákali do nějaké pasti. A to bylo dost času na to, aby tam přišli naši záložníci. Byly tuhé boje ještě dva dny a nakonec jsme je zahnali. Já osobně jsem se dostal až pět kilometrů před Damašek.“