Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Božena Bachmeierová (* 1927  †︎ 2022)

• narozena 29. prosince 1927 v Pcherách na Kladensku

• vystudovala chemii, pracovala na ministerstvu školství

• podílela se na zakládání přírodovědecké fakulty univerzity v Košicích

• pomohla prosadit výuku genetiky na přírodovědeckých vysokých školách

• po srpnové okupaci 1968 pracovala jako chemik v laboratoři klinické biochemie

• zemřela v roce 2022

Když začala válka, ve škole dostala tuš a měla v učebnici začernit slova jako Masaryk, Beneš, demokracie... Výuka probíhala v němčině, kterou mnozí pedagogové neovládali, a tak vznikaly česko-německé věty jako „Ouředníku, pojď zu Tafel”. Po válce vystudovala přírodovědeckou vysokou školu a po ní nastoupila na Ministerstvo školství. Zatímco za války učebnice z donucení v podstatě ničila, po válce pomáhala školství a jeho reformě. V roce 1968 její snažení ukončily tanky, Božena Bachmeierová přestala pracovat na ministerstvu a stala se řadovým chemikem.

Dědeček rebel

Božena Bachmeierová se narodila jako Švejcarová 29. prosince 1927 v obci Pchery na Kladensku do rodiny chvaletického horníka. Chvaletice, ze kterých pocházela její rodina, byly tou dobou velmi nábožensky založené. Boženin dědeček klidný chod obce svou aktivitou tak trochu narušoval, označovali jej za rebela. Snažil se například o sjednocení místních statkářů, v čemž byl pravou rukou družstevních záložen, takzvaných kampeliček, které tuto ideu podporovaly. Mimo to se dědeček svého času hlásil ke sdružení Krematorium, později zvaného Spolku přátel žehu, který zajišťuje lidem posmrtné spálení bez náboženských náležitostí, čímž si znepřátelil místního faráře. Na základě toho dědeček s celou rodinou nadobro vystoupil z církve.

Tatínek Boženy ve Chvaleticích dělal na šachtě a vypracoval se na štajgra, důlního dozorce, který rozděloval práci mezi horníky. Po svatbě se rodiče přestěhovali do malého domku v Pcherách na Kladensku.

Masaryk, to bylo sprosté slovo

V roce 1939 začala okupace zbytku českého území německou armádou a posléze i válka. „Já jsem tomu ještě moc nerozuměla, i když už jsem vnímala, že se rodiče baví o politice, ale pro mne to bylo nesrozumitelné. Já jsem Němce brala jako normální sousedy. Dokonce jsem si říkala, že jestli přijedou, mám jim říct: ,Guten Tag‘? Rodiče říkali, že to radši ne,” vzpomíná s úsměvem tehdy jedenáctiletá Božena Bachmeierová.

V prvním roce německé okupace ve škole Božena dostala tuš a měla v učebnici začernit slova jako Masaryk, Beneš, demokracie a další výrazy, které byly nacistům trnem v oku. Mimo to bylo nařízeno, že výuka musí probíhat v němčině. Ne každý pedagog ji ale uměl, takže vznikaly česko-německé věty jako: „Ouředníku, pojď zu Tafel”. Ne každý učitel ale šel s dobou, ne každý s žáky mluvil německy a ne každý se bál. Mezi odvážné učitele patřily zejména češtinářky, které děti vedly k četbě klasické české literatury.

My si to s tebou vyřídíme, až bude po válce

Ve válečných časech Božena docházela na gymnázium. Spolužačce, která údajně kolaborovala s Němci, jednoho dne přišel anonymní dopis, kde bylo napsáno: „Počkej, ty potvoro, my si to s tebou vyřídíme, až bude po válce.” Dívka pak dopis odnesla na policii, kde jej ale zametli pod koberec. Když tedy neuspěla tam, šla do Kladna na gestapo. Odtud si pak volali jednotlivé hochy, které spolužačka označila. Týkalo se to i Boženina chlapce Dušana. „Já jsem prožívala strašná muka, když jsem čekala, jestli vystoupí z autobusu nebo ne, když se měl vrátit z toho Kladna. Měla jsem strašné obavy až do chvíle, kdy jsem ho viděla vystupovat z autobusu. To mi spadl kámen ze srdce,” vzpomíná.

Já vám dám děvušky

Když se s koncem války blížila sovětská vojska, dívky včetně Boženy natrhaly šeřík a s ním vítaly vojáky. Jeden starší voják se vrhl k Boženě a dal jí pusu. Všichni byli rádi, že válka skončila. Ještě téhož večera se ve vsi konala oslava, kde se tancovalo i s vojáky. Božena při této taneční zábavě hrála na housle. Jedné noci zabušili sovětští vojáci na dveře domu, kde Božena žila, se slovy: „Davaj děvušky”. Zaklepali ale na okno Boženiny rázné tety. Ta na ně vykoukla z okna a zahnala je. K žádnému incidentu tak naštěstí nedošlo.

V září 1945 se rodina Švejcarova přestěhovala do domu po odsunutých Němcích v západním pohraničí. V rámci odsunu Němců Božena viděla mnoho plačících lidí, s násilím se však nesetkala. Tatínek byl dokonce členem správní komise, která odsun organizovala na základě vládního usnesení. Po gymnáziu nastoupila Božena Bachmeierová na vysokou školu na obor chemie, kterou úspěšně vystudovala.

Čas na změnu – genetika se vrací do škol 

Božena Bachmeierová na začátku 60. let nastoupila jako referentka pro přírodní vědy na Ministerstvo školství. Pracovala v univerzitním odboru, kde byly povětšinou důkladně kádrově prověření pracovníci. V době, kdy sem nastoupila, docházelo v Československu ke  společenskému uvolnění, takže kontrola ze strany komunistického režimu nakrátko polevila, ale zcela nezmizela. Návrhy, které vytvořil univerzitní odbor, následně zkontroloval Ústřední výbor Komunistické strany (ÚV KSČ). Když návrh odboru prošel kontrolou, postoupil se vedení ministerstva. Existovaly ale cesty, jak něco, co by mohlo být problematické, přes kontrolu protlačit. Božena Bachmeierová uvádí, že pomáhalo návrhy psát záměrně příliš složitě, protože pak tomu členové ÚV KSČ nerozuměli a tak to raději schválili.

V roce 1966 se Božena Bachmeierová rozhodla, že se pokusí obnovit výuku genetiky na přírodovědeckých vysokých školách, která se do té doby z ideologických důvodů nevyučovala. Záměr vedení ministerstva schválilo jako Usnesení Vlády ČSSR na podporu genetiky z 16. února 1966 a Božena Bachmeierová se pustila do práce. Z různých univerzit v Československu sehnala mladé zapálené pedagogy, kterým problematiku vysvětlila. Ti se v době letních prázdnin účastnili seminářů o genetice a didaktice genetiky – sepisovali osnovy pro de facto nový předmět. Užší kolektiv vysokoškolských profesorů sepsal i skripta. Božena Bachmeierová se jako pracovnice ministerstva školství mimo jiné podílela i na zakládání přírodovědecké fakulty univerzity v Košicích.

Dcera neměla „správnou“ matku

Božena Bachmeierová v roce 1968 bydlela v dnešní ulici Kladenské, dřívější Leninově, která vede na letiště. V noci z 20. na 21. srpna 1968 právě tudy jely tanky z letiště do centra. V noci jí zazvonil telefon, volal soused se slovy, ať se podívají z okna, ať to vidí. Ulice byla plna postupujících tanků. Ráno pamětnice vyrazila do práce, kousek cesty však musela jít pěšky, protože nejezdily tramvaje. Když dorazila na Klárov, střílelo se tam. „Postřelili i jednu dívku, která podle nich nějak nevhodně zvedla ruku, a oni si mysleli, že po nich chce hodit granát. Ale kde by ho vzala? Tak po ní střelili a zastřelili ji,” vzpomíná Božena Bachmeierová.

Na ministerstvu ten den vládl zmatek. Pracovníci se rozdělili na ty, kteří s okupací souhlasili, a ty, kteří ne. Na schůzi k aktuální situaci, která následně proběhla, jedni přesvědčovali ty druhé o své pravdě. V rámci čistek na ministerstvu, které proběhly rok po okupaci roku 1969, byla pamětnice z ministerstva školství vyhozena z kádrových důvodů a stala se řadovým chemikem v laboratoři klinické biochemie. Dotklo se to i její rodiny. „Moje dcera v té době maturovala. Když ji udělala, hlásila se na školu, kterou chtěla studovat, a nebyla přijata. Ne že by neudělala zkoušky, ale proto, že neměla správnou matku,” vypráví.

Vážit si sám sebe

V domě, kde Božena bydlela, žila i sousedka Vejvodová, sympatizantka tehdejšího režimu. „A každý den někdo na vrata napsal ,Vejvodka je svině!‘, červenou barvou. Její manžel vždycky vzal hadr a benzín a smyl to,” vzpomíná. Dle vyprávění pak Boženu předvolali i k výslechu. Tam pouze řekla, že se každý den tento nápis objeví na dveřích domu, víc nic. Chtěli, aby udala sousedy, kteří to dělali. Také se jí ptali na její styky se zahraničím, protože tou dobou byla v kontaktu s jedním zahraničním profesorem. Celá epizoda s výslechem však naštěstí neměla žádnou dohru.

V roce 1989 měla Božena Bachmeierová předplatné do Nové scény Národního divadla. Když tam v jeden z revolučních  dnů šla, avizovaný program neprobíhal. Místo toho se konaly přednášky, vystoupil i Václav Havel. Samotných protestů a demonstrací se přímo neúčastnila. Doktorka přírodních věd Božena Bachmeierová své vyprávění uzavírá slovy: „Je důležité, aby nebyly války, aby se lidé měli rádi, byli k sobě pozorní a aby si pomáhali.“ Říká, že každý člověk má svou cenu a je něčím významný, stačí si vážit sám sebe.