Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Baborová (* 1935)

• narozena 7. února 1935 poblíž Nitry na Slovensku

• otec pamětnice Jan Anděl působil za druhé světové války v zahraničním odboji, po válce byl správcem hotelu ve Františkových Lázních

• po únoru 1948 otec převáděl lidi přes hranice do Německa

• 11. dubna 1948 – Jan Anděl při pokusu o přechod hranice se svou rodinou a dalšími lidmi zastřelen příslušníkem SNB

• pamětnice se vyučila hodinářkou

• pracovala v klenotnictví v Aši a v Chebu, v chebských Uhelných skladech, později dělala účetní v lázeňském středisku Balneo ve Františkových Lázních

• od roku 1990 je v důchodu

Blažena Baborová

Táta se jako západní odbojář nemohl smířit s tím, že tady komunisté vyhráli

Otec – hrdina zahraničního odboje

Blažena Baborová, rozená Andělová, se narodila 7. února 1935 nedaleko Nitry na západním Slovensku. Druhou světovou válku prožila jen se svou matkou Pavlou Andělovou a mladším bratrem Janem. Otec Jan Anděl^[1], původním povoláním obuvník ve firmě Baťa, odešel v roce 1939 do zahraničí, aby se zapojil do boje proti nacismu a německé okupaci Československa. Rodina o něm po celou dobu války neměla žádné zprávy, pamětnice dodnes přesně nezná jeho válečné aktivity a působiště.

Podle Kmenového listu odešel Jan Anděl na jaře 1939 přes Polsko do Francie, kde vstoupil do cizinecké legie. Absolvoval výcvik v Sidi Bel Abbès a stal se legionářem 1. pluku cizinecké legie v alžírském městě Saída. Po vypuknutí druhé světové války byl přeřazen k československým jednotkám – nejdříve k 1. pěšímu pluku v Agde, poté k 3. pěšímu pluku, a nakonec sloužil u 1. dělostřeleckého pluku.^[2] Po kapitulaci Francie odmítl demobilizaci, chtěl dále bojovat proti nacistickému Německu. Na palubě lodi Viceroy of India pak odjel do Velké Británie, kde byl zařazen do dělostřeleckého oddílu. Později sloužil v pěším praporu 1. československé brigády. Delší dobu působil v brigádních tankových dílnách. V červnu 1944 byl převelen k motostřeleckému praporu, se kterým se zapojil do bojů u obleženého Dunkerque.^[3] Do vlasti se Jan Anděl vrátil v květnu 1945 s americkou armádou.

V době, kdy otec bojoval v zahraničí za osvobození vlasti, živořila jeho rodina na Slovensku. Blažena s matkou obývaly domek v obci Ivanka. O údržbu stavení se však nikdo nestaral, zatékalo tam a domek nakonec spadl. Matka pracovala v nitranských mlýnech a v Nitře také přespávala. Blažena se přestěhovala do vesničky Párovské Háje k tetě, která se již starala o jejího malého bratra. Strýc pracoval na místním zemědělském statku a teta pečovala o své dva syny, synovce a neteř, chovala domácí zvířectvo a hospodařila na malém poli a zahrádce, kde pěstovala potraviny potřebné pro domácnost. V Párovských Hájích začala Blažena chodit do jednotřídky v místní škole. „Zažila jsem tam nejhezčí dětství.“ S láskou vzpomíná na pečení chleba ve velké peci nebo na hry v lese.

Na podzim 1945 se celá rodina znovu spojila. Otec po návratu z války už nechtěl žít na Slovensku a usadil se v západočeských Františkových Lázních, kam za ním v listopadu přijela manželka s dcerou a o něco později i syn. Manželé Andělovi ve městě vedli hotel Biedermeier^[4], protože otec byl jmenován jeho národním správcem. V objektu byli nejprve ubytováni američtí vojáci a po jejich odchodu sloužil jako sezónní hotel pro lázeňské hosty. Byl menší, nabízel jen asi sedm pokojů, které byly využívány v létě a na Silvestra. Jeho největší atrakcí byla restaurace s terasou a rozsáhlá zahrada určená k slunění na lehátkách. Večer se na terase pořádaly taneční zábavy. Andělovi obývali malý byt v prvním patře hotelu a stravovali se v hotelové restauraci.

Nezdařený přechod hranic

Poklidné žití v lázeňském městečku záhy skončilo: „S převratem v únoru 1948 se můj táta nemohl smířit. Mně bylo v té době 13 let, ale viděla jsem, že se táta jako západní odbojář nemohl smířit s tím, že tady komunisté vyhráli.“ Navíc jej náhle odvolali z funkce národního správce. Proto se rozhodl, že s celou rodinou emigruje. Se svým plánem seznámil těhotnou manželku, ale děti do poslední chvíle netušily, co je čeká.

Nejednalo se o první otcův přechod přes hranice do Německa. Pamětnice vzpomíná, že ještě před únorem 1948 odvedl do západní zóny Němku, která u nich vypomáhala v domácnosti a měla být odsunuta do ruské okupační zóny.

Po komunistickém převratu pomáhal v emigraci svým přátelům a známým – účastníkům domácího i zahraničního odboje, kteří se v nových poměrech oprávněně cítili ohroženi.

Skupinku uprchlíků úspěšně převedl 25. března 1948. Šli z Františkových Lázní kolem obce Libá na hranice. Přechod neproběhl bez problémů, u dvora Sorkov (dnes Lužná) utečence zadrželi dva strážmistři Sboru národní bezpečnosti (SNB). Anděl je však přemohl a odzbrojil, přičemž jednoho příslušníka zranil.

Podobnou trasu přechodu zvolil i 11. dubna 1948, kdy s velkou skupinou svých známých převáděl i vlastní rodinu. Uprchlíci se setkali u Labutího jezírka ve Františkových Lázních a společně postupovali kolem koupaliště Jadran a dále lesní cestou mezi rybníky. Když vyšli z lesa, měli přejít silnici a kolem vesnice Libá projít do Německa. To se však nezdařilo. Na silnici na ně čekali příslušníci SNB, kteří je zadrželi.

Na osudnou noc pamětnice vzpomíná takto: „Asi kolem desáté hodiny jsme odešli. Nic jsme nevěděli, prostě jsme šli. Šla velká skupina, také asi šest dětí. I jedna malá holka, které rodiče řekli, že jdou na ryby. Potom řekla, že víckrát na ryby nepůjde. Postupovali jsme směrem k hranici od Františkových Lázní. Někdo musel tátu prásknout, protože už na nás čekali. Nebylo to úplně na hranicích, k hranicím zbývaly ještě možná dva kilometry. Ten, kdo to prásknul, musel vědět, kudy táta půjde. Pohraničníci se objevili, když jsme měli přejít silnici. Myslím, že byli dva. Rozsvítili a křikli: ,Stát!‘ Řekla bych, že táta musel jednoho z nich poznat. Převáděl, když měl dotyčný službu, a musel se s ním domlouvat, aby mohl převést lidi a nic se jim nestalo. Určitě to s ním měl domluvené i tentokrát. Podle výslechových spisů se táta na něj obrátil a řekl mu: ,Ty…!‘ – ošklivé slovo, já je opakovat nebudu. A jakoby se na něj vrhl, ale nic mu neudělal, protože i ve spise je uvedeno, že táta měl pistoli, ale nebylo z ní vystřeleno. Nevím, proč pohraničník vystřelil. Táta to dostal rovnou do srdce a jednu ránu do kotníku, byl na místě mrtvý. Myslím si, že tátu pohraničník zastřelil, aby se zbavil svědka, kterému pomáhal při převádění. Zavřeli by i jeho. Když byl táta mrtvý, jako by se nic nestalo. Vše se svádělo na Anděla.“

Materiály z Archivu bezpečnostních složek spíše naznačují, že se Jan Anděl stal obětí zpanikaření a profesionálního selhání jednoho z pohraničníků. Zpráva o zatčení popisuje události po zadržení skupiny takto: „Mezitím se Anděl, který byl již v předu, vrátil ke skupině a za pomoci dvou mužů se vrhl se slovy: ,Ty kurvo,‘ na strážm. Řezáče, při čemž pravděpodobně držel pistoli. Strážm. Řezáč, který v pravé ruce držel samopal, snažil se levou volnou rukou odraziti Anděla. Když spatřil strážm. Lébr, že strážm. Řezáčovi hrozí nebezpečí odzbrojení, vypálil směrem na útočící muže dávku ze samopalu. Po tomto výstřelu Anděl ihned klesl k zemi a s ním současně i strážm. Řezáč. Tlupa po vyzvání, aby ulehla k zemi, byla přispěchavší hlídkou SNB zadržena.“^[5]

S převáděčem tedy pravděpodobně spolupracoval strážmistr František Řezáč, střílel však druhý ze zasahujících esenbáků, Jiří Lébr, který svou zmatenou střelbou do davu zabil Anděla a vážně zranil i svého kolegu. Ostatní zadržené uprchlíky odvezli příslušníci SNB do vyšetřovací vazby v Chebu. Děti umístili do jedné z chebských mateřských škol. Blažena s bratrem a ostatními dětmi zde strávila asi týden, než si je vyzvedli příbuzní a známí. Pro pamětnici si přijela její kamarádka Ema Hladíková s rodiči. Bratra Jana se ujala teta ze Slovenska, u které zůstal celé dětství. Do Čech se vrátil až po vyučení automechanikem.

Život šel dál

Blažena se podle vlastních slov nesetkala ze strany komunistů s žádnou formou perzekuce kvůli svému otci. Když po jeho smrti přišla do školy, nikdo se jí na nic nevyptával, nikdo neměl žádné poznámky. Žila docela obyčejně. Po propuštění z vyšetřovací vazby se k ní připojila matka a v říjnu 1948 se narodila sestra Pavla. Všechny tři pak přebývaly v domě Hladíkových. V přízemí provozoval Emin otec knihtiskárnu a v patře obě rodiny bydlely. Brzy ale byli kvůli převádění lidí zatčeni i Hladíkovi a jejich děti se musely odstěhovat k babičce. Pavla Andělová s dcerami směla zůstat ve Františkových Lázních. Zpočátku se živila doplétáním rukavic pro továrnu v Libé, později pracovala jako servírka v charitním domově.

Blažena po dokončení základní školy nastoupila do učení v oboru hodinář. Učiliště sídlilo v Novém Městě nad Metují, kde bydlela na internátu. Jako vyučená hodinářka pak pracovala jen krátce roku 1955 v klenotnictví v Aši. Město se nacházelo v tzv. hraničním pásmu, kam byl vstup povolen jen na speciální propustku od Pohraniční stráže. Směly tam jen spolehlivé a prověřené osoby. Blažena propustku bez problémů dostala, případem jejího otce se nikdo nezabýval.

Později pracovala jako prodavačka v klenotnictví v Chebu. Dojížděla tam ze svého bydliště ve Františkových Lázních. V roce 1957 se vdala a krátce po sobě se jí pak narodily dvě dcery. Po mateřské dovolené se už do podniku Klenoty nevrátila, našla si zaměstnání v lázeňském zařízení ve Františkových Lázních. Nejprve zde pracovala sezónně a po krátkém úvazku v uhelných skladech nastoupila do lázní na trvalý pracovní poměr. Později vystudovala večerní ekonomickou školu a pracovala jako účetní lázeňského střediska Balneo, odkud v únoru 1990 odešla do důchodu.

Po rozvodu se pamětnice v polovině 60. let přestěhovala z Františkových Lázní do Chebu, kde se starala o svou matku, která měla vážné zdravotní problémy a zanedlouho zemřela. Blažena zde žila s dcerami a potom i s druhým manželem. Zatímco dříve dojížděla do práce z Františkových Lázní do Chebu, později tomu bylo obráceně. Jako důchodkyně se věnovala především péči o vnuka.

Pro Post Bellum natočila a zpracovala Eva Palivodová (e-mail: palivodova@gmail.com), 25. ledna 2014.

---