Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Oldřich Babka (* 1925  †︎ 2016)

• narozen 31. května 1925 v Plzni

• dětství v Plzni na Petrohradě, v Běšinech

• 1943-1945 nuceně nasazen v Technische Nothilfe

• 1945 spolupráce s odbojovou skupinou Kolo na Střele

• pořádková služba ve sběrném táboře Němců (Plzeň-Karlov)

• 1945 - úklid kolejí Univerzity Karlovy

• studium lesnictví v Praze

• 1948 účast ve studentském pochodu, zatčení, odložení konce studia

• 1948 svatba s Věrou Krásnou, 1950 narození dcery Věry

• práce v Lesprojektu

• 1968 nucený odchod z KNV - Krajské komise lidové kontroly

• zaměstnán v podniku Prefa Přeštice

Oldřich Babka se narodil 31. května 1925 v Plzni. Otec bojoval v první světové válce na italské frontě v československých legiích. V meziválečném období našel zaměstnání u Československých státních drah jako vlakvedoucí. Oldřich Babka prožil dětství v Plzni na Letné a později na plzeňském Petrohradě v Guldenerově ulici čp. 27, kterému se podle reliéfu nahé ženy říkalo „U nestydy“. Žili zde s rodiči a o dva roky starší sestrou. Matka i otec pocházeli z Běšin a tady u příbuzných pamětník trávil většinu volného času a celé letní prázdniny. Studoval reálné gymnázium na Mikulášském náměstí. V té době na škole působil jako pedagog Karel Šindler – později jedna z vedoucích postav protinacistického odboje v Plzni. Oldřich s kamarády ho vídal i při sportovních hrách na hřišti v Plzni-Lobzích.

Nucené nasazení

V roce 1943 byl Oldřich Babka spolu s několika spolužáky nuceně nasazen do pracovní složky SS - Technische Nothilfe v Plzni. Nikdy se nedozvěděli, podle jakého klíče byli vybráni, a ani na pozdějších třídních srazech, které Oldřich Babka organizoval, se o tomto tématu a možné protekci některých rodin mezi spolužáky nemluvilo. V Technische Nothilfe platil polovojenský režim. Mladí chlapci pod velením obersturmbannführera Zettlera pochodovali, zpívali („hulákali“) a jezdili ve dvou vozech, které jednotka využívala při cestách za prací po Plzni a jejím širokém okolí. Ubytováni byli nejprve v kasárnách na Slovanech, později v centru města na nábřeží, tam, kde později stál Stalinův pomník a dnes Pomník obětem komunistického teroru.

Hlavní činností jednotky bylo budování protiletecké obrany v Plzni a jejím širokém okolí, například v Plzni-Zábělé, Horní Bříze, a odstraňování následků útoků amerického letectva. Odklízení sutin a kusů lidských těl po náletu byla ta nejhorší práce. Po jednom z náletů zůstalo mnoho obětí v hlavní budově plzeňského nádraží a jednotka samozřejmě zasahovala i zde. Oldřich Babka popisuje: „Byly přivezeny dehťáky, nařezaly se na kusy po obou stranách nádraží a na to se ty kusy lidských těl dávaly a skládaly dohromady. Když to byl jeden člověk, tak se přikryl a odvážel.“

„Nejhorší a nejkrásnější vzpomínkou“ na válečné události je záchrana dítěte ze sklepa vybombardovaného domu v místech Jateční ulice. Nahoře na trati ještě stále létala vybuchující munice ze zasažených vagonů a mezi krátery nesl Oldřich Babka z trosek jediné přeživší dítě do bezpečí.

Chaos na konci války

V závěrečných dnech války se jednotky TN bez dozoru volně rozpustily. Protože v rámci režimu TN měli chlapci povolené vycházky, mohl Oldřich po celou dobu udržovat kontakt nejen s rodinou, ale i s kamarády a vrstevníky, mezi něž patřili i členové odboje pod vedením Karla Šindlera. Na konci války se proto přirozeně zapojil do událostí počátku května 1945. Na pokyn Karla Šindlera hlídal spolu se třemi kamarády dům v místě dnešních Štruncových sadů, ve kterém byla ukryta ukořistěná vysílačka, a zároveň tu revolucionáři internovali německé zajatce. Nejstarší z nich Jaroslav Musil byl vyzbrojený jedinou puškou s dvaceti náboji. Poslouchali výstřely, které přicházely přes řeku z areálu pivovaru, a se strachem čekali, zda přijdou Němci. „Kdyby přišli, tak by nás museli utlouct… S vědomím toho jsme tam zůstávali.“ Z této vysílačky odvysílal Karel Šindler poprvé heslo „Svobodná Plzeň hovoří“. Nakonec se stráž nedočkala Němců, ale amerického pancéřového auta.

V následujících dnech se Oldřich Babka spolu s dalšími dobrovolně starali o udržování pořádku ve sběrném táboře Němců, který zřídili vojáci americké armády na Karlově. V oploceném areálu s prázdnými dřevěnými domy po dělnících shromažďovali američtí vojáci odzbrojené německé vojáky a také mnoho německých civilistů. Jejich registraci a třídění do dalších transportů prováděli američtí vojáci. Zvláště v prvních dnech zde panoval chaos. Oldřich a jeho kamarádi z TN spolu s dalšími si rozepsali služby a ve dne v noci se snažili o udržení pořádku a ochranu žen před násilnickými muži. „Nelíbilo se nám, když tam třeba chtěl černoch znásilnit ženské. A to se tam stávalo, to se nedalo uhlídat,“ popisuje Oldřich Babka jeden z důvodů dobrovolné a neodměňované stráže v táboře, která trvala několik dní v době hlavního náporu svážených Němců a v největším chaosu.

Na žádost zástupců vznikajícího plzeňského výboru také Oldřich a jeho kamarádi odjeli do Ejpovic. Úkol byl jasný: pro potřeby výboru vybrat a přivézt tři automobily. Na východním svahu nad Ejpovicemi u demarkační linie se totiž nacházelo jedno ze shromaždišť německé vojenské techniky a zbraní. Od amerických vojáků získali povolení k výběru automobilů. Našli tři pojízdné kusy a hurá zpět do Plzně.

V druhé polovině května, v již klidnější atmosféře, se Oldřich Babka s kamarády ze školy a z TN rozhodl vypravit do Prahy, aby se zapsali ke studiu na univerzitě.

Poválečný úklid, studentská léta

Tato parta dostala v Praze tip na prázdný byt v Dejvicích. Opustila ho ruská rodina, která utekla před Rudou armádou. Kluci se tu zabydleli a chodili pomáhat při úklidu budov univerzity a studentských kolejí. Živili se, čím se dalo, ale zanedlouho přišli o střechu nad hlavou, když je obyvatelé domu z bytu vyhnali. Oldřich se nastěhoval ke své tetě, která bydlela také v Dejvicích, a ostatní odešli do jiného volného bytu, který našli na Žižkově.

Práce na obnově řídili zástupci předválečného profesorského sboru. Práci provázela radost a nadšení a vše rychle pokračovalo. Oldřich dostal brzy místo na studentské koleji.

V září roku 1945 začal studovat lesnictví na ČVUT, a to se studijními úlevami, kdy se dvouletý studijní plán mohl splnit v jediném roce. Studium ho bavilo a k aktivitám studentského života patřilo, že se spolubydlícím a volejbalovým spoluhráčem „Ferdou“ Kudrnou objížděli vesnická hřiště a hráli volejbalová utkání dvojic.

Rok, kdy jsme pochodovali na Hrad

V politicky vyhrocené situaci v únoru roku 1948 začínaly na kolejích vznikat studentské buňky. Na koleji, kde bydlel Oldřich, byl jedním z vůdců student Trojan, iniciátor průvodu na Hrad. Pamětník se spolu s dalšími vydal na Pražský hrad, aby vyjádřil podporu prezidentu Edvardu Benešovi a demokratickým základům republiky. Studenti z různých kolejí se na centrálním náměstí v Dejvicích (dnes Vítězné) spojili do jednoho průvodu a pokračovali dále směrem ke Hradu. Před Prašným mostem je ale brutálně rozehnala předem informovaná a připravená SNB a příslušníci Lidových milicí. Několik studentů, mezi nimi i Oldřich Babka, bylo zatčeno. Odvezli je na Smíchov do Štefánikových kasáren, kde strávili týden ve vazbě. Tady je čekaly otázky a agitace. „Vždycky přišel nějaký chlapík a vyptával se nás: ‚Pročpak jste to, klucí, udělali? Všecky výhody jste měli!‘ A vyprávěl nám o socialismu…“

Když se Oldřich po týdnu dostal na svobodu, na škole již pracoval revoluční výbor. Od něj dostal “dobrou radu”, aby se nehlásil k závěrečným státním zkouškám, kde měl získat titulu lesní inženýr, a aby po uklidnění atmosféry namísto toho dokončil studium z pozice pracujícího občana.

Práce a myslivost

Pracovní místo našel obratem v nově vzniklé pobočce Lesprojektu v Plzni. V roce 1948 se oženil s Věrou Krásnou a v roce 1950 se jim narodila dcera Věra. Ve stejném roce se také přihlásil k závěrečným státním zkouškám a úspěšně je absolvoval. Z Lesprojektu přešel ke Krajskému národnímu výboru (KNV), kde dostal práci v Krajské komisi lidové kontroly. Byl také místopředsedou Okresního výboru Mysliveckého sdružení (okres Plzeň-sever), ale z této funkce se musel stáhnout pro svůj politicky nevhodný příspěvek na konferenci Mysliveckého sdružení. Zbraně naštěstí odevzdat nemusel a směl zůstat řadovým členem.

V roce 1968 byl celý KNV nucen rezignovat a všichni členové se dostali do nemilosti. Oldřich Babka byl zařazen na seznam osob doporučených k zapsání do jednotné centrální evidence představitelů pravice a oponentů Západočeského krajského výboru KSČ. Tím také skončila jeho kandidatura na členství v KSČ. Oldřich Babka se stal prakticky nezaměstnatelným. Nikdo z jeho známých ani bývalí spolužáci zastávající funkce ve vedení různých podniků si netroufali ho zaměstnat. S velkými obtížemi našel na přechodnou dobu místo v Cenovém úřadu v Plzni.

Odsud přešel do kontrolního oddělení Prefy Přeštice, kde jako ekonom působil až do důchodového věku.