„Právě dneska jsem počítal, kolik mám vyznamenání. 32 nebo 33. Ale nemůžu říct, kterého si vážím nejvíc. Všechna jsou to válečná vyznamenání, nebo vyznamenání udělená po válce, a je velice těžké mezi nimi nějak rozlišovat. Poněvadž válka, to je něco hrozného. Nepřeju nikomu zažít válku.“
„Scházeli jsme se při tom útoku, pěchota naše a pěchota sovětská, a seděli jsme v domku.
A tam seděl staršina od sovětských baterií. Sověti ten domek přestřelovali na druhou stranu, jenže dali špatný náměr, střela letěla níže a ten staršina, co seděl vedle mě, nohu mu to utrhlo, úplně, přeřízlo jak nic. Ale i to se stávalo, že špatně zaměřil a pak zabil vlastní vojáky!“
„Na Dukle, to bylo strašný. Tam byla cesta smrti. Pěchota se musela rychle přemístit, protože Němci ji ostřelovali. Ten nejlepší přechod, který tam byl, měli Němci pod kontrolou. Proto jsme museli rychle přejet. Boje byly jednoznačně nejtěžší tam. To bylo strašný.“
„My jsme dostali u Liptovského Mikuláše za úkol chránit naši pěchotu dělostřelectva před nepřítelem. Boj u Mikuláše byl veliký boj, Němci tam nasadili spoustu tanků a jiných zbraní. A my jsme tedy měli chránit naši pěchotu. Pěchota ustoupila a zaujala postavení před našimi děly, tak patnáct, dvacet metrů, ani ne. My jsme tam ostřelovali a Němci bránili naší pěchotě v ústupu.
Tam se stalo, že jsme přestřelili, Němci to nějak zpozorovali a zamířili na naši baterii a zahájili palbu. A my jsme měli za úkol to chránit. Oni se teda zaměřili na naši baterii, první nástřel byl krátký, druhý byl dlouhý a třetí byl do našich řad. Já jsem byl raněn s dalšími deseti vojáky. Dva byli mrtví.“
Antonín Babič se narodil na Podkarpatské Rusi v rodině zemědělce. V listopadu 1941 přešel do Sovětského svazu. Byl odsouzen na tři roky za nelegální přechod hranic. Prošel gulagem ve Vorkutě, kde dělal různé stavební práce. Po propuštění se dostal do Buzuluku, v únoru 1943 zde vstoupil do armády. Antonín Babič sloužil u protiletadlového dělostřelectva 3. oddílu 1. brigády. Bojoval u Kyjeva, u Bílé Cerkve, u Žaškova, u Dukly, u Liptovského Mikuláše. U Liptovského Mikuláše byl zraněn do nohy. Po skončení války zůstal v československé armádě, kde sloužil v různých velitelských funkcích až do svého odchodu do důchodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
