Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bábek (* 1941)

• narozen 3. května 1941 na Novém Dvoře u Kvasic

• otec Rostislav Bábek bojoval jako československý legionář na východní frontě

• jednu z nejranějších vzpomínek má na odcházející německé vojáky, kteří ostřelovali jeho rodný dům

• otec se vzpíral kolektivizaci, byl za to několikrát zavřený na pár měsíců do vězení

• když v roce 1953 seděl otec ve vězení, vystěhovali maminku s Josefem z Kvasic do Topolan u Olomouce

• studoval železniční učiliště státních pracovních záloh v Olomouci

• šel na vojnu do Hranic k těžké dělostřelecké brigádě, která pracovala s raketami Scud

• studoval Střední průmyslovou školu ve Zlíně, poté pracoval v ČSAD a dále ČSAO

• z ČSAO ho vyhodili, protože během pražského jara dal řediteli podepsat petici

• dále pracoval pro Uničovské strojírny a jezdil do zahraničí skládat a servisovat bagry

• kvůli špatnému posudku z předchozího zaměstnání musel jít dělat do severních Čech pomocného nýtaře

• když se osvědčil, zase jezdil servisovat bagry do Španělska, Argentiny, Súdánu nebo Venezuely

• po sametové revoluci koupil areál ČSAO v Litovli a založil firmu obchodující s pracovními stroji, kterou později prodal

Josef Bábek se narodil do rodiny válečného hrdiny. Jeho otec bojoval v první světové válce na východní frontě. Jako československý legionář se významně zasloužil o vznik samostatného Československa. Pamětník ale nezažil, že by spoluobčané z Kvasic chovali k otci zaslouženou úctu a vděčnost. Místo toho jim zabavili statek, otce zavřeli do vězení a rodinu vystěhovali. Jemu bylo dvanáct let a do života si odnášel stigma syna nepřítele lidu.

Syn československého legionáře

Otec Rostislav Bábek se narodil v Kroměříži v roce 1889. Se začátkem první světové války musel narukovat do rakousko-uherské armády. Nechtěl ale za Rakousko bojovat, a tak se při první příležitosti nechal zajmout, už v září roku 1914 u Lubačova. Tři a půl roku přežíval v drsném ruském zajetí. Nakonec se dostal do města Petropavlovsk, kde v květnu 1918 vstoupil do československých legií. Přidělili ho ke kulometné četě, se kterou prošel řadou bojů až do chvíle, kdy byl v boji raněný. Povýšili ho do hodnosti desátníka, ve které vykonával práci písaře u zásobování. Dále doprovázel vlaky po transsibiřské magistrále. V roce 1920 odplul se svým plukem z Vladivostoku a o dva měsíce později se dostal do Československa.

Na Novém Dvoře nedaleko obce Kvasice koupil Rostislav Bábek pozemek na půjčku od Legiobanky. Velmi tvrdě pracoval na svém statku v meziválečném období i během druhé světové války. V roce 1941 se mu narodil třetí syn Josef, který o otci vypráví. Jedna z jeho nejranějších vzpomínek je na konec války, kdy se u rodiny ubytovali němečtí vojáci. Když už se ke Kvasicím blížila rumunská armáda, která osvobozovala část Moravy, Němci utekli přes most na řece Moravě a odpálili ho. „A když byli za tou Moravou, tak mí bratři vyvěsili československou vlajku. Němci to samozřejmě uviděli, asi se dívali, kde bydleli, a byli to fronťáci, tak se trefovali do našeho domu. Dvakrát vedle, a potřetí se trefili opravdu do baráku. Rozbili celou střechu. Tam byla samozřejmě veliká díra ve střeše. A byl tam komín, ta horní část visela na jedné cihle a takhle se houpala. My jsme se šli podívat a ještě se tam vířil prach, prostě ten komín na jedné cihle. A tak odešli Němci,“ vzpomíná Josef Bábek.

Syn nepřítele lidu

Velká rána zasáhla rodinu Bábkových, když po válce v listopadu 1945 přišla o většinu úspor. Musela je totiž uložit na vázaný vklad. Tím byly peníze zablokovány až do roku 1953, kdy o ně rodina přišla úplně, kvůli měnové reformě. „On se tenkrát chtěl snad i oběsit. Celou tu dobu dřel, aby mu to někdo vzal... No tak přežil to, neoběsil se, byl to silnej chlap,“ vzpomíná Josef Bábek na svého otce. Rodinu ale brzy postihly ještě větší útrapy.

Když komunisté v únoru 1948 převzali moc v zemi, už na podzim toho roku spustili kolektivizaci zemědělství. Rostislav Bábek měl bohaté zkušenosti s poměry v Rusku ze své sibiřské anabáze. Měl přehled o tom, co bolševici dělají v Sovětském svazu a jak tam probíhá kolektivizace. Nechtěl, aby se to samé dělo i v Československu, a proto také odmítal vstoupit do jednotného zemědělského družstva a nebál se otevřeně své názory říkat. „Sám proti moci státní je těžko se postavit. On byl kravičkář, tak mu rozstrkali pole až na druhý konec dědiny, aby to měl v co nejdelší dojezdné vzdálenosti. To se tenkrát tak dělalo. Dali mu to nejhorší pole, říkalo se tomu farářovo, který nebylo ani hnojený, ani nic. A samozřejmě mu navalili dodávky, který měl plnit. Samozřejmě to nemohl plnit a nesplnil je, tak mu dávali pokuty. A až neměl žádný peníze, tak ho zavřeli,“ vypráví Josef Bábek.

Otce několikrát zavřeli do vězení. Trest odnětí svobody na dva měsíce dostal třeba za to, že se pohádal se zeměměřičem, když mu přeměřoval pole pro novou parcelaci. Podle soudního spisu byl odsouzený za to, že řekl: „S takovými lidmi nejednám a nerad je vidím, bylo by nejlepší, kdyby takoví lidé ani nebyli, neboť když jsem já budoval tento majetek, takoví komunisté ještě nevládli.“ Před Místním národním výborem v Kvasicích zase řekl: „Teď, když je tato vláda, sedíte tu vy, až ta vláda tu nebude, nebudete tu ani vy.“ Když v září roku 1953 seděl ve vězení, vystěhovali maminku s Josefem z Kvasic do Topolan u Olomouce. Přidělili jim maličký dvoupokojový byt. Žili zde v nuzných podmínkách, protože neměli žádné úspory a vydělali si málo. Když se otec vrátil z vězení, musel jít s manželkou pracovat na státní statek.

Syn zemědělských dělníků

Protože Josef Bábek do kádrových materiálů uváděl, že jeho rodiče pracují na státním statku, hned se mu změnil kádrový profil. Dostal se na železniční učiliště státních pracovních záloh v Olomouci. Přidělili ho na práci do depa u Československých státních drah, kde opravoval vagony a lokomotivy. Na podzim roku 1960 nastoupil základní vojenskou službu v Plzni, kde chodil do poddůstojnické školy. Protože vynikal ve vysílání v Morseových znacích, přiřadili ho jako radistu do Hranic na učiliště pro raketová vojska k vznikající těžké dělostřelecké brigádě. Právě v roce 1961 začala Československá lidová armáda budovat raketové vojsko. Udělala to na základě dlouhodobého tlaku ze strany Sovětského svazu, který usiloval o vyrovnání sil mezi zeměmi Varšavské smlouvy a NATO.

Vojáky v Hranicích školili sovětští vojáci, jak s raketami zacházet. Brigáda byla vybavena řízenými raketami Scud, pro které v nedalekém vojenském prostoru Libavá vybudovala tři palebná postavení. V době, kdy pamětník sloužil v Hranicích, se palebná postavení teprve stavěla. Proto pokaždé, když měli cvičení, musela brigáda v noci dopravit přes deset metrů dlouhé rakety na mohutných podvozcích z Hranic na Libavou. „Protože jsem patřil k meteorkářům, to znamená těm, co sledujou sílu a směr větru, tak jsme většinou byli na nějakém kopci poblíž. Tam se vypouštěly balony s takovým odrazovým čtvercem a ten se sledoval radarem. Podle toho se určovala rychlost a směr větru, jaký tam vane. Vždycky vybrali nějakej kopec, aby se to dalo určit. Oni z toho radaru dostávali údaje a já jsem tydlety údaje potom morseovkou přenášel na palposty,“ popisuje Josef Bábek průběh cvičení.

Jeho rodiče opakovaně psali prezidentovi republiky žádosti o milost, aby se mohli vrátit na Nový Dvůr do Kvasic. Nakonec milost dostali od prezidenta Antonína Novotného a na konci padesátých let se mohli vrátit na svůj statek. Když se ale vrátili do vesnice, odkud je jejich sousedé před pár lety vyhnali, chovali se k nim stále nepřátelsky. Svůj dům našli vykradený, přišli o všechno, co tam nechali. Potrubí, které jim vedlo vodu z jejich studny do domu, někdo překopl. „Tam vprostřed Novýho Dvora byla studna pro všecky, taková veliká. Byli tam dvoji, nějací Suchánkovi a nějakej Hora. Ten byl naproti zrovna. Já jsem byl vedle Hory, takže jsem chtěl, jestli bysme si nemohli pro ty rodiče, protože už jsme neměli dobytek, jestli bych si tam nemohl dát darling. No, se zlou jsem se potázal. Ten Vraťa Horů mě vykázal, že ta studňa je jeho, že on to má dvacet let a že je na to zaužívaný právo a kdesi cosi. Prostě nedovolil mi tam. Takže ta maminka večer chodila tajně na kýbl vody od té Suchánkovy pumpy,“ vypráví Josef Bábek.

Znovu se špatným kádrovým posudkem

Z Hranic pamětníka převeleli do Staré Boleslavi, kde se budovala další raketová základna. To už se ale blížil konec jeho služby. Během vojny se mu podařilo udělat přijímací zkoušky na Střední průmyslovou školu ve Zlíně. Když se vrátil z vojny, nastoupil na školu a zároveň získal práci u Československé státní automobilové dopravy (ČSAD), kde jako mechanik opravoval autobusy. Po maturitě získal místo v Československé automobilové opravně (ČSAO) ve Zlíně.

Josefu Bábkovi se podařilo udělat přijímačky na vysokou školu strojního inženýrství do Brna. Měl možnost studovat ji na dálku ze Zlína, kde by chodil na přednášky. Jeho plány ale překazily události osudového roku 1968. Když se v lednu stal prvním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander Dubček, poměry se začaly uvolňovat. Při Pražském jaru, jak se tomuto období říká, mezi lidmi kolovaly různé podpisové petice. K pamětníkovi a jeho kolegům z ČSAO se dostala Pozdravná petice Svazu jugoslávských komunistů. „Oni mě chlapi zneužili. ‚Ty, nech to podepsat starýmu.‘ Tak jsem šel za ředitelem, že jestli by to nepodepsal, nějakej ten canc… No, jenomže v tom osmašedesátým přišlo obsazení ruskejma vojskama. Náš ředitel předtím taky nevěděl, jak to dopadne, protože on taky neměl žádný školy. Byl to opravdu stranickej vedoucí. Neuměl nic, ale byl ředitelem firmy. No přišlo to a on už potom se otrkal a zavolal si mě. Že teda jsem se moc neosvědčil, žádné teplé místečko tam nebudu mít, a tudíž ať si hledám místo někde jinde. Že si dohlídne, abych šel zase zpátky mezi pracující lid, abych se napravil,“ vypráví Josef Bábek.

Když pamětníka ředitel vyhodil z ČSAO, musel si hledat práci jinde, a nemohl tedy nastoupit na vysokou školu. Práci našel v Uničovských strojírnách, kde skládal motory bagrů. Přeložili ho na servisní oddělení, které mělo na starost i zahraničí. V roce 1973 poprvé vyjel do Německé demokratické republiky, tedy východního Německa, a potom nějaký čas pracoval v Bulharsku. Když měl jet dělat technika do Rumunska, musel dostat posudek z předchozích zaměstnání. „Ten pan ředitel z ČSAO, on to ani neměl dostat do ruky. On to dostal do ruky můj vedoucí zásobování. To byl docela dobrej chlap, normální. Jenomže ředitel tam náhodou byl a říká: ‚Co to tady máš?‘ A on říká: ‚Posudek na Bábka.‘ ‚Aha, tak to dej sem.‘ Tak si to vzal a napsal tam: ‚Zúčastňoval se podpisových akcí v roce šedesát osm,‘“ vzpomíná Josef Bábek. Opět přišel o dobré místo a poslali ho do Komořan na severu Čech, kde dělal pomocníka nýtařům.

Zpátky do světa

Po krátké době Josefa Bábka poslali do Vintířova na západním cípu Čech. Protože byl zručný hydraulikář, dostal za úkol postavit důlní zakladač, obrovský stroj, který rozsypává vytěženou hlínu na hromady. To se mu podařilo, ale strávil na tom spoustu práce a řadu let, kdy nemohl dělat to, co by chtěl. Po dokončení zakladače se mohl zase vrátit k servisu a vyjíždět do zahraničí. Téměř rok pracoval v Súdánu, dále ve Španělsku a v Argentině. V zahraničí stavěl a servisoval velké bagry. Z Československa mu je posílali rozložené a on je skládal dohromady a dával do pořádku po dlouhé cestě lodí. Někde i učil místní lidi, jak se s bagry pracuje.

Josef Bábek tak měl možnost poznat spoustu zajímavých míst a srovnávat, jak se žilo u nás a jak za hranicemi. Dostal se třeba i do západního Německa. Vzpomíná, že tam bylo k dostání vše, co v Československu neměli, ale za několikanásobně vyšší ceny. Je přesvědčený, že život v Československu měl zase jiné výhody, jako byla jistota práce. Na otázku o svobodě slova v Československu odpovídá: „Vy si myslíte, že jsem nemohl říkat, co si myslím. Ale já jsem říkal naplno, co si myslím. A říkal jsem i to, co jsem viděl. Samozřejmě, nevykládal jsem to třeba na schůzích nebo někde. Protože já jsem tvrdil, že to moje kladivo z ruky mi nikdo nevezme. Jak jsem dostal po čumáku, že jsem se angažoval v osmašedesátým v těch podpisových akcích, tak jsem najednou byl dělník, montér. A já jsem byl montér dobrý. Žádný nějaký podřadný, kterýho by bylo jen tak lehce vyhodit nebo nahradit. Já jsem byl dobrý montér a furt jsem tvrdil, že to moje kladivo mi z ruky nikdo nevezme, žádnej režim.“

Na začátku roku 1989 se Josef Bábek přestěhoval i s rodinou do Venezuely, kde měl pokračovat v práci pro Uničovské strojírny. To ale netušil, že na podzim přijde revoluce, a tak se v zimě zase vrátili. Brzy začal podnikat, koupil areál ČSAO v Litovli a založil firmu obchodující s pracovními stroji, kterou vede dodnes.

Jeho otec Rostislav Bábek v padesátých letech několikrát seděl ve vězení a rodinu vystěhovali z jejich domova. Přesto Josef Bábek považuje za alibistické, když se všechno špatné dává za vinu komunistům. Ale jejich vinu vidí v tom, že dali moc do rukou nesprávným lidem. „Najednou dostali ti nejobyčejnější moc rozhodovat a možná to bylo to zlý. Protože ten člověk nic neměl a záviděl, tak řekl: ‚Ale já ti to teď osladím.‘ Víte, jinak prostě nemůžu pochopit, proč jsme byli vystěhovaní. Nemůžu to pochopit, protože obyčejnej malej rolníček… No jo, že teda říkal tenkrát ty věci, který se nesměly říkat, to možná jo. A že na ně řval, že Němci byli prasata a že oni jsou ještě horší, to je všecko fakt,“ vypráví Josef Bábek a na závěr dodává: „Byli jsme tady všichni. Komunisti nekomunisti, všichni jsme tu žili. A najednou to svádíme, jako že my nic, a to oni. To není tak. Tady jsme byli všichni. To ne oni. My jsme to dělali. My sami sobě.“