„Abych nelhal, myslím, že tenkrát se tam objevil plukovník Svoboda a na našeho velitele: ,Rebčín, kde máš rotu?‘ Tak říkal: ,Chlapci, na můj povel, kdyby bylo zle, střílet do vlastních.‘ My jsme je zastavili. Tak se to povedlo a útok se odrazil. Na frontě byl jeden problém – jak jsme začali – že Němci byli pořád výše než my. Protože do těch Karpat se šlo, a oni byli pořád ve výšce, takže nás viděli jako na dlani. My jsme se museli podle toho chovat a maskovat, aby nás neviděli tak dobře, aby nás každá netrefila.“
„Prostě roztříštěné, tak to vypadalo všelijak. Když jsme šli lesem do terénu, tak si pamatuji, že nás šlo několik, taková skupinka, družstvo, Němci byli v bunkru a přede mnou zrovna jednoho kamaráda taky sundali. Oni už potom, já nevím, jestli ze zoufalství, řvali třeba: ,Rus, hurá, hurá.‘ A podobně.“
„Jenomže to taky, protože tam byli už přeci jenom dospělejší. To nám bylo patnáct nebo šestnáct. Potom to už zavřeli a vyváželi do Německa na práci. Já jsem při té smůle, i když to není štěstí, ale měl jsem štěstí, že jsem omarodil a odvezli mě do nemocnice. Takže školu zavřeli, vyváželi na práci, a já jsem se tomu vyhnul, že jsem byl v nemocnici.“
„Já si pamatuji, že tenkrát – spontánně – půjdeme všichni bojovat za Československo. Tak nás pozvali do Varkovič, to bylo takové spádové městečko, kde byla přijímací komise, a prohlédli [nás] doktoři. Musím říct, že prohlídky byly jako: ,Zdravý, zdravý,‘ protože potřebovali každého. Ale nevadí. Otec nastoupil asi o tři dny dříve do armády a já tři dny potom. Pak už jsme prostě nastoupili.“
„Takže jsem měl mít v Hněvotíně statek. Pěkný malý stateček, i výminek tam u toho byl. Než jsme tam přišli, tak to zase dostal jiný. Taky z druhé Moldavy. Tak jsem byl v Nemilanech na takovém [statku]. Potom měl bratranec na osidlovačce v Žatci příbuzného a nějak se domluvili, jestli by tu něco nebylo: ,Přijeďte sem.‘ Tak jsme se sem vrátili, že půjdeme na Žatecko, protože se nám nechtělo na takových bouračkách [žít] – když jsme viděli, co všechno kluci dostali, a na nás zbylo tohle.“
Nadrotmistr v.v. Josef Babák se narodil 1.8.1925 v obci Moldava na Volyni v tehdejším Polsku. V Moldavě, ve Zdolbunově a v Mirohošti vychodil celkem sedm tříd obecné školy a následně docházel na ukrajinské gymnázium v Dubně. To již však bylo po okupaci Sovětským svazem (1939-1941), přišla nacistická okupace současné západní Ukrajiny a Josef Babák měl být nasazen na práci do Německa. Šťastnou náhodou se mu podařilo před nasazením zachránit, a tak mohl vyčkat až do opětovného příchodu Rudé armády do oblasti Volyně a dne 20.3. 1944 narukovat do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Nastoupil do 1. brigády ke Smíšenému průzkumnému oddílu (SPO), kde byl zařazen k motocyklům. Po výcviku v Rovně a v Černovicích se účastnil bojů u Krosna, prožil Machnówku a Karpatsko-dukelskou operaci. V Barwinku byl zraněn střepinou do hrudi a léčen v polní nemocnici. Později sloužil i jako tankový desant. Po válce se usadil v Deštnici na Žatecku, zpočátku pracoval jako soukromý zemědělec a později vstoupil do Státního statku. V roce 1953 se přestěhoval do Postoloprt a pracoval dále na různých funkcích v JZD. Pamětník zemřel 27.4. 2015.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
