nadrotmistr v. v. Josef Babák

„Prostě roztříštěné, tak to vypadalo všelijak. Když jsme šli lesem do terénu, tak si pamatuji, že nás šlo několik, taková skupinka, družstvo, Němci byli v bunkru a přede mnou zrovna jednoho kamaráda taky sundali. Oni už potom, já nevím, jestli ze zoufalství, řvali třeba: ,Rus, hurá, hurá.‘ A podobně.“

„Takže jsem měl mít v Hněvotíně statek. Pěkný malý stateček, i výminek tam u toho byl. Než jsme tam přišli, tak to zase dostal jiný. Taky z druhé Moldavy. Tak jsem byl v Nemilanech na takovém [statku]. Potom měl bratranec na osidlovačce v Žatci příbuzného a nějak se domluvili, jestli by tu něco nebylo: ,Přijeďte sem.‘ Tak jsme se sem vrátili, že půjdeme na Žatecko, protože se nám nechtělo na takových bouračkách [žít] – když jsme viděli, co všechno kluci dostali, a na nás zbylo tohle.“

„Jenomže to taky, protože tam byli už přeci jenom dospělejší. To nám bylo patnáct nebo šestnáct. Potom to už zavřeli a vyváželi do Německa na práci. Já jsem při té smůle, i když to není štěstí, ale měl jsem štěstí, že jsem omarodil a odvezli mě do nemocnice. Takže školu zavřeli, vyváželi na práci, a já jsem se tomu vyhnul, že jsem byl v nemocnici.“

„Já si pamatuji, že tenkrát – spontánně – půjdeme všichni bojovat za Československo. Tak nás pozvali do Varkovič, to bylo takové spádové městečko, kde byla přijímací komise, a prohlédli [nás] doktoři. Musím říct, že prohlídky byly jako: ,Zdravý, zdravý,‘ protože potřebovali každého. Ale nevadí. Otec nastoupil asi o tři dny dříve do armády a já tři dny potom. Pak už jsme prostě nastoupili.“