Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Po válce jsme byli plni nadšení, ale čekala nás doba temna
narozena 6. prosince 1925 ve Zlíně
otec Hynek Klátil (1889–1961), matka Ludmila Klátilová (1894–1968), poznali se v Americe
v dětství se přátelila s dětmi Jana Antonína Bati
vyučila se jako prodavačka
za druhé světové války zažila bombardování a osvobozování Zlína
v roce 1947 se pozala se svým manželem Františkem Aulickým
pracovala v podniku Kancelářské stroje
v roce 2023 žila ve Zlíně
zemřela 26. března 2024
Zdenka Aulická bydlela naproti vily Jana Antonína Bati a jako malá se přátelila s jeho dětmi, zejména s Editou. Jan Antonín Baťa měl jednoho syna a čtyři dcery. „Baťa Jan byl dobrý soused,“ vzpomíná Zdenka Aulická. „Jako děcka jsme k nim chodívaly na hrušky do zahrady a hrávaly jsme si tam.“ Před druhou světovou válkou Jan Baťa s rodinou vilu opustili a za války se v ní usadili Němci.
V domku se Zdenkou a jejími rodiči bydlela i její sestra s manželem Františkem Manišem. Ten byl vyučený krejčí a měl v domě dílnu. Když v roce 1932 tragicky zahynul Tomáš Baťa, šil Janovi Baťovi smuteční oblek. „Vzpomínám si, že Jan Baťa přiběhl k mému švagrovi jenom v papučích a v košili a řekl: ,Sousede, do rána potřebuju mít ušité šaty.‘ Tak švagr sedl a šil, a do rána byly šaty ušité. Dostal tenkrát dvakrát tolik, než kolik si za to Janovi řekl. I pomocníci dostali tučnou odměnu,“ vzpomíná pamětnice.
Za války měla Zdenka Aulická přímou zkušenost s gestapem. Ve zlínské škole byl zřízen lazaret a dráty elektrického (nebo telegrafní?) vedení spojovaly školu s jejich domkem. Několik dnů po sobě byly dráty přestříhány a policie hrozila tvrdou odvetou, pokud se věc nevyšetří. Zdenčina otec si pozvalo gestapo a Zdeňka ho doprovázela, protože lépe mluvila německy. „Přijal nás tam takový starší voják, strašný a velice nepřátelský vůči nám. Začala jsem plakat, protože jsem měla strach. Otec tomu nasadil korunu, když se zeptal, jestli s ním může mluvit anglicky. S křikem nás vyhodil.“ Naštěstí další úředník byl rozumnější. Když mu řekla, že se stříháním drátů nemá její rodina nic společného, pustili je domů a nechali jejich domek hlídat maďarskými vojáky. „Bylo to dost nepříjemné, ale nebyli tak suroví, jako Němci.“
Zdenka Aulická se narodila 6. prosince 1925 ve Zlíně. Pochází ze staré zlínské rodiny. Otec Hynek Klátil se vyučil ševcem, stejně jako jeho otec i všichni bratři. Hotové výrobky jezdili prodávat do Uherského Hradiště na trh. Odjel také „na zkušenou“ do Ameriky, kde poznal maminku pamětnice, Ludmilu Klátilovou, která v 16 letech také odešla z Čech za prací. Poznali se na krajanské slavnosti. Otec odjel do Ameriky celkem dvakrát. Podruhé v roce 1912 cestoval na lodi Carpathia, která se podílela na záchraně cestujících z potopeného Titanicu.
„S maminkou se vzali v pátek 13., jak rodiče často vzpomínali. Žili v New Yorku. Maminka pracovala jako služebná u místních paniček, nejdéle u jedné zubařky. Můj otec hodně cestoval po Americe, snažil se všechno poznat a nějakou korunu vždycky vydělal,“ vypráví pamětnice, jejíž rodiče také nějakou dobu pracovali jako správci na farmě. Pro další osud rodiny se stala významnou otcova práce v továrně na obuv, kde se vyráběly tenisky – „trampky“. Znalosti a zkušenosti z výroby využil později po návratu do vlasti.
V Americe žili 14 let. Maminka onemocněla španělskou chřipkou a na důrazné doporučení lékaře měla změnit prostředí. Tak se v roce 1922 vrátili domů, „do kraje“, jak se říkalo. Sestře Zdenky Aulické bylo tehdy osm let. Zdenka se narodila o tři roky později. Rodiče si spravili domek v centru Zlína, který tatínek zdědil po svém otci. Maminka si v něm zřídila bufet pro dělníky z nedaleké baťovy cihelny. A poté tam byl obchod, který rodiče pronajímali. I proto Zdenčin otec trval na tom, aby se vyučila v obchodě, že to bude jednou její živobytí.
Tatínek po návratu z Ameriky pracoval u firmy Baťa. Zavedl výrobu tenisek „trampek“, jejichž technologický postup se v Americe naučil. Otec nebyl zvyklý pracovat v sobotu. Předvolal si ho kvůli tomu k sobě i Tomáš Baťa. V reakci na to přešel otec ke konkurenční firmě Štěpánek, která se zabývala kromě obuvi i výrobky z gumy. Tam se mu podařilo vymyslet podlahovou krytinu Zlinolit. „Měli jsme ho domajako první, zkušební. Pak se to začalo vyrábět,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že otec za to tehdy dostal odměnu 10 000 korun. „Maminka říkala, že by za to mohl být postavený malý domeček,“ doplňuje. Když se firma Štěpánek přestěhovala do Prahy-Hostivaře, ještě nějakou dobu otec dojížděl, ale brzy onemocněl se srdcem a ve 42 letech musel práce zanechat.
Na německou okupaci v březnu 1939 vzpomíná Zdenka Aulická emotivně: „Šli jsme se ze školy podívat, jak přijeli němečtí vojáci před radnici. Bylo nevlídno, tak jak byl pro nás jako národ nevlídný celý ten čas. Páni učitelé plakali a my jsme se jenom dívali, viděli jsme vojáky poprvé.“ Za války prožila celé dospívání: „Když válka začala, bylo mi čtrnáct, když skončila, bylo mi dvacet. Ten nejkrásnější čas se prožil ve válce. Samé zákazy, samé výhružky. Poslouchal se cizí rozhlas. Na rádiu bylo napsané: ,Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá káznicí, nebo smrtí.‘ Ale tam jsme se jedině dozvěděli skutečnou pravdu.“
Švagr Zdenky Aulické František Maniš podporoval partyzány a nosil jim jídlo. „Věděli jsme o tom. Poznali jsme to tak, že většinou doma chyběl chleba. Všechno bylo na lístky, takže se chleba sháněl ještě bokem, nebo nám někdy dali známí lístky navíc,“ vzpomíná Zdenka Aulická. Bratranec Františka Maniše – Jan byl zavřený v koncentračním táboře v Bayreuthu v Německu kvůli činnosti v odboji. Po válce se vrátil s podlomeným zdravím. Údajně přežil jen proto, že byl vyučený krejčí a šil a spravoval gestapákům, co bylo potřeba.
V pondělí 20. listopadu roku 1944 zasáhlo Zlín americké letecké bombardování. Na tovární areál firmy Baťa, kde se vyráběly mimo jiné i komponenty pro německý zbrojní průmysl, se snesly zápalné, trhavé i časované bomby. Bohužel byly zasaženy i obytné domky ve čtvrti Letná i na Náměstí Práce. „Nálety a poplachy byly časté, skoro každý den. Tak jsme si na to tak zvykli, že už jsme nevěřili, že něco bude. Ale bylo,“ vzpomíná pamětnice a pokračuje, „za naším byla taková louka, které se říkalo ,Půstka‘ a tam jsme se šli dívat, jak letí letadla. A můj švagr najednou povídá: ,Zdenko schovej se, mně se to nelíbí.‘ A už jsme slyšeli, jak to bouchalo. Skočila jsem po hlavě do kanálu a tam jsem se schovala. Netrvalo to dlouho.“
Shozené časované bomby vybuchovaly celou noc. „Museli jsme mít otevřená okna, protože tabulky by tlakem vzduchu vyletěly. A v okolí hodně hořelo. Ale bylo to naštěstí jenom jednou, to bombardování. Pak už se blížil konec války a u nás ve Zlíně už to nebylo tak zlé,“ dodává.
Při osvobozování Zlína šla fronta směrem od Kudlova, takže dům, ve kterém bydleli Klátilovi stál v části města, kde probíhaly první boje. „Byli jsme první na ráně,“ říká. Vilu J. A. Bati obsadili němečtí vojáci a ostřelovali dům Klátilových zabraný Sověty. „Říkalo se, že Malinovského armáda byla ta nejhorší, že jsou tam samí trestanci. A my jsme měli jenom venkovní sklep, takže jsme zůstali schovaní v blízkém domě. V něm byly dva sklepy pod zemí, bylo nás tam asi dvacet. Zůstal tam s námi jeden bývalý voják a ten řekl: ,Musí se dát do oken peřiny.‘ A když do okna dopadl granát, tak se zachytil v té peřině. To bylo pro nás štěstí.“
Druhý den k ránu se otec šel podívat do jejich domu a zrovna začínala hořet kuchyně a ložnice. Přišel na poslední chvíli, jinak by asi celý dům shořel. Sovětští vojáci mu nakonec pomáhali oheň uhasit. Před útěkem do sklepa otec rodině říkal: „Nechte tady všecko, jak to tady máme. Jsou to naši bratři, nic nám neudělají.“ Nezbylo tam nic. Rudoarmějci byli ale podle Zdenky Aulické i dobrosrdeční a nadšení z věcí, které doma nepoznali. Zejména je „zajímaly“ hodinky a kola. Po několika přestřelkách zajali Němce z Baťovy vily a po třech dnech se přesunuli směrem na Fryšták.
Po válce došlo i ve Zlíně na „vyrovnávání účtů“, jak říká pamětnice. Na základě rozsudku soudu v Uherském Hradišti byl popraven oběšením placený konfident gestapa Oldřich Baťa, který měl značný podíl viny na událostech souvisejících s vypálením osady Ploština Němci v dubnu 1945. Veřejná poprava se konala na orelském hřišti (křesťanská sportovní organizace Orel) nedaleko domu Klátilových. „Samozřejmě že lidi byli zvědaví, tak to vzali útokem i přes náš dům, dokonce nám shodili plot,“ vzpomíná. Druhým popraveným se stal vrchní úředník zlínského gestapa Karl Raschka, který měl na svědomí kruté výslechy a vynucená doznání mnoha lidí. Oba rozsudky vykonal kat z uherskohradišťské věznice.
Po válce nadšeně založila Zdenka Aulická s přáteli mládežnické sdružení, které vedl František Bobák (známá osobnost společenského a kulturního života ve Zlíně). „Takový Svaz mládeže po svém, bylo nás asi deset,“ vzpomíná pamětnice. Organizovali divadelní představení, kulturní večery např. Jiřího Wolkera, T. G. Masaryka apod. Pak přišlo nařízení, jak má správný svaz podle směrnic vypadat, „ale to jsme nechtěli, tak se to rozpustilo“.
Na Velikonoce v dubnu roku 1947 se Zdenka Aulická na lyžařském zájezdu na Praděd seznámila se svým budoucím manželem Františkem Aulickým (nar. 20. listopadu 1920), který byl návrhářem obuvi ve firmě Baťa. V roce 1948 se vzali.
František Aulický pracoval jako návrhář a modelář pánské obuvi a jeho výrobky se úspěšně vyvážely na Západ, zejména do Západního Německa. Díky tomu měl častý kontakt s německými obchodními partnery, kteří jezdili každý měsíc do Zlína vybírat modely bot. Zdenka Aulická byla na jejich pozvání dvakrát v Západním Německu (v letech 1969 a 1971). Zřejmě proto se manželé dostali pod kontrolou StB. Když pamětnice žádala o vízum, hned věděli, kdo je a co chce, aniž cokoli řekla. František Aulický absolvoval řadu výslechů. „Vracel se pozdě večer úplně psychicky zničený. O tom, co po něm chtěli, nikdy nemluvil,“ vzpomíná pamětnice. „Viděli jsme, že chodí i kolem našich oken a naproti, jak byla Baťova zahrada, na nás hleděli a poslouchali.“
Takto vzpomíná Zdenka Aulická na okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce: „Šla jsem domů z práce a jely zrovna tanky a obrněné vozy od Vizovic. A na kostele visela československá vlajka s nápisem na plachtě: ,Běž domů, Ivane.‘ No, nechtěli jsme jich tady.“
Skoro celý svůj profesní život strávila Zdenka Aulická ve firmě Kancelářské stroje, kam nastoupila hned po vyučení. Pracovala do svých 69 let.
Sametovou revoluci v roce 1989 přivítala, ale připomíná smutný osud její generace, která byla krutě zasažena válkou a dvěma totalitami: „Byli jsme šťastní, ale bylo to pro nás pozdě. Plodná léta, kdy mohl člověk něco tvořit, byla pryč. A v šedesáti už bylo těžko něco začínat.“ A přidává i svoje krédo: „Věřit znamená žít. Věřit, že jednou bude líp.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Blanka Šimůnková)