Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Patrik Augusta (* 1969)

• narozen 13. listopadu 1969 v Jihlavě

• otec Josef Augusta byl známým hokejovým útočníkem a trenérem Dukly Jihlava

• po maturitě na jihlavském gymnáziu roku 1988 nastoupil jako hráč armádního týmu HC Dukla Jihlava

• v době sametové revoluce roku 1989 se s dalšími hráči účastnil v Jihlavě demonstrací

• v roce 1992 získal v rámci československé reprezentace bronz na ZOH v Albertville a na mistrovství světa

• v roce 1992 draftován týmem Toronto Maple Leafs

• v letech 1992 až 1996 působil na hokejové farmě St. John‘s Maple Leafs

• v roce 1994 debutoval zápasem s Los Angeles Kings v NHL

• v letech 1995 až 1999 hrál za tým Long Beach Ice Dogs v Kalifornii

• v letech 1999 až 2006 působil v německých týmech Schwenninger Wild Wings, Krefeld Pinguine a Hannover Scorpions

• v letech 2006 až 2008 scout pro Arizona Coyotes

• v letech 2008 až 2009 sportovním manažerem Dukly Jihlava

• od roku 2009 působil jako trenér v Dukle Jihlava, v Mladé Boleslavi a Liberci

• od roku 2023 je trenérem české hokejové reprezentace do dvaceti let

„Táta byl mým vzorem odmalička až do úplného konce,“ říká hokejista Patrik Augusta o svém otci, hokejovém útočníkovi a trenérovi Josefu Augustovi. „Na své jméno jsem byl vždycky hrdý. Věděl jsem, co pro něj táta udělal, a mým snem bylo posunout to dál. Denně jsem tvrdě pracoval na tom, abych se mu vyrovnal nebo abych ho v něčem překonal. Na druhou stranu, hokej je týmový sport a žijeme ve společnosti, kde se hodně závidí. Zažíval jsem situace, kdy bylo jednoduché ukázat prstem a mluvit o tom, že někdo má údajně protekci.“ 

Patrik Augusta se narodil 13. listopadu 1969 v Jihlavě. Jeho maminka pocházela z učitelské rodiny a pracovala jako rehabilitační pracovnice, otec byl synem železničáře z Havlíčkova Brodu. „Mě i mou sestru Gabrielu rodiče vedli ke sportu, ale do ničeho nás netlačili. Podporovali nás v tom, co jsme si sami vybrali. Byli jsme aktivní, pozitivní a sportovně založená rodina,“ vzpomíná Patrik Augusta. 

V dětství i v dospívání si vyzkoušel více sportů: hrál fotbal, rodiče s ním objížděli tenisové turnaje. Od útlého dětství bruslil na zimním stadionu Dukly Jihlava, za kterou hrál jeho otec. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let  jeho otec Josef Augusta strávil jeden rok jako hráč v západoněmecké lize, kde ho rodina mohla navštívit. Malý Patrik poprvé v životě na vlastní oči viděl život na Západě. Nejvíc na něj zapůsobily obchody plné čerstvého exotického ovoce: „Když jsem pak spolužákům vyprávěl, že banány a pomeranče jsou tam celý rok, spousta z nich mi nevěřila. Fungovalo tu vymývání mozků, že Západ je špatný.“ 

Po dokončení základní školy Patrik nastoupil na jihlavské gymnázium: „Neměli jsme kvůli sportu žádné úlevy, žádné individuální studijní plány. Ale nikdy jsem nebyl hloupý ani líný, takže jsem školu v pohodě zvládal.“ 

„Na zimáku jsem byl hráč, jenom doma jsem byl syn“

S blížící se maturitou musel Patrik definitivně rozhodnout o své budoucnosti. „Jeden čas jsem uvažoval o tom, že bych byl architekt. Bavilo mě kreslení, obzvlášť budov. Takže jsem přemýšlel o tom, že bych se přihlásil na architekturu, ale nakonec jsem se rozhodl pro tu sportovní cestu.“ 

V té době hrál za mládežnickou reprezentaci a mladého muže s blížícím se nástupem na základní vojenskou službu si vybral armádní tým Dukly Jihlava. „Vojenská služba začala třítýdenním přijímačem v Liberci, který probíhal jako klasická vojna. Zákopy, střelba ze samopalů, ježdění v tanku.“ Poté se vrátil do Jihlavy, kde se již v rámci vojny připravoval na dráhu profesionálního hokejisty. „V Dukle již od dob trenérů Jaroslava Pitnera a Stanislava Neveselého byla příprava velice tvrdá, zaměřená na všechny aspekty, ať to byla síla, rychlost, nebo vytrvalost. Z toho, co jsem natrénoval v Dukle, jsem čerpal celou svou kariéru.“ 

Patrikův otec Josef Augusta v té době působil v Dukle jako asistent trenéra. Pak ale do jeho kariéry zasáhla politika: dcera hlavního trenéra Jaroslava Holíka koncem osmdesátých let emigrovala na Západ, takže již nesměl působit ve vedoucí funkci. S Josefem Augustou si vyměnili role, a ten se tak dostal do pozice hlavního trenéra, spojené s větším politickým tlakem. „S otcem jsme to měli nastavené tak, že na zimáku jsem byl jeden z hráčů, jen doma jsem byl jeho syn. Myslím, že poprvé v životě mě z očí do očí pochválil až roku 1992, kdy jsem přivezl bronzovou medaili z olympiády,“ konstatuje Patrik Augusta. „Do té doby mi jen něco vzkazoval po mámě nebo mi říkal, co mám zlepšit.“ 

Kdykoli je mohli povolat proti demonstrantům

Třebaže Patrik Augusta svou profesionální kariéru zahajoval až na samém konci osmdesátých let, zažil ještě hokejové výjezdy za železnou oponu pod taktovkou komunistické byrokracie: „Fungovalo to tak, že jsme na začátku odevzdali pasy a všude jsme se pohybovali jako skupina. Vodili nás za ručičku, jedli jsme společně, počítali nás v autobusu. Až na konci cesty nám pasy opět vrátili.“ Po návratu domů pak všichni hokejisté bývali předvoláni k pohovoru s vojenskou kontrarozvědkou: „Přijeli nějací tajní vojenští policajti a jeden po druhém jsme chodili do kanclů na baráku. Tam se nás vyptávali, jestli jsme někoho viděli, jak si s někým povídá, jestli jsme se my sami s někým nepotkali. Měli jména lidí, kteří v té době zůstali v zahraničí a motali se kolem Dukly Jihlava. Byly to nepříjemné chvilky, ale nebylo nic jednoduššího než opakovat: nikoho jsem neviděl, s nikým jsem se nesetkal.“

Listopad 1989 prožívali mladí hokejisté s obavami, že by jakožto armádní tým mohli být nasazeni do zásahů proti demonstrantům: „Byli jsme součástí armády, takže nás kdykoli mohli povolat ,do zbraně‘. Táta byl ve velitelské funkci, takže musel být ostražitý.“ Přesto se Patrik Augusta účastnil několika demonstrací v Jihlavě, jeho kolegové, například Dominik Hašek, jezdili na demonstrace i do Prahy. „Všechny ty změny jsme samozřejmě vítali, ale – na rovinu – nikdo z nás nebyl politik a zajímal nás hlavně sport.“

„NHL? Nijak jsem se k tomu neupínal“

Po roce 1989 se mladým hokejistům otevřela cesta ke kariéře na Západě, pro Patrika Augustu ale hlavní ambicí zůstávalo to, aby se uplatnil v domácí reprezentaci. V roce 1992 si ho Ivan Hlinka vybral do týmu na zimní olympijské hry v Albertville, kde českoslovenští hokejisté vybojovali bronzovou medaili. „Nejtěžším okamžikem byla prohra s Kanadou v semifinále, kdy jsme byli jen krůček od vítězství, mohli jsme se dostat do finále a bojovat o zlato,“ vzpomíná a dodává: „Každá výhra je jako droga. Člověk si ji chce zopakovat a nikdy nevíte, kdy tu šanci dostanete znovu.“ 

Téhož roku byl Patrik Augusta draftován kanadským týmem Toronto Maple Leafs. „Přátelil jsem se s jejich scoutem Andersem Hedbergem a pomáhal jsem mu překládat, protože jsem byl v Jihlavě jeden z mála, kdo uměl anglicky. Ale když mi Anders  telefonoval a ,vítal mě na palubě‘ Toronto Maple Leafs, neměl jsem pořádně představu, co to znamená. Nijak jsem se k tomu neupínal.“ 

Po rozhovoru s otcem se rozhodl nabídku přijmout a odcestoval do Toronta. Mladý sportovec, do té doby zvyklý, že na zahraničních cestách o něj bylo postaráno v rámci hokejového týmu, byl poprvé odkázán sám na sebe. „Na letišti na mě nikdo nečekal, měl jsem jen jedno telefonní číslo. Zavolal jsem na něj a řekli mi, do kterého hotelu mám přijet a že ráno mám přijít do haly.“ Anglicky se sice učil už na gymnáziu a dále se zdokonaloval soukromými lekcemi s rodilým mluvčím, ale záhy zjistil, že to nestačí: „Moje angličtina byla ok při rozhovoru jeden na jednoho, ale v kabině jsem ze začátku vůbec nevěděl, o čem si ostatní kluci povídají.“ 

Začal jako hráč na farmě St. John Maple Leafs, odkud si vybíral své členy prestižní tým NHL. „V tréninkovém kempu se šlo opravdu na krev. Tam si i při rozcvičce klidně natrhnete tříslo. Každý tam bojuje o svou příležitost. Na druhou stranu jsem tam nikdy nezažil nějakou podlost nebo úmyslné házení klacků pod nohy. Nikdo mi nikdy nepředhazoval, kdo je můj táta. Respektovali, co jsem dokázal já sám. Musel jsem si to samozřejmě vydobýt, jako v Americe každý.“  

Jeho dvoucestný kontrakt znamenal, že kdykoli mohl být povolán na zápas do NHL, ale pak zase poslán zpátky na farmu. To se mu také stalo: na Nový rok nastoupil do zápasu Toronto Maple Leafs proti Los Angeles Kings, ale potom ho bez vysvětlení poslali zpět. 

Z Kalifornie zpět na Vysočinu

Po několika letech na farmě St. John si Patrik Augusta uvědomoval, že v NHL už zřejmě neprorazí. „V té době jsem už věděl, že když mám každý rok ke stovce bodů a pořád to není na tu NHL, asi mi něco chybí.“ Rozhodl se proto podepsat výhodnější, jednocestný kontrakt s kalifornským týmem Long Beach Ice Dogs, který fungoval v rámci International Hockey League (IHL). Ta sice nenabízela prestiž světových hokejových hvězd, ale zato příjemnější životní styl. „Čtyři roky jsem bydlel přímo na pláži, na stadion jsem mohl jezdit na kolečkových bruslích nebo na kole a poznal jsem fantastickou partu hráčů.“

Byl si vědom i toho, že je příslušníkem velmi silné hokejové generace, takže pokud nebude vidět v NHL, nepronikne ani do české reprezentace. „Bylo to moje rozhodnutí, vydal jsem se trochu jinou cestou. Přišel jsem o úspěchy naší zlaté generace, ale tak to prostě bylo. Zpětně toho nelituji, i tak jsem prožil fantastickou hokejovou kariéru,“ ohlíží se Patrik Augusta za devadesátými léty. „Život v Americe mi dal hodně po stránce hokejové i lidské. Už jsem byl schopen se sám o sebe postarat. Věděl jsem, jak svět funguje. Neměnil bych, byly to pro mě skvělé roky.“

Na konci devadesátých let podepsal smlouvu s německým týmem Schwenninger Wild Wings. „Už jsem chtěl být blíž Česku, táhlo mě to domů na Vysočinu a do Německa se dalo dojíždět autem.“ Po dvou letech ve Schwenningeru podepsal smlouvu s Krefeld Pinguine. „Začátek tam byl těžký. Sám sebe jsem vystavoval velkému tlaku, nechtěl jsem být u toho, že tým sestoupí do nižší ligy.“ V Krefeldu se nakonec stal kapitánem týmu a v sezoně 2002–2003 s ním získal německý titul. „Německá liga mi vyhovovala v tom, že byla přímočará, fyzická. U nás se na ni vždycky trochu pohlíželo mezi prsty, protože její hráči se občas porvali a hrálo se tam tvrdě, ale mně to maximální nasazení vyhovovalo. Byli tam převážně zkušenější hokejisté, protože tam ve starším věku přecházeli hráči z amerických farem. Už byli vyprofilovaní, věděli, kdo jsou.“ 

Poslední tři sezony v Německu odehrál za Hannover Scorpions, kde roku 2006 aktivní hráčskou kariéru ukončil. 

Hokej je hra centimetrů

Vzápětí díky svým kontaktům z Kanady a USA získal práci scouta pro Arizona Coyotes, hokejový tým z Phoenixu. „Bylo to něco úplně nového. Trávil jsem mnoho hodin na zápasech a na cestách, ale bavilo mě to,“ konstatuje Patrik Augusta. 

Když mu roku 2008 dvouletý kontrakt skončil, nastoupil jako sportovní manažer Dukly Jihlava a začal studovat na získání trenérské licence. „Hledal jsem si vlastní cestu, hodně jsem o tom diskutoval s tátou.“ Působil jako asistent hlavního trenéra v Dukle Jihlava, poté našel uplatnění v Mladé Boleslavi a u Bílých Tygrů Liberec. Zde nastoupil na pozici asistenta, ale po odchodu Filipa Pešána se stal hlavním trenérem a v této pozici vydržel čtyři roky. „Prožil jsem tu i nejednoduché covidové období,“ poznamenává. 

„Hokej je už dávno vymyšlený. Je to vždycky o hráčích, o tom, jak se vám podaří je namotivovat a poskládat k sobě ty správné typy. A také o tom, jestli máte štěstí. Hokej je hra centimetrů, někdy trefíte tyčku a puk vyletí z brány, jindy dáte gól,“ shrnuje Patrik Augusta své trenérské zkušenosti. A v podobném duchu se nese i jeho životní motto: „Když člověk maká naplno a dělá věci správně, může doufat, že bude odměněný i trochou štěstí a věci se mu podaří. Je potřeba mít vlastní cíle a sny, bez těch se nemůžeme nikam posouvat. Jedno z největších pokušení v životě je spokojit se s málem.“