Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ludwig Armbruster (* 1928  †︎ 2021)

• 1928 narozen v Praze na Karlově

• 1939 nástup na střední školu (vyšehradská reálka)

• 1947 maturita na vyšehradské reálce, poté vstup do noviciátu na Velehradě

• 1949 první řeholní sliby, studium v Děčíně

• 14. 4. 1950 akce K, vyhnání řeholníků, internace v Bohosudově

• 1950 vyhoštění do Rakouska

• 1952 licenciát v Římě, kontakt s japonskými jezuity

• 1952–1956 první etapa misijního pobytu v Japonsku

• 1956–1961 studium teologie ve Frankfurtu nad Mohanem

• 1961–1998 misie v Japonsku

• 2003–2010 děkanem Katolické teologické fakulty UK v Praze

• 2008 státní vyznamenání – medaile Za zásluhy I. stupně

• 2011 vydání knihy Tokijské květy

• zemřel 18. prosince 2021

Ludwig Armbruster se narodil v roce 1928 v Praze, kde prožil své dětství a mládí. Rodina po dědečkovi z otcovy strany pocházela z Rakouska, a ačkoliv se doma mluvilo česky a prof. Armbruster se vždy cítil být Čechem, zůstalo mu po otci rakouské občanství, které ho jako jezuitského novice v osudové chvíli zachránilo před dlouholetou internací. Jak bude později řečeno, o svém rakouském občanství prof. Armbruster zprvu ani nevěděl.

Jeho rodiče měli vztah k církvi lhostejný: „Pocházím spíše z takového postkřesťanského prostředí, já jsem vztah k církvi začal prožívat teprve jako středoškolák, kdy jsem se seznámil s jedním stařičkým jezuitou, P. Františkem Kubíčkem, a u něj jsem našel něco jako porozumění… Později jsem si říkal, že by nebylo marné spojit svůj život rovněž z řeholí.“ Jako dítě přišel Armbruster do styku s náboženstvím pouze jako s „relativně povinným předmětem“, na kterém byla povinná účast v případě, že rodiče své potomky přímo neodhlásili: „Na začátku roku se četlo, do jaké církve kdo patří. Hodně se jich hlásilo i bez vyznání, do hodin náboženství se potom rozdělovalo do skupin, podle toho, kdo patřil ke katolíkům, k československé církvi či českým bratřím. Ti,co se hlásili bez vyznání, měli volno a přiznám se, že jsme jim to volno trochu záviděli […] To vyučování nemělo ale velkou hloubku, u mě to potom byl spíše osobní vztah ke knězi, který mě přenesl do jiného světa.“ Svou hlubší konverzi prožil Armbruster až na reálném gymnáziu, kam nastoupil po začátku 2. světové války.

Rakouské občanství pro Armbrustrovu rodinu ovšem za okupace žádné výhody nepřineslo, spíše nevýhody. V případě, že by rakouské občanství vyšlo najevo, dostal by Armbrustrův otec povolávací rozkaz do Wehrmachtu. „Že nejsem Čech (podle státní příslušnosti) jsem se dověděl až když Hitler mašíroval do Vídně a byl u nás poprask. On totiž ten rakouskej děda byl takovej Rakušan, jako jsou v těch starých kalenádřích, víte. On by se bejval v roce 1918 musel hlásit a podle bydliště by dostal československou příslušnost, když se to dělilo. Ale on říkal: ,Já na úřad? NE.‘ Nikam nešel, nic neudělal, zůstal to co byl, Rakušanem, a my všichni po něm. Otec rozhodl, že se nebudeme hlásit, ačkoliv jsme měli povinnost, protože bychom dostali říšské občanství. On všechny dokumenty schoval a my jsme přežili pět let války bez státní příslušnosti.“

Podle Armbrustrových slov se tato skutečnost neprovalila snad jen díky tomu, že české úřady fungovaly v mnohém podobně jako za rakouských dob, tj. pomalu a dosti neefektivně. Navzdory podezření se celou věc podařilo uchovat v tajnosti. „Na reálném gymnáziu jsem byl na začátku roku volán do ředitelny a ředitel se ptal: ,Armbrustře, nejste vy Němec?‘ ,Prosím, ne.‘ Německé děti totiž nesměly na českých školách studovat. ,A co jste?‘ ,Prosím, nejsem nic.‘ Bylo to velmi prekérní. Kritické to začalo být, když byl atentát na Heydricha v Praze a začali ty razie. Lidi museli legitimovat na ulici. Třebas nastoupili do tramvaje dva esesáci nebo kdo, z každýho konce a všichni se museli vykázat. Kdo se nemohl vykázat, tak ho sebrali a měl tu šanci, že se za pár dní objeví na první stránce.“ Armbrustrův otec šel tehdy na policejní ředitelství, kde stála dlouhá fronta lidí, kteří neměli průkaz – získal pro svou rodinu průkaz s platností na tři měsíce, který bylo nutno vždy po uplynutí této doby obnovovat.„Na druhou stranu, když skončila válka, tak nás nikdo nevyháněl.“Křesťanská víra zakotvila v prof. Armbrustrovi naplno právě v těžkých letech nacistické okupace. „Patnáctiletý kluk se zpravidla bouří proti systému, ve kterém je. Tak já jsem se bouřil tímto způsobem proti nevěřící, nacisty ovládané společnosti. Později za komunistů lidé chodili do kostela třeba jen proto, aby ukázali, že to myslí jinak – tak podobně to bylo u mě, to bouřliváctví patnáctiletých chlapců mě podporovalo v růstu víry.“

Po porážce nacistů a ustavení relativní svobody se ovšem církev připravovala na další zápas o přežití. Světem vítězně táhla bolševická ideologie, která připravovala stejně důmyslné čistky jako ideologie nacistická, ovšem na rozdíl ní měla díky zaslepenosti západního světa půdu mnohem příznivější. Tato naivita rozhodně neovládla všechny a zejména ne katolické intelektuály, z nichž mnozí prošli hrůzami koncentračních táborů a totalitní metody znali zblízka. Hlavní výhodou katolíků ovšem bylo, že komunisty hlásaný vědecký ateismus byl v markantním rozporu se základními pravdami víry, a to již předem katolíky proti komunistům silně vymezovalo: „Po válce, kdy jsem ještě byl v septimě a v oktávě zavedli vyučování marx-leninismu ve filosofii, měli jsme to jako sport – dělat obstrukce: hlásili jsme se ke slovu a snažit se vyvracet a znepříjemňovat tím profesorům život, literaturu k tomu jsme dostávali od jezuitů, k tomu jsme měli i za války přístup k dobré katolické literatuře – co bylo k dostání. V roce 1947, když jsem nastupoval do noviciátu, jsme již věděli, že to nebude snadné.“

Prof. Armbruster zmiňuje ve svém vyprávění dva jezuity, kteří rozhodně patřili k těm, kdo s bojem s komunisty zcela přirozeně počítali: „Po roce 1945 se začali vracet jezuiti z ciziny a z koncentráků. Jednoho dne se tu objevil v americké uniformě pater Boček. Jako středoškolská mariánská družina jsme ho pozvali, aby nám něco vyprávěl. Když jsme se s ním předtím míjeli na dvoře, tak říkal: ,Držte prach v suchu, hoši.‘ (Pozn. editora – tím měl na mysli: Buďte připraveni na další boj.) On potom na tu přednášku nepřišel a místo něho se tam objevil pater Kajpr – drobný, malý, šedivý a vyhublý z koncentráku a říkal: ,No chlapci, asi jste zklamaní, že se tady místo takového důstojníka objeví takový koncentráčník... No, tak mě alespoň vyslechněte.‘ Cítili jsme samozřejmě, že je to kapacita, a on dobře věděl, co říká… Když redigoval Katolický týdeník, četli jsme to od první do poslední řádky.“

Do noviciátu na Velehrad nastoupil prof. Armbruster v roce 1947. Zde ho zastihl i vítězný únor a v jeho důsledku se počala i jeho více než padesátiletá misionářská anabáze světem. „Během noviciátu jsme byli úplně odříznuti od světa. Byla to příprava na řeholní život, a tak jsme nečetli ani noviny… Jenom nám pater Magister, pater Zgarbík, nám ráno při ohlašování denní isntrukce řekl: ,Chlapci, včera padla vláda, možná, že budeme muset utíkat.‘ První takové konkrétní opatření bylo, že už se nebudeme stříhat dohola – tenkrát při vstupu do noviciátu jsme se nechali ostříhat dohola. To  bychom potom byli nápadní – tak jsme si začali nechat růst vlasy.“ Komunistická propaganda později tvrdila, že hlavně mužské řády byly primárně určeny k tajnému výcviku agentů-rozvracečů, kteří měli instrukce přímo z Vatikánu, jak co nejlépe rozkládat lidově demokratické zřízení. Paradoxně nebyla tato propaganda o rozvracečích tak daleko od pravdy, protože řádová formace duchovního života skutečně v budoucích kněžích pěstovala zásady, které jsou nastaveny proti jakékoli totalitě.

O této formaci, jejíž náplní rozhodně nebyla jednostranná příprava na ideologický či ozbrojený boj, vypráví prof. Armbruster:  „V noviciátě na Velehradě jsme byli jako na ostrově v Tichém oceánu – ti jezuiti, co nás vychovávali, do nás nehustili nějaké anti-cosi, ať už antinacismus nebo antikomunismus…, ale křesťanství, poznat Ježíše Krista, stát se citlivým vůči jeho poselství. Ta příprava byla veskrze pozitivní, ne příprava na boj proti někomu, nýbrž na to, abychom zapustili kořeny ve víře.“ Po ukončení noviciátu začal prof. Armbruster spolu s dalšími studovat filosofii v Děčíně (u jezuitů počíná studium až po noviciátu, zpravidla se zahajuje dvouletým studiem filosofie, pak tři roky teologie). Zde se později, 13. dubna 1950 konalo hromadné zatčení všech přítomných a děčínské filosofické učiliště spolu s dalšími jezuitskými domy bylo definitivně zrušeno. U řádových bratrů a kněží obecně byla kolaborace jevem zcela ojedinělým a prof. Armbruster si nevzpomíná na jediného jezuitu, který by byl utekl či dokonce kolaboroval: „Jak nás přišli pozatýkat, shromáždili nás do jídelny a ohlásili, že kdo by chtěl vystoupit z řádu, může se sebrat a jít domů… Nikdo se nepřihlásil. Pak nás odvezli do Bohosudova, kam postupně přiváželi všechny jezuity ze vzdálenějších měst. Představené odvezli jinam. „Oni se snažili mezi námi najít nějaké udavače. Zváště sedali na ty řeholní bratry, kteří neměli ty studia a tak. (Jezuitský řád je téměř výlučně kněžským řádem, existuje však i statut řeholního bratra, tj. jezuity, který není knězem, pozn. autora.) Ale ti byli taky neprůstřelní a pak nám to vypravovali: ,Oni mi říkali, že to můžu mít lepší, že pro mě najdou nějakou ženskou, se kterou se budu moct scházet... Jen abych jim potom vypravoval, co s mezi námi říká a tak...‘“

V tuto chvíli nastal vhodný okamžik, aby se prof. Armbruster mohl odvolat na své rakouské občanství, i to ovšem málem nevyšlo. „Já jsem se oháněl rakouskou státní příslušností a oni chtěli vidět pas. Tak jsem jim ho ukázal, oni mi ho sebrali a tím to skončilo. Za pár týdnů nám dovolili poslat korespondenční lístek domů, jako že se nám dobře daří. Naši s tím zašli na rakouské zastupitelství (tenkrát ještě nebylo vyslanectví  v Praze) a ti se zase obrátili na Ministerstvo zahraniční nebo Ministerstvo vnitra. Jednoho dne se tam objevili dva tajní: ,Armbruster, spakovat, za půl hodiny se odjíždí.‘ Pak mi oznámili, že budu vyhoštěn z republiky.“

Prof. Armbruster mimo jiné vzpomíná na to, že mezi novici dosud vládla spíše atmosféra romantických předsevzetí a odhodlání čelit zlu, tak jak k němu vyzývá sám Ježíš v Evangeliu. Zde ovšem zasáhla výchovná ruka patera Zgarbíka, který byl mučen a vězněn nacisty a tyto mučednické ambice novicům zakázal: „V nás rostlo takové nadšení, že budeme pronásledovaní a budeme vydávat svědectví a bude nás to něco stát – to nám dělalo radost a strach jsme neměli. Zajímavé bylo, že pater Zgarbík, který strávil rok v nacistickým vězení..., když se dověděl, že takhle blouzníme, tak do toho vjel a řekl: ,Tyhlety řeči nechci slyšet, vy nemáte ponětí, co to je vězení – to je něco jinýho, co si představujete, takže s tímhletím je konec. ‘ Tak to byla taková studená sprcha.“

V Praze, kde strávil prof. Armbruster jednu noc na soudu, který rozhodoval o jeho vyhoštění, se mu podařilo přemluvit příslušníka STB, který ho měl vyprovodit na hranice, aby se mohl rozloučit s rodinou: „ Šli jsme, že pojedem tramvají  na hlavní nádraží, tak jsem mu řekl: ,Podívejte se, já tu mám svoje staré rodiče, v Nuslích v údolí, v Jaromírově ulici. ...oni nevědí, co se mnou je. Mohli bychom se stavit cestou doma?‘ A on, že jo. [...]Já jsem zazvonil, maminka přišla otevřít a nevěděla, co radostí dělat. Tak mě vtáhla do dveří a zabouchla dveře. Ten (co mě doprovázel) začal bušit pěstma na dveře, tak jsem musel vysvětlovat, že to tak není… Otec ležel, byl nemocen... tak jsme se rozloučili. Maminka se s námi ještě vypravila na nádraží.” Doma ještě tajně domluvil, že pošle zprávu z Říma, kterou maminka předá do Bohosudova internovaným kněžím. V této zprávě měly později být jisté dispenze pro české jezuity, které měl Armbruster vymoci u řádových představených v Římě. Tyto dispenze se týkaly hlavně přijímaní tajných noviců do řádu a úlev při řádové formaci, která nemohla za daných podmínek probíhat podle obecných řádových pravidel.

„Odjeli jsme na Vídeň, ve vlaku ukázal můj průvodce odznak a vyklidil pro nás pro oba celé jedno kupé, lidi nadávali. Měl jsem trochu obavy, jestli mě na hranicích náhodou nemá předat Rusům, ale neodvážil jsem se zeptat… Jenže on pak vystoupil, vlak přejel na druhou stranu a já zůstal sám.“ Ve Vídni se Armbruster pokoušel lámanou němčinou doptat na cestu k Universitätsplatz, kde bylo sídlo rakouských jezuitů. Nakonec se ho ujal náhodně kolemjdoucí kněz, který ho pozval na kávu a zprostředkoval setkání s jezuity. „Ti vídenští jezuiti nevěděli, co jsem zač. Jestli jsem autentickej, nebo jestli jsem provokatér. (Vídeň byla podobně jako Berlín rozdělená, všechny okupační armády zde měli svůj stan, jinak celé město bylo uprostřed ruské okupační zóny.) Tak mi nejdřív řekli, abych si odpočinul, a ustlali mně tam, abych se vyspal. A když jsem se probudil, tak seděl u postele jeden řeholní bratr, frater Wildt se jmenoval. Ten byl členem té české řádové provincie, ještě za první republiky, a po válce ho jako Sudeťáka samozřejmě vypověděli. Ale on znal všechny naše. Tak on se začal vyptávat, jak se daří tomuhle a co dělá tenhle... Ale já jsem je všechny znal, tak jsem na to odpovídal, takže získali dojem, že jsem asi autentickej. Zpětně si uvědomuji, že to bylo od nich velmi rozumné.“ Od patera Pitruna, který využil chvíle, kdy se ještě Armbruster připravoval v Bohosudově na odjezd, měl ovšem svoje instrukce: „Říkal mi: ,Jeď rovnou do Říma, nikde nikomu nic neříkej.‘ Té rady jsem se držel a říkal jsem jim: ,Promiňte, já chci do Říma a tady nebudu nic vypravovat.‘ Jeden z těch starších jezuitů řekl jenom: ,To je rozumnej člověk‘ Já jsem byl totiž vůbec první jezuita, který se dostal ven.“ Jezuité mu pak s cestou do Říma skutečně pomohli. Zde už měl Armbruster pár známých, těsně po válce totiž s kamarádem jednu cestu do Říma už podnikl: „Za války jsme nemohli vystrčit ani nos, tak jsme si řekli s kamarádem, že než se vydáme jezuitům napospas, podnikneme cestu do Říma. Byli jsme sice chudá rodina, ale prodal jsem pražským jezuitům svoje jízdní kolo a housle a oni to skutečně koupili. Řek jsem jim to na rovinu, že za to pojedu do Itálie. Od patera Šilhana jsme dostali potvrzení, že jsme byli přijati do noviciátu, a my jsme v Itálii s tímhle glejtem jezdili od jednoho jezuitskýho domu k druhýmu, kde jsme dostali vždycky něco k jídlu.“ 

Nyní byl tedy Armbruster v ne zcela neznámém prostředí a mohl se obrátit na konkrétní osoby. Slovanskou asistenci (správní jednotku podřízenou provincii) vedl tehdy chorvatský pater Prešeren. „Ten mi řekl, že mám všechno, co jsem zažil u nás, sepsat. Spáchal jsem tehdy několikastránkový report v latině, jak se to u nás všechno odehrálo.“ V Římě dokončil filosofická studia na Gregoriánské univerzitě a získal v roce 1952 licenciát. Při té příležitosti se seznámil s japonským jezuitou, který ho lákal právě do Japonska, které po 2. světové válce otevřelo po několika staletích své hranice křesťanské misii, čehož se samozřejmě ujal hlavně jezuitský řád. Již v době svého noviciátu Armbruster po misiích toužil a dovolení pro misii získal od svých římských představených, protože český provinciál pater Šilhan byl v té době již odsouzen na desítky let žaláře. „Tehdy jít do misie znamenalo jít tam navždy, odtamtud se nevracelo. Takže s tím, že se nevrátím, jsem počítal. Normálně získal mladý jezuita čtrnáct dní volna, kdy se rozloučil s rodinou, a tím to skončilo. Takže nemůžu říct, že z tohoto hlediska by pro mě byl exil nějakou velkou obětí. Jenomže druhá stránka věci je, že život exulanta je trpký… Když patříš k mezinárodní organizaci, máš všude kam jít, ale přesto jsi přebytečný. Oni to nedají nikde najevo, ale to cítíš, takže exulantský chlebíček je dosti hořký… V Japonsku mi začalo být dobře, tam nebyl žádný jezuita doma, tam jsme byli cizí všichni.” Do Japonska odjel lodí z Marseille a zůstal zde dva roky v tzv. škole japonšity, což byla povinná příprava pro všechny budoucí misionáře. Po zvládnutí japonštiny se Armbruster ještě na čtyři roky do Evropy vrátil, aby zde dostudoval teologii na teologické fakultě Tovaryšstva Ježíšova v St. Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem. Zde získal licenciát z teologie a v roce 1959 byl vysvěcen na kněze. Do Japonska se brzy vrátil a od roku 1961 tam působil trvale až do roku 1990. Přednášel filosofii na univerzitě Sofia v Tokiu, nejprve jako docent, později jako „associated professor“ a od r. 1969 jako řádný profesor. V Tokiu vedl osm let i interdiecézní kněžský seminář a byl ředitelem centrální knihovny univerzity Sofia. V nynější době patří stále pod japonskou provincii a v Praze je, jak sám říká, „pouze vypůjčen“. Na této „zápůjční misi“ vede ovšem jako děkan pražskou Teologickou fakultu Univerzity Karlovy, momentálně ve svém druhém funkčním období. Mimo jiné působí jako kněz v řadách Tovaryšstva Ježíšova u kostela sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí. Vedle svých akademických a správních funkcí publikoval bezpočet filosofických prací, převážně v japonštině a němčině.