Sebastián Arcos Cazabón

„Dne 31. prosince 1981 se celá naše rodina – můj otec, matka, sestra, já a můj strýc Gustavo – pokusila ilegálně opustit zemi přes oblast Celimar na severu Havany. Netušili jsme, že nás čeká operace kubánské státní bezpečnosti. Později jsme zjistili, že jak bývalý spoluvězeň mého otce, který nás spojil s rybářem, tak samotný rybář pracovali pro státní bezpečnost, která měla za cíl zatknout mého otce a strýce Gustava. Oba byli aktivními bojovníky proti diktatuře Batisty a v prvních letech revoluce zastávali vysoké vládní funkce. Zdálo se, že pro kubánský režim mělo symbolický význam dostat právě tyto dva muže zpět do vězení. Moje matka a sestra, protože byly ženy, a sestra navíc nezletilá, byly propuštěny týden po zatčení. Mně osobně bylo teprve 20 let, ještě jsem nebyl plnoletý, ale politická policie rozhodla, že zůstanu ve vězení spolu s otcem a strýcem. Strávili jsme téměř tři měsíce v sídle politické policie, známé jako Villa Marista v Havaně. Odtud nás převezli do věznice Combinado del Este, což je věznice s vysokou ostrahou. Soud se konal o několik měsíců později. Naší rodině se podařilo sehnat veřejného obhájce, ale ‚náhodou‘ si vzal dovolenou právě v týdnu, kdy se konal náš proces. Místo něj jsme museli využít advokáta, který byl zrovna přítomen u soudu v den našeho příchodu. Celý soud byl předem zinscenovanou fraškou řízenou politickou policií. Můj strýc Gustavo byl odsouzen na sedm let vězení, můj otec na šest let a já jsem byl odsouzen na jeden rok za pokus o ilegální opuštění země.“

„Pak se mnou (důstojník státní bezpečnosti) mluvil o věcech, které byly zabaveny z mého domu při domovní prohlídce v noci 15. ledna 1992, kdy zatkli mého otce. Zeptal jsem se ho konkrétně na psací stroj – v našem domě jsme měli starý psací stroj Olympus, který jsme používali k sepisování metalografovaných zpráv o porušování lidských práv. Ten muž mi odpověděl, že psací stroj je stále předmětem vyšetřování a že mi ho zatím nevrátí. Zeptal jsem se ho: ‚Vyšetřujete psací stroj proto, že chcete zjistit, zda byl použit k psaní zpráv o lidských právech?‘ A on mi odpověděl: ‚Ano, přesně tak.‘ Na to jsem mu řekl: ‚Dobře, tak žádné vyšetřování nedělejte. Právě vám potvrzuji, že tento psací stroj skutečně používáme k psaní zpráv o lidských právech. Všechno, co děláme, děláme otevřeně, bez skrývání. Tady není nic tajného. Otevřeně se stavíme proti vašemu způsobu vlády, protože věříme, že je to ten nejlepší způsob, jak to dělat. A na tom, co děláme, není nic nezákonného.‘“

„Je velmi zajímavé a stojí za připomenutí, že většina mých bývalých sousedů a přátel z dětství se mnou nemluvila. Někteří z nich dokonce přecházeli na druhou stranu ulice, jen aby se se mnou nemuseli potkat a prohodit pár slov. Žil jsem prakticky jako poustevník – jen já, moje babička, moje knihy a pár výjimečných přátel, kteří se nenechali zastrašit režimem a zůstali mi věrní. Přesto se snažili vyhýbat návštěvám u mě doma, což jsem naprosto chápal – znamenalo by to pro ně příliš velké riziko. Podobná situace byla i s mými příbuznými. Několik mých bratranců, se kterými jsem vyrůstal, se mnou přestalo komunikovat. Když jsme se náhodou potkali na ulici, jednoduše mě ignorovali, jako bychom se neznali. Později jsem se dozvěděl od jiných známých, že někteří členové mé rodiny dokonce veřejně prohlašovali, ať už ve svých zaměstnáních nebo školách, že jsme zrádci a že s námi nemají žádné rodinné vazby – ani se mnou, ani s mou sestrou (než emigrovala). Tohle byla každodenní realita, které jsem musel čelit, když jsem vyšel z vězení. Nemohl jsem najít práci. Nemohl jsem pokračovat na Univerzitě v Havaně, protože jsem byl hanebně vyloučen jako kontrarevolucionář. Musel jsem se nějak uživit, a jediné, co mi zbývalo, bylo postupně prodávat veškerý nábytek, který v domě zanechali moji prarodiče a rodiče – moje matka, když odešla z Kuby. Takto jsem postupně rozprodal téměř všechno vybavení svého domu.“

„V kubánských věznicích byly v 60. a 70. letech desetitisíce politických vězňů. Toto číslo je mimochodem potvrzeno samotným Fidelem Castrem, jak jsem nedávno četl v jedné jeho knize. V ní Fidel zmiňuje, že v roce 1978 plánoval propustit přibližně čtyři tisíce politických vězňů, a označuje tuto částku za pouhých 20 % z celkového počtu vězňů, které režim v určitém okamžiku držel. To jasně ukazuje, že jejich skutečný počet byl obrovský. V těch letech byly podmínky v kubánských věznicích otřesné. Každodenní bití bylo normou, vězni byli namačkaní jeden na druhého a žili v naprosto nehygienických podmínkách. Huber Matos, jeden z vězňů té doby, popisuje, jak jeho cela byla umístěna vedle otevřené kanalizační trubky, takže se musel každý den vyrovnávat se zápachem, hnilobou a krysami. Mnoho vězňů bylo v těchto podmínkách zavražděno.“

„Leninova škola měla téměř 5000 studentů, kteří v ní žili od neděle do soboty. Šest let své základní a střední školy jsem strávil tak, že jsem šest dní v týdnu byl mimo domov a se svými rodiči a rodinou jsem se mohl setkávat pouze 24 hodin týdně. To bylo součástí státního indoktrinačního systému – oddělit děti od rodin, aby mohly být vychovávány a formovány nezávisle na názorech své rodiny. Už jsem byl o něco starší a začínal jsem jasněji vidět, jak indoktrinace fungovala. Například školní záznamy byly velmi důležitým nástrojem kontroly, což jsme si uvědomili až během studia na Leninoně škole. Do těchto záznamů pečlivě zapisovali vše týkající se života každého studenta. Pravidelně jsme absolvovali osobní pohovory, kde nám pokládali otázky jako: Modlí se někdo ve vaší rodině? Chodí někdo z vaší rodiny do kostela? Visí doma na stěnách náboženské obrazy? Máte příbuzné žijící v zahraničí? Kdo to je? Máte s nimi telefonický nebo písemný kontakt? Samozřejmě, jako děti jsme nechápali, proč se nás na to ptají. Ale jak jsme rostli, postupně jsme si uvědomovali, že cílem bylo kontrolovat každou rodinu skrze její děti, které byly vzdělávány a ideologicky formovány kubánskou revolucí a režimem.“